Zemřel významný režisér Josef Janík

V pátek 11. ledna 2013 nás opustil pan Josef Janík, který patřil k zásadním osobnostem v dějinách Divadla Petra Bezruče. Prošel mnoha českými divadly a v roce 1972 se stal kmenovým režisérem u Bezručů. Za více než třicet let svého působení zde stihl vytvořit přes sedmdesát inscenací, z nichž mnohé se zapsaly do historie divadla.

V pátek nás zastihla krátká a smutná zpráva. Zemřel režisér Josef Janík. Člověk, který v pravdě a zlatě vytepal mnoho hereckých osobností a krásných inscenací nejen v našem divadle.

Osobně jsem vnímal jeho odkaz jako genia loci našeho divadla a stále cítím trvající užaslé stýskání mnohých herců, kteří s ním spolupracovali.

Posléze jsem při práci v divadlech po celé republice zjišťoval, že divadelní Ostrava je měřena ekvivalentem pravdy ve vzpomínkách a dobrém úsměvu herců, a to ke jménu - mistr, režisér Janík.

Odešel Mistr vidění pravdy.

Jak jevištní, tak životní.

Mistrů je žalostně málo.

Martin Františák

Děkujeme a nezapomeneme. Vaši Bezruči

Jak vzpomínají na Josefa Janíka jeho přátelé a kolegové si můžete přečíst v pokračování textu.

Pan Janík mne v roce 1977 vzal během naší první inscenace za ruku, nyní je již v divadelním nebi a stále mne za ni drží... jeho stopu, kterou do mne během našich 78-mi společných inscenací vryl, nelze zavát, je hluboká... Mí drazí rodiče a profesoři, kteří mne vypustili do světa, jsou v mém srdci, pan Janík ale se stal mým mistrem a já zůstávám i nadále jeho učněm... / Marta Roszkopfová, scénografka

Odešel jeden z posledních bardů českého divadla. Je mi moc smutno. Byl to můj divadelní táta. / Roman Císař, dramaturg

O práci pana Janíka bylo by dobře napsat tak dvě knihy a ne dvě malé stránky. Ale tak heslovitě, co mne napadá... Snaha o dobrej kumšt. Jedinečný styl. Věrnost Ostravě. Fantastická symbióza Roszkopfová-Bulis-Janík. Herecká obrovská škola. Práce s hercem, kterou už asi těžko potkáte. Provokace, která měla smysl. Schopnost udělat z herce hvězdu v tom nejlepším slova smyslu. Režisér, který vštěpoval zásady, které vypadají samozřejmě, ale samozřejmé nejsou, třeba navzájem se poslouchat, důsledně vést dialog, netřískat druhým do repliky židlí, držet rytmus, napětí... hrát pravdu... Jak jednoduché a těžké jak sfiňa. Vzájemný respekt a úcta k partnerovi. Cit pro dramatickou stavbu a to snad i tam, kde není... Velká vítězství a velké omyly, které k divadlu patří. V pozdějším věku záviděníhodná vitalita. Člověk, u kterého hned tak nečekám podraz. A s jeho odchodem... definitivní Konec dobrých časů. I kdybych snad chtěl, nikdy na práci s ním nezapomenu, protože tu a tam se připomene sama. A jsem za to vděčný. / Norbert Lichý, herec

Pan Janík pracoval s hercem! Škoda, že jich nemohl vychovat víc, než na kolik mu život stačil. / Kateřina Krejčí, herečka

Pan Janík byl prostě originál. Přísný, neústupný, ironický, ale také vtipný, laskavý a moudrý. Fascinovala mě jeho nekonvenční práce s divadelní konvencí. / Marcela Čapková, herečka

Pan Janík. Režisér, u kterého jsem profesionálně začínal, první velká role. Nezapomenutelný zážitek. Režisér Mistr, který uměl s velkým U a nemusel si „honit triko“ na začínajících hercích (což hodně jeho kolegů dělává). Velká studnice zkušenosti. Upřímná čest jeho památce... / Tomáš Dastlík, herec

„Tobě se to takhle líbí? Jo? Tak to je ohromný, to to máme hotový.“ Když spolupracovníci pana režiséra Janíka slyšeli tohle, věděli, že je k cíli ještě hodně daleko. Pan režisér neustále kladl otázky. Od počátečních schůzek po generálky. Ptal se po jednoduchých, základních věcech, které ostatní pokládali ze zvyku, lenosti a nejhůře z hlouposti tak nějak za vyřešené. On se ptal umanutě, bez falešných okolků. Neměl rád popisnost, nesnášel přibližnost, nenáviděl lež. Na jevišti i v životě. Také neměl rád věty bez tečky na konci. Takové ty do ztracena. Měl obrovský cit pro divadelní prostor, z herců dostal maximum, nevzal text, kterému nevěřil. Byl to chlap. Je mi smutno, že už to má hotový, jakkoliv to bylo ohromný. Je mi úzko, že už se mě na nic nezeptá. / Martin Velíšek, dramaturg

Dědeček, jak jsme mu láskyplně říkali, nás učil, že na jeviště patří pouze pravda, a my jsme se snažili být dobrými žáky. Zvykli jsme si k němu chodit pro radu a byli jsme hrdí na to, když nás pochválil. Radovali jsme se z našich setkání, na kterých bylo vždy veselo, protože dědeček se uměl smát hezky od srdce. To vše nám bude chybět. Odešel krásný člověk, který nám toho hodně dal. Nezapomeneme. / Tomáš Vůjtek, dramaturg

Pracovat a být ve společnosti pana režiséra, mého pana režiséra Janíka, znamenalo pro mne radost, souznění, pocit štěstí, který si dokážu vybavit i dnes a jsem vděčná, že si mne vybral mezi své herce a věnoval mi kus svého umu a pozornosti. / S láskou Miluše Hradská, herečka

Měla jsem nesmírné štěstí... Patřit k „vyvoleným“ mne dodnes naplňuje pýchou a hrdostí... To, co dnes „dávám“ je z největší části podíl mého GURU, velkého učitele herectví... Čest jeho památce! Nikdy nezapomenu! / Alena Sasínová-Polarczyk, herečka

„Pravdu, Miloši, pravdu!“ Tu větu jsem slýchával na jevišti, při vášnivých debatách o divadle, v bufetu nebo klubu u piva s rumem, v autě na cestách do jiných divadel, zkrátka skoro všude! Tuto větu mám v sobě a budu ji mít navždy spojenu s panem režisérem Janíkem! S Pepíkem Janíkem! S člověkem, který zásadním způsobem ovlivnil můj pohled na divadlo, herectví, režii. S člověkem, jehož přátelství jsem si (ten minulý čas je hrozný) tak vážil a vážím! Naše přátelství bylo často ovlivněno tím, že jsme oba štíři a kdo s tímto znamením kdy měl co do činění, ví, co to obnáší! Jak rád bych se ještě mockrát hádal a přel o význam věty: „Pravdu... Miloši... pravdu!“ Tak snad až v tom posledním angažmá! Ahoj, Pepíku, a zlomte tam vaz! / Miloš Čížek, herec

Co říci. Vzpomínka na režiséra pana Josefa Janíka je dnes velmi bolestná. Odešel další blízký člověk a kolega. Měla jsem velké štěstí, že jsem se s ním mohla potkat v jeho režiích na jevišti Divadla Petra Bezruče. Devět let krásné práce, která byla pro mě, tehdy začínající herečku, velice podstatná. Vyžadoval především pracovitost, poctivost a nesnášel průměr. Moc děkuji za jeho přízeň a také přátelství. Nikdy na něho nezapomenu! / Johanna Tesařová, herečka

Je téměř nemožné napsat jen pár řádek o někom takovém... Jednou jsem mu řekla, že mi zkazil celý život... neboť hodnoty, kterým mne učil, je víc než těžké znovu nalézat, však není možno jinak... A ještě těžší spokojit se s průměrem... Smál se... vždy průzračně a čistě... jeho oči... spřízněnec... domov... největší Učitel... byl a je... odvaha, srdce, veliká moudrost... naděje... vlastnosti hodné králů. Jak někdo řekl, výjimečnost není talent, ale odvaha jít cestou, kam nás talent vede. A on tou cestou šel. Jeden z mála. / Ivana Uhlířová, herečka

Dovolte osobní vzpomínku: s dědečkem Janíkem v jednom oblastním divadle zkoušeli jsme Prodaného dědečka. On se ani u Prodaného dědečka nezaprodal. Dědečka v inscenaci hrál proti očekávání mladý herec. A režisér, dědeček Janík byl duchem ještě mladší než dědeček na jevišti. Než všichni, co na jevišti stáli. Byla to vlastně výuka! Či lépe lekce! Jak nezkoprnět, neuklimbat se. Být sám sebou. Jak se nikdy nestát dědečkem vyprahlým, netvořivým, nemyslícím. Protože takový on nikdy nebyl. Děkuji, dědečku. / Vladimír Fekar, dramaturg

Když se mám ohlédnout za svým hereckým životem, tak musím říct, že od pana Josefa Janíka jsem se asi naučil nejvíc. Sice jsme byli často ve sporu, ale spíše o to, co hrát - vždycky jsem měl pocit, že nemusíme tomu našemu „bezručáckému“ mladému obecenstvu ustavičně předkládat tu Janíkovu „ku… pravdu“, ale musím říct, že při zpětném pohledu je mi ta jeho tehdejší zabejčenost sympatická. Ale co je důležitější - naučil mě číst - číst repliku, číst dialog, říct situaci. Teprve když jsem odešel od Bezručů jsem si uvědomil, jak mi to zadřel pod kůži a za to bych mu chtěl touto cestou, byť opožděně, poděkovat. / Jan Mazák, herec

„Pravdu, pravdu. Opak jest pravdou. V tragédii hledej smích a v komedii slzy. Rvačky, souboje a facky, pokud lžou, nepatří na jeviště! Snaž se lži vyvarovat tak, že ji přikryješ! Poslouchej partnera a pak mu odpověz! Herec, co neposlouchá a odpovídá, lže! Neříkejte, jak byste to udělal. Udělejte to! Herec, který na počátku zkoušek vše ví a neptá se, lže! Podívej ten tvůj kolega nefixuje, co bylo dohodnuté. Nevyráběj humor. Tvoř ho! Když divák už vlažně tleská, poděkuj se a už se tam nevracej. Nevydírej diváka!“. Mých 20 let v DPB byla převážně spolupráce s Pepíčkem Janíkem alias Dědečkem. Byl tvrdý, nátlakový, ale i laskavý, shovívavý a vlídný k hereckým slabostem, když věděl, že to v herci tzv. je. Hodně jich nasměroval do Prahy s vědomím, že bude hledat a vychovávat další. Pořád dokola. Holt to je úděl sisyfoské práce výborných režisérů v oblastních divadlech a Pepíček to dělal neúnavně a rád po celý život. Tímto mu moc děkuji. Ono totiž, to není tap, tap, tap. To je táááp, tááááp, táááááp. Kurva, vo tom to je! / Kostas Zerdaloglu, herec

… na p. Janíka jsem myslel a myslím s každou novou rolí. A on to věděl a ví... Občas je to i ostuda a slyším jeho slova „Hraješ to jak Jana Cimburu, Milane!!!“ / Milan Kačmarčík, herec

Co mají společného Shakespeare, Čapek, Kristus a Janík? Všichni byli zahradníci. Když mám vzpomínat na pana Janíka, myslím samozřejmě na práci s ním, ale vybavují se mi také naše cesty mezi Havířovem a Ostravou, kdy jsme se bavívali hlavně o zahrádce. Pokoušíme-li se najít příčinu vztahů, což je podle mě podstatou divadla, je nám příroda tou největší inspirací ve své samozřejmosti a pravdivosti. A když si vzpomenu na pana Janíka, vím, že pravda byla jeho touha. A pokaždé, když louskám ořechy ze stromu, který jsem od pana Janíka dostala, když se přes křupnutí skořápky dostávám k tomu jadýrku, vzpomenu si na jeho: „Věrko, to je kurva pravda!“ / Věra Janků, herečka

Pan režisér Josef Janík... Pepa... když si na něho vzpomenu, a to dost často, slyším... Ladinéé, chci pravdůůů... jeho chlapskou pěst pod mou bradou a v očích jeho šibalské chi, chi, chi, chi. Pro mne to byl režisér učitel, s velkým U. Nejen, že mi předával zkušenosti, z kterých do dneška čerpám, ale i jeho lidský rozměr mě čímsi fascinoval!!! Pane režisére, děkuji Vám za Hamleta, Misantropa, Amádea a mnoho dalších krásných rolí, které jsem měl tu čest s Vámi prožít. Ještě jednou děkuji!! / Vladimír Čapka, herec

Nejvýrazněji ovlivnil můj přístup k herectví a divadlu. Bezesporu ten nejlepší režisér, se kterým jsem měl tu čest spolupracovat. Dle mého názoru velmi, velmi nedoceněný. Ohromná ztráta, takoví se už dnes nerodí. / Dan Zaoral, herec

...nikdy mu nepřestanu být vděčná za to, co pro mě, jako naprosté herecké tele udělal... chystala jsem se za ním na návštěvku několik let, už to nestihnu, ach jo... děkuju za všecko navždy... / Dana Růžičková (kdysi Zaoralová)

Pane režisére, díky za to, že jste BYL! / Věrka a Víťa Kryškovi.