Historie Divadla Petra Bezruče
První aktivity dnešního Divadla Petra Bezruče spadají do poválečného období roku 1945. Režisér a dramatik Oldřich Daněk, výtvarník Otakar Schindler, herečka Štěpánka Ranošová a další tehdy sestavili recitační pásmo z české poezie "Chléb s ocelí" a uváděli je v bývalém sále Divadla loutek na Masarykově náměstí pod označením Kytice. Profesionální divadlo pro děti a mládež Divadlo mladých pak bylo založeno 1. prosince 1945 pod vedením Karla Dittlera premiérou pohádky "Jak se Honza učil bát". Sídlilo v bývalém Katolickém domě na Přívozské ulici a bylo po deseti letech definitivně označeno za Divadlo Petra Bezruče.
„Není snadné najít mezi ostravskými divadly svoje vlastní, nikým nezastupitelné místo. „Bezručáci“ se odjakživa spojovali s mladým publikem. Tím, že uváděli více současných autorů než jiní, tím, že vytvářeli programově poetiku blízkou tomu druhu vidění světa, které je vlastní především mladé duši bez ohledu na věk, jako by sami nestárli. V suterénním divadelním klubu také nebylo a není vidět povznesené divadelní seniory oblažované zbožnými pohledy obdivovatelů a obdivovatelek, spíše tam příchozí najde v rušné debatě herce spolu s jejich diváky. Jestli je někde v Ostravě místo, kde to v divadle žije, je to právě tento klub.“
Ladislav Vrchovský
Na přelomu padesátých let se Divadlo Petra Bezruče přestěhovalo do nově postaveného Domu kultury Vítkovice a s příchodem kompletního ročníku AMU z Prahy se na programu začala objevovat i pravidelná večerní představení. Zároveň tu také vznikl kabaret Štafle. A divadlo Petra Bezruče začalo získávat svou výjimečnou pověst nejen u nás, ale i v zahraničí (dvojí zájezd na Bienále v Benátkách i na festival v Bukurešti). Se stále častějšími úspěchy jsou spojována jména jejich tvůrců – zejména režisérů Jana Kačera, Evžena Němce, scénografů Luboše Hrůzy a Oty Schindlera, dramaturga Zdeňka Hedvábného a hudebních skladatelů Petra Mandela a Jana Tomšíčka. Divadlu i některým jednotlivcům se dostává významných ocenění jejich činnosti. Vyhraněný umělecký a společenský profil divadla má však za následek i některá perzekuční opatření a občasné zákazy reprízovaní inscenací. Zejména v bouřlivém období kolem roku 1968. Tehdy již – po odchodu skupiny umělců do pražského Činoherního klubu – pokračují v práci se souborem nově angažovaní režiséři Pavel Hradil a Zdeněk Pošíval, výtvarníci Miroslav Melena a Jan Dušek, dramaturg Milan Calábek. Svým osobitým rukopisem obohacuje repertoár poetickými hrami pro děti dramatik a režisér Saša Lichý. I v nově se formující politické a společenské situaci si divadlo nadále buduje svůj specifický profil v intencích moderních trendů vývoje světového divadla. Aktivně se podílí na činnosti Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež Assitej, stále častěji vyjíždí na pohostinská vystoupení v Praze, s úspěchem hraje i v zahraničí (Katovice, Vídeň). To už je v éře působení výrazných uměleckých osobností režisérů Josefa Janíka a Pavla Palouše, scénických výtvarníků Marty Roszkopfové i Otakara Schindlera, z řady dramaturgů pak zejména Martina Velíška, Romana Císaře a dalších. „Bezručáci“ získávají tehdy i nejvyšší ocenění celostátního Festivalu Aktualit v Praze (s inscenací hry Daniely Fischerové BÁJ).
„Přeju Divadlu Petra Bezruče, aby při vyslovení jeho jména cítili diváci chvění aspoň takové, jaké cítím při vyslovení jeho jména já. A aby se tak jako já libě ohlíželi za jeho inscenacemi a nedočkavě byli zvědaví na budoucí.“
Vladimír Hulec
V roce 1990 došlo k podstatné změně. Z velkého divadelního sálu se Divadlo Petra Bezruče přestěhovalo do podstatně skromnějších prostorů. Zásadním požadavkem se tak stal k divadlu studiového typu, s čímž byla posílena nutnost akcentovat netradiční inscenační postupy a tvůrčí ambice koncentrovat na experimentální ověřování
co nejintenzivnějšího kontaktu s diváky (kterými se stali především středoškolští studenti). Díky iniciativnímu přístupu uměleckých šéfů
se tento úkol postupně podařilo vyřešit. Každá ze sezón ukládala své „kamínky“ do pestrobarevné mozaiky celkového výsledku, dokládajícího úspěšnost úsilí o podchycení a originálního využívání všech trendů i postmoderně uvolněné imaginace v moderním přístupu k vytváření jevištní reality.
Zpočátku to byly osvědčené dosavadní způsoby inscenování modifikované pro bezprostřední kontakt jeviště s hledištěm. Režisér Josef Janík tak přispěl ke vzniku působivých představení
– Glowackého variace na Sofoklovy tragédie z drsného prostředí novodobých „lidí na dně“ ANTIGONA V NOVÉM YORKU a známé absurdní grotesky Eugéna Ionesca PLEŠATÁ ZPĚVAČKA. Nově příchozí režisér Václav Klemens se uvedl nastudováním novinky mladého dramatika Davida Drábka HOŘÍCÍ ŽIRAFY. Velice inspirujícím podnětem ke hledání nápaditě originálních způsobů výstavby inscenace se vždy stávalo občasné přizvání Vladimíra Morávka k pohostinským režiím. Ve zmíněném období to bylo rozdováděné pojednání naší národní opery pod názvem DOBŘE PRODANÁ NEVĚSTA.
Původní repertoár byl velmi působivým způsobem obohacen i dalšími přizvanými režiséry. Jiří Nekvasil uvedl křehce poetickou hru STELLA (J.W. Goethe) a slovenský režisér Ondrej Spišák nastudoval s pozoruhodným diváckým ohlasem básnivou jevištní fresku BALADA O ZLODĚJI KONÍ.
„V mém vztahu s Divadlem Petra Bezruče bude už provždy převládat pocit dlouhého
a obtížného "namlouvání", které skončilo překvapivě silnou náklonností.“
Tatjana Lazorčáková
S příchodem režiséra Michala Przebindy z Karlových Varů byl výrazový rejstřík „bezručáckých“ inscenací doplněn o další umělecké přístupy, při kterých jsou divácké emoce iniciovány s nápaditou fantazií, provázenou intenzivní korekcí racionalisticky zvažovaných postojů. Z téměř desítky představení, které tu Przebinda do konce devadesátých let nastudoval, byly nejúspěšnější
dvě – strhující NOC TRIBÁDEK (P.O. Enquist) a líbezně roztomilá pohádka pro děti KOCOUREK MODROOČKO. S nefalšovaným úspěchem se rovněž setkala nastudování komedie SLUHA DVOU PÁNŮ a muzikálově zpracované kultovní novely Wiliama Saroyana TRACYHO TYGR
(Jiří Josek – Vlastimil Šmída), tak jak je pro „bezručácké“ obecenstvo připravil hostující Jiří Seydler. S mimořádným ohlasem se pak setkalo uvedení Shakespearova HAMLETA v novém překladu Jiřího Joska, který se rovněž ujal režie této proslulé tragédie velkého alžbětince.
„Mám to z Prahy přes rodné Brno do Ostravy daleko. Bez DPB, kam je to pro mne skoro čtyři stovky kilometrů, by mi ale bylo – smutno.“
J. P. Kříž
V nadcházejícím třetím tisíciletí byla produkce Divadla Petra Bezruče výrazně ovlivněna příchodem výrazné tvůrčí osobnosti režiséra Janusze Klimszy. Jeho režijní postupy vycházejí z osobnostně vyhraněné umělecké reflexe společenské problematiky, což se promítá do jevištní reality přes flexibilně uplatňovanou a postmoderně rozvolněnou fantazii. Jím nastudovaná představení pak nesou markantní znaky atraktivně vystavěné scénické události, kde příběh není nejvíce dominujícím prvkem. Se záměrnou eliminací ulpívání na detailech, hyperbolicky nadsazenou a iritující stylizací je tu dosahováno maximálně sugestivního zážitku. Připomeňme zejména až ohromující spontánnost hereckých výkonů ve Williamsově SKLENĚNÉM ZVĚŘINCI, imaginací prostoupenou parafrázi Fadějevova románu pod názvem MLADÁ GARDA V LETECH JUNGLE, Schwabovy PREZIDENTKY, působivě autentické vyznění hry JORDAN.
Profilujícím tématem Klimszovy éry je šokující i fascinující obraz rozkolísaného světa, generačně blízký nekonvenčnímu mladému publiku. V této době dosáhlo Divadlo Petra Bezruče uznání u diváků i odborné kritiky především za tři inscenace: za výše zmiňovaný „Skleněný zvěřinec“,
za autentický pohled na tři generace fanoušků Rolling Stones „Ústa Micka Jaggera“ Domana Nowakowského v režii Andreje Celińského (2002) a zejména za Dostojevského „Idiota“ v režii Sergeje Fedotova, který v hlasování kritiků Divadelních novin o nejlepší českou inscenaci roku 2003 obsadil třetí místo a byl nominován v anketě kritiků časopisu „Svět a divadlo“ na cenu Inscenace roku..
„…neznám druhé české divadlo, které by právě v uplynulém desetiletí vyletělo – alespoň v mých očích - tak raketově vzhůru: od průměrného, solidního, ale zaměnitelného regionálního divadla s nevýraznou dramaturgií až k jednomu z nejlepších divadel v republice s originální, nepodbízivou, proti srsti malého českého diváka hladící dramaturgií, vrývavým herectvím, neexhibující režií a s diváky, mladými nejen věkem.“
Vladimír Just
Po odchodu Januse Klimszy divadlo usilovně hledalo další výraznou tvůrčí osobnost, která by Bezručům poskytla nový, svěží dech. Po sezónním šéfování Norberta Lichého tak v čele Divadla Petra Bezruče stanul mladý režisér Jan Mikulášek. Jeho režie jsou, zejména díky vysoce stylizovanému herectví, groteskní nadsázce a skvělé práci s výtvarnou i hudební složkou, vysoce ceněny odbornou kritikou. A nejen kritikou, Mikuláškovy první inscenace v DPB - Crimpova STORY a Čechovovy TŘI SESTRY - se staly divácky nejoblíbenějšími inscenacemi sezóny 2005/2006. Diváckou oblibu získaly také pozdější inscenace Jana Mikuláška. Pravidelně jsou zvány na prestižní divadelní přehlídky (Divadlo Plzeň, Divadelní Flora, Festival Na hranici, apod.). Za všechny jmenujme alespoň inscenaci Evžena Oněgina, která získala Cenu Českého literárního fondu a její záznam v roce 2009 natočila Česká televize i Český rozhlas.
V roce 2008 vystřídal Jana Mikuláška na postu uměleckého šéfa Martin Františák. Františák je absolventem brněnské JAMU (obory Dramatická výchova a Činoherní režie). V minulosti působil jako umělecký šéf divadla Polárka, natáčel televizní dokumenty, píše divadelní hry a televizní scénáře a dlouhodobě spolupracuje s amatérským souborem v Karolince.
Hned jedna z prvních Františákových inscenací - Job - vyvolala nadšení u široké divácké veřejnosti i odborné kritiky. Titulní role v interpretaci Norberta Lichého přinesla v roce 2008 Divadlu Petra Bezruče Cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon sezóny v oboru činohra.
V současnosti se Bezruči snaží reagovat na problémy konkrétního místa, ve kterém působí – průmyslová aglomerace na pomezí tří států – a inspirovat se jimi. Jednou z nejvýraznějších inscenací této dramaturgické linie se stal Bezruč?! ostravských autorů Jana Balabána a Ivana Motýla. Ojedinělým projektem této linie byla inscenace Pestré vrstvy reflektující život horníků za dob komunistických represí i problémy emigrantů, inscenace pod vedením Janusze Klimszy vznikla jako site-specific na dole Hlubina (Národní kulturní památka Dolní oblast Vítkovice). Vedle klasiky a titulů pro děti divadlo nabízí i české či světové premiéry současných her nebo svérázné či kontroverzní dramatické texty, které se jiným souborům mohou jevit příliš dekadentní, příliš podivné, příliš odvážné. Ze světových premiér jmenujme například velmi úspěšnou adaptaci 1984 v režii Jana Mikuláška nebo projekt Tvrdě/Měkce v režii Jana Friče. Z českých premiér to byla v posledních letech Noc bláznů, Prolomit vlny, Don Juan v Soho nebo Limonáda.
Zároveň ale Divadlo Petra Bezruče neopouští témata, která diváky zajímají a dráždí, a která se jako červená nit vinula jeho předešlými sezónami. Po meditativních, zádumčivých titulech uplynulých sezón přichází Divadlo Petra Bezruče s texty nabitými třaskavinou, s příběhy zběsile reflektujícími šílenou dobu i šílenství lidí v ní žijících.
Kromě domácí scény uvádí Bezruči své inscenace každoročně na několika prestižních festivalech v České republice i v zahraničí. Tradicí se stala i pravidelná vystoupení v Praze, především v Divadle v Celetné v rámci projektu Malé divadlo ostravské ve velkém městě pražském.
„Divadlo Petra Bezruče má v kontextu ostravského divadelnictví osobitý profil, své publikum a pevné místo. Mohu vám s radostí blahopřát: šedesátiny slavíte, bráno z hlediska historického, v nejlepší situaci, v jaké se vaše divadlo kdy nacházelo!“
Jiří Štefanides
Bezruči bilancují aneb zpráva o činnosti v letech 2006-2015
Divadlo Petra Bezruče patří k umělecky nejvýraznějším divadlům v České republice, což potvrzuje řada ocenění, názory kritiků i ohlasy diváků. Cílovou skupinou jsou v největší míře mladí diváci, studenti středních a vysokých škol. Divadlo však s oblibou navštěvuje střední i starší generace. Bezruči kladou důraz na tvůrčí rozmanitost a progresi, zakládají si na vysoce ceněném hereckém souboru. Zaměřují se originální dramaturgii, která zahrnuje moderní ztvárnění klasických děl, objevování a vytváření prostoru pro nová dramatická díla, dramatizace a převádění na jeviště zajímavých nebo „kultovních“ děl literatury nebo filmu a v neposlední řadě také díla s regionální tématikou. Návštěvnost dosahuje sta procent, vstupenky bývají vyprodány během prvních dnů předprodeje. Řada herců, kteří se u Bezručů vystřídali, se prosadila na české umělecké scéně (Richard Krajčo, Lucie Žáčková, Filip Čapka nebo Jan Plouhar).
Pavla Bergmannová: Divadlo Petra Bezruče v souvislostech (2005 – 2015)
(Kráceno) Kompletní text se nachází v ročence DPB 2005 – 2015, kterou vydala Divadelní společnost Petra Bezruče, Ostrava 2015.
Prolog
Psát pojednání o uplynulém desetiletí tvorby Divadla Petra Bezruče
je čirá radost. V letech 2005–2015 totiž patřilo mezi umělecky
nejvýraznější divadelní soubory v České republice, což potvrzuje
nejen řada významných ocenění, ale zejména stabilní přízeň diváků.
Dlouho dopředu vyprodaná představení jsou toho dokladem
a divadlo, které se kdysi svou tvorbou zaměřovalo na diváky z řad
studentů středních a vysokých škol, nyní s oblibou navštěvují
i střední i starší generace. Jak se tedy proplétaly cesty jeho tvůrců
během těchto šťastných deseti let?
1. dějství: Jan Mikulášek: Hvězda padá vzhůru…
Když v roce 2004 po odchodu někdejšího uměleckého šéfa Janusze
Klimszy do angažmá v Národním divadle moravskoslezském
začalo vedení Divadla Petra Bezruče usilovně hledat novou
režisérskou osobnost, která by navázala na vysoko nastavenou
laťku úspěšně rozjeté dekády, asi tehdy ještě nikdo netušil, jak
šťastnou volbou pro Divadlo Petra Bezruče – ale i české divadlo
vůbec – bude příchod talentovaného režiséra Jana Mikuláška.
Ten na post uměleckého šéfa divadla nastoupil s počátkem sezony
2005/2006, a to po ročním přechodném „úřadování“ herce
Norberta Lichého. S Mikuláškovou prací se do té doby mohli ostravští diváci setkat zejména v Národním divadle moravskoslezském
a právě osobitě se formující rukopis nekonvenčního režiséra
přesvědčil vedení divadla pro jeho angažování na danou pozici.
Skvělou partnerkou se mu v jeho sbližování s Ostravou velmi záhy
stala také dramaturgyně Ilona Smejkalová. Ta krátce po rozjezdu
Mikuláškovy první sezony vystřídala na několik let Danielu Jirmanovou,
která tehdy odešla na mateřskou dovolenou. Smejkalová
prokázala svou skvělou orientaci nejen v divadelní klasice, ale
především v současné dramatické tvorbě. Ve své objevitelské
dramaturgii uměla prosadit jak originální tituly, často uváděné
v českých premiérách, tak např. i moderní interpretace klasických
děl české či světové dramatiky. Zároveň také výrazně akcentovala
dramatizace zajímavých nebo „kultovních“ literárních či filmových
titulů, jejichž uvádění v tvorbě Divadla Petra Bezruče tvořilo
nezanedbatelnou linii. Ať již to byla Misery (2006, r. Andrzej
Celiński), která spíše než k předloze Stephana Kinga odkazovala
k populárnímu filmu Misery nechce zemřít, dále Zběsilost v srdci
(2006, r. Jan Mikulášek), jejíž dramatizaci připravila ještě Daniela
Jirmanová, divadelní komiks Čtyři vraždy stačí, drahoušku
(2007, r. Jan Mikulášek) nebo titul Prolomit vlny (2008, r. André
Hübner-Ochodlo), v němž proslulý film Larse von Triera získal nesmírně
působivou podobu kombinující divadelní a filmový jazyk.
K úspěšné dánské kinematografii se Bezruči obrátili i po odchodu
Ilony Smejkalové ve zdařilé inscenaci Rodinná slavnost (2011,
r. Martin Františák), která vznikla na základě stejnojmenného
oceňovaného filmu Thomase Vinterberga.
Ale zpět k Janu Mikuláškovi, jehož cenným vkladem
bylo zejména to, že si svým režijním rukopisem dokázal podmanit
nejen divadelní kritiku, ale také – i přes jistou náročnost – diváky.
A to nejen v Ostravě, ale i mimo ni. Počáteční Mikuláškovo
sbližování s Divadlem Petra Bezruče bylo sice ještě svým způsobem
rozvážné, jako by režisér teprve testoval nový prostor i herce.
A tak jeho úvodní inscenace textu dramatika Martina Crimpa
Story (2005), která s pozdější Nocí bláznů (2008) Louise Nowry
zastupuje v Mikuláškově tvorbě nepříliš často uváděnou současnou
dramatiku, zůstala ještě poněkud zatížená tradičním psychologicko-
interpretačním pojetím. To se ale záhy poměrně výrazně
změnilo a Jan Mikulášek začal inklinovat k stylizovanějším divadelním
tvarům. Projevilo se to jednak v případě inscenací světové
klasiky, kterou u Bezručů zastupuji Čechovovy Tři sestry (2006)
a Ibsenova Divoká kachna (2009), a zejména v Mikuláškových
dramatizacích literárních či filmových předloh – v titulu Barryho
Gifforda Zběsilost v srdci (2006) a kultovní úpravě Lipského filmu
Čtyři vraždy stačí, drahoušku (2007). V uvádění dramatizací
Mikulášek později pokračuje i po svém odchodu z pozice kmenového
režiséra, kdy pohostinsky nastudoval své nejvýraznější tituly
Evžen Oněgin (2007), adaptaci románu Georgese Orwella 1984
(2009) a klasiku Emily Brontëová o lásce a pomstě Na Větrné
hůrce (2012).
Odchody a návraty
K odchodu Jana Mikuláška z pozice uměleckého šéfa a režiséra
Divadla Petra Bezruče došlo na konci druhé sezony jeho ostravského
působení. Režisér se poměrně náhle rozhodl odejít na
volnou nohu – s odůvodněním „intenzivněji se věnovat jak režii,
tak svému velkému koníčku – komponování scénické hudby“.
S ostravským souborem se ovšem nerozloučil na dlouho a hned
začátkem sezony 2007/2008 se pustil – už coby hostující režisér
– do úpravy a režie Evžena Oněgina (2007). Odpoutání se od
úřadování a povinností uměleckého šéfa znamenalo pro Mikuláška především určité tvůrčí osvobození. Snad i díky tomu vznikly
vlastně jeho nejúspěšnější a zcela výjimečné ostravské tituly.
Již zmíněný Evžen Oněgin se pro svůj všeobecný úspěch dočkal
neuvěřitelných sta repríz, byl natočený jeho záznam pro Českou
televizi, dále vzniklo rozhlasové nastudování, zároveň bodoval
v prestižních divadelních anketách. V jeho stínu pak rozhodně
nezůstala působivá dramatizace Orwellova nadčasového románu
1984, „srdcervoucí“ Ibsenova Divoká kachna (oba tituly 2009)
nebo zatím poslední Mikuláškův počin – adaptace kultovního románu
Emily Brontëové Na Větrné hůrce (2012).
2. dějství: Martin Františák: Čerstvý vítr z hor
S náhlým odchodem Jana Mikuláška zůstalo Divadlo Petra Bezruče
na krátkou dobu bez uměleckého šéfa. Do prosince roku 2007
byl jeho post zastoupen dramaturgickou radou složenou z ředitele
Jiřího Krejčího, dramaturgyně Ilony Smejkalové a manažera
Tomáše Suchánka. Ovšem už v lednu 2008 do divadla na danou
pozici přichází Martin Františák – absolvent oborů dramatická
výchova a činoherní režie na brněnské JAMU, někdejší umělecký
šéf Divadla Polárka a úspěšný dramatik. S Bezruči se setkal již
v předcházející sezoně, kdy zde uvedl netradičně pojaté Shakespearovo
drama Macbeth (2007). Režisér silně spjatý se svým
rodným Valašskem ve své tvorbě nezapřel kombinaci zemitosti
a vzpurného punku a postupně odklonil směřování Divadla Petra
Bezruče od jisté artistnosti k silným příběhům hrdinů zmítajících
se v historii i současných problémech.
Ve své tvorbě se tak Františák soustředil především na
víceméně tradičnější interpretace klasických textů světové dramatiky
– vedle Macbetha (2007) uvedl Rostandova Cyrana (2010),
Beaumarchaisovu Figarovu svatbu (2012) a Gogolova Revizora
(2013) a velmi často se také obracel k dramatizacím románových
a filmových předloh. Mezi nimi dominoval nadšeně přijatý Rothův
Job (2008), který se do historie Divadla Petra Bezruče zapsal také
díky zisku Ceny Thálie za nejlepší mužský herecký výkon sezony
v oboru činohra pro Norberta Lichého v titulní roli, dále Správkař
(2012) Bernarda Malamuda či Vinterbergova Rodinná slavnost
(2011). Na rozdíl od Mikuláška Martin Františák dával poměrně
velký prostor také původní české dramatické tvorbě. Divákům tak
přinesl „rehabilitovaný“ pohled na předchozími režimy deformovaného
básníka Petra Bezruče v inscenaci Bezruč?! (2009), dále nepříliš
vydařený kus o bezmezné lásce k fotbalu Taťka střílí góly (2009)
z pera Jiřího Pokorného či drama z Valašska Nevěsta (2010), které
sám Františák napsal podle skutečných deníkových záznamů ženy,
zachycující vztah a soužití s vlastní matkou v době od konce války až
do současnosti. V neposlední řadě také prosazoval díla s regionální
tematikou, v nichž tvůrci konkrétněji reflektovali genius loci Ostravy
a Ostravska. Výrazně se to povedlo jak v případě jeho již zmíněných
inscenací Bezruč?! (2009) a Nevěsta (2010), tak v případě titulu
Pestré vrstvy (2011) hostujícího Janusze Klimszy.
V sezoně 2012/2013 se Martin Františák rozhodl odejít
z angažmá v Ostravě na volnou nohu, neboť chtěl po téměř sedmi
letech strávených u Bezručů a s Bezruči uvolnit místo novým
podnětům a poetikám. Osud mu navíc do cesty postavil lákavou
nabídku šéfovat činohře Národního divadla v Brně, kam záhy
také nastoupil. A Bezruči museli opět hledat nového uměleckého
šéfa…
Mezihra
Divadlo jako prostor pro začínající tvůrce
S určitou nadsázkou by se o Divadle Petra Bezruče ve sledovaném
období dalo hovořit jako o jistém druhu iniciační divadelní
dílny, v níž našli prostor také mladí začínající tvůrci – ať již nedávní
absolventi DAMU či JAMU, či ti, kteří si za krátkou dobu
svého uměleckého působení již stačili získat přízeň diváků i odborné
kritiky. Všechny je spojuje fakt, že dnes bezesporu patří
k nejvýraznějším režisérům své generace, tvůrcům oceňovaným
a vyhledávaným. Díky vizionářství Ilony Smejkalové tak u Bezručů
představil jeden ze svých prvních profesionálních pokusů např.
současný umělecký ředitel činohry Národního divadla v Praze
Daniel Špinar, když v roce 2006 nastudoval původní hru svého
kolegy z DAMU Petra Kolečka Britney goes to heaven, posléze se
vrátil hostovat s poetickým titulem ruské dramatičky Olji Muchinové
Táňa, Táňa (2009) a naposledy i diváckým hitem skotského
dramatika D. C. Jacksona Můj romantický příběh (2013), v němž
ve své nenápadné, ale velmi důsledně vedené režii dokázal vyzdvihnout
herectví ústřední dvojice představitelů Amy a Toma
v podání Terezy Vilišové a Ondřeje Bretta. Se svým titulem Hugo
Karas (2006) se představil režisér Dodo Gombár, k Bezručům si
ze své někdejší domovské scény – pražského Studia Ypsilon – odskočil
také Jiří Havelka se svébytnou juanovskou variací – titulem
Patricka Marbera Don Juan v Soho (2008) a nechyběl ani Marián
Amsler, který si zase až tak příliš neporozuměl s parodickou Limonádou
(2010) slovinského dramatika Iztoka Lovriće. Režisérská
dvojice Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, tvořící pod společným
pseudonymem SKUTR, pak ve své unikátní autorské inscenaci
Should I stay or should I go? (2007) nabídla v podání šestice
herců šest příběhů o rozhodnutí zůstat, nebo odejít. Jen dodejme,
že projekt byl pro Divadlo Petra Bezruče výjimečným i z hlediska
experimentálního průběhu práce během jeho vzniku, neboť jeho
smyslem bylo, aby se herci souboru setkali s netradičním autorským
přístupem a společně s režiséry se podíleli nejen na vytváření
svých postav, ale i na celkovém tvaru inscenace. S „punkovým“
přístupem uměleckého šéfa Františáka zase konvenovalo pojetí
mladého režiséra Jana Friče v inscenaci Tvrdě/Měkce (2010),
která spojovala dvě původní dramata Martina Františáka a Davida
Drábka, a hned dvakrát se představila i nejtalentovanější režisérka
mladší střední generace Anna Petrželková s provokativním
zpracováním Shakespearova Romea a Julie (2011) a kultovní,
poetickou Pěnou dní (2012) Borise Viana.
Ostřílení hráči
Kromě mladých, začínajících tvůrců dostali u Bezručů samozřejmě
prostor i zkušení režiséři střední a starší generace, kteří se ale
rozhodně nebáli přijímat výzvy a svým rukopisem vhodně doplňovali
mozaiku svérázné poetiky souboru.
Do divadla se tak s menšími či většími přestávkami
vracel jeho někdejší umělecký šéf Janusz Klimsza. Po nepříliš
šťastně zvoleném titulu Viliama Klimáčka Hypermarket (2007),
v němž se tak trochu minul s tématem, ovšem nadchl inscenací
Pestré vrstvy (2011). V té se mu společně s dramaturgem Tomášem
Vůjtkem podařilo do divadelní podoby skvěle převést stejnojmenný
mnohovrstevnatý román Ivana Landsmanna a s neotřelým
smyslem pro humor zachytil atmosféru černého ostravského
kraje a zejména jeho specifického světa drsných, ale srdečných
horníků. Velmi dobrým tahem pro vyznění inscenace, bylo její
zasazení do jakéhosi site-specific prostoru v budově bývalých
umýváren v ostravském Dole Hlubina. Byla to vlastně jakási znouzectnost
v době, kdy Divadlo Petra Bezruče zahájilo na konci sezony
2010/2011 rozsáhlou rekonstrukci interiérů a technického
zázemí, nicméně zrodila se z ní přednost, přičemž surové a ušpiněné
prostředí architektonicky zajímavé místnosti velmi vhodně
poskytlo prostor pro rozmanitá místa děje. Vhodnou paralelu
k neukotvenému životu na severu Moravy se pak Klimszovi podařilo
vykreslit v inscenaci Mrzák inishmaanský (2103) irského
dramatika Martina McDonagha.
Na úspěšně započatou spolupráci z minulé dekády navázalo
také hostování dvou polských režisérů – Andrzeje Celińského,
který se pokusil zprostředkovat hororovou atmosféru stejnojmenné
předlohy Stephena Kinga Misery (2006), a také André Hübnera
-Ochodla se zdařilou divadelní adaptací filmu Larse von Triera Prolomit
vlny (2008). Podobně jako oni se k Bezručům vrátil i režisér
Tomáš Svoboda – nejprve s divácky oblíbeným muzikálem Pornohvězdy
(2010), na kterém spolupracoval s dramatikem Petrem
Kolečkem. Ten je také autorem hry Láska, vole, kterou napsal
původně v roce 2007 „na tělo“ absolventskému ročníku DAMU.
Ostravská inscenace z roku 2011 si vynutila řadu úprav, nicméně
tvůrcům se nepodařilo najít vhodný klíč k uchopení tématu.
Mimořádným setkáním byla také spolupráce Divadla
Petra Bezruče s režisérem Janem Antonínem Pitínským, který
nejprve v roce 2005 uvedl dvě aktovky norského dramatika
Jona Fosseho Syn. Zima a následně v roce 2011 variaci na
téma fenoménu blues Bluesmeni. Obě inscenace zaujaly spíše
intelektuálněji naladěné publikum, přesto znamenaly velký
přínos zejména pro herecký soubor, který ocenil Pitínského soustředěnou
práci s hercem.
Naopak divácky vstřícnější přístup nabídl hostující Zdeněk
Dušek v nastudování dvou klasických textů – Molièrova Lakomce
(2008) a Shakespearova Zkrocení zlé ženy (2012). Jeho
postmoderně neukotvené pojetí hledalo pevné body zejména ve
výkonech stabilně kvalitního hereckého souboru divadla. Mnohem
náročnější klíč k interpretaci Shakespearova Krále Leara
(2013) se pak pokoušel najít hostující režisér Jiří Pokorný, který
ale ve své inscenaci zbytečně rozptyloval soustředění se na osud
postavy Leara (v podání skvělého Norberta Lichého) rozmanitými
vnějškovými aktualizacemi.
Bezruči dětem
Divadlo Petra Bezruče ovšem ani během své šťastné sedmé dekády
nezapomínalo – věrno svému původnímu zacílení „profesionálního
divadla pro děti a mládež“ – na nejmenší diváky, pro které
připravilo hned tři tituly: výpravnou Malou čarodějnici (2005)
v režii Zoji Mikotové a dva komorněji pojaté moderní pohádkové
tituly známé z televizních obrazovek: Jindřich Šimek převzal po
mladé režisérce Jolaně Kubíkové režii titulu O princezně, která
ráčkovala a Martin Františák na jevišti Divadla Petra Bezruče
oživil oblíbenou postavu obřího mluvícího psa Fíka a jeho kamarádky
Áji v příběhu Maxipes Fík (2012). Oba tituly se pak staly
hitem v nabídce zájezdových představení Divadla Petra Bezruče
po celé České republice.
3. dějství třetí: Štěpán Pácl: Na skok do Ostravy
Od sezony 2013/2014 se stal uměleckým šéfem Divadla Petra
Bezruče režisér Štěpán Pácl. Ten se předtím již několikrát představil
v Národním divadle moravskoslezském a následně – podobně
jako na začátku dekády Jan Mikulášek – přijal výzvu umělecky
vést Divadlo Petra Bezruče. Pácl se ve své tvorbě inspiroval
dvěma výraznými proudy českého divadla – na straně jedné je
to lyricko-dramatická linie reprezentovaná režisérem Otomarem
Krejčou a dramatikem Josefem Topolem, na straně druhé pak
tradice pražského Činoherního klubu coby souboru hereckých talentů,
rozvíjených výraznými režijními osobnostmi. Během svého
angažmá u Bezručů se pak tyto základy pokoušel obohatit o svůj
generační postoj, přičemž se zaměřoval výhradně na inscenace
titulů divadelní klasiky. Uvedl zde vedle Čechovova Strýčka
Váni také Havlovu Audienci (oba tituly 2013), dále v roce 2014
Molièrova Scapinova šibalství a Beckettovo Čekání na Godota
a své působení završil nastudováním von Horváthova dramatu
Kazimír a Karolína (2015). S důrazem na duchovní témata pak
akcentoval přesnou stylizaci leckdy zahlcenou symbolickými scénickými
detaily, v čemž mu napomáhaly i jednoduché, ale důmyslně
řešené náznakové scénografie, které mu střídavě vytvářeli
hostující výtvarníci Andrej Ďurík a Pavla Kamanová. Důsledně
také pracoval s herci, ze kterých dokázal vydobýt přesné pojetí
té které postavy. Ovšem v řadě inscenací – např. Strýček Váňa či
Kazimír a Karolína – Páclova zmiňovaná artistnost přerostla až
v jakýsi druh manýrismu, jako by režisér někdy až příliš racionálně
vykalkulovával vyznění situací. Přesto Divadlo Petra Bezruče
získalo – alespoň na krátkou dobu – tvůrce s nezaměnitelným
režijním rukopisem.
Ztráty a nálezy
V polovině druhé sezony působení Štěpána Pácla přichází náhlá
nabídka stát se kmenovým režisérem Národního divadla v Praze,
kterou Pácl přijímá a divadlo musí po velmi krátké době opět
hledat nového uměleckého šéfa. Je možná škoda, že Pácl ze souboru
odešel po tak krátkém působení, protože během necelých
dvou let nemohl v divadle výrazněji prosadit nějakou zásadnější
koncepci a určitě by bylo zajímavé dále sledovat, kam by se soubor
pod jeho vlivem posunul. Ostrava se svým specifickým naturelem
se ovšem do jeho tvorby svým způsobem otiskla: s jistou
nadsázkou by se dalo říci, že Pácl přišel do Ostravy jako vzorný
premiant, nicméně Ostrava si ho přetvořila v tvrdého a drsného
punkera, což je evidentní právě v jeho poslední inscenaci Kazimír
a Karolína.
Nyní se zdá, že Bezruče čeká v dalším desetiletí nová
etapa. Od sezóny 2015 / 2016 přebrala šéfování režisérka Janka Ryšánek
Schmiedtová, která v sezoně 2014/2015 diváky uchvátila nastudováním
titulu Osiřelý západ. Po Janu Mikuláškovi a Martinu Františákovi, kteří prosazovali na jevišti originální a progresivní divadelní jazyk, či po Štěpánovi Páclovi, který se soustředil spíše na klasický repertoár, by Janka Ryšánek Schmidtová ráda vyšla
především z kvalit hereckého souboru a nabídla silné divácké
zážitky. Snahy jsou to sympatické a snad se je mladé energické
režisérce podaří naplnit a zahájit další výraznou éru úspěšného
ostravského divadla.
Ocenění a nominace v letech 2006-2015
Zběsilá sezóna 2006/2007
Jan Mikulášek – nominace na Cenu Sazky a Divadelních novin v kategorii „činoherní počin“ sezony 2005/2006
Alena Sasínová-Polarczyk – cena diváků na Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně
Srdcervoucí sezóna 2007/2008
Evžen Oněgin – „Sukces měsíce“ v Divadelních novinách
Norbert Lichý – nominace na cenu Thálie
Evžen Oněgin – označen za vrchol OST-RA-VARu
Nebeská sezóna 2008/2009
Norbert Lichý – Cena Thálie v kategorii „mužský herecký výkon“ za roli Mendela Singera v inscenaci Job
Evžen Oněgin – cena za netradiční zpracování klasické látky na Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně
Tomáš Dastlík – Cena diváků na Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně
Evžen Oněgin – 7. nejlepší inscenace roku podle Lidových novin
Lovecká sezóna 2009/2010
Kateřina Krejčí – Cena odborné poroty za humor, lehkost a temperament v roli Frosiny (inscenace Lakomec) v Českém Těšíně na devátém ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska
Norbert Lichý – ocenění studentskou porotou za hlavní roli v inscenaci Lakomec v Českém Těšíně na devátém ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska
Tereza Vilišová – v širší nominaci na cenu Thálie 2009 za roli Hedviky v Divoké kachně
1984 – nejlepší inscenace přehlídky OST-RA-VAR
DSPB – 4.– 8. místo v anketě kritiků v kategorii Divadlo, Ceny Alfréda Radoka
1984, Bezruč?! – TOP TEN Lidových novin
Sylvie Krupanská (Táňa, Táňa), Kateřina Krejčí (1984), Tereza Vilišová (Divoká kachna), Jan Vápeník (Bezruč?!), Přemysl Bureš (Táňa, Táňa) – nominace na Cenu Alfréda Radoka
Bezruč?! – 4.-7. místo v kategorii Hra roku v Ceně Alfréda Radoka
Ostrá sezóna 2010/2011
DSPB – Festival divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně – Cena za dlouhodobější dramaturgické směřování k nalézání pozitivních humanitních ideálů, jak se projevily v inscenaci Rostandova „Cyrana“ (režie: Martin Františák, dramaturgie: Tomáš Vůjtek)
Pavla Gajdošíková – festival divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně – studentská porota udělila cenu Pavle Gajdošíkové a ředitel Těšínského divadla udělil cenu pro mladého začínajícího herce
Pestré vrstvy – Cena divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo
Sezóna na cestě 2011/2012
Rodinná slavnost – nejlepší inscenace přehlídky OST-RA-VAR
Pestré vrstvy, Rodinná slavnost, Romeo a Julie, Bluesmeni – nominace na inscenaci roku Divadelních novin
Norbert Lichý – nominace na Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon
Něžně krutá sezóna 2012/2013
Festival divadel Moravy a Slezska Český Těšín 2012
Tomáš Dastlík – Cena odborné poroty za herecký výkon v roli Heathclifa
(Na Větrné hůrce, r. Jan Mikulášek)
Festival České divadlo 2012
Tomáš Dastlík – Cena Českého divadla 2012 v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon za roli Heathcliffa
(Na Větrné hůrce, r. Jan Mikulášek)
Ceny Thálie 2012
Sylvie Krupanská – širší nominace v kategorii činohra – ženy
(Na Větrné hůrce, r. Jan Mikulášek)
Tomáš Dastlík – širší nominace v kategorii činohra – muži
(Na Větrné hůrce, r. Jan Mikulášek)
Ceny Divadelních novin 2011/2012
Rodinná slavnost, Romeo a Julie, Bluesmeni – nominace v kategorii „Inscenace roku“ v divadelní sezoně 2011/2012
Divadlo Petra Bezruče – 6. nejúspěšnější divadlo v České republice
Ceny Alfréda Radoka 2012
Na Větrné hůrce (r. Jan Mikulášek) – užší nominace v kategorii Inscenace roku
Sylvie Krupanská – užší nominace v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon
(Na Větrné hůrce, r. Jan Mikulášek)
Tomáš Dastlík – užší nominace v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon
(Na Větrné hůrce, r. Jan Mikulášek)
Roztoužená sezóna 2013/2014
Festival divadel Moravy a Slezska Český Těšín 2013
Josef Jelínek – Cena ředitele Těšínského divadla pro mladého začínajícího herce za roli Billyho (Mrzák inishmaanský, r. Janusz Klimsza)
Ceny Alfréda Radoka 2013
Tereza Vilišová – Cena za Nejlepší ženský herecký výkon
(Můj romantický příběh, r. Daniel Špinar)
Ondřej Brett – 7.–10. místo v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon
(Můj romantický příběh, r. Daniel Špinar)
Ceny Thálie 2013
Tereza Vilišová – Cena v oboru činohra za roli Amy
(Můj romantický příběh, r. Daniel Špinar)
Ceny Divadelních novin 2012/2013
Na Větrné hůrce, Správkař – nominace v kategorii „Inscenace roku“ v divadelní sezoně 2012/2013
Cena Marka Ravenhilla 2013
Inscenace Můj romantický příběh (D. C. Jackson), režie: Daniel Špinar, Divadlo Petra Bezruče Ostrava
Sezóna ztráty a nálezy 2014/2015
Festival divadel Moravy a Slezska Český Těšín 2014
Petrolejové lampy (r. Martin Františák) – Cena studentské poroty za nejlepší představení festivalu
Sylvie Krupanská – Cena Těšínský anděl za nejlepší ženský herecký výkon v Petrolejových lampách,
Lukáš Melník – Cena za nejlepší mužský herecký výkon v Petrolejových lampách
Ceny Divadelních novin 2013/2014
Petrolejové lampy (r. Martin Františák) – 2. nejlepší inscenace sezony 2013/2014
Ceny Thálie 2014
Lukáš Melník – Cena Thálie pro mladé činoherce do 33 let
Sylvie Krupanská – širší nominace v kategorii činohra – ženy (Petrolejové lampy)
Dušan Urban – širší nominace v kategorii činohra – muži (Čekání na Godota)
GRAND Festival smíchu Pardubice 2015
Můj romantický příběh (r. Daniel Špinar) – Komedie roku, Cena studentské poroty, Cena odborné poroty
Tereza Vilišová – Cena za nejlepší ženský herecký výkon
Cena divadelní kritiky 2014
Sylvie Krupanská – 2. místo v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon
(Petrolejové lampy, r. Martin Františák)
Foto: Tomáš Ruta
Bezruči po rekonstrukci
History Petr Bezruc Theatre
Today´s Petr Bezruc Theatre began its activities in 1945 in the postwar period. At the time director and dramatist Oldřich Daněk, scenographer Otakar Schindler, actress Štěpánka Ranošová and others put together a light programme of Czech poetry, Chléb s ocelí (Bread and Steel), which was performed at the former Puppett Theatre on Masaryk Square under the name Kytice (Bouquet). The professional Youth Theatre for children and youth was then established on 1st December 1945 under the directorship of Karel Dittler. They started with a premiere of "How Johnie Learned to Be Afraid". It was located in the former Catholic House and after 10 years it was definitively named Petr Bezruc Theatre (DPB).
At the turn of the fifties the theatre moved to the newly built Vitkovice House of Culture and with the entry wave of graduates from AMU (Academy of Arts) from Prague periodical evening performances started. At the same time the Staircase Cabaret was established and DPB started to gain its extraordinary reputation not only at home but also abroad (double trip to Venice Biennale and Bucarest Festival). The increasing success was connected with the names of the creators, mainly directors Jan Kačer and Evžen Němec, scenographers Luboš Hrůza and Ota Schindler, dramaturgist Zdeněk Hedvábný and music composers Petr Mandel and Jan Tomšíček. Significant prizes are heading to the theatre itself and to some of its creators too. But the definitely formed artistic and social character of the theatre also brought with it some attempts at witch-hunts together with occasional bans on performances, especially by the year of 1968. At the time– after a group of artists left for Prague's Play Club – new personalities continued the work. They were directors Pavel Hradil and Zdeněk Pošíval, designers Miroslav Melena and Jan Dušek and dramaturgist Milan Calábek. Dramatist and director Saša Lichý greatly enriched the repertoire, mainly with his poetic plays for children written by his very individual hand. Even in this newly forming political and social atmosphere the theatre was establishing its specific view. The artists were very active in the field of the international youth and children's theatre association (ASSITEJ). The theatre repeatedly performed in Prague with a great success and there were also performances abroad (Katovice-Poland, Vienna-Austria). This was already happening in the era of influence of outstanding artistic personalities such as directors Josef Janík and Pavel Palouš, scenographic designers Marta Rozskopfová and Otakar Schindler, dramaturgists Martin Velíšek, Roman Císař and others. "Bezruč people" even won the highest prize of the popular nationwide Actuality Festival in Prague (with the play "Tale" by Daniela Fischerová).
In the year 1990 a significant change happened. DPB moved from a big theatre to a much more modest place. The principle demand was to switch over to a studio-type theatre, which brought an intensive and more powerful need to strengthen non-traditional access to all the artistic work. The theatre concentrated on very close, intensive, yet experimental contact with its audience. The audience itself consisted mostly of young students and their age group. Every season brought something special, which over the years made up the general, total result. The success of the efforts to use all the trends and a postmodern and clear vision in creating stage reality was proven.
At the start tried and tested creative methods were modified for the new conditions of authentic contact between the stage and the audience. Director Josef Janík created a number of very impressive performances, e.g. "Antigone in New York“ – Glowacki's variations on Sophocles´s tragedy from the viewpoint of the modern underclass, and a well known existential grotesque from Eugene Ionescu, "The Bald Singer". Newly arrived director Václav Klemens introduced himself with a brand new play "Burning Giraffes" by the young writer David Drábek. A truly inspiring event was a guest work by Vladimír Morávek, mostly for his original ways of creating plays. During this period it was "The Bartered Bride" - a frolicking adaptation of the Smetana opera.
The original repertoire was also impressively enriched by the presence of other directors invited to work at DPB as guests. Jiří Nekvasil introduced the fragile, poetic play "Stella" (by Goethe) and Slovakian director Ondrej Spišák staged the poetic stage ballad "Ballad of a Horse Thief", with a remarkable reaction from the audience.
With the coming of Michal Przebinda (from K.Vary) the expressive range of "Bezruc" performances was extended with further artistic approaches. From almost a dozen plays which he created up to the end of the 90´s, two of the the most successful are Enquist´s "The Night of the Tribades" and the sweet children's fairy tale "The Tale of the Blue Eyed Cat". The comedy "Two Masters' Servant" also met with great success as did a musical version of Saroyan´s cult novella "Tracy´s Tiger" (Jiří Josek-Vlastimil Šmída) presented at the Bezruč Theatre by guest director Jiří Seydler. A new translation of Shakespeare´s "Hamlet" by Jiří Josek, who also directed this famous tragedy, was also extremely successful.
In the third milenium DPB productions have been expressively influenced by Janusz Klimsza – a creative personality director. His working method as a director comes from personally formed artistic reflection of social problems which meets the stage reality as post-modern free-type fantasy. His productions carry remarkable signs of attractively built-up stage events, where the story itself is not that dominant. He prefers details, hyperbolic stylisation, by means of which he reaches the most suggestive experience. Let´s mention an amazing spontaneous actors´ performance in Williams´s "The Glass Menagerie", Fadeev´s story "Young Gard in the Years of Jungle", or Schwab´s "Mrs President", and the authentic monodrama "Jordan" by Ann Reynolds.
The profile theme of Klimsza´s era was a shocking and fascinating picture of a shaky and unsteady world. This type of theme was very close to unconventional young generation. In these times DPB has reached appreciation from the audience and the critics too, aspecially for three inscenations: the above-mentioned "The Glass Menagerie", "Mick Jagger´s Mouth“ by Doman Nowakowski, an authentic view of three generations of Rolling Stones fans directed by Andrzej Celinski (2002), and mainly for Dostoyevsky´s "The Idiot" directed by Sergey Fedotov, which came third in a critics vote for the best Czech inscenation of 2003, and in the critics public inquiry of the „Theatre World“ magazine was nominated for inscenation of the year.
After Janusz Klimsza left, the theatre was urgently looking for another expressive creative personality who would offer new, fresh breath. One season was under the supervision of Norbert Lichý and then he was replaced by young director Jan Mikulášek. His stagings have been highly appreciated by critics, mostly thanks to highly stylised acting, grotesque hyperbole and his excellent work with design and music. But not only by the critics – his first inscenations at DPB were the most popular plays of the 2005/06 season. They were Crimp´s "Story" and Chekhov's "Three Sisters".
And so also today, under new supervision, the Bezruč Theatre is trying to reflect and take inspiration from the problems of a certain place where they work – the industrial aglomeration on the border of three countries. Besides classical titles and children's plays the theatre puts on Czech or world premieres of contemporary plays, strange and controversial dramatic texts, which for others creators might look too decadent, odd or too adventurous.
However, at the same time the theatre does not ignore themes which the audience is interested in and which provoke them. In five titles which we are preparing for the coming "Maniac Season" can be found: the inability to accept real life, the influence of the media on the lives of ordinary people and a strange fixation on silly illusions and desires. After meditative, melancholy titles of past seasons the Bezruč is presenting explosive texts and stories reflecting the madness of our time and the people living in it. And four of the same maniac directors will try to entertain and shock the audience and inspire them to highly maniacal thoughts. Or melancholic? Who knows………?
