V: Dokázala bys někoho (někdy) milovat stejně zběsile a fatálně jako Tvá hrdinka Lula?
O: Naprosto určitě. Ale nevím, jak dlouho.
V: Co nejšílenějšího jsi vůbec v životě kvůli lásce udělala?
O: Téměř všechno kromě sebevraždy. Trápila se, snila, snila, snila, představovala si, chlastala, kouřila, postila se, pracovala
na biofarmě, stěhovala se milionkrát, krásněla, stárla, nejedla, jedla, cpala se po nocích, chodila do špatné společnosti, svěřila se blízkým, utíkala z domova, utíkala k mamince, lítala letadlem, běhala, pila dvě kafe zaráz, vůbec nepila kafe, předváděla se, byla šedá myš, byla urážlivá, chtěla jsem být navždy sama v garsonce, chtěla jsem se vdát a mít barák a děti… never ending story.
V: Byla bys i Ty sama schopna čekat na partnera deset let? A kdyby to byl skutečně odsouzený zločinec? Co pak?
O: Zločinec by mě vzrušoval, kdybych se trochu zbláznila. Což by nebyl zas až takový problém. Nevím, jestli deset let, ale umím být dost extrémní – tohle však nevím. Co pak? Buď by to bylo skvělý, anebo bych ho musela zahlušit. A zavřeli by zas mě.
V: Zažila jsi sama situaci, kdy Ti rodiče zakazovali se s někým stýkat? A utekla bys kvůli tomu z domova?
O: Ne. Ano.
V: Hrála bys raději ve Zběsilosti u Jana Mikuláška, nebo Davida Lynche?
O: Ve filmu obou. Je jedno, u koho dřív.
V: Ano, je to opravdu dojemná scéna, když pózuješ během inscenace „Zběsilosti v srdci“ v romanticky sněhobílé labuti. Na co ale skutečně myslíš, když lezeš v ultravysokých jehlových podpatcích v přítmí po nebezpečně vyhlížejícím vratkém žebříku?
O: Líbí se mi to lození. Je to prima žebřík. Mohl by bejt ještě vyšší. Mohla by tam bejt lanová dráha a go go tyč. A veliká houpačka! A to myslím vážně.
V: Jaké byly Tvé skutečně nejzběsilejší Vánoce?
O: O samotě.
V: Blíží se Silvestr… Co by popřála doktorka René Rentgenová, Tvé alter ego, svým pacientům i našim divákům do nového roku?
O: Jakožto mluvčí doktorky Rentgenové bych pacientům vzkázala, aby se uzdravili a uvolnili mi tak postel v nemocnici, o kterou bojuji s dr. Voháňkou a dr. Dudlem. A divákům vzkazuju něco pořád skrze slova dramatiků a ze sebe. Našemu divadlu přeju, aby se dostalo ještě víc ke kořenům, do hloubky, a abychom se vyhnuli nebezpečí líbivosti, a přesto pořád uměli lidi pobavit. Čaučaučau.