V: Po rolích různě ujetých, podivných či rozervaných „týpků“ hraješ v Macbethovi
po čase opět zcela normální postavu…
O: Ano. Věřím tomu, že co se v člověku děje uvnitř, s tím se zcela přirozeně současně vyrovnává ve světě vnějším, nepodstatné, zda na jevišti, či mimo ně. Tak, že bych se začínal zklidňovat?!
V: Po premiéře Macbetha „naskakuješ“ do inscenace „Velice modrý pták“
v Huse na provázku. Prý budeš hrát Kocoura. Kuloárové informace ale mluvily o Psovi…
O: Sme totiž s klukama dělali konkurz na toho kocóra a psa a Jura Vyorálek z Brna mě vyštěkal, tak mi zbyl kocór. Ale to už není daleko, od psa ke kocourovi. Akorát se to akusticky odliší
(to jako, že místo kňučení mňoukáte), a je to! Po čtyřech lezou oba.
V: Jiný pes, Tvoje fenka Lucie, je v okruhu DPB i jeho příznivců dostatečně znám.
Co dát k dobru nějakou novou psí historku?
O: Furt Lucinka, Lucinka, ale vona ta potvora teď v Brně sežrala mýmu kamošovi celý morče.
Tak jí teď budu říkat minimálně týden Lucina.
V: Hodně času trávíš opravováním své roubené horské chaloupky. To není zrovna typický koníček mladého nadějného herce.
O: Těžko říci, co je v těchto zvláštních časech typický koníček, a co nikoliv. Hodně času tam opravdu trávím, protože zatím nevím, kde čas, nám na tomto světě vyměřený, trávit lépe. Dýcháte čerstvý vzduch, pijete vodu z horské studánky (nikoli ředěný chloroform z městského vodovodu), v každém manuálním počínání se zrcadlí zlepšující se fyzická kondice, tudíž i nervy
se začínají regenerovat, přestáváte sprostě nadávat. A ejhle! Hned je na světě lépe.
V: Ostatně i Tvá další záliba – lezení po skalách – je poměrně neobvyklá.
Jak ses k ní dostal?
O: Asi mě k tomu přivedla opět nějaká fyzická potřeba. Podle mého názoru herectví není zcela ta pravá práce pro muže. Ovšem v této době, kdy (jak jsem někde zaslechl) „muži spíše než do bitev chodí po městech s černými kufříky“, se není moc čemu divit. Prostě potřebuju fyzický zápřah (pořádnou fachu), což mi divadlo moc neposkytuje. Lezení ano. Vyčerpaný jsem v klidu a nevymýšlím pytloviny. Se asi vrhnu na balet nebo co!
V: Už z Tvého mailového loginu – PavlikovaZmrzlina – je patrno, že máš vřelý vztah k laskominám a zákuskům. Souvisí to nějak s faktem, že Tví rodiče měli ve Vranově
na náměstí cukrárnu?
O: No ano, ano, ANO!... touto otázkou opravdu začínají mít mé vzpomínky nádech krému z indiánka, který v pistáciovém oparu rozfoukává karamelová krustička větrníku. Měl jsem tu čest alespoň na čas přičichnout k tomuto slaďoučkému řemeslu. S radostí jsem se starával o svůj zmrzlinový Stroj stejně jako strojvedoucí Zababa o svou parní mašinku.
V: Banquem jsme začali, Banquem pomalu i skončíme. Tahle role je totiž Tvou poslední u Bezručů. Co Ti ty dva roky v DPB daly a na co budeš nejvíc vzpomínat?
O: Bůh dal, Bůh vzal. U nás doma na záchodě visí pár moudrých papírků. Na jednom z nich je napsáno: „Lidé zapomenou, co jste řekli, zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.“ Já jsem se vedle lidí od Bezruče cítil jako vedle mamy a taty a ségry, dva roky tvořili mou rodinu, a na takové věci se nezapomíná.
V: Jim, Begbie, Washington, Simon, Syn, Solený, Sailor… Inspiruj se svými koníčky a rychle řekni – s kterým z těhle týpků, jenž jsi v DPB hrál, by sis zašel do cukrárny na zákusek, s kterým z nich by ses spustil na jednom laně, a kterému bys půjčil (ale fakt bez mrknutí oka!) svého psa?
O: Vono se to jen tak říká, ale pro nezasvěcené vysvětlím. Všichni ti kucí nejsou role ani žádní týpci. To su já! Fakt! Akorát převlečený! A kdo nevěří, ať tam běží. Joj, to bude mít manažer radost, že na té stránce, kde si ti herci mají to herecké sérdce vylévat, dělám reklamu divadlu. A co by ne!
