Ocitáme se v Oceánii, jedné ze tří supervelmocí, které spolu bojují o nadvládu na Zemi.
Hrdina Winston je členem Strany, jež ovládá veškerá média i myšlení lidí.
Winston je ovšem jedním z posledních, kteří si uvědomují, že Strana lže.
Už jen toto zjištění pro něj znamená jistou smrt.
Rozhodne se najít někoho, komu by se mohl se vším svěřit.
Zamiluje se do Julie a prožije s ní neuvěřitelnou vášeň i nekonečný strach z odhalení.
Prožívají nejkrásnější okamžiky svých životů, vědomi si blížícího se trestu.
Smrt by pro oba milence byla vysvobozením, jenže Velký bratr – ochranář a otec celé Oceánie – má s nimi trochu jiné plány…

"Orwellova strhující kniha provokuje moji představivost, ať se tomu bráním sebevíc. Děsí mě a dojímá, vyvolává ve mně temné obrazy z české minulosti, nutí mě přemýšlet o tom, kdo jsem a kde jsou mé hranice." (Jan Mikulášek)

fototografie v tiskové kvalitě jsou ke stažení ZDE

fotografie z generální zkoušky

Foto: Tomáš Ruta

1984 

Foto: Tomáš Ruta

1984 

Foto: Tomáš Ruta

1984 

Foto: Tomáš Ruta

1984 

Foto: Tomáš Ruta

1984 

Foto: Tomáš Ruta

1984 

Foto: Tomáš Ruta

1984 

Foto: Tomáš Ruta

1984 

Foto: Tomáš Ruta

1984 

plakáty k představení 1984

Divadelní adaptace Orwellova 1984 přivádí Velkého bratra přes Abú Ghrajb

Ostravské divadlo Petra Bezruče adaptovalo Orwellův román 1984. Režisér Jan Mikulášek vytvořil pozoruhodný scénický obraz.

Jako temné obrazy z české minulosti vyvolané v živném roztoku přítomnosti se střídají na jevišti ostravského Divadla Petra Bezruče scény inscenace 1984 inspirované stejnojmenným románem George Orwella. Zkušenosti se stalinskou i hitlerovskou mocí přivedly v polovině minulého století autora k vylíčení totálně manipulovaného světa, v němž vládne Velký bratr. Rok 1984 byl pro Orwella vzdálenou budoucností, pro Čechy reálněsocialistickou skutečností. Čtvrt století poté při sledování divadelního představení může Čecha napadnout, že Velký bratr "víc než dřív žije a bude žít". Myšlenkově i emocionálně naléhavá inscenace režiséra Jana Mikuláška je inspirovaná nejen četbou, ale i vlastní zkušeností a úvahami. V souvislosti s Orwellovou varovnou vizí se pokouší v detailech jevištních obrazů identifikovat proměnlivou, zákeřnou podobu společenského zla.

Svoboda je otroctví

Scéna Marka Cpina nepůsobí nijak výhružně, přesto pohled na ni pamětníkům způsobí husí kůži. Obklad ze světlých palubek byl součástí normalizační estetiky ve veřejném prostoru všude tam, kde se kalila ocel stádnosti, jednohlasého souhlasu či stranické kázně.

Mikulášek se nebojí být konkrétní ani v hudebních citacích - drastickou scénu na Ministerstvu lásky doprovázejí spartakiádní Poupata. V projekcích se objevují tváře diktátorů, na závěr se za doprovodu beatlesovské All you need is love geometricky rozmnožují i zmenšují... Režisérovi se daří tyto prostředky na hranici prvoplánové ilustrace kontextem proměňovat ve scénický obraz.

Mikuláškova adaptace s respektem staví na dějové i myšlenkové osnově Orwellovy knihy. V sugestivních obrazech "obyčejného" strachu vypráví v první polovině příběh Winstona Smithe (Jan Vlas), pochybujícího zaměstnance Ministerstva pravdy, a jeho milé Julie (Sylvie Krupanská). Přirozená láska a touha poznat skutečnou podstatu systému je pro svět slídivých kamer zločinem a milenci jsou zatčeni. Mikulášek s lehkostí a vtipem, které hrůzu totalitarismu neumenšují, ale spíš znásobují, sleduje drobné manipulace, zákeřnosti a zbabělosti a nebo se třeba zeptá ve filmových dotáčkách v ostravských ulicích na dobu před čtvrtstoletím. Vystaví diváka jednoduchému faktu: k falšování minulosti naše paměť ani Ministerstvo pravdy nepotřebuje.

Hrůza toho, že čtyři může být pět

Druhá polovina zkoumá účinky a mechanismy násilí. Jsme v hospodě: řada židlí, na nich žvaní štamgasti v čepicích hadovkách. S půllitry v rukou, dětinsky si notují: "Hospůdko, hospůdko má, ty moje restauračko začouzená...". Na Ministerstvu lásky právě mučí vězně a fotí si je s pytlem na hlavě jako v irácké věznici Abú Ghrajb. Na zemi po nich zůstávají jen boty jako po vězních v německých koncentrácích. "Normalizační" procedurou v režii Smithova kolegy O'Briana (Kateřina Krejčí), sadisty bez tváře a bez pohlaví, jemuž se ve slabé chvíli milenci svěřili se svými pochybnostmi, procházejí i Winston a Julie. Scéna mučení, v níž O'Brian "přesvědčuje" Winstona, že čtyři je pět, ale někdy taky tři, je mistrovsky odehranou hereckou a režijně-stylizační partiturou. A pak už vidíme Winstona s půlitrem, notujícího tupě vedle lhostejné Julie: "Hospůdko, hospůdko..."

Mikuláškova inscenace vtahuje precizními a srozuměnými hereckými výkony a vnitřní intenzitou obrazů soustředěných k tématu. Její síla vyvěrá z úzkosti, že potenciál orwellovského světa je pouze dočasně rozpuštěný demokratickými mechanismy.

Autor: Marie Reslová / 27. 3. 2009 / Hospodářské noviny

1984 George Orwella ožil na ostravských divadelních prknech. A dýchá

Velký bratr nás opět sleduje: ostravské Divadlo Petra Bezruče se pustilo do dramatizace slavného románu George Orwella 1984.

Každé ráno budí Winstona Smithe vševidoucí obrazovka. Buzeruje ho rozcvičkou, pak si v bídné kuchyni rozpadajícího se panelákového bytu nebožák dopřeje chabý příděl špatného jídla a odejde na ministerstvo pravdy, kde je jeho úkolem přepisovat realitu a měnit minulost tak, aby vždy vyhovovala současné politice strany.

Nejhorší je, že Winston žije v ustavičném strachu a současně podvědomé jistotě, že jednoho dne skončí v kriminále a bude nakonec "vaporizován", tedy zcela vymazán ze světa. Neztratil totiž schopnost o věcech přemýšlet, přestože se stejně jako zbytek společnosti účastní povinných demonstrací souhlasu s mocí. Píše se rok 1984.

Antiutopistický román George Orwella vynesl jeho autorovi světovou proslulost: na geniálním díle, dokonale popisujícím mechanismy totalitní moci (zde se zrodily pojmy velký bratr nebo newspeak), začal spisovatel pracovat v roce 1947. Je nabíledni, že v minulosti byl Orwell zejména v komunistických diktaturách čtenáři chápán především jako jasná alegorie stalinismu, přesná a dovedená do "perverzní dokonalosti". Jak to tak dobře věděl?

"Žije-li člověk ve východní Evropě, jestliže se tu dokonce narodil a prožil všechna ?vítězství? a porážky reálného socialismu, setkává se při čtení ?Tisícího devítistého osmdesátého čtvrtého? s konsternujícími detaily podobností a Londýn románu mu splývá s domovem. Toto ohromení z udivující podobnosti mezi fikcí starou bezmála čtyřicet let a nejsoučasnější současností překrývá zpočátku všechny ostatní čtenářské pocity," napsal o svém zážitku v doslovu k překladu románu Milan Šimečka, manžel překladatelky díla Evy Šimečkové.

A potvrzuje svůj prvotní až úzkostný prožitek z četby dalšími detaily – jak například mohl Orwell tak dokonale popsat typické socialistické v podstatě nefunkční sídliště, když v době vzniku knihy nestály paneláky v této podobě ani v Sovětském svazu?

1984 připomíná i naši minulost Šimečka jde ovšem s Orwellem za hranice očividného a potvrzuje hluboký přesah knihy pojednávající především o falšování dějin, hledání minulosti a pravdy. Podobnýma očima knihu vidí i režisér Jan Mikulášek, který román s pomocí dramaturgyně Zuzany Mildeové zdramatizoval. Chápe 1984 především jako dílo o manipulaci s lidskou myslí, též však jako knihu připomínající temné obrazy české minulosti – na kterou ostatně řada lidí vzpomíná s nemalou dávkou laskavé, všeobjímající nostalgie.

"Paměť, to je jedno z klíčových slov Orwellova románu. Hlavní postava pátrá po své vlastní minulosti, po vymazané minulosti svého národa. Winston jako by hledal ztracenou celistvost, ale nachází jen nepodstatné detaily v paměti ostatních lidí. Je přirozené, že si lidé časem svou minulost zidealizují a nepříjemné momenty prostě vytěsní. To se děje i nám. Pak přichází divadlo, které je dle mého přirozenou platformou pro diskusi nad společnými tématy, tedy i minulostí. Přišlo nám důležité hovořit o těchto věcech i proto, že například v Ostravě se dostávají na důležité politické posty bývalí kádrováci. To, co si nebudeme připomínat, se nám bude stále vracet," zdůrazňuje Mikulášek, který se nejvíc potrápil s přenesením atmosféry hrůzy, samotná dějová linie je totiž nekomplikovaná.

Šikana v tělocvičně "Nakonec jsme zvolili scénickou metaforu, jež zpřítomňuje dennodenní represe a šikanu, kterým jsou obyvatelé Londýna v románu vystavováni. Většina děje se odehrává v jakési tělocvičně, kde jsou lidé bez zjevného důvodu nuceni vykonávat nesmyslné cviky a úkony stále dokola, až do úplného vyčerpání. Tělocvična zároveň odkazuje na kult těla, který bývá často s některými totalitními systémy minulosti spojován. Dusivou atmosféru též pomáhají vytvářet budovatelské písně z 50. let, především v kontrastu s těmi nejbrutálnějšími scénami," popisuje režisér a dodává, že 1984 pro ně není inscenace v pravém smyslu slova, ale spíš setkání nad tématem 1984. "Chceme především vytvářet asociace spojené s dneškem a naší minulostí. Pracujeme proto s mnoha vizuálními, textovými i hudebními odkazy. V inscenaci se například také objeví narážky na současnou situaci v zemích, kde nejsou dodržována základní lidská práva a svobody, v projekci se objeví třeba názory obyčejných lidí na to, jak vnímají rozdíl mezi životem za totality a životem dnes."

Autor: Kateřina Kočičková / 23. března 2009 / MF Dnes

Orwell: Válka je mír, svoboda je otroctví

Varovné a podivuhodně aktuální obrazy o cestě člověka k vlastnímu konci z románů George Orwella přinesl o prvním jarním dnu mladému i pamětnickému publiku ostravského Divadla Petra Bezruče v téměř autorské inscenaci (dramatizace, režie, hudba a výběr hudby) jeden z nejlepších režisérů prvního desetiletí třetího tisíciletí - Jan Mikulášek.

Jediným smyslem lidské existence v absolutní totalitě se stává láska k Velkému bratrovi, výmluvnému symbolu diktátorské rozpínavosti opřené o ideologii: čím lapidárnější, o to srozumitelnější věrouka. Lidstvo ovládá Strana, přesněji její vnitřní kasta. Moc není prostředek, moc je cíl. Vrcholem veškerého kacířství je zdravý rozum. Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Proces vymývání mozků ale ukáže, jak lehké je tuto na první pohled jasnou a danou pravdu pozměnit, přizpůsobit. Máme štěstí, že jsme od Orwellova bodu 1984 skoro již stejně daleko jako léta, která lidem zbývala od formulování jednoho ze základních, protože varovných literárních odkazů 20. století, stvořeného v roce 1949, na prahu studené války, železných opon a ničivých, zejména asijských, dnes už ale také afrických nebo latinskoamerických totalit. Přesto na úterní první repríze 1984 vytryskla (hrálo se od 18 hodin) jako gejzír zcela legitimní aktualizační informace Goldsteina II. (Tomáš Dastlík): Právě padla česká vláda. A souvislosti - majetnictví státu, zásahy moci do soudnictví, mafie v něm, korupčnictví, zřetelná vůle napříč partajemi omezit svobodu slova, polosvět lobbistů, sebeobdivnost vládců... Obraz zkázy a zmaru

Mikulášek naprosto jedinečně a přesně tlumočí dusnou, deziluzívní atmosféru příběhu Winstona Smitha (Jan Vlas), Julie (Sylvie Krupanská) a O´Briena (Kateřina Krejčí) s vedlejšími postavami Goldsteinů, dozorců, provokatérů, udavačů, obraz mašinérie Orwellovy před totalitami varujícího díla i velké plátno naší neradostné globální budoucnosti. Z jeviště do hlediště se na diváky valí zničující beznaděj, rezignace byť jenom na možnost alespoň citem se totalitě vzepřít. Podivuhodná vstřícnost většinového bezručovského publika, které žádnou totalitu zatím chválabohu nezažilo, které ale chápe jednu z nejprovokativnějších Orwellových myšlenek: Každá revoluce končí tehdy, když se nová prasata dostanou ke korytům.

Autor: Jiří P. Kříž / Právo

Orwell u Bezručů je politickým činem

Říká se, že umění je svědomí lidstva. Některá umělecká díla jsou politickým činem. A právě mezi takové lze zařadit Mikuláškovu jevištní adaptaci slavného románu George Orwella 1984 na jevišti ostravského divadla Petra Bezruče. K režijnímu rukopisu Jana Mikuláška patří stylizace hereckého projevu, inscenace jsou z velké části vyjádřením osobního vztahu režiséra ke konkrétnímu uměleckému dílu, k předloze, k aktuálnímu nebo nadčasovému společenskému faktu či jevu. Herecká složka je ve většině přísně podřízena složce režijní. Jeviště je pro Mikuláška spíše laboratoří, ve které se obnažuje to, co je skryto pod povrchem chování a dějů, než zrcadlem nastaveným reálnému života. Samotné výsledky práce jsou často kontroverzní, diskutabilní, burcující. Taková je i Mikuláškova inscenace Orwellova románu. Scéna připomíná tělocvičnu, včetně nářadí (škoda nevyužitých kruhů). Herci s bíle nalíčenými tvářemi v části před přestávkou na povel opakovaně provádějí gymnastická cvičení, přerušovaná stylizovaným přednesem literárního textu. Dramatické situace a dialogy jsou zřídkavé a první půlka se poněkud vleče. Chyba je ve stereotypním opakování scén obsahujících stále stejné výrazové prostředky a v absenci dramatických situací a na sebe navazujících stavebních prvků příběhu, v literárnosti textu. A také v nedostatku hereckých příležitostí. Oživení přichází v okamžiku rozvíjení milostného vztahu mezi Winstonem Smithem (Jan Vlas) a Julií (Sylvie Krupanská). Do té chvíle je téměř vše, co se děje na jevišti spíše vyjádřením vnitřních pocitů Jana Mikuláška zažívaných nad četbou Orwellova díla. Že se snaha režiséra míjí s vnitřním pocitem diváků, o tom svědčí smích v hledišti v okamžiku, kdy zazní slavný love song - diváci si myslí, že jde o parodii. Je pravdou, že po malé chvíli se dostaví porozumění a rozvine se emocionální dialog mezi hledištěm a jevištěm nad dojemnou lyrickou scénou milostného souznění v režimem zakázaném partnerském vztahu. A je to právě postava Julie, která díky skvělému výkonu své představitelky chytá diváka za srdce, a vnáší na jeviště život. Sympatická je i scéna v hospodě "prolétů", která také zažehnává nebezpečí hrozící nudy. Je to také jediné místo, kde dostávají výraznější hereckou příležitost ostatní účinkující, Jan Vápeník, Tomáš Dastlík, Přemysl Bureš, Tomáš Krejčí, Tereza Vilišová a Lukáš Melnik. Snad ještě Tomáše Dastlíka lze zmínit v souvislosti s vydařeným hereckým prologem představení. Druhá půle po přestávce má větší švih a spád. Je tomu tak díky výborným hereckým výkonům Jana Vlase a Kateřiny Krejčí v roli O´Briena, ale hlavně v dobře vystavěné dramatické situaci, jednoznačné symbolice a velmi působivým vyobrazením totalitního způsobu ničení lidského individua. Scéna je zbavena tělocvičného nářadí a mění se v mučírnu tajné policie, ve které O´Brien ničí svobodu ducha, vymývá mozky a dělá z lidí poslušné ovce. Skutečným politickým činem režiséra Mikuláška je závěrečná filmová sekvence s tvářemi diktátorů, kde se mezi portréty Lenina, Hitlera, Mao Ce-tunga, Chavese, Lukašenka a dalších objevuje i tvář současného premiéra a nedávného prezidenta ruské federace Vladimíra Putina. Přes veškerou snahu vyjádřit se k samotné podstatě faktorů a osob, které se podepsaly a podepisují pod nejtemnější stránky dějin lidstva, zůstává však inscenace spíše informací, než výzvou, ale zároveň celému dílu nelze hlavně díky druhé půli upřít nemalou sílu výpovědi a zřetelný dopad do diváckých řad.

Autor: Ladislav Vrchovský / 30.03.2009 / www.rozhlas.cz

Na trase 2009 – 1984 a späť

Píše sa rok 2009 a my, diváci, sa pomocou časostroja divadla Petra Bezruče presúvame o 25 rokov späť. Do časov a udalostí slávneho antiutopického románu alebo do zašlej reality? Táto otázka po celý čas predstavenia vŕta hlavou časopriestorových turistov. Odrazu sa ocitáme v telocvični, symbole dodnes fungujúcej drezúry a totality. Tu miestni obyvatelia pod dohľadom Veľkého brata rovnako organizovane vykonávajú rannú rozcvičku či prechádzajú ulicou. Odohráva sa tu aj dej prvej polovice predstavenia. Telocvičňa sa mení podľa potreby na jedáleň, pracovňu, byt, ulicu, podkrovie starožitníctva... Tak ako sa nedočkáme výraznej premeny priestorov nedočkáme sa ani rekvizít. Režisér si totiž uvedomuje, že by svojou bezvýznamnosťou skôr zavadzali. Namiesto toho stavia na výrazne štylizované herectvo, ktoré dokazuje kvalitu súboru a režisérovu práce s hercom. Štylizáciu naviac dotvára maskovanie tvárí vytvárajúce úžasnú metaforu ukrývania skutočných pocitov a myšlienok. Aj preto sú Winston a Júlia jediní, kto si túto masku na čas zložia, no po „prevýchove“ na ministerstve lásky si ju znova nasadia naznačujúc zlomenie vlastnej osobnosti a zaradenie sa do davu. Masku, podobne ako Winston a Júlia, nemá ani O?Brien, ktorý ju narozdiel od nich nepotrebuje. On totiž vie čo je správne, pretože jeho jediný pocit je láska k Veľkému bratovi a tá sa skrývať nemusí. Mikuláškov O?Brien však nie je iba zákerný a slizký chlap. Je to žena. Tento inscenačný posun v postave O?Briena akcentuje perverznosť a robí z neho hermafrodita. „Bezručovská“ inscenácia vytvára zaujímavú mozaiku príbehu antiutopického románu prerušovaného reflexiami časov prítomných a minulých. V mnohom však bohužiaľ zaostáva za literárnou predlohou, ktorej uberá hlavne atmosféru - základný a nosný princíp románu. Ako inscenátori sami tvrdia, išlo im o nadhľad. Je ale tento nadhľad funkčný? Samozrejme je sympatické, že sa tvorcovia snažili pojať scénu z iného konca ako iba sucho napodobniť ponuré a nechutné obrazy sveta Oceánie. Pastelovými farbami si však pod kolená hodili veľké poleno, pretože v tomto priestore nedokázali v divákovi vyvolať strach a potrebu úniku. Stelesnením nadhľadu je aj rozprávač, ktorý nás vtipne uvedie do deja, vysvetlí prečo si treba vypnúť telefóny či dokonca okomentuje prípravu predstavenia („... my jsme to zbouchali za čtyři týdny.“) Jeho postava síce dodáva iný podhľad, na druhej strane však pôsobí prvoplánovo a namiesto plusov prináša mínusy. Inscenácia využíva v podstate hlavnú dejovú líniu knihy bez rôznych odbočiek, ktoré sa ale bojím nazvať nepotrebnými. Práve tieto opisy a „menšie“ dejové obrazy totiž dodávajú Orwellovej knihe to, čo Mikuláškovej inscenácii tak veľmi chýba. Orwell dáva čitateľovi nádej. Dáva mu nádej na zmenu, presviedča ho, že Winston sa nakoniec spojí s proletármi, zorganizuje revolúciu a zvrhne diktatúru. Mikulášek nechá Winstona spomenúť proletárov iba raz. Na nádej to určite nestačí. Záver príbehu a zlomenie jedného človeka tak vyznieva takmer predvídateľne. Je očakávaťelný. Po návrate do roku 2009 mi z inscenácie Divadla Petra Bezruče (podobne ako z filmového spracovania z roku 1984) vyvstala otázka, nakoľko je román 1984 možné preniesť na javisko či plátno. Nie je tu práve snaha o jeho vizualizáciu základným kameňom úrazu?

Autor: Lejková Lucia / 17. 05. 2009 / Festivalový zpravodaj, 17. 5. 2009 / Divadelní Flora

Bezruči na Floře oslnili. Jejich adaptace románu 1984 je jedním slovem síla

Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla. Divadelní Flora pod dohledem Velkého bratra. Svérázné Divadlo Petra Bezruče v čele s režisérem Janem Mikuláškem rovnou dvakrát představilo svou čerstvou novinku, adaptaci klasického románu George Orwella 1984. Olomoucké publikum čelilo třem vyčerpávajícím hodinám plných deziluze, marnosti, děsu i černého humoru.

Píše se rok 1984. Soudruh Winston Smith, úředník žijící v Londýně ve fiktivní Oceánii pracuje na Ministerstvu pravdy. Jeho pracovní náplň? Upravování minulosti. Winston spolu s dalšími kolegy pozměňuje stará čísla nejrůznějších novin. Řízená manipulace minulostí, upravování si pravdy k obrazu svému. To jsou hlavní cíle Ministerstva "pravdy“. A pokud jde o soukromý život, žádný neexistuje. Každého občana Oceánie bedlivě sleduje Velký bratr. Každý se musí podřídit, nikdo nesmí dávat najevo své pravé názory, každý se musí tupě řídit dle pokynů absolutní diktatury. V téhle zemi ostatně působí Angsoc (anglický socialismus), jehož tři vlajková hesla mluví za vše. Válka je mír. Svoboda je otroctví. A nevědomost je síla. Každý, kdo se vzepře, každý, kdo se pokusí jedno ze zavedených pravidel porušit, je obviněn z ideozločinu a čeká ho tzv. Vaporizace - vymazání existence, kompletní likvidace člověka se vším všudy. Hladké "vymazání“ ze života. Winstonovi záhy hrozí něco podobného. Píše si vlastní deník, pochybuje o zavedeném řádu a vůdčí Straně, začíná pociťovat nevoli a odpor. A k tomu se ještě zamiluje - zakouká se do své podobně smýšlející kolegyně Julie. Ideopolicie číhá na každém rohu, hrozba trestu smrti se zdá být nevyhnutelná… Proslulý román anglického spisovatele a novináře George Orwella, zásadní sci-fi alegorie, jedna z nejvlivnějších knih 20. století. Úplně první české dramatizace se ujalo ostravské Divadlo Petra Bezruče v čele s režisérem Janem Mikuláškem. Ten s "Bezruči" spolupracoval mj. již na přepisu jiných literárních klasik jako Evžen Oněgin, Tři sestry či Noc bláznů. Inscenace 1984 je v jeho tradičně neotřelém podání brilantní. Ponurá, syrová, drastická, ovšem i zábavná a hravá inscenace, jež vás vtáhne, totálně vyčerpá a po necelých třech hodinách zase tvrdě vrátí zpět do reality. Ty tři hodiny uprostřed strachu a hnusu v Oceánii ale jednoduše stojí zato.

Big Brother tě sleduje Jednotvárné stěny s malými vitrínami, stůl, pár židlí, několik svítících lamp, mini-tělocvična s žebřinami a další technikou. Scéna v podání scénografa a kostyméra Marka Cpina je jednoduchá, správným způsobem jaksi chladná, monotónní. Do očí vás bije rázná uniformita, vybavují se vám typické rodinné byty z dob komunismu. Je v tom až strašidelná jednotvárnost, kterou skvěle doplňují cvičící postavy. Mají na sobě jednobarevné úbory, jejich tváře jsou mrtvolně bledé, natřené na bílo. Chlad střídá nefalšovaná pochmurnost. Mikulášek nejprve divákům ukazuje prostředí, seznamuje je s hlavním hrdinou Smithem (herec Jan Vlas) a postupně i s veškerými detaily ohledně fungování diktatury alternativního Londýna roku 1984. Cynické řeči "vymytých“ spoluobčanů, veřejné popravy jako večerní show, všudypřítomné sledování, manipulace s lidským vědomím - to vše na denním pořádku. Režisér (dramaturgické spolupráce se ujala Zuzana Mildeová) nikam nespěchá. Příběh rozvíjí pozvolna, ale jistě. Otěže má již zpočátku pevně ve svých rukou. Jednotlivé scény střídá ve filmovém stylu - rychle, energicky, přitom ne chaoticky. Stupňuje napětí, zhušťuje drásavou atmosféru, představení nechává rafinovaně gradovat. První dějství využívá jako pomalu se rozjíždějící prolog, úvod, v druhém (kratším) zvyšuje tempo, přitvrzuje, posilňuje dramatičnost, vše žene k nekompromisnímu finále. A přitom se nebojí ani mnohdy dosti černého humoru. Již v úvodu přichází na scénu herec Tomáš Dastlík, aby diváky vtipně upozornil na vypnutí mobilů a stručně prozradil, na co vlastně do divadla přišli. Ne, nejde o civilní výstup, nejde o klasickou "roli" uvaděče. Je jako vysmátý přehrávající klaun s širokým úsměvem, groteskním hlasem a prudkou neřízenou gestikulací. Je zábavný, srší černočerným humorem a ironií, dělá si legraci z herců i diváků, z celého představení. A nejde jen o úvod, Dastlík podobně v průběhu představení vystupuje ještě několikrát. Pozastavuje rozběhnutý děj, z urputného dozorce se mění zpět ve vtipkujícího "Jokera", upozorňuje diváky na detaily v následující scéně, upozorňuje na chystanou improvizace atp. Je to do určité míry uvolnění, v žádném případě ovšem ne laciné a prvoplánové. Právě naopak. V souvislosti s tím, co se děje po každém takovém groteskním výstupu, jde spíše o mrazivé ironické dodatky, komentáře, jež sice rozesmívají, ale zároveň i spolehlivě zarážejí.

Nadčasové, aktuální "Orwellova strhující kniha provokuje moji představivost, ať se tomu bráním sebevíc. Děsí mě a dojímá, vyvolává ve mně temné obrazy z české minulosti, nutí mě přemýšlet o tom, kdo jsem a kde jsou mé hranice,“ přečtete si v programu k inscenaci výrok režiséra Jana Mikuláška. Důležité jsou v jeho "osmdesátčtyřce" zejména ony "temné obrazy z české minulosti". Představení je hned několikrát doplněno videoprojekcí, kterou si do parády vzal Michal Pluhač. Záběry z válek, teroristických útoků, fotografie. Nejsou to pouhé efektní doplňky, ale (ostatně jako tradičně skvělá Mikuláškova hudba) pevná součást inscenace, jež maximálně souzní s vyprávěním. Chytře zvolená je pak v tomto případě veřejná anketa, kdy divadelníci chodili po Ostravě, zastavovali spíše starší spoluobčany a zpovídali je z otázek typu "Žije se vám v současné době lépe než za komunismu?“. V souvislosti s příběhem a veškerými tématy, jež se v něm rozehrávají, působí některé z výpovědí silně a výstižně. Mikulášek právě jejich prostřednictvím zapojuje "svou" antiutopii do kontextu české minulosti a přítomnosti. K tomu navíc připojuje i další odkazy týkající se současných světových diktatur. Připomíná kauzu okolo mučednických praktik americké CIA, poukazuje na nedodržování lidských práv v Číně, upomíná na brutální mučení vězňů v Barmě atp. Vrcholem těchto momentů je pak scéna, kdy dozorci zajatého Smithe nejprve zbijí, aby se poté vedle jeho bezvládného těla nechali nafotit v nejrůznějších siláckých pózách. Na paměti ihned vyvstávají "popravy v přímém přenosu“ na CNN či nedávné ponižování romských dětí policisty na Slovensku. Mikulášek přitom tyto "perly" nikomu nepodsouvá, nesnaží se o podbízivost, nehraje čistě na efekt. Jen trefně poukazuje, zdůrazňuje onen fakt, že Orwellovo dílo je dnes přinejmenším stejně aktuální jako v době svého vydání v roce 1949. Mimochodem, v tomto duchu je také proveden i již zmiňovaný program k inscenaci, o jehož textovou část se postarala zmiňovaná Zuzana Mildeová. Stručná, zajímavá a především čtivá záležitost, v níž mj. najdete i žebříček TOP 10 diktátorů sestavený magazínem Parade. Už samotný program navíc stvrzuje celkovou eleganci propagace; Bezruči oplývavjí zejména nápaditými plakáty. Řada divadel (včetně MDO) by si mohla vzít příklad.

Autor: Ondřej Čížek (cizek@olomouc.cz) / www.olomouc.cz / 19.5.2009

Orwell: Všichni potřebují lásku

Divadelní úterý - Orwell stále svěží, drobná změna kurzu na Fidlovačce a co vypadlo ze skříně

Pokud jde o Orwella, na divadlo se u nás dostala opakovaně jeho Farma zvířat. Slavný román 1984 o dokonalém totalitním státu dramatizaci až donedávna odolával a až letos jej v ostravském Divadle Petra Bezruče podle vlastní adaptace nastudoval režisér Jan Mikolášek. Orwellův román je přesně ta látka, která se dramatizaci může pěkně vzepřít. Režisér Mikulášek měl však jasnou představu. Využil základní kostru příběhu, v dramatizaci se mu podařilo zachytit základní čtenářský pocit z románu, aniž by jakkoli hauzíroval s mnoha okřídlenými pojmy od ministerstva lásky až po newspeak. A také se nebál vsadit na výraznou stylizaci a jít na hranu, když ve výsměšných paralelách použil domácí reálie z 80. let minulého století. Pro jeho inscenační styl je typická práce s náznakem a metaforou. A tak i k Orwellovi se přibližuje v obrazivé zkratce: děj zasadil do tělocvičny obložené dřevěnými překližkami a vybavené ribstolem, švédskou bednou, kozou - dohromady je to umělohmotné prostředí působící nevýrazně i brutálně zároveň. Tohle řešení připomene někdejší Nultou hodinu Christopha Marthalera - skvělý kabaret o tom, jak se politická špička ochotně nechává drezírovat, aby obstála při všech šaškárnách, které je jim dáno absolvovat na veřejnosti. Kdy se občané měli lépe -v roce 1984, nebo v roce 2009 Mikuláškova tělocvična je místem, kde se postupuje od běžného „výcviku“ občanů až k drastickému vymývání mozků. Přes základní příběh Winstona Smithe, který se odváží vzdorovat totalitě a je semlet propracovaným a nezničitelným mechanismem, se tu ovšem odvíjejí další témata. Jsou to jak odkazy na domácí normalizační minulost, tak na současnou politiku světových velmocí bez ohledu na to, zda představují demokratická zřízení, nebo nejhorší diktatury. Režie skládá jednoduché a silné obrazy - metafory, zejména v druhé části, kdy se Winston dostane do vyšetřovacího soukolí, dokáže navodit atmosféru hrůzy a beznaděje bez zbytečných naturalismů. Především se ale Mikuláškovi daří ustát přechod od brechtovsky komentovaného tvaru, takřka klauniády, kterou ve zcizujících výstupech zosobňuje Tomáš Dastlík jako křečovitý konferenciér, k vystupňovanému a velice působivému psychodramatu. Celek působí kompaktně, přesně a naléhavě. Režisér také přišel s vynikajícím nápadem - roli hlavního manipulátora O?Briena svěřil Kateřině Krejčí, která vytvořila podivně vyšinutou androgynní bytost, přízračného křížence mezi agentem Cooperem z Twin Peaks a blíže neurčeným exhibicionistou. Má ztišený, vemlouvavý hlas, podivně zkřivenou tvář bez mimiky a brýle s tenkými obroučkami, které si stále sundává a otírá - tento tvor se nenechá ničím vyvést z míry a mluví jakoby natažený na péro - neúhybně a bez emoce. Skvělý výkon Kateřiny Krejčí doslova obepíná celou druhou polovinu. Mikuláškovo pojetí dokonce unese i odskoky do dokumentárního divadla, když neváhá zařadit videodotáčky s autentickou anketou, v níž jsou občané dotazováni, zda bylo lépe před rokem 1989, nebo dnes. Výsledky pak do Orwellova příběhu zapadnou s mrazivou výmluvností. A pak hudba: výborně volená, živě fungující kontrapunkt. Ať už je to Presleyho cajdák, hospodská odrhovačka, kterou pějí prolétové, vždy se přesně strefuje do situace a dotváří ji. Snad jen použití spartakiádních Poupat Michala Davida působí poněkud lacině, ale o to víc je nadšeně kvitováno publikem. Mikulášek si také nápaditě a plně v intencích Orwella pohrává s pojmem láska. Ať už jde o rozpracování vztahu obou hlavních postav Winstona ( Jan Vlas) a Julie (Sylvie Krupanská) či o závěr, kdy za zvuku známého šlágru Beatles All You Need Is Love na horizontu kmitají a do desítek „klonů“ se zmnožují portréty minulých i současných diktátorů od Hitlera až po Putina. Osobité, apelativní pojetí s jasnou vazbou na současnost činí z Mikuláškovy inscenace výrazně politické divadlo, které se vyslovuje k aktuálnímu stavu světa. Zřetelně a bez lavírování. V daném žánru sotva lze chtít víc.

Autor: Jana Machalická / Lidové noviny / 20. října 2009

2084

V divadle Petra Bezruče podávají Orwella jako milostné drama

V roce 1984 jsem se řízením osudu ocitl ve Spojeném království. V knihkupectvích i na pouličních stáncích tehdy vládly dva tituly: Kunderův Joke a Orwellovo 1984. Hleděl jsem na to jako bytost propuštěná z Oceánie. Ale když kolem mě prošel punkový hoch a měl na tričku napsánu slavnou větu: „God save the Queen, fashist regime“, musel jsem se smát. Říkal jsem si, pojeď se mnou zpátky domů a uvidíš „regime“. Pak jsem si poprvé v životě koupil normální noviny a začetl se do článku Přežije Orwell rok 1984?. Návrat vlakem via Norimberk zpět do zadrátovaného Chebu měl v sobě cosi z pozvání na Ministerstvo lásky. Vlak se pomalu sunul mezi ploty pod zadrátovaným mostem, na němž seděl někdo s kulometem, a já si říkal: Ty vole, dovnitř ano, ale ven už ne, vyskoč, dokud můžeš. Nevyskočil jsem.

Knihu 1984 jsem četl napřed tajně půjčenou anglicky s děsem umocněným neúplným pochopením textu. A pak mnohokrát emocionálně i analyticky, před převratem i po něm, naposled se svými dětmi narozenými po datu 1984. Vždy jsme kapitulovali před přesnou politickou kalkulací neúprosného britského socialisty. Vždy jsme naráželi na dno svých možností před ultimativní manipulací a mučením, které každého odsoudí ke zkáze duše. Nicméně, považoval jsem tu knihu spíše za brilantní politický traktát než za dramatický literární text.

Orwell byl pro mě taková myšlenková konečná. Když tě zbaví paměti, minulosti i příčetnosti a pak na tebe pustí hladovou krysu, když zhmotní tvou nejstrašnější noční můru, tak se podvolíš a řekneš nejen, že dvě a dvě je pět, ale i pusťte tu krysu na jediného člověka, kterého miluji. A past zaklapne, krysa jde zpátky do klece a zlomený člověk odchází zpět do anonymního davu. Tak jsem to měl v hlavě hotové a přál jsem si, abych v takové situaci nemusel nikdy být. A pak jsem se v ní ocitl, v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, a to zrovna 17. listopadu letošního roku na představení 1984 v režii Jana Mikuláška.

Dva lidé Čekal jsem, že to bude zas takové to robotické předvedení konce lidské vůle. Ale co jsem viděl, bylo především milostné drama. Winston Smith v podání Jana Vlase a Julie Sylvie Krupanské se do sebe skutečně zamilovali, jak v Orwelovi nikdy ne. Tady byl život, o který lze přijít. Tady byla cena, kterou je třeba zaplatit. Ale především tu byly dvě lidské bytosti, které před divákovýma očima tvořily jedna druhou. V bestiální hierarchii stranických úředníků, v letargii rezignovaných prolétů, sedících v hospodě se sklenkou páchnoucího ginu vítězství a zpívajících na konci: Hospůdko, hospůdko má, restauračko zakouřená, pod dohledem všech fízlů ztělesňujících Velkého bratra se tu narodili dva lidé: Winston a Julie.

Scéna, kdy si klečící navzájem smývají z tváře anonymní líčidlo za zvuku Presleyho Falling in love with you, je na hraně všeho – přání, touhy, spekulace, kýče nebo pudu silnějšího, než je pud sebezáchovy, tedy lásky? Ano lásky. Je to dokonale vybalancovaný obraz člověka, který se zřídkakdy zrodí z toho pitomého, zmanipulovaného a nevědomého čehosi, o čem se nemluví, ale co se žije. V tom je vítězství inscenace. Mikuláškův tým dal politickému traktátu lidský rozměr, který dílo tematizuje jinak, než sám autor chtěl. Už jen marně nekřičí: Varuji vás před tím, co přijde!

A ono to přišlo a přichází zas. Scéna zatčení Winstona a jeho zmlácení a potupení s černou kapucí na hlavě má v sobě cosi z kalvárie, ale i z fotografií z Abú Ghraíb nebo veřejných poprav na TV Al-Džazíra. Výslechy a „školení“ mučitele O?Briena v podání Kateřiny Krejčí, jejíž ženskost nesnesitelně umocňuje obludnost týraní, když se ptá: Kolik prstů vidíš, Winstone, jako by se kromě mučitele ptala i maminka; to je nepřekonatelné jako water boarding. A nakonec místnost 101 a krysa a zapření lásky, to vše na zadních projekcích minulých politických hrůz a hrozeb současného světa, to vše je dokonale Orwellovo. Ale bolí to mnohem víc než politický traktát, a to díky tématu, které hra porodila.

Winston a Julie se na chvíli stali lidmi. Přesto, že nakonec před námi sedí nadobro zničeni s tvářemi opět anonymně zalíčenými a říkají vyhaslými hlasy jeden druhému: Já jsem tě zradil(a); celá inscenace se na diváka dál valí mocnou emocí. Tu emoci si překládám tak, že stálo to za to být chvíli lidmi, a bude to stát za to zase, a zase bude Julie a Winston a zase budou asi zničeni, ale s vysmívaným Karlem Čapkem řečeno: člověk nezahyne! Hra končí pochodem šedých lidí za zvuků písně Johna Lennona: All you need is love, která začíná názvukem francouzské hymny … enfants la patrie – děti vlasti, vše co potřebujete, je láska. Láska k Velkému bratrovi? Nebo láska Julie a Winstona? Přesvědčivý aplaus mladých lidí ve vyprodaném divadle napovídal, že tohle téma je dnes živé stejně jako v roce 1984.

Autor: Jan Balabán / Respekt / XX. / č.49 / s. 61

Ironie nám přijde rafinovanější

S režisérom Janom Mikuláškom na témy štylizácia, pastelové farby, veľký tlstý chlap a žena.

Ako ste sa dostali k inscenovaniu Orwellovho románu 1984, a prečo ste sa rozhodli vytvoriť svoju vlastnú dramatizáciu? S tím nápadem přišla naše bývalá dramaturgyně. Já jsem tehdy román neznal. Četl jsem jenom jeho britskou dramatizaci, která se mi nelíbila a z níž jsem na román vyvodil svůj názor. Na nějakou dobu jsem tedy nápad pustil k ledu, dokud se mi do rukou nedostala Orwellova kniha. Zjistil jsem, že dramatizace ukazovala jenom pohled toho britského autora a že je možnost, jak se na věci podívat jinak.

Už ste celkom známy vyjadrovaním sa cez štylizáciu. Prečo ste sa tak rozhodol aj pri tejto inscenácii a prečo takýmto spôsobom? Je to můj vyjadřovací jazyk, i když ne u všech inscenací. Nemám rád divadlo, které jenom nějakým způsobem ilustruje realitu. Myslím si, že stylizace svým jednoduchým rámcem odkazuje na zásadnější věci, než na černobílé nazíraní. Je to jazyk, se kterým pracuji v Divadle Petra Bezruče. Herci už na mě slyší a nemusíme ztrácet čas se základními otázkami, jak se dívat na divadlo. Můžeme o důležitých věcech přemýšlet hlouběji.

Orwellov román je pochmúrny až mrazivý, prečo ste vo svojej inscenácii použili upokojujúce pastelové farby? Tato otázka je spíš na scénografa Marka Cpina. V zásadě ale nemáme rádi inscenace, kde autoři trhají svoje vnitřnosti a ukazují svou nezměrnou bolest. Ironie nám přijde rafinovanější. V těch nejdepresivnějších scénách jsme chtěli zachovat jakousi divadelní lehkost. Odkazujeme na to nejenom ve scénografii, která spíš poukazuje na normalizační dobu u nás, i postavou moderátora, kterého hraje Tomáš Dastlík. Ten odlehčuje i ty nejbrutálnější komunistické skladby, které máme zažity v jiném kontextu.

Aký ste mali dôvod na obsadenie Kateřiny Krejčí, teda ženy, do roly O?Briena? Říkal jsem si, jak na divadle ukázat zvláštní perverzní povahu toho člověka. Napadlo mě, že kdyby to hrála křehká, inteligentní žena, jakou Kateřina je, mohlo by v kontrastu s postavou vzniknout zvláštní napětí. Náš O?Brien je nepojmenovatelný hermafrodit, ze kterého jde větší strach než z nějakého tlustého brutálního chlapa.

V inscenácii sa pýtate ľudí, kedy sa im žilo lepšie. Kedy sa lepšie žilo vám? Pred revolúciou, alebo teraz po nej? Jednoznačně teď. Jsem z rodiny, která byla poměrně tvrdě perzekuována. Můj dědeček byl básník, který byl od šedesátého osmého zakázaný. Měl napíchnutý telefon a jistým hravým způsobem se s tou situací vyrovnával. Ale cítili jsme to každý den.

Autor: Lucia Lejková, Matej Moško / 17. 5. 2009 / Festivalový zpravodaj, č. 6 / Divadelní Flora

fotografie z premiéry

Premiéra 1984 

Premiéra 1984 

Premiéra 1984 

Zájezd 1984 + Bezruč?!: Praha - Litoměřice - Děčín - Hradec Králové

Zájezd - Ostrava v Praze