Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

fotografie ze čtené zkoušky

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

o inscenaci

dramatizace jedné z nejpovedenějších českých filmových komedií / komiksová stylizace / typicky český situačně-absurdní humor / kultovní záležitost / hold nestárnoucímu macourkovu vtipu / zábavná a divácká inscenace / zajímavé scénické i hudební efekty / možná přijde i gogo!

„bývám často skeptický ke všemu českému. jsou tu však některé výrazné výjimky – syrečky, česká protichemická jednotka, a hlavně komedie režiséra oldřicha lipského. doufám, že hravost jeho filmů v nás vybudí hravost přinejmenším stejnou.“ (jan mikulášek)

sabrina: „fackovat lidi můžeš, ale zabíjet ne. vždyť o tom nestačím ani psát. rubrika má omezené místo. tyhle vraždy stačí, drahoušku!“

Nenad Brixi – autor číslo 1

Volnomyšlenkář a workoholik

Známý spisovatel humoristických kriminálek Nenad Brixi se narodil 4. května 1924 v městečku Varaždinské Toplice v tehdejší Jugoslávii. Byl nejen autorem detektivek, novinářem (přispíval do chorvatských novin a časopisů „Globus“, „Modrý věstník“, „Výběr“, „Vše okolo nás“, „Tina“ a „Kvíz“), ale i redaktorem různých vydavatelství, vysokoškolským učitelem či úředníkem roztodivných svazů. Svým založením byl volnomyšlenkář a workoholik – neuměl prý nikdy odpočívat, hodně se přepínal, vyčerpával a stresoval. To také zřejmě bylo příčinou jeho předčasné smrti, svůj první infarkt dostal kvůli neposlušnosti při léčbě – nechtěl údajně totiž brát žádné léky… Rok před smrtí mu byla v Lublani udělena cena „Andrija 83“ za editování časopisu „Modrý věstník“ a za vklad do rozvoje „Záhřebské školy komiksu“. V té době už bylo na světě dvanáct vázaných knih komiksů , které editoval pod jménem „Timothy Tatcher“ (byly vydány v letech 1975–76 v nákladech mezi 23 000 a 33 000 výtisků). Infarktové stavy však přicházely stále častěji. Nenad Brixi zemřel 17. srpna 1984 v Záhřebu. Jeho poslední slova na smrtelné posteli prý patřila synu Davorovi: „Prosím tě, dávej vždycky pozor, abys nepletl tvrdé č a měkké ć!“

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Antihrdina Timothy Tatcher

Své nejznámější knihy psal Brixi pod pseudonymem „Timothy Tatcher“, což byla zároveň hlavní postava jeho napínavých příběhů. A právě skrze své fiktivní alter ego Timothyho získal jugoslávský autor tisíce nadšených příznivců. Tatcher totiž nevystupuje jako hrdina bez bázně a hany (tak, jak tomu v sešitových detektivkách často bývá), ale jako absolutní antihrdina. Timothy je postavou natolik naivní, všemu stoprocentně důvěřující, že naletí i lehce odhalitelným lžím a výmyslům. Působí jako novinář v oblastních novinách svého městečka, jež mají příznačné jméno „Buben“, avšak kariéra se mu jaksi vyhýbá. V práci ani v životě není příliš úspěšný – i přesto, že se mu téměř dennodenně stávají neobyčejné a neuvěřitelné věci. Jenže bezelstný Tatcher neumí ani z těchto bizarních situací těžit, nedokáže se proslavit zprávami a událostmi, ve kterých sám figuruje či je jejich svědkem. A tak u Timothyho Tatchera, Brixiho nejslavnější postavy, nalézali a nalézají nadšení čtenáři vlastní slabosti i chyby. A právě ta neuvěřitelná ušlápnutost hrdinského nehrdiny činí z Brixiho detektivek víc než jen klasické „oddychové čtení“. Nebývá totiž zvykem, aby si u takovéhoto typu knih čtenář intenzivně kladl otázku: „Jak bych se asi zachoval v situacích, do kterých je proti své vůli vtažen můj hrdina?!“

Mrtvým vstup zakázán

Brixiho pravděpodobně nejslavnějším dílem je detektivka „Mrtvým vstup zakázán“ („Mrtvacima ulaz zabranjen“), jež byla vydána poprvé v roce 1960 a poté přeložena do češtiny, němčiny a italštiny. Dílo taktéž dosud drží primát jakožto vůbec nejčtenější překlad z chorvatské literatury do češtiny („nejčtenější“ zde znamená největší součet nákladů ze všech vydání, jež v češtině vyšla). Je zajímavé, že detektivní román „Mrtvým vstup zakázán“ byl zfilmován dokonce hned dvakrát – kromě Lipského a Macourkovy verze existuje i jugoslávský film „Mrtvima ulaz zabranjen“ (případně též „Mrtvim vstop prepovedan“ – film bývá uváděn i pod slovinským názvem, neboť vznikl ve slovinských studiích) z let 1965/1966 (scénář Nenad Brixi a Vladimir Carin, režie Vladimir Carin a Svetislav Štetin).

Bublinový Alan

V samotném Chorvatsku, a vlastně v celé bývalé Jugoslávii, je ovšem jméno „Nenad Brixi“ spojeno nerozlučně se jménem „Alan Ford“, což je populární titulní hrdina neméně populárního komiksového seriálu. Uvedený seriál je italského původu a Nenad Brixi překládal jeho „bubliny“ do (srbo)chorvatštiny. Lze dokonce říci, že bývalá Jugoslávie je jedinou zahraniční zemí, kde onen komiks uspěl. Zde se ovšem stal přímo kultovním fenoménem a je tady zřejmě i populárnější než ve své italské vlasti. Mnozí fanoušci Alana Forda zastávají názor, že o popularitu v srbochorvatské jazykové oblasti se zasloužil právě geniální (a neotřelý) styl Brixiho překladu.

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Dvojče Georgese Simenona

Poslední Brixiho adresa byla v přízemí domu na Petrinjské ulici 47. Tam také sledoval vše, co se za jeho okny odehrávalo, neboť poloha tohoto bydliště byla pro milovníka detektivních příběhů vskutku strategická – Petrinjská ulice se nacházela mezi dvěma policejními stanicemi, byla vždy ulicí vězeňskou, policejní a donedávna prý i vykřičenou čtvrtí, kde se kolem podivně nechutného baru Orient scházely po setmění prostitutky a jejich pasáci. Sám Georges Simenon (1903–1989), Brixiho nejoblíbenější literární vzor, by byl určitě s takovým výběrem bydlení nadmíru spokojen. Koneckonců Brixi a Simenon si byli vůbec hodně podobní. A to nejen ve způsobu vyprávění, ale například i v rekordní rychlosti psaní na psacím stroji (a přitom psal Brixi pouze 2 prsty!).

Honorář, jejž nelze utratit

Jeho monopolním překladatelem do češtiny byl spisovatel a překladatel Pavel Lovrič (1913–1997). Právě on se u nás v šedesátých a sedmdesátých letech zasloužil o Brixiho nebývalou popularitu a nepřímo tak podnítil i vznik filmu „Čtyři vraždy stačí, drahoušku!“. Ale ač byl Brixi u sebe doma i v zahraničí vydáván a zfilmován, příliš nezbohatl. Jak sám říkal, honoráře v Jugoslávii nestály za nic, a v tehdejším Československu byly zase vázány podivnou povinností – vyplácely se jen pod podmínkou, že je autor utratí přímo na místě, v Praze a při putování po Československu. Tahle bizarnost přiváděla Brixiho do kuriózních situací. Jednou se prý jeden český celník divil, že má Brixi u sebe při vstupu do ČSSR jen pár německých marek. Když mu pak spisovatel ukázal úřední dopis od jedné významné pražské banky, celník jen zmateně dosedl na židli a vyděšeně se zeptal: „A pane, jak chcete zrovna tady u nás utratit takovej majlant?“

Okolnosti krajně podezřelé

Jenže Nenad Brixi byl s českou literaturou spřízněn i jinak než skrze překlady svých veleúspěšných knih. Kdysi se jej totiž nějaký novinář ptal, jak se vlastně dostal k literatuře. On mu bez váhání odpověděl, že přes Jaroslava Haška. Vždyť v „Dobrém vojáku Švejkovi“ vystupuje detektiv, který se jmenuje stejně jako on – Brixi. Vzhledem k tomu, že řeč je o detektivu-provokatérovi, jenž udává svého spoluobčana za podezřelé hoštění a opíjení se s neméně podezřelými zahraničními studenty v předvečer sarajevského atentátu, je i tato okolnost krajně podezřelá…!

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Miloš Macourek – autor číslo 2

Neobyčejná kariéra ve zkratce

Český básník, dramatik, filmový a televizní scenárista, dramaturg i režisér se narodil 2. prosince 1926 v Kroměříži. Studoval gymnázium ve Frýdku-Místku a po jeho uzavření během okupace přešel do Ostravy na hudebně dramatickou konzervatoř. Po válce se ke střední škole vrátil, dlouho tam ovšem nevydržel a od roku 1946 sice bez zkoušky dospělosti, zato úspěšně vyrazil do praktického života. Prošel řadou zaměstnání, pracoval jako tiskárenský dělník, skladník, kulisák, administrativní úředník a redaktor nakladatelství „Máj“. Po vojenské službě (1948–50) byl lektorem a později – ač neměl formální vzdělání – vedoucím katedry literatury a umění „Ústřední školy odborů“. I tento fakt svědčí o jeho mimořádném talentu a možná i nevšední píli a vytrvalosti. Od roku 1959 spolupracoval s pražským Divadlem Na zábradlí (Nejlepší rocky paní Hermanové), v letech 1960–1980 byl dramaturgem a scenáristou Filmového studia Barrandov. Podnikl několik cest do Ameriky, Afriky a Asie. V roce 1947 se oženil, měl dva syny.

Poeta všedního dne

Kromě toho vydal několik sbírek poezie, již první knihou se přihlásil k tzv. programu poezie všedního dne, hledající kouzlo a krásu v obyčejných okamžicích. Psal i aktuální politickou poezii, koláže z děl Jarryho a poetická pásma. Je též autorem knih pro děti, tvořil povídky (Živočichopis), pohádky (Mravenečník v početnici) a divadelní hry (Jedničky má papoušek, Hra na Zuzanku). Z hlediska ambivalentnosti poetiky má jeho dílo blízko k Aškenazymu nebo Werichovi.

Rodinné album

Jedna z nejkrásnějších Macourkových knih, jakési básnické příběhy strýců, tet, bratranců a sestřenic, jež se zdaleka netýkají jen příbuzných. Macourkovským způsobem totiž glosují život jedinců na naší planetě. Rodinné album nám připomíná, že filmový scenárista, tvůrce fantaskního pohádkového světa, byl především vskutku originálním básníkem. Macourkovo dílo je podivuhodně celistvé, v jeho základu je úžas v pohledu na svět, podobný, jaký někdy vidíme v očích dětí (možná je proto tolik dětských hrdinů v jeho pohádkách a filmech, a také zvířat, s nimiž jsou děti tak zadobře). Macourek má i v poslední básnické knize spadeno na strnulost dospělosti, na všechny školní inspektory, jako byl strýc Albín, kteří umějí nazpaměť přes pět set starých myšlenek, ale ani jednu novou, a ke všem novým jsou přísní, na strýce Valentýny, kteří se mezi průměrem cítí jako doma, ale běda všem, kdo průměr jen trochu přesahují. Skutečné lidské štěstí je těmto příbuzným vzdáleno. A když, pak je trochu zvláštní a bizarní: bratranec Hubert je sice úspěšným soudcem, ale šťastným se cítí jenom jako bernardýn s obojkem a kňučí radostí, líže ruku své Heleny, když mu dává výprask. Macourkova poslední básnická kniha jako by stála vedle jeho poetického Živočichopisu z počátku šedesátých let – jako svérázný živočichopis rozsáhlé fiktivní rodiny se všemi strýci a tetami, bratranci a sestřenicemi. Můžeme ji číst vlastně jako jakési zástupné album lidského druhu.

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Tatínek Macha a Šebestové

V roce 1961 se stal blízkým spolupracovníkem Břetislava Pojara, s nímž natočil několik animovaných filmů (Biliár, Úvodní slovo pronese, Palác snů). Spolupracoval také se Stanislavem Látalem (Jak si opatřit hodné dítě, Otýlie a 1580 kaněk, Nebuďte mamuty, Příliš mnoho něhy aj.), Jiřím Brdečkou (Špatně namalovaná slepice) a mnoha dalšími výtvarníky a režiséry. Jakožto tvůrce animovaných filmů spolupracoval rovněž s grafikem a ilustrátorem Adolfem Bornem. (V roce 2001 se Miloš Macourek dokonce podílel i na celovečerním filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Je totiž autorem původního animovaného seriálu, a tedy i duchovním otcem dvou žáků 3. B, kteří v tomto hraném filmu obživli.)

Vorlíček i Lipský

V roce 1966 začal působit v oblasti hrané kinematografie, kde spolupracoval převážně se dvěma režiséry: Václavem Vorlíčkem a Oldřichem Lipským. S prvním z nich natočil veselohru parodující komiksové příběhy Kdo chce zabít Jessii? (1966) a vzájemná spolupráce pokračovala bláznivou komedií Pane, vy jste vdova! (1970). Rok nato následovala moderní pohádka Dívka na koštěti (1971). Vorlíčkův a Macourkův zájem o moderní pohádku a propojení světa fantazie se skutečností přinesly dětem roku 1979 také jeden z nejúspěšnějších televizních seriálů všech dob – Arabelu, natočenou v koprodukci s Westdeutsche Rundfunk Köln. Zcela jiného ražení je pak spolupráce těchto autorů na diskutabilní trilogii ze života moravského JZD Rozvoj Pálavice Bouřlivé víno (1976), Zralé víno (1981) a Mladé víno (1986). S Oldřichem Lipským spolupracoval Miloš Macourek na scénáři veseloherního experimentu vyprávěného pozpátku Happy end (1967) – čas příběhu se odvíjí od popravy vraha, který je zároveň vypravěčem, a jeho glosování je tomuto zápornému plynutí děje podřízeno. Z jejich následné vzájemné spolupráce vznikla komedie Zabil jsem Einsteina, pánové (1969) či další parodie amerických komiksů Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970). Z oblíbeného cirkusového prostředí čerpali oba tvůrci inspiraci pro své snímky Šest medvědů s Cibulkou (1972) nebo Cirkus v cirkuse (1975).

Tvůrce až do poslední chvíle…

Během osmdesátých let vznikly na základě Macourkových předloh televizní seriály Létající Čestmír a Křeček v noční košili. Byl pilný a pracovitý do poslední chvíle svého života. Ještě v devadesátých letech spolupracoval s režisérem F. A. Brabcem na filmovém zpracování Jarryho dramatu Král Ubu (1996) a podílel se rovněž na Brabcově adaptaci Erbenových balad ze sbírky Kytice (2000). Jeho poslední a nedokončenou prací se stala spolupráce na filmové pohádce Čert ví proč (2003). Miloš Macourek zemřel 30. září 2002.

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Oldřich Lipský – autor číslo 3

Satirické začátky

Režisér Oldřich Lipský se narodil 4. července 1924 v Pelhřimově. Spolu s bratrem Lubomírem působil od roku 1943 v dramatickém studiu mladých „Mladá komedie“, které vedl Zbyněk Vavřín. Po válce opustil rodné město a odešel do Prahy studovat práva a filozofii. Na škole strávil několik semestrů, pokračující aktivita na poli amatérského divadla (která záhy vyústila ve vznik Divadla satiry) jej definitivně přivedla k umělecké dráze. Objevil se na filmovém plátně, poprvé to bylo ve filmu V horách duní (1946), působil jako režisér i umělecký ředitel zmiňovaného pražského Divadla satiry. V roce 1949 nastoupil do Československého státního filmu, studia Barrandov. Nejprve se uplatnil jako spoluscenárista komediální agitky Racek má zpoždění (1950). Pak působil jako spolurežisér na snímcích Slepice a kostelník (1950) a Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952).

Milovník cirkusů a varieté

Jako svůj první samostatný film natočil veselohru Cirkus bude (1954), v níž kromě komediálních výkonů herců zachytil také umění předních československých artistů. Oldřich Lipský byl velkým obdivovatelem cirkusu a do cirkusové manéže a zákulisí umístil i děj několika dalších svých filmů: Cirkus jede (1960), Šest medvědů s Cibulkou (1972) a Cirkus v cirkuse (1975). Kromě cirkusových filmů tvořil rovněž režie reprezentativních cirkusových vystoupení i četných krasobruslařských revuí.

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Filmy skutečně různorodé

V roce 1955 se vrátil k Jaroslavu Haškovi a uvedl čtyři jeho povídky ve filmu Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (1955). Je také režisérem jedné z prvních českých utopistických veseloher Muž z prvního století (1961) a veleúspěšné parodie na westerny Limonádový Joe (1964). Točil filmy podle scénářů Miloše Macourka, mezitím stihl i natočit snímek Tři chlapi na cestách (1973), který vycházel z oblíbeného televizního seriálu Jaroslava Dietla Tři chlapi v chalupě.

Cimrmani, Brdečka a další…

Počínaje oblíbenou veselohrou Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) počala spolupráce Oldřicha Lipského s představiteli Divadla Járy Cimrmana Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem. Úspěch prvního společného filmu následovala další komedie: Marečku, podejte mi pero! (1976). Za scenáristické spolupráce Zdeňka Svěráka natočil Lipský ještě dětský film Ať žijí duchové (1977) a Werichovu pohádku Tři veteráni (1983). Po filmu Limonádový Joe došlo ještě dvakrát ke spolupráci Oldřicha Lipského se scenáristou Jiřím Brdečkou – ve filmech Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1981). V roce 1986 natáčel Oldřich Lipský veselohru Velká filmová loupež (1986), odehrávající se během výstavy, která probíhala u příležitosti 40. výročí znárodnění československé kinematografie v pražském paláci U hybernů. Během práce náhle zemřel (19. října 1986). Jeho poslední film tak dokončil Zdeněk Podskalský.

Vraždy ve filmu

Georg, mrtvoly a krásné ženy

„Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ je česká filmová komedie režiséra Oldřicha Lipského z roku 1970. Cestující ve vlaku si čte komiks, v jehož ději se v bytě nic netušícího učitele Georga Camela začnou zběsile – a na nečekaných místech – kupit mrtvoly. Jedná se samozřejmě o záměnu, která souvisí s honbou zločinných gangů za šekem na milión dolarů. Dvě gangsterské bandy totiž usilují o uloupení šeku, který převáží jistý James Porter. Záhy je ovšem majitel šeku nalezen mrtev a nenápadný učitel je, proti své vůli, vtažen do hry. Z ničeho nic se u Georga v bytě objevují nečekané návštěvy podivných individuí. A navíc o něj začnou jevit zájem krásné ženy! A na to on rozhodně není zvyklý….

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Kultovní film

Původně prý Oldřich Lipský a Miloš Macourek chtěli natočit klasickou detektivní komedii. Když se ale pustili do psaní scénáře podle detektivního románu jugoslávského spisovatele Nenada Brixiho, začala jim pod rukama růst parodie ve stylu komiksového seriálu. A právě gejzír gagů, skvěle napsané dialogy, výjimečně šťastné herecké obsazení, vtipné kostýmy Theodora Pištěka, sugestivní jazzová a swingová hudba, ilustrující nonšalanci a distingovanost komiksového podsvětí 30. let, výborný střih, „zemanovsky“ kolorované kamery a stylizované zvukové kulisy zajistily filmu trvalou oblibu. „Vlajkovou lodí“ filmu je však především celková výtvarná komiksová stylizace, která se propojuje s aranžemi střihové skladby a dějové dramaturgie peripetií ohledně krádeže miliónového šeku.

Dokonalost stylu i formy

Scenáristická propracovanost dějových linií, vycizelování jednotlivých dramatických point přirozeně přechází v malovanou „interpunkci“ výkřiků, odhalení a příznačných citoslovcí. Nelze zřejmě nalézt větší projev souznění obrazu, zvuku a děje v rovině scénář-výtvarno než ve spolupráci Miloše Macourka a českého komiksového krále Káji Saudka.    Macourkova absurdně traktovaná fantastika opřádající svoje nápady inspirací z „imperialistických“ zdrojů je nejdokonaleji absorbovanou poetikou americké detektivky v českém prostředí. Domyšlenost a přirozenost, s jakou skloubil zaoceánskou inspiraci (jména postav, extravagantní typizace a exotická zápletka) s výtvarnými a hudebními možnostmi české filmové fantastiky, jsou vskutku neuvěřitelné.

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Vraždy na divadle

Mezigenerační autor

V generaci dnešních třicátníků je Miloš Macourek bezpochyby jedním z nejoblíbenějších, a tím pádem i nejznámějších autorů. Vždyť téměř všichni jsme v osmdesátých letech sedávali o sobotních podvečerech u rodinných televizorů, abychom zhlédli další půlhodinový příběh neuvěřitelně krásné princezny Arabely i neuvěřitelně pekelného zloducha Rumburaka, těšívali se na vánoční porce pohádek, mezi nimiž nechyběla zrzavá teenagerovská čarodějnice Saxána, a s infantilní nedočkavostí čekali na každý díl večerníčku o žácích třetí bé! A protože u těch televizí s námi často seděli i naši rodiče či prarodiče, možná je Macourkova obliba vskutku mezigenerační.

Inspirátor J. A. Pitínský

S nápadem interpretovat „Vraždy“ pro divadlo přišel původně režisér J. A. Pitínský. Když jsme se jej předloni ptali, jaká hra by jej lákala, nesměle zmínil touhu inscenovat některý z Macourkových scénářů. Naše původní debata, zezačátku lehce akademická, začala nabývat konkrétnějších obrysů – jen jsme se nemohli v kolektivu shodnout, co by bylo lepší, zda uvést na divadle „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, nebo „Což takhle dát si špenát“. A zatímco režisér Pitínský tvrdohlavě obhajoval špenátovou story, my ostatní (režisér Honza Mikulášek, manažer Tomáš Suchánek a já) jsme byli již chyceni v poutech neuvěřitelného vražedného příběhu Georga Camela. A zprvu šílený nápad nám časem začal připadat lákavější a lákavější.

Jak „zlikvidovat“ šestapadesát postav

Původní scénář je téměř dokonalým hodinovým strojkem. Všechna kolečka do sebe zapadají, žádný motiv či epizodní postava nejsou v příběhu samoúčelně. Jenomže, jak upravit scénář s padesáti šesti postavami pro potřeby souboru disponujícího deseti herci? Klasický systém „vyškrtat, co se dá“ nebyl – i kvůli prokombinovanosti zápletky – vůbec možný. A tak jsme zvolili variantu opačnou – pokusili jsme se fakt, že někteří herci budou nuceni ztvárňovat i pět rolí, vzít více do hry, vytvořit pro jednotlivé aktéry jakési univerzální figury, které procházejí dějem a přiznaně-nepřiznaně věší na své tělo další a další převleky. Ostatně, většina gangsterů jsou vlastně jakési podivné, navzájem si podobné typy… A nakonec jsme ještě pár postav připsali!

Hororová stylizace

Původní film baví diváky i svou nenucenou atmosférou. Vše je v tomto příběhu jaksi samozřejmé, nekomplikované a zábavné. Springtownští občané neberou nečekanou kumulaci mrtvol jako něco hrozivého, spíš je pro ně jakýmsi vítaným zpestřením poklidného maloměstského života. Naše inscenace se však snaží dodat příběhu i trochu hororové a děsivé atmosféry, hrdinové nejsou tak krásní, neposkvrnění a dokonalí jako v Lipského filmu. Jejich životní i momentální situace je asi o dost víc zoufalá a šeď vlastních existencí mnohem nápadnější. A o co víc reálně reagují na katastrofy, o to víc působí možná směšně a trapně. Alespoň v to doufáme.

Co vypadne ze skříně

I přes všechny rozdíly mezi slavným filmem a naší adaptací ovšem nezastíráme, že původní film je vlastně v každém případě nepřekonatelný. A přesto, nebo i právě proto jej bereme (a vy jej, prosím, berte s námi) jako dobrodružný výlet do krajiny městečka Springtown, jako výlet plný výzev i očekávání. Koneckonců, nikdo přece nevíme, co na nás vypadne ze skříně, když ji nečekaně otevřeme…!

Foto: Tomáš Ruta

Čtyři vraždy stačí, drahoušku 

Nejraději vzpomínám na scénu ve sprše...

(rozhovor s Lubomírem Lipským)

Jak vzpomínáte na natáčení filmu „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“? No tak – já bych řekl, že s takovou nějakou nostalgickou slzou v oku, ale zároveň s takovou slzou radostnou, protože celé to natáčení bylo v báječně pohodové a veselé atmosféře, i když jaksi práce samotná byla mnohdy velice obtížná a náročná. No, a právě proto se nám všem po skončení natáčení docela stýskalo.

Někde jsem četla, že autor předlohy, jugoslávský spisovatel Nenad Brixi, dorazil na premiéru filmu a reagoval hodně překvapeně... Ano, to máte pravdu. On byl trošku po zhlédnutí toho filmu, jak bych řekl, ješitně rozmrzelý, protože vlastně neviděl zfilmování svého skutečného díla. No, ale potom, když zažil ten obrovský ohlas diváků, tak se samozřejmě radoval s nimi. Musel uznat, že to…, no, zkrátka, podle mého názoru, že Macourkova adaptace byla lepší než samotný Brixi. „Vraždy“ jsou i sedmatřicet let po svém natočení pro mnohé téměř kultovním filmem, někteří fanoušci z nich citují hlášky i celé scény. Čím si tak fenomenální úspěch vysvětlujete? Ani nevím, já sám znám dost fanoušků, kteří z „Vražd“ citují celé hlášky. Přímo velmistrem v tomto oboru je Dalibor Gondík, ten totiž zná téměř celý film úplně nazpaměť. A vždycky, když se setkáme, tak se zdravíme nějakou oblíbenou vražednou hláškou, buď „tady ručník, tady ručník“, „tady mejdlo, tady mejdlo“, nebo „vy jste pan Gogo“, „my všichni jsme Gogo“, a nebo si říkáme „dej sem ten fek, jsem fek“! Ono se vždycky v nějakém filmu objeví takové speciální hlášky, které pak zlidovějí – ať už je to „tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“ nebo „stěrače stírají“ či „padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina“ – ale že by to bylo v takovém množství jako u „Vražd“, tak to je, přinejmenším, dost zajímavé.

Ostatně – téměř všechny filmy Vašeho bratra patří k tomu nejlepšímu, co pokladnice české filmové veselohry nabízí. Byl Váš bratr stejně bláznivý a veselý jako jeho nejslavnější filmy? To je hezké, že to říkáte, je to i moje mínění. Myslím, že brácha byl ohromně veselý člověk, přestože nebyl tak založením přespříliš velký komik a takový bavič jako třeba já. Ale díky tomu, že byl vzdělaný kluk, že rozuměl humoru a byl velice sečtělý, že právě v tom byl jeho hlavní půvab, tak proto ty filmy dokázal dodělat do takového formátu.

Našla by se ve „Vraždách“ i nějaká situace či scéna, na kterou vzpomínáte obzvlášť rád? Rád vzpomínám na jednu takovou scénku. Tam, kdy se drahé kolegyně Jiřina s Ivou mydlily v té sprše plné pěny. To bylo tak vynikající, že já – který jsem jen náhodou sledoval onu inkriminovanou scénu – po skončení záběru neodolal a úplně spontánně jsem začal tleskat a křičet: „Opakovat, opakovat!“ No, samozřejmě, ty mě pak hnaly!

Tím jste mi nahrál na další otázku. Vašimi hereckými partnerkami v tomto filmu byly dámy Rosůlková, Bohdalová a Janžurová. To muselo být kouzelné – hrát obklopen takovými úžasnými a krásnými herečkami… No, to taky bylo! Komu se to poštěstí, prosím vás. A já bych k tomu ještě přidal Stellu Zázvorkovou, s tou jsem strávil dokonce celou noc – po požití velké dávky toho Huhu koktejlu… Takže to byla radost pro mě, a nevím, jestli pro ně taky. Ale myslím a doufám, že jsme si všichni rozuměli.

Když už jste zmínil Huhu koktejl, pane Lipský, ruku na srdce, dokázal byste teď, bez velkého přemýšlení, vyjmenovat všechny ingredience, které jsou nutné k výrobě tohoto třaskavého nápoje? To je naprosto vyloučené. Vždyť ani tenkrát jsem to neuměl. Jestli chcete, tak bych vám mohl vyjmenovat ingredience a postupy při výrobě slivovice z Císařova pekaře. To bych snad dal ještě dohromady. Takže: „Kjálala lálicha? Kjálala lálicha! Kjálala lálicha: Acháno, acháno, é paprťála, taskvarta halmazňa nahvikla zamast jarda piskurti, é paprťála i patláma, patláma, žbrdluch.“

A kdybyste se Vy sám ocitl v podobné situaci jako Georg Camel, to znamená, že by u Vašich dveří někdo zazvonil, Vy byste otevřel a k nohám by se Vám skácela mrtvola, co byste si pomyslel? To je těžký, já myslím, že bych si pomyslel, že je nejvyšší čas, abych si zažádal o živnostenský list na provozování pohřební služby. A pomalu bych začal stavět krematoria…!

plakát k představení Čtyři vraždy stačí, drahoušku

Čtyři vraždy stačí, drahoušku