o inscenaci

V mimořádném site specific projektu připravovaném speciálně pro desátý ročník festivalu Dream Factory se do Ostravy vrátí režiséři působící v minulosti v Divadle Petra Bezruče, aby v kdysi honosném a dnes chátrajícím hotelu Palace vyvolali ducha svých inscenací. Miniaturní dramatické tvary inspirované legendárními inscenacemi Divadla Petra Bezruče v multižánrové mozaice. Příběhy odehrávající se v opuštěných pokojích zavřeného hotelu. Přidejte se k vybraným návštěvníkům Hotelu Bezruč?!, který existuje kdesi ve snech – možná v našich tajných touhách, a nechte se mlsnou pokojskou a vystrašeným pikolíkem provést fantaskním divadelním zážitkem.

Společenské šaty nechte doma, pohodlná obuv nutností! Zimomřivým divákům doporučujeme nějaký svršek, v pokojích bývá chladněji než venku. Během divadelní produkce budete procházet jednotlivými patry chátrajícího hotelu. Nevhodné pro malé děti a diváky, kteří mají problémy s pohyblivostí nebo silnou alergii na prach. Vstup do Hotelu Bezruč?! z parkoviště za budovou hotelu Palace od Nová Karolina Park.

režie: Martin Františák, Jiří Havelka, Janusz Klimsza, Jan Mikulášek, Filip Nuckolls, Daniel Špinar a Janka Ryšánek Schmiedtová

hrají: Bezruči a jejich hosté

BRITNEY GOES TO HEAVEN - EVŽEN ONĚGIN - 1984 - DON JUAN V SOHO - PESTRÉ VRSTVY - BEZRUČ?! - ZBABĚLCI

premiéra 31. května 2018 v rámci 10. ročníku divadelního festivalu Dream Factory Ostrava

fotografie

fotografie v tiskové kvalitě najdete v sekci média pro média

fotografie z představení

Foto: Lukáš Horký

Hotel Bezruč?! 

Foto: Lukáš Horký

Hotel Bezruč?! 

Foto: Lukáš Horký

Hotel Bezruč?! 

Foto: Lukáš Horký

Hotel Bezruč?! 

Foto: Lukáš Horký

Hotel Bezruč?! 

Foto: Lukáš Horký

Hotel Bezruč?! 

derniéra

přípravy

focení plakátu

recenze

Site-specific HOTEL BEZRUČ?! zázračně oživuje minulost

Pro jubilejní desátý ročník festivalu Dream Factory uchystal jeho ředitel Tomáš Suchánek překvapení v podobě site-specific, tj. umělecké formy zasazené do kontextu určitého prostoru. Je jím projekt nazvaný HOTEL BEZRUČ?! umístěný do prostor zdevastovaného Hotelu Palace, který kdysi patřil k nejvýstavnějším ostravským budovám. Vybral sedm významných inscenací Divadla Petra Bezruče z poslední dekády, oslovil jejich režiséry a každý z nich pak vytvořil scénu, která je ze hry převzata, parafrázuje ji či dotváří. Jejich děj se odehrává v bývalých pokojích, na chodbách a schodištích, v recepci, jídelně i baru. Náročný projekt do souvislého dramatického tvaru propojila umělecká šéfka DPB Janka Ryšánek Schmiedtová.

Děj začíná i končí v prostoru bývalé recepce, účastníkům výpravy do minulosti se představí rázná průvodkyně Jará (Markéta Matulová), navodí atmosféru někdejšího noblesního hotelu s elegantními apartmány a spolu s pikolíkem (Michal Sikora) a nosičem ztracených kufrů (Jakub Burýšek) provází třicetičlennou skupinu zpustlými, zaprášenými místy po schodech nahoru i dolů až do podzemí a zpátky, od jedné divadelní akce do druhé.

První scéna navozuje náladu inscenace BEZRUČ?! (režie Martin Františák), s vervou tu hraje kapela Magdon, zpívá Maryčka (Pavla Gajdošíková) a domlouvá zatrpklému otci (Norbert Lichý), který se dívá zaprášeným oknem na Ostravu a žehrá na život a dobu, ze záznamu zní Balabánův hlas a jeho esej Spáč v úvalu. V místnosti dole se promítá video s úryvkem hry DON JUAN V SOHO (režie Jiří Havelka), záznam rozchodu dvojice (Marcela Čapková a Lukáš Melník) je odvrženou milenkou z plátna rychloposuvem vracen zpět a opakován.

Poté se skupina rozdělí, jedna část navštíví scénu věnovanou hře EVŽEN ONĚGIN (režie Jan Mikolášek), v níž Kateřina Krejčí spojuje protagonisty (Tereza Vilišová a Tomáš Dastlík) vystupující na oddělených obrazovkách a prolíná realitu s iluzí. Druhá část, vybavená přilbami, plášti a brýlemi následuje nezaměstnané, zpustlé havíře - (Ondřej Brett a Dušan Urban), postavy z PESTRÝCH VRSTEV (režie Janusz Klimsza) přenesené do dneška - až do stísněného prašného zákoutí, slyšíme hlas třetího (Lukáš Melník jako Ivan Landsmann) a ti dva usínají, snad navždy.

K dlouhému prostřenému stolu v prostorné jídelně přivádí diváky Winston Smith (Jan Vlas) ze hry 1984 (režie Jan Mikulášek), promlouvá k nim a servíruje polévku a pak kousky koksu, v uhrančivém monologu prožívá svá traumata i sny a tvrdí, že člověk může létat a neví o tom.

V rozvířeném prachu zničeného baru v podzemí se odvíjí scéna ze hry BRITNEY GOES TO HEAVEN (režie Daniel Špinar). Divoce tančící ženy (Dorota Hořanská a Viktorie Georgievová) vyžene rozhořčená Britney (Magdaléna Tkačíková) proklínající nešvary a hledající východisko ze zmatků doby, poté do strhujícího tance všech tří jsou vtaženi i diváci. Na cestě do schodů a na odpočívadle pobíhají odbojáři (Vojtěch Říha a Michal Sedláček), střílí se, až ten první ze ZBABĚLCů (režie Filip Nuckolls) dorazí domů, je opečováván matkou (Markéta Haroková), v místnosti zaplněné diváky si lehá na válendu a sní o budoucnosti, až přijde svoboda...

Ani ten sebedůkladnější popis nemůže vystihnou povahu vícevrstvé události, jakou je site-specific HOTEL BEZRUČ?!, kdy celkovou atmosféru vytvářejí nejen herci, ale i diváci či spíše účastníci, opatrně se přesunující po zaprášených, zanedbaných schodech a chodbách a procházející otvory po dveřích, aby se na chvíli zastavili a byli vtaženi do dějů, které jim z bezprostřední blízkosti tlumočí herci, živí i z videoprojekce. Jsou to děje dávnější i přesahující do současnosti a nabízejí málo naděje, zato mnoho zklamání a skepse. Takovým dojmem ostatně působí i Ostrava viděná ze zaprášených oken bývalého hotelu. Možná trochu překvapivým a osvobodivým paradoxem proto je pozitivní energie, která z celé té zázračné události vyzařuje a diváky obohacuje.

Milan Líčka / i-divadlo.cz / 9. 6. 2018

Inscenace Hotel Bezruč?! je ostravský bermudský trojúhelník

Fragmenty sedmi inscenací, které jsou neodmyslitelně spjaty s ostravským Divadlem Petra Bezruče, nyní představuje site specific projekt „Hotel Bezruč?!“, který měl v Ostravě premiéru v rámci 10. ročníku festivalu Dream Factroy Ostrava. Zaprášená slavná minulost místa se tak prolomila do znovuoživených divadelních inscenací.

Zdánlivě opuštěný chátrající hotel plný prázdných pokojů, kterými nás provází pokojská v podání Markéty Matulové a pikolík Jakub Burýšek. Znenadání se začnou zpoza rohů vynořovat ztracení hrdinové legendárních inscenací Divadla Petra Bezruče.

Inscenace Bezruč?! je jednou ze sedmi, která znovu ožila v podobě divadelní site specific miniatury v Hotelu Bezruč?! Další střípky v této netradiční divadelní mozaice tvoří i Don Juan v Soho, Pestré vrstvy, 1984, Britney Goes to Heaven, Evžen Oněgin a Zbabělci. Do Ostravy se tak vrací díla režisérů, jako je Martin Františák, Jan Mikulášek, Daniel Špinar, Janusz Klimsza a další. Strukturu představení a způsob využití prostoru Hotelu Palace přiblížil dramaturg projektu David Košťák.

"Ještě než jsme začali zkoušet Hotel Bezruč?! v Hotelu Palace, tak jsme si prostor pojmenovali jako takový ostravský bermudský trojúhelník, ve kterém nám uvízly ozvuky daných inscenací a jejich postavy. A tak jsme k tomu také přistoupili. Hotel slouží jako ubytovna pro postavy, které sem za Bezruči přišli a už se jim nechce odejít. Je to tedy taková duchařská seance, kde se diváci mohou setkat se svými oblíbenými inscenacemi." David Košťák

Pro Hotel Bezruč?! vytvořil speciální dovětek ke své původní inscenaci Pestré vrstvy režisér Janusz Klimsza. "Inscenace Pestré vrstvy byla adaptace stejnojmenného románu Ivana Landsmanna. Adaptaci napsal Tomáš Vůjtek. Román reflektoval život havířů v tomto regionu a posléze autorovu zkušenost z emigrace. Původně se inscenace hrála na dole Hlubina, tedy jako site specific inscenace, což je zajímavá spojnice s Hotelem Bezruč?!, kde se také pohybujeme v původně nedivadelních prostorách. Tento fragment inscenace se odehrává v dnešní době a bývalí havíři se ocitají v tíživé životní situaci a jejich příběh je doveden do tečky." Janusz Klimsza

Jádro z inscenace Bezruč?! přenesl do jednoho z pokojů Hotelu Bezruč?! režisér Martin Františák. Z původní inscenace jsme vytáhli živelné jádro, což byla kapela Magdon, ale ty písně zpívá svým krásným hlasem herečka Pavla Gajdošíková. A vedle toho vznikl dovětek inscenace, kdy se lídrině kapely stává Maryčkou Magdonovou a Norbert Lichý, jak starým Magdonem, tak i Petrem Bezručem. Martin Františák

Hotel Bezruče?! bude možné navštívit až do 12. června. Společenské šaty nechejte doma, pohodlná obuv je nutností.

Veronika Štefanová / Reportáž ČR Vltava / 4. 6. 2018

Místo, kde může člověk létat

Vcházím do zchátralé, přesto v něčem stále monumentální budovy bývalého hotelu Palace. Za vřelého vítání hostů dostávám klíč ke svému pokoji. Jsme všichni, očima visíme na recepční, která inscenaci diriguje, a naše poslušné cupitání Hotelem Bezruč?! může začít.

Nejvýraznější režiséři Divadla Petra Bezruče se do Ostravy vrátili, aby projektem Hotelu Bezruč?! uspořádali duchařskou seanci svých slavných inscenací. Zchátralý hotel Palace představuje bermudský trojúhelník, ve kterém kousky děl uvízly a jejich ozvěna se nese prázdnými a vymlácenými pokoji. Celkově jde o šest režisérů se sedmi krátkými inscenacemi – Jan Mikulášek režíroval dvě části (1984 a Evžen Oněgin). Cesty po hotelu řídí personál (text pro ně napsal David Košťák, režírovala je Janka Ryšánek Schmiedtová), který však mohl dostat více prostoru. Dva strašidelní pikolíci (Jakub Burýšek a Michal Sikora) a rázná recepční (Markéta Matulová) totiž diváka-návštěvníka udržovali v napětí po celé dvouhodinové pobíhání tam a zpátky. Některé kusy se do prostoru vybydleného hotelu hodí lépe, jiné hůř.

Hotel Bezruč?! startuje zkouškou kapely a spíláním nové, špinavé Ostravě, která není, co bývala. Pohled Norberta Lichého skrz špinavé okno bohem zapomenutého hotelu ve mně vyvolává dojem, že příběh v zaprášeném pokoji vznikl (ostatně jde o část Bezruč?! Martina Františáka a Jana Balabána). Později jsme rozděleni na dvě skupiny podle barvy klíče a ta má – menší – vyráží na Pestré vrstvy (text Tomáš Vůjtek, režie Janusz Klimsza). Je sice fajn diváky nejdříve navléct do igelitové pláštěnky, na hlavu jim narazit helmu a přidat brýle, a nakonec je dovést do malého zaprášené šachty. Jenže vzhledem k tomu, že mám za svými zády nebezpečně blízko železnou tyč, stále čekám, že mě na ni někdo kvůli stísněnému prostoru narazí. Můj zážitek je poloviční, na malinký prostor je nás příliš a já začínám přemýšlet, jestli může každé dávné inscenaci pomoci pouze jedinečný prostor.

I když stále maximálně pozorně cupitám jako housátko s davem, ráda po několika zhlédnutých úryvcích, protože to nejsou plnohodnotné inscenace, zasednu k slavnostnímu obědu. Pro ten je připraven dlouhý stůl v bývalé jídelně, dnes jen obrovské hale s otlučenými stěnami. Zaznívají slova románu 1984, velká hala svou ozvěnou podtrhuje napětí. Všichni pozorně posloucháme Jana Vlase vyprávějícího, že je člověk zabedněný, když neví, že může létat. Prostor hotelu Palace je neuvěřitelný, tvůrčí tým (a především scénografka Pavla Kamanová) ani neměl tolik práce se zaplněním pro-stor kulisami – tohle místo vypráví samo. Možná by však bývalo lepší divákům nabídnout méně úryvku z inscenací, za to je důkladněji rozpracovat. Když divák stráví na cest pocitově více času, než pozorováním jednotlivých inscenací, je to trochu škoda.

Barbora Schneiderová / zpravodaj Dream Factory Ostrava Snář z Továrny / 1. 6. 2018

Hotel Bezruč?! na Dream Factory vrství patra minulosti s mimořádným geniem loci

Divadlo v Ostravě dokáže vdechnout život i dlouhodobě chátrajícím objektům. Rok co rok se o tom přesvědčují diváci oblíbeného festivalu Dream Factory, který začal v úterý. Desátý ročník této přehlídky tentokrát vdechl život bývalému Hotelu Palace, který se v úterý proměnil na Hotel Bezruč. Odstavený a zdevastovaný hotel v bezprostřední blízkosti rovněž zchátralé Ostravice-Textilie je v těchto dnech divadelním omnibusem plným zašlé slávy i herecké krásy a režijního lesku.

Divadlo Petra Bezruče, kde se celá Továrna na sny zrodila, uvedením inscenace Hotel Bezruč?! vyvolalo nejen ducha kdysi důležitého místa Ostravy, které žalostně chátrá, ale oživilo hned sedm již neexistujících inscenací, které se zapsaly do jeho novodobých dějin. Oživilo je ovšem inovativním způsobem, mnohdy tak originálním, až divákovi bude vrtat hlavou, jaký byl vlastně ten dřívější, původní inscenační tvar v propadlišti dějin ostravské divadelní historie.

Hotel Bezruč?! je v pojetí sedmi režisérů přehlídkou bravurních momentů z historie legendární ostravské scény. Kdo si zavčasu před vyprodáním neobjednal zdejší pokoj, přichází o jedinečnou zkušenost, že v centru města defiluje Maryčka s hlasem Jana Balabána, milostné drama v zajetí moderní audiovizuální techniky znovu prožívá Don Juan v Soho a Orwellův rok 1984 vyzývá k interakci na originální večeří – podává se horká polévka s nefalšovaným ostravským koksem. Evžen Oněgin nachází cestu k Taťáně pomocí televizních záznamů, mokvající omítky a temná hotelová zákoutí vyzařují Pestré vrstvy po schodišti se s kytarou a trumpetou prohánějí hrdinové Zbabělců a někde dole ve spodních patrech ze sebe chrlí litanie na dnešní svět s imigranty osamělá a pořádně navztekaná Britney Spears.

Hotelový personál je svéráz sám za sebe a jestliže si divák odnáší na svém oblečení hmatatelné stopy zdejší zchátralosti, patří to jen a jen k věci. Koncept Hotelu Bezruč?! sestavil šéf vysněného festivalu Tomáš Suchánek v duchu dosavadních site specific inscenací, na které je návštěvník Dream Factory zvyklý. Divák tak spolu s průvodci podnikne cestu jedinečným obludáriem, tak trochu na vlastní nebezpečí. A v tomto prvku interakce, nebezpečí kontaktu s někdy až příliš živou iluzí, spočívá hlavní kouzlo hotelu.

Personálu hotelu vévodí bodrá a neodolatelná pokojská v suverénním podání Markéty Matulové, která se přímo vtělila do předválečné uvaděčky, hotelové madam, která přesně dbá na pohodlí svých hostů, ale neváhá je ani rázněji popohnat. Však oni to také potřebují, protože stát dvě hodiny na nohou v rámci této site-specific inscenace může dát i poněkud zabrat, zvláště když ve skupince procházíte už potřetí tímtéž schodištěm. Matulové při provádění hostů pomáhají pitoreskní postavičky hotelového pikolíka v podání Michala Sikory (jeho postava neustále něco žužlá a velice ráda se poděli i s neznámým divákem) a bludného nosiče zavazadel v podání Jakuba Burýška. V režii Janky Ryšánek-Schmiedtové nás provázejí různými patry inscenační historie.

Na prvním místě zazní živá hudba k přelomové inscenaci Bezruč?! Podmanivý zpěv s verši ze Slezských písní v podání Pavly Gajdošíkové – Maryčky a hudební rytmus oživí účast zprvu nehybně přísedícího staříčka – Norberta Lichého. Nad vším se pak vznáší reprodukovaný hlas Jana Balabána v pověstné eseji o Spáči v úvalu, jak ji kdysi přednesl v hlučínském Červeném kostele. Pokoj s Bezručem vypadá jako ožehnutý požárem, stropy jsou vybrakované, okna i dveře rozbité, ale hotel žije, dýchá a pulsuje. Však v něm také straší to nejlepší z útrob místní divadelní slávy nového tisíciletí v podivném objetí předválečné stylizace.

Každý pokoj, každé patro, každá úroveň a vrstva mají v Hotelu Bezruč?! co nabídnout. Sedminásobná palba vás dostane do neobvyklých asociací. Režiséři Jiří Havelka, Jan Mikulášek, Martin Františák, Janusz Klimsza, Daniel Špinar a Filip Nuckolls, sice už v Bezručích na rozdíl od Janky nepůsobí, ale na nostalgii nehledí, naopak jdou tak nějak s duchem doby a neváhají vyvolat ducha pro Dream Factory s užitím záznamové techniky v neotřelém podání.

Dvě ukázky (Don Juan v Soho a Evžen Oněgin) jsou založeny na interakci živého herce v prolnutí s jeho záznamem, který ale speciálně vznikl pro potřeby tohoto projektu. Lukáš Melník tak v Hotelu Bezruč třeba vystupuje ve dvojí úrovni, jako manipulovatelná nahrávka sarkastického milovníka a nefalšovaný umazaný horník z Pestrých vrstev.

Tomáš Dastík a Tereza Vilišová, hvězdy dřívější „superinscenace“ Evžen Oněgin, obsadili malé televizní obrazovky a pohrává si s nimi další pokojská, tentokráte Kateřina Krejčí. Působivá je souhra iluze a skutečnosti v podání Marcely Čapkové, která funguje, jako částečně živý přenos z televizního studia s modrým plátnem.

Jak se blíží konec procházky zdejším panoptikem, požadavky na komfort ze strany diváků stoupají. Danny Smiřický (Vojtěch Říha) je tak musí vyhánět z židliček u stolu anebo z postele, kde se chystá vypotit. Někteří z diváků mu přidržují ložní prádlo a herci dělají, jakoby nic, divák na ně sice může promluvit, ale pro ně je „jen“ jako pára.

Sedm způsobů, jak vtáhnout diváka do hry, vyvrcholí přepracovanou scénkou z distopické klády 1984. Jan Vlas je skutečně živý, žádný záznam jako Dasťa nebo Tereza. A umí se do svých dialogů natolik opřít, až divák skáče, jak si přeje. Hostina, kterou režíruje jeho postava proživší peklo, má apokalyptický rozměr plný zdejších reálií, od sžíravé grotesky až po absurdní skeč. Podává se opravdová polévka, ale jako hlavní chod jde nepoživatelný ostravský kámen.

Nad vším impozantně ční největší hotelový sál a jen pár metrů za umatlaným a polepeným sklem kdysi honosné výlohy projíždí tramvaj. Divadlo v tomto směru zcizuje, soupeř v podobě autentické ostravské historie je velký, přesto nebýt divadla, je Hotel Palace pro Ostravany mrtvý, jedině Dream Factory má ještě tu poslední moc jej na pár hodin oživit. Hotel Bezruč?! není jen pouhá site-specific. Ačkoliv jí autoři přisoudili jedno velikánské klišé, hra končí, publikum je postaveno do role vetřelců, které vyhání naštvaná ochranka z přísně střeženého objektu. Hotel už je zase jenom pouhá ruina. Někteří diváci na žert přistupují a úpí: „Slibujeme, my už to nikdy neuděláme.“

Ale navštívit Hotel Bezruč?! utajeným zadním vchodem patří k velice živým snům, které je krásné zažít. Tenhle zadní vchod do klíčového genia loci Ostravy bude ještě pár dní volný pro další diváky, alespoň na těch pár festivalových dnů. A snad i někdy příště.

Martin Jiroušek / Ostravan.cz / 30. 5. 2018  

plakát

Foto: Petr Hrubeš

Hotel Bezruč?!