Janusz Klimsza: Když člověk naslouchá člověku, je v tom velká síla

Janusz Klimsza 

Část obsáhlého rozhovoru s režisérem a bývalým uměleckým šéfem DPB Januszem Klimszou, který otisknul časopis Protimluv ve svém třetím čísle (v roce 2003)

Pocházíš z Těšínska, z oblasti, kde se běžně mluví více jazyky ... za studií jsi důvěrněji poznal polské prostředí, polskou společnost. Jak jsi tuto skutečnost tehdy vnímal? Co z této zkušenosti považuješ za podstatné dnes?

Studoval jsem ve zvláštní době těsně po nástupu Solidarity na začátku 80. let a byla to zásadní zkušenost, kterou jsem myslím ještě nezpracoval. Bylo mi tehdy 18-19 let, což je doba, kdy si člověk utváří pohled na svět, já jsem se navíc ocitl poprvé na delší dobu mimo domov a ještě za hranicemi státu ... především jsem byl nadšen tím, že jsem poprvé poznal pocit svobody. Pochopil jsem, tedy alespoň si to myslím, romantickou polskou literaturu, která má mimořádný význam pro oficiální polskou kulturu a zároveň polské moderní myšlení. Začal jsem chápat, co autoři počátku 19. století asi pociťovali - moment vzdoru proti politické mašinérii byl velice silný, a ten pocit solidarity mezi lidmi opravdu byl, to bylo neskutečné.
Pak jsem se v roce 81 vrátil do Prahy, která prožívala období "rekatolizace", byl utahován poslední šroub normalizace. Jistou dobu jsem cítil, že je na mě zostřen pohled, protože jsem přišel z místa, které nebylo zrovna košér.
To byla zásadní, intenzivní zkušenost, díky té jsem i jinak vnímal listopad 89. Já jsem měl zase zkušenost z Čech z roku 68, kdy jsem chodil na základku, takže se mi různé nálady a nápady mých kolegů na vysoké škole tenkrát v Polsku zdály idealistické až směšné, a tak jsem jim až s jistou neomaleností toho věku řek, co si o tom myslím. Tam jsem také poprvé poznal, jakým štěstím je bilingvnost, kdy člověk k tomu přistupuje ze správné stránky, což pro mne znamená nebýt xenofóbní, ale brát to jako dar, bonus, který ti život dal do vínku.

Měl jsi štěstí, že jsi tam byl právě v té době ... A taky že jsi přicházel z Čech a ne třeba z Ukrajiny, se kterou mají Poláci trvalý problém ...

To se nedá říct, Polsko je v tuto chvíli mononárodnostní zemí, jisté resentimenty jsou spíše otázkou Poláků, kteří byli po válce vysídlení z Litvy a Ukrajiny na území bývalého Německa, teda staré historické země Koruny Polské, nicméně od třináctého století patřili německým zemím. Ten pohyb po válce měl pochopitelně vliv i na etnické složení měst. Vyloženě německým městem byla Breslau, čili Wroclaw, kde jsem studoval, rodiště mnoha významných Němců. A najednou se tam ocitli lidé, kteří s tím neměli nic společného, tzv. zabugači čili z té běloruské a ukrajinské části předválečného Polska ... no a ti lidé byli zbaveni svých kořenů. Zvláštní bylo, že byly přesídlována celá města a vesnice, které se ocitli v novém prostoru, takže jsou v tom Slezsku města jako třeba Brzeg, kde devadesát procent populace má kořeny ve Lvově atd. To nemá v Čechách obdobu, repatriace Zakarpatské Rusi není vůbec srovnatelná, srovnatelný je možná odsun Němců ... Ale už ten pohyb, člověk opravdu viděl že se tam tvoří nová populace. Před rokem jsem tam byl a zjistil jsem, že to město se hodně změnilo k lepšímu ... Tam se mluvilo takovým ruským přízvukem, to byla řeč, kterou psali největší polští spisovatelé: Mickiewicz, Slowacki, až po Milosze, Konwického atd. Tito autoři pocházeli z "kresů", nepocházeli z dnešního Polska, ale z Běloruska, Litvy, Ukrajiny.. Díky tomu pohybu ve dvacátém století, tomu stěhování národů, si člověk mohl uvědomit, že není nic stálého. A jednu dobu se to dotklo těšínska. Iluze že žijeme někde za pecí, že se nás to netýká, není pravdou. Tato skutečnost, tyto obrazy, které přinesl život, pro mě byly iniciační, pak se to objeví jako citát někde v inscenaci, nebo když přemítám nebo píšu, pak se to opět vynoří ...
Mám ještě jeden zážitek, velice podivný, možná to nic neznamená ... zažil jsem situaci, kdy sundali bývalého tajemníka strany, který se jmenoval Kania, a na jeho místo přišel generál Jaruzelski, tehdy ještě ne prezident, ale první tajemník ... který sem jako ministr obrany poslal v šedesátém osmém tanky a výsadkáře. A tehdy jsem byl na mejdanu a zrovna jsme v televizi viděli ty tanky a mě se to hned spojilo s osmašedesátým. Jak bývá v Polsku zvykem, oni už organizovali podzemní armádu a já jsem jim říkal, že jsou trošku hr, protože jsem si pamatoval z osmašedesátého to nadšení a jak to skončilo. Byl jsem tedy vykázán z toho mejdanu, procházel jsem se parkem a najednou jsem se zastavil pod jedním oknem, které svítilo ve starém činžovním domě, ten obraz mě zastavil, koukal jsem na to okno. Pak mě došel kolega, který se mě snažil vrátit zase zpátky, močili jsme a on říká - víš kdo tam bydlí v tom okně - říkám nevim - Tadeusz Róžewicz - , což byl největší polský žijící básník. Může to znamenat mnoho, ale taky nic ... ale byl to jeden moment z takových nečekaných a nemyslitelných nárazů pro člověka, který žil v tom husákovském režimu ....

Všiml jsem si, že postavám vojáků na jevišti věnuješ speciální pozornost, má to souvislost s osobními zážitky? Byl jsi na vojně, co se tam dělo, jak jsi to vnímal?

Vojna byl další zásadní okamžik, ale opačný. Kasárna, to je mars, stát ve státě. To byl zážitek traumatický. To, že existuje jiný svět, nikdo o něm neví, že je to možné, že ty enklávy můžou takto nepozorovaně existovat ...
Měl jsem štěstí v neštěstí: moje posudky nebyly bůhvíjaké, všichni věděli, že jsem byl v té inkriminované době v Polsku, což se se mnou vezlo i na té vojně, kupodivu, protože to byl r. 87. Nedostal jsem se do těch zašíváren, ale dali mě normálně na útvar na Libavé. Tam jsem byl u strážní jednotky, byli jsme zavření v lese. Pak na jiném útvaru v Hradišti jsem dostal záložáky. Když je člověk na vojně dva roky, tak časem na všechno rezignuje, ti chlapi neskutečným způsobem pařili. Zajímavé bylo, že tam byla celá směsice národů, to bylo ještě Československo, většina těch vojáků byla ze Slovenska a ještě z těch okrajových částí ... Oni byli nedůvěřiví, skoro jako divoká zvířata, ale když si člověk získal jejich důvěru, tak to byla neskutečná galerie osudů, které tam člověk mohl poznat. Ale poznal jsem i co je to chlapství, kamarádství - takže mělo to i svá pozitiva. Člověk na to přijde později, v té době je tam samozřejmě nenajde.

V sezoně 2002 / 03 nabídne Divadlo Petra Bezruče svým divákům mj. monodrama Jordan. Ve Tvé režii jej bude hrát Markéta Viktorová. Jak k tomuto spojení došlo?

Chtěl jsem zkusit co udělá s divákem monodrama. No zkusit ... za peníze magistrátu něco zkoušet ... nejde jen o zkoušení, ale zavést nebo pokusit se zavést i tento způsob blízkého kontaktu, jestli to zintimnění kontaktu je možné a to už za pokus stojí, protože to může mít nějaký dopad na pozdější úvahy. A Markéta mě napadla když jsem viděl, jakým způsobem se zmocňuje postavy Iriny v Ruské krasavici. Říkal jsem si, že je to možná až poloha monodramatu, kdy stojí jeden herec proti zbytku souboru a viděl, že energeticky je schopna zvládnou hodinu dvacet minut ... Je to člověk, který na to z tohoto hlediska má. Taky mi přišlo zajímavé nabídnout jí změnu rejstříku. Aby se přehrála z princezen do jiné kategorie ...

Zdá se, že Ostrava momentálně prochází výrazným kulturně-emancipačním úsilím, co pro Tebe znamená pracovat právě tady?

Včera se mě v Praze ptali na Ostravu ... nevím jak jinde, ale u spousty kumštýřů v Praze je Ostrava vnímána jako něco důležitého. Možná, že Ostrava zrovna prožívá obdobu šedesátých let, kdy lidi mají potřebu něco sdělit. Myslím, že se o tom dost mluví, víc bych to nerozmazával, už je to téma i dost zprofanovaný ...

Máš zkušenost s volnou nohou i s šéfováním stálému souboru ... Jak si ty zkušenosti proti sobě stojí ...

Ty zkušenosti jsou hodně odlišné ... vždycky je to o souboru, toto divadlo je specifické v tom, že se pokouší o něco, co není zavedeno a to potýkání hlavně s finanční stránkou je až traumatické. Jako nepříspěvková organizace jsme jakýmsi předvojem. Asi se na tento systém najede šířeji a mi budeme mít náskok, snad ...

Jedna sezona uplynula, jak jsi spokojen?

Má to spoustu ale ... Věci tohoto druhu ne vždy jsou na veřejný přetřes. Ať to zůstane v rodině.

Prezidentky avizovalo Divadlo Petra Bezruče jako skandální hru, naplnilo se podle Tebe po uvedení této inscenace toto varování? Co má dnes ještě tu moc provokovat? Nesměřuje dnes provokace daleko spíše k povzbuzení prodeje zboží, umění ...?

To je především otázka publika. Někde jinde by to asi udělalo větší rozruch. Pokud dochází k profilaci divadla tak, že publikum je připraveno na to, že toto divadlo servíruje takovýto druh zboží, tak je to dobře. To dodává divadlu jakýsi charakter, divák přichází do svého divadla. Myslím si, že je dobré, pokud to bereme jako zboží - zároveň nebereme, ale jsme zároveň prodejci, zkrátka nabízíme něco - to takto avizovat. Neposadím začátečníka do velkého drahého auta, nedám začátečníkovi bojového psa, to je třeba vzít v potaz, aby nedošlo k nedorozumění a to je důvod, proč se to takto avizuje. A pochopitelně má to i ten trošku reklamní účel, určitě. Podle reakcí to ale málokdo bere jako skandální hru.

Nejširší diskusi z Tvých posledních inscenací vzbudila myslím Mladá Garda v letech jungle, co z této diskuse pro Tebe vyplynulo?

Pro mě z toho vyplynulo, že ten strašák tady ještě je, hlavně u starší generace, nechuť k určitým otázkám, třeba k otázce po smyslu oběti. Což je v pořádku, protože to byl jeden ze záměrů - vykopat tu mrtvolu a podívat se co s ní. Byl to pokus podívat se na něco, co se paušálně odsuzuje a myslím si, že taková relativizace má své místo. Je to pro mě signál návratu k normálu ... A jsem rád, že soubor to hrál vážně, navážno.

Stalo se Ti někdy, že se inscenace nepovedla, herci ji nehráli rádi, sám jsi neměl dobrý pocit? Jak se s tím vyrovnáváš?

Každá inscenace je částečně nepovedená. Vyrovnávám se s tím těžko. Některé inscenace se nepovedly hodně, ale je to práce kolektivní a pak, je to živý organismus se svými vrcholy a propady.

Nenarazilo Tvé pojetí života jako dynamického a neustále se přetvářejícího organismu na určitou spokojenost, která tady u Bezručů, přes všechny peripetie tohoto divadla ... je, není?

Nejde věci změnit přes noc, není to otázka nějakých revolucí, na to už nemám věk. Některé věci potřebují taky čas a něco probíhá skokem ... Někdy se zdá, že věci trvají, nic, nic a pak to přijde ... Ale některé změny už jsou patrné, třeba v dramaturgii. A každý má čas na to, aby se s tím srovnal ... Ale hlavně: nemá cenu tlačit na pilu.

Jak si vybíráš texty, které budeš dělat? Kritéria ... Které autory a které hry máš rád?

Musí se dotýkat nějakého problému, který v lidech pulsuje a zároveň tam musí být role. Občas se seknu a udělám něco, kde role nejsou, ale to je pak vidět. Když jsou role, tzn. materiál pro herce, tak ta hra se dělá úplně jinak. A taky je dobré, když to není jenom literatura, když v tom jsou už zabudované obrazy, najednou to ztěžkne, je to hustý a taková hra se cítí ... Ještě je dobrý, když to má humor, humor je znamení, jak člověk vnímá svět ... je to vidění světa.

Přihlásil ses k tomu, že tvé režie mají společensko-politický podtext ...

To vyplývá z doby, která je hodně arogantní. Jeden z momentů, kdy se pozná, že jde do tuhýho je, když se nesmí o něčem mluvit nebo když se nesmí z něčeho dělat sranda. Stupidita dnešní doby je i v tom, že se bere strašně vážně. Když člověk naslouchá člověku, v tom je velká síla. Není náhodné, že ta dnešní dramatika je tolik o komunikaci, to je obraz něčeho ...