fotografie z 1. čtené zkoušky

fotografie ze zkoušky

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

fotografie z generální zkoušky

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

fotografie z premiéry

fotografie z derniéry

Milujeme ty, kteří nás nemohou milovat, protože milují jiné, kteří je mají rádi, ale nemilují a my to vidíme, ale protože milujeme, tak o tom nesmíme mluvit, protože jinak by to nebyla ta pravá ukrutná láska, ze které umíráme unaveni stářím na hrobech podobni Cyranovi nebo slepému kokršpanělovi od sousedky z bytovky. (Martin Františák)

Cyrano kontra Cyrano?

Jaroslav Vrchlický si ve své předmluvě k překladu Rostandova Cyrana pochvaloval, že „hlavní motivy hry Rostandovy jsou historicky prověřeny, neb aspoň se nepříčí nijak historické možnosti.“ Avšak už v roce 1933 poznamenal vydavatel Cyranových děl Francois Lachévre, že autor „by se v platonickém milenci Roxanině nepoznal. Kdyby měl možnost, rozhořčeně by proti své karikatuře protestoval: měl důvod očekávat, že slávy dobude svými koncepcemi filosofickými a vědeckými, jež jeho dobu předstihovaly o sto let, a zatím jí dosáhl z titulu jemnocitnosti srdce, kterou u něho nezjistil ani jeho otec, ani jeho nejdůvěrnější přátelé. Kdo kdy viděl takovou mystifikaci?“ Svým způsobem měli pravdu oba.

Hector Savinien Cyrano (1619–1655) pocházel z vážené pařížské měšťanské rodiny (až legenda z něj udělala Gaskoňce), přesto nebyl spokojen se svým rodovým jménem, a rozšířil je proto o aristokratický název rodinného statku Bergerac (ležel jižně od Versailles a původně patřil šlechtickému rodu toho jména), za což pak rodina opakovaně platila pokuty. Finanční nesnáze jej přiměly, aby se svým druhem z dětství Henry Le Bretem vstoupil do gardy gaskoňských kadetů, které velel Carbon de Castel-Jaloux. Cyranova statečnost byla příslovečná, nicméně u Arrasu utržil bodnou ránu do krku, která jeho vojenskou kariéru ukončila. Až do své smrti se pak věnoval psaní a studiu. Odvahu si však zřejmě uchoval, neboť v roce 1641 se postavil stovce najatých pobudů u Neselské brány (dva zabil, sedm zranil, ostatní utekli). Dlouhou dobu odmítal podporu sponzorů, což mělo za následek, že žádné z jeho děl nevyšlo tiskem. Až v roce 1653 vstoupil do služeb vévody z Arpajonu a začal publikovat. Jeho tragédie Smrt Agrippiny byla při uvedení v Burgundském divadle přerušena protesty diváků (některé repliky byly pokládány za bezbožné a herec Montfleury v ní odmítl hrát, za což se mu Cyrano později pomstil tím, že mu „zrušil“ představení ) a od díla se distancoval i samotný vévoda. Pravdou je, že při vstupu do jeho paláce spadl Cyranovi na hlavu trám. Opuštěný a nemocný Cyrano poté zemřel na syfilidu (kterou si přivodil již roku 1645) u svého bratrance na francouzském venkově.

Historického Cyrana si dnes můžeme přiblížit i díky jeho nejúspěšnějšímu literárnímu dílu, románu Cesta na Měsíc. Najdeme zde sice paralely s veršovanými promluvami Rostandova Cyrana, který v závěru 3. dějství líčí hraběti de Guiche, jakými způsoby se lze dostat na Měsíc, ale jsou zde i podstatné rozdíly.

Ovázal jsem si kolem těla množství lahviček naplněných rosou a Slunce do nich pražilo svými paprsky tak silně, že je začalo svým teplem přitahovat, podobně jako vytahuje vodu do největších mraků, a zvedlo mě tak vysoko, že jsem se nakonec vznesl až nad střední pásmo vzdušné.

Tento duchaplný počin však ke zdolání kosmických výšin nepostačil, a Cyrano se tak pouze přemístil do francouzské Kanady, kde sestrojil nový stroj, s nímž pak absolvoval druhý pokus.

Usedl jsem do stroje, který jsem již předtím sestrojil a o němž jsem předpokládal, že mě může vynést, jak vysoko si budu přát, a když jsem se přesvědčil, že jsem nic potřebného neopominul, vymrštil jsem se z vrcholku skály do vzduchu. Ale protože jsem vše nevykonal, jak bylo třeba, spadl jsem prudkým kotrmelcem do údolí. Neztratil jsem však odvahu, přestože jsem byl celý potlučený, a vrátil jsem se do svého pokoje, kde jsem si namazal celé tělo hovězím morkem, jelikož jsem byl pohmožděn od hlavy až k patě; a když jsem si také posílil kuráž lahví srdeční esence, vydal jsem se znovu do lesů, hledat stroj. Ale nenalezl jsem jej, protože jej mezitím shodou okolností našli vojáci, vyslaní do lesa, aby nařezali dříví na svatojánský oheň; sebrali jej, přinesli do pevnosti a tam se dlouho dohadovali, co to může být; když pak objevili zařízení s vymršťovacím perem, navrhli někteří, aby se na přístroj uvázalo množství raket, které jej svou vlastní rychlostí vynesou do pěkné výše, a až tam bude pero mávat velikými křídly, všichni budou věřit, že je to ohnivý drak. Já zatím jsem jej dlouho hledal a nakonec jsem jej nalezl uprostřed quebeckého náměstí, právě když jej zapalovali. Když jsem viděl dílo svých rukou v tak velkém nebezpečí, dostal jsem velikou zlost a běžel jsem zadržet ruku vojákovi, který rakety zapaloval; vytrhl jsem mu troud z ruky a bez sebe zuřivostí vskočil jsem do stroje, abych z něho strhal zařízení, kterým ho ověsili; ale bylo už pozdě, neboť sotva jsem byl oběma nohama uvnitř, vznesl jsem se do oblak. Hrůza, která mě v té chvíli zachvátila, neochromila mou mysl natolik, abych se později nemohl rozpomenout na všechno, co se v té chvíli událo. Sotva tedy plamen strávil jednu řadu raket, které byly připevněny v řadách po šesti a spojeny navzájem doutnákem, ihned vzplanula řada druhá a po ní další, takže hořící salpetr oddaloval, ale zároveň zvyšoval nebezpečí. Nakonec zápalná hmota došla a ohňostroj přestal působit; já už jsem pomýšlel jen na to, že složím hlavu na vrcholku nějakého kopce, když tu jsem ucítil (aniž jsem učinil sebemenší pohyb), že letím stále výš, přístroj se mi odporoučel a viděl jsem, jak padá zpět k zemi. Tento neobyčejný úkaz mi naplnil srdce velikou radostí a z nadšení nad svým vyváznutím z jisté záhuby jsem byl tak opovážlivý, že jsem se jal nad tím filozofovat. Jak jsem se tedy rozhlížel a uvažoval, co by toho všeho mohlo být příčinou, povšiml jsem si, že mám celé tělo ještě napuchlé i mastné od morku, kterým jsem si po pádu namazal modřiny; a uvědomil jsem si, že Měsíce ubývá a že je tedy právě v té čtvrti, kdy živočichům vysává morek; sál tedy do sebe i morek, kterým jsem byl natřen, a to tím silněji, že jsem mu byl blíže a že jeho účinky nebyly zeslabovány stínícími mraky.

Cyrano šťastně přistane na Měsíci a k svému velkému překvapení zde objeví původní pozemský ráj. Jeho průvodcem se stane prorok Eliáš, který mu rovněž vylíčí své cestovní zážitky.

Vězte tedy, že mi anděl ve snu vyjevil, že musím vystoupit do měsíčního světa, chci-li dojít dokonalého poznání, po kterém toužím; tam že v Adamově ráji naleznu strom poznání, a jakmile okusím jeho plodu, bude má duše osvícena všemi pravdami, jež je Boží tvor schopen postihnout. A na tu cestu jsem si tedy postavil onen vůz. Konečně jsem do něho nasedl, a když jsem se dobře usadil a pevně opřel, vyhodil jsem tu kouli z magnetu vysoko do vzduchu. Železný stroj, který jsem záměrně ukul vprostřed plnější než na okrajích, byl ihned vytažen do výše, a to v dokonalé rovnováze, neboť byl v tom místě přitahován vždy silněji. Dále pak, jakmile jsem dorazil k místu, kam mě magnet přitáhl, ihned jsem kouli vrhl znovu nad sebe do vzduchu… Řeknu vám dokonce, že jsem se nepřestával vznášet vzhůru ani když jsem držel kouli v ruce, neboť vůz tíhl neustále za magnetem, který jsem držel nad ním.

Nakonec se oba pustí do teologické disputace, v níž si Cyrano neodpustí několik dvojsmyslných „pošetilostí“, ke kterým by však Rostand svého Cyrana sotva propůjčil.

Konečně přejete-li si důkaz, že vaše střeva jsou hadem, kterého máte v těle, vzpomeňte si jen, že v hrobě Eskulapa, Scipiona, Alexandra, Karla Martela i Edvarda Anglického byli nalezeni hadi, kteří se ještě živili mrtvolami svých hostitelů.“ ? „Máte pravdu,“ přerušil jsem ho, „také jsem si povšimnul, že z mužského těla se ten had snaží neustále uniknout, a proto je nám na spodku břicha vidět, jak mu vylézá hlava i s krkem. Bůh však si nepřál, aby jím byl trápen jenom muž; dopustil také, aby se vzpínal i proti ženě a snažil se vstřiknout do ní svůj jed, po němž otok trvá devět měsíců od uštknutí. A na důkaz, že jen tlumočím slova Páně, řekl tedy hadu, když ho proklínal, že se bude marně proti ženě vzpínat ve snaze přimět ji k pádu, ona že ho nakonec stejně přiměje, aby sklonil hlavu.“ Chtěl jsem v takových pošetilostech pokračovat, avšak Eliáš mi v tom zabránil. „Uvažte, že jste na posvátném místě,“ pravil.

Cyrano byl skutečný bouřlivák, který byl chorobně vznětlivý, přičemž zvlášť háklivý byl na svůj velký nos, a jako skvělý šermíř byl obávaným duelantem. Ale nejen kordem byl schopen obhájit svůj „handicap“, jak o tom svědčí následující pasáž, líčící poměry na Měsíci.

Nyní také vězte, proč v této zemi všichni mají veliké nosy; sotva žena porodí, odnese porodní bába novorozence k představenému semináře a přesně za rok se pak shromáždí znalci a rozhodnou o něm; je-li jeho nos shledán kratší než jistá míra, která je uložena na radnici, je prohlášen za ploskonosého a předán lidem, kteří ho vykleští. Zeptáte se mě jistě, proč taková krutost a jak je možné, že my, kteří cudnost pokládáme za zločin, takto někoho násilím donucujeme ke zdrženlivosti? Avšak vězte, že tak činíme na základě třiceti století pozorování, neboť jsme zjistili, že velký nos jest známkou muže duchaplného, zdvořilého, laskavého, šlechetného, štědrého, a malý nos, že je známkou pravého opaku. Proto tedy z ploskonosých dětí děláme kleštěnce, neboť stát raději nechce mít vůbec žádné děti než takové, které by se jim podobaly.“

Tato konkrétní vize duchaplných a ušlechtilých Měsíčňanů, kteří cudnost pokládají za zločin, je na hony vzdálená romantickému snění Rostandova Cyrana o luně, které vrcholí v závěrečném dějství hry („tam s duší spřízněnou se mnohou sejdu dnes, tam Galieli dlí, je tam i Sokrates!“). Bylo by proto jistě napínavé sledovat hypotetické setkání obou tak názorově odlišných Cyranů. Je pravděpodobné, že by si nakonec bratrsky padli do náručí, ale je taky dost možné, že by předtím dali jeden druhému pořádně do nosu.

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

Cyrano z Bergeracu v Čechách

Cyranovský herec blíží se chvílemi k nesmrtelnému hrdinovi.

1899 – s grácií – Jakub Seifert, N. D. Praha Překladatel Vrchlický musí k vůli jeho věku změnit Roxanu ze sestřenice na neteř, nicméně tento padesátiletý pán v roli Cyrana zářil… „Lichotivě sládnul v tónech lásky a hřměl v úchvatné písni gaskoňských kadetů.“ Jeho Cyrano byl krasomluvcem, ironikem a kavalírem. Avšak ? nedalo se uvěřit, že by se byl schopen postavit sto chlapům. (Josef Kuffner)

1904 – tragicky – Eduard Vojan, N. D. Praha „Slavná scéna souboje podobala se v Seifrtově podání šermířské exhibici, proklamavané úchvatně deklamovanou baladou… Vojan dotíral na protivníka jako rys na kořist a do cinkotu papíru chrlil rýmy, čerta se staraje o jejich libozvučnost. Chtěl přesvědčit, že je básníkem a ne deklamátorem.“ (Rudolf Deyl starší)

1925 – čerstvě – Zdeněk Štěpánek, Divadlo na Vinohradech „Cosi radostně mladého dýchalo z celého výkonu… Štěpánek zaznamenává na vzestupné své umělecké dráze největší svůj úspěch… Jeho Cyrano je originál, nezávislý na Vojanovi, má nicméně hlas i citový témbr, jež mimoděk upomínají na mistra.“ (Otokar Fischer)

1946 – temně – Miloslav Holub, Východočeské divadlo „Cyrano je repertoární hrou buržoazního divadla par excellence a titulní hrdina odpovídá požadavkům neskutečného hrdiny namalovaného na prázdný krám, pěnu na pivě, povrchnímu ideálu, společenské lži. Cyrano nemá co říci novému divákovi.“ (Marie Majerová)

1949 – lyricky – Karel Höger, N. D. Praha „Jeho Cyrano není překonáváním Vojanovy tradice. Z širokého rejstříku Cyranovy postavy si vybral jen dva znaky: jeho gaskoňské provokatérství a jeho citovou lyričnost. Druhý je jeho lyrickému tenoru bližší.“ (Jiří Hájek)

1946 – magicky – Otomar Krejča, Divadlo E. F. Buriana „Starým pamětníkům jihnou srdce i tak jeho krysařským svůdnictvím, neboť, ač ještě nezralý a nevyrovnaný, Krejča velmi nadějně se vzpřímí a kráčí v ostruhách Rostandových pravd“. (Edmond Konrád)

1974 – vojensky – Vladimír Brabec, N. D. Praha „Vladimír Brabec v titulní roli hraje s vědomím toho, jaké příležitosti se mu dostalo. Dává svému fanfaronskému a nespoutanému bouřliváku výrazně charakter nejlepšího šermíře a rváče, avšak rváče nejenom fanfarónského, dává mu i podmanivou něhu podmanivého člověka, který dovede pro svou lásku trpět právě proto, že tak silně miluje.“ (Lidová Demokracie)

1986 – Jaromír Hanzlík a Viktor Preiss, Divadlo na Vinohradech „Preissovo pojetí, to je gejzír vášní, nepřetržitá lochneska vrcholů a propastí, štěstí a zoufalství, sebedůvěry a beznaděje.“ (…) „Hanzlíkovo pojetí naopak počítá s náznakem, s diváckou invencí, s projevem ukázněným a ztišeným… Je při vší ztřeštěnosti introvert. Inteligentní, vědoucí, nešťastný, hrdý a přející.“ (Marta Švagrová)

Ostravsky – 1977 – plnokrevně – Jan Vlasák, Státní divadlo Ostrava „Styl je Kačerovi prostředkem k vyjádření jeho hlubokého humanistického postoje ke světu. Postoje renesanční radosti, ale i lidské odpovědnosti… Monolog Cyrana s Le Bretem tryská v pseudorokokové živočišnosti, jako velká obžaloba měšťáctví. Herecký soubor, jako kompaktní celek, odvedl výkon už dlouho neviděný.“ (Strašek Slavický)

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

Kdo je ten Cyrano, mí drazí?

Muž s duší evropského samuraje.
Muž s morálkou Havla dramatika a básníka z pivovaru.
Rváč s lehkostí a rysem vězněného Jirouse Magora.
Chlap básník, na kterého čekali a praštili ho do zad ranou ?
takových bylo v Čechách mezi 50.–60. lety mnoho…
Básník co nenáviděl měšťáky, ale miloval sám měštku.
Zabiják, který se postavil sto chlapům ? básník neodmítá.
Skladatel hudby sfér městských samot.
První člověk na Měsíci.
Svoboda, které se ti druzí k smrti bojí.
Víra a vědomí svého kroku.
Znak čistý.
Samota kostelní.
Víra nejistá.

Martin Františák

Foto: Tomáš Ruta

Cyrano 

Slovníček

Zacharie Jacob řečený Montfleury (nar.  1610) – vynikající tragéd, později předmět posměchu.
Orfeus – kouzlem své hudby vysvobodil svou ženu Eurydiku z podsvětí pod podmínkou, že se na ni neohlédne, dokud nepřekročí hranici podsvětní říše.
Pýramos – podle pověstí se probodnul ze zoufalství, domnívaje se (mylně), že Thisbé, jeho milá, padla za oběť lvici.
Foibos (Zářící) – je ozdobný přívlastek boha umění Apollóna.
Thálie – múza divadla.
Chlorida – jedno z řeckých jmen, které básníci té doby s oblibou dávali svým milenkám.
Faidon – hrdina Baronovy hry Clorisa, hrané Montfleurym v prvním dějství Cyrana.

plakát k představení Cyrano

Svá omezení jen těžko odhazujeme

Čtvrtá premiéra LOVEcké sezony přivedla na jeviště Divadla Petra Bezruče v Ostravě klasiku – Rostandova Cyrana. Režisér Martin Františák v inscenaci obrazně i doslova komentuje současný stav společnosti.

Při analýzách současnosti bývá často zmiňováno coby hlavní rys neustálé zrychlování, tekutost, letmost a pomíjivost. Nové poznatky, události, informace, komunikace a vztahy se valí jako tsunami. Každodenní realitu to znepřehledňuje a relativizuje. Vliv na trvanlivost vztahů to má značný. U nás, v zemi s jednou z nejvyšších rozvodových statistik, zvlášť citelně. Každý po nějakém vztahu touží, ale při sebemenším otřesu se nám ona chabě vystavěná konstrukce bortí.

O síle věrnosti v jedné ze svých zásadních rovin vypovídá Rostandův Cyrano z Bergeracu. Cyrano jako neutuchající fanfarón, buřič a duše zapálená se pouze v otázce lásky (a svého nosu) stává vážným, až zarputilým, což dokáže dotáhnout až do takového extrému, kdy je pro svůj cit i svůj vzhled ochoten riskovat i život. Každý lovec - milovník musí mít trpělivost. Je třeba si počkat na správnou příležitost, zamířit a ve správný moment i vystřelit. Jenže v Cyranově případě se jedná o trpělivost vpravdě božskou, která přerůstá až v záměrnou sebetrýzeň. On jako lovec – milovník svou oběť uštval, ale nikdy nenašel odvahu jí zasadit poslední ránu – vysvobozující pro obě strany.

Cyrano v podání ostravského Divadla Petra Bezruče se daří naplnit konstrukci romantické lásky a úskalí jejího naplňování jen zčásti. Nad celkovou koncepcí vynikají spíše herecké výkony. Zásadový je ve svém přístupu k takovýmto výzvám v podobě náročných rolí herec Tomáš Dastlík, na kterého lze u Bezručů vsadit s jistotou. Jeho výkon je vyzrálý, i když i na něm je vidět, že na úplné usazení všech veršovaných replik si budeme muset nějakou tu reprízu počkat.

I tento relativně čistý výkon, který je umocněn některými dalšími spoluherci, má režisér potřebu mnohdy zbytečně dozdobovat. Ale týká se to i některých dalších bezručovských inscenací, i když je jasné, že hlavní cílová skupina dá hodně na formu. Jako by na tomto podiu převládala obava z minimalističtějšího přístupu – tzn. postavit to opravdu pouze a jen na hercích.

V tomto představení je taková tendence dotažena do extrému. Inscenace Cyrano se v některých chvílích v Divadle Petra Bezruče jeví jako statické deklamační divadlo se záchvěvy bezradnosti s nesourodými prvky pro oživení. Onu bezradnost však jen zdůrazňují. Například použitá videoprojekce je však často zbytečná. Nic nového nesděluje, jen ilustruje.

Jako další příklad lze uvést vzezření Sylvie Krupanské v roli Roxany. Její nevinný a zasněný pohled je orámován kučerami jakoby ze skelné vaty, což z ní v určitých chvílích vytváří vystresovanou učitelku zkoprnělou úžasem, co se to v její třídě děje. Jako by nechtěla věřit, čeho všeho jsou ty nevinné dětičky schopny. Jenže tady navíc koprní a balancuje na obrovských podpatcích, což ji na jistotě vůbec nepřidává. A tak místo zevnějšku romantické krásky zde máme spíš zárodek monstra.

Pozice lásky v dnešním uspěchaném světě jako téma v bezručovském Cyranovi je. A opravdu silné. Proto přijde zbytečné „načančat“ inscenaci ne vždy jasnými ozdůbkami, což v důsledku její vyznění zamlžuje. Ale to je u Bezručů pravidlem, jelikož i oni čas od času jen těžko odhazují svá omezení.

Autor: Patrik Hronek / Deník Referendum / 08.04.2010

Cyrano u Bezručů – jen méně té deklamace!

Vytříbenost básnického jazyka charakterizuje příběh z romantického prostředí, ve kterém prožívá marnou lásku poslední z rytířů, Cyrano. Tento klasický titul znovuožívá na scéně Divadla Petra Bezruče. Věrnost a čest. Dvě hodnoty, jež by se měly zásadním způsobem podílet na formování společnosti. Té, která se jimi neustále pokrytecky ohání, avšak není s to je přijmout za vlastní. Jako by se bála ztráty svobody, a tak vyzvedává svoje vlastní ego, v jehož stínu věrnost a čest chřadnou. Tyto dvě kvality charakteru se propojují v osobnosti Cyrana z Bergeracu.

Režisér Martin Františák vytvořil inscenaci vyznačující se zejména režijní rozpačitostí, která pramenila ze snahy o syntézu neslučitelného. Na straně jedné na sebe Cyrano přejímal charakter divadla deklamačního, zakládajícího si na strnulosti výrazu i psychologické drobnokresby. Snaha o oživení těchto, do značné míry statických scén (využití projekce – Cyranův monolog je podkreslen nespoutaností živlů) pak pouze zdůraznila to, co jistě nebylo režisérovým záměrem - iluzivnost. Forma postrádala hlubší rozměr, jenž by byl obohacen o psychologický výraz. Ten se do inscenace vlévá spíše pozvolna, jako by nesměle, a to prostřednictvím herectví Tomáše Dastlíka (Cyrano) a Sylvie Krupanské (Roxana).

Dastlíkův Cyrano je psancem na poli lásky. Mluvkou, jehož heroická povaha se projevuje pouze v soubojích - slova i kordu. Navenek přátelský, však v hloubi duše samotář, jenž není s to reflexivně pohlédnout na vlastní, nenaplněný život. Silně emotivní slova, která v závěrečné scéně pronáší ke své lásce, jsou natolik tichá, že k ní nedolétnou. Ztrácí se v propasti smíchu, hystericky výsměšného smíchu té kreatury, jejíž jméno zní bázlivost. Škoda, že metaforičnost tohoto obrazu (Cyranově intimní zpovědi adresované Roxaně přihlíží s ironickým výrazem ve tváři, třebaže pro smích neslyší, všechny postavy) neprostoupila napříč celou inscenací. Sylvie Krupanská Roxanu, na rozdíl od mnohých jevištních interpretací, nevnímá jako naivní dívku. Její Roxana je ženou sebejistou, jež si plně uvědomuje své hodnotu, svou cenu, z níž nehodlá slevit (rozhovor s Kristiánem). Excentričnost její povahy zdůraznil výtvarník Marek Cpin pomocí extravagantního kostýmu (především pak bot na vysokých podpatcích) i nelichotivě nevzhledných chemlonových paruk. Romantická postava kvůli těmto výtvarným aspektům získává charakter toporné loutky – Sylvii Krupanské boty i objemná paruka znemožňují přirozený pohyb.

Autor scény Marek Zákostelecký koncipoval komorní jevištní prostor ve snaze o jeho optické rozšíření – tohoto předpokladu se mu podařilo naplnit v rovině horizontální (šachovnicové uspořádání čtverců na podlaze) i vertikální (balkónová scéna či kovové konstrukce, jichž využívá v závěrečné scéně). Tato zdánlivá otevřenost výšky i hloubky prostoru kontrastuje s uzavřeností při použití zadních prospektů. Metaforicky tak do protikladu staví svobodu projevu i nekonformnost chování se stísněností, nerozhodností, neschopností dosáhnout jakékoliv změny (fyzické i duševní). Třebaže Cyrano u Bezručů je svazován nevyvážeností režijní složky; herectví a stejně tak výtvarná stránka přispívají k osobitému pojetí klasického titulu.

Autorka: Andrea Sedláčková / http://www.rozrazilonline.cz/ 11. 10. 2010