Joseph Roth / Job tragikomický příběh o touze milovat své rodiče / staré, dobré a silné Rusko opět u Bezručů v dramatizaci Marty Ljubkové / inscenace hostovala na Mezinárodním festivalu evropských regionů v Hradci Králové / Norbert Lichý získal za roli Mendela Singera Cenu Thálie 2008 v kategorii činohra
Režie Martin Františák / Dramaturgie Marta Ljubková / Výprava Marek Cpin / Hudba Nikos Engonidis / Pohybová spolupráce Zoja Mikotová
Mendel Singer Norbert Lichý / Debora Zdena Przebindová / Mirjam Sylvie Krupanská / Menuchim Lukáš Melník / Šemarja Tomáš Dastlík / Jonáš Tomáš Krejčí / Rabín Kateřina Krejčí / Kapturak a SkoVronek Jan Vlas / MaC a doktor Soltysiuk Jan Vápeník / Fega Markéta Haroková / Kozák Přemysl Bureš / SkoVronková Marcela Čapková / Charlie Chaplin Lenka Szilasi / Sameškin a Menkes Jiří Müller / Klavírista Rostislav Mikeška nebo Tomáš Rossi
délka představení 2hod. 40min. / premiéra 10. října 2008 / derniéra 21. dubna 2010
fotografie z inscenace Jobfotografie ze zkoušky pár dní před premiérou
fotografie ze zkoušky
fotografie z premiéry
Norbert Lichý - držitel Thálie
Od Idiota k Jobovi. Debora: Proč se nehýbáš? / Mendel: Nikdo se nehýbe. / Debora: Proč se nezeptáš lidí? / Mendel: Nikdo se neptá. / Debora: Na co čekáš? /
Mendel: Nevím, na co čekám! / Debora: Myslíš, že si můžu sednout na kufr? / Mendel: Sedni si na kufr. / Debora: Nejsme doma. / Mendel: Jsme jinde. / Debora: Ale kde? / Mendel: V Americe! o inscenaci
Joseph RothNarodil se 2. září 1894 ve východní Haliči ve městě Brody (18 000 obyvatel) ortodoxním rodičům. Byl svým původem i duchem typický občan rakousko-uherské monarchie. Vyrostl v rodině německých Židů, ale o svých kořenech později šířil množství rozličných historek (jeho otec se pravděpodobně zbláznil během své obchodní cesty do Hamburku ještě před synovým narozením). Jidiš rozuměl, ale doma se mluvilo německy. Nejprve studoval ve Lvově, později ve Vídni: jak prohlásil, „být východním Židem (Ostjude) je složité, ale být východním Židem ve Vídni je úplně nesložitější“. V roce 1916 narukoval jako dobrovolník (a definitivně přestal používat své první jméno Mojžíš), s pádem monarchie se nikdy nevyrovnal a sám sebe označoval za bezdomovce. Roku 1922 se zamiloval do Friederike Reichlerové zvané Friedl, plaché a uzavřené Židovky. Později se vzali a podle Rothových životopisců bylo počáteční období po Friederičině boku nejklidnějším a nejrozumnějším v jeho životě. Ve dvacátých letech manželé přesídlili do Berlína a Roth se stal uznávaným (a dobře placeným) novinářem, psal například i pro Frankfurter Zeitung. V té době už byl Roth závislý na alkoholu; Stefanu Zweigovi o tom napsal: „Vím, že mi alkohol zkracuje život, zároveň mě však chrání před okamžitou smrtí.“ U jeho ženy propuká schizofrenie a Roth pije čím dál víc. V roce 1928 se už Roth o Friederike nemůže dále starat a dává ji do blázince. Obrací se na nejrůznější rabíny, aby pomohli jemu i jeho ženě. Bezúspěšně. (Když nacisté roku 1938 anektují Rakousko, Friederike je ve vídeňském sanatoriu, o dva roky později je – spolu s dalšími pacienty psychiatrie – při pokusech zavražděna). Od poloviny dvacátých let se Roth opakovaně vracel do Paříže, kde se nakonec usadil, když s Hitlerovým nástupem k moci definitivně opustil Berlín, a kde byl po své smrti (po několikahodinové alkoholové agónii zemřel 27. května 1939) pochován. Literárně debutoval roku 1923, kdy začal v novinách na pokračování publikovat román Pavučina, ten zůstal nedokončen (vyšel též česky). Do češtiny byl přeložen např. Hotel Savoy (1924), Pochod Radeckého (1932), a také Legenda o svatém pijanovi, kterou kosmopolita, konvertita a těžký alkoholik napsal na sklonku života. Rothovo dílo bylo do češtiny překládáno už za autorova života. Román Job vydal Roth v roce 1930, do češtiny ho přeložil nejprve Vincenc Svoboda (český překlad vyšel roku 1934), později Miroslav Petříček. Sedmý román představoval zlom v jeho díle. V německy hovořících zemích vzbudil velký ohlas, hned o rok později byl přeložen do angličtiny. Joseph Roth byl velkým vypravěčem tolerantního a k zániku odsouzeného středoevropského kulturního prostředí, které vzkvétalo na sklonku Rakousko-Uherska. Roth nesnášel vlastenectví. Vždycky dával přednost ideálům a institucím nadnárodním: židovství, katolicismu, Svaté říši římské, pravému opaku omezeného, etnického nacionalismu. Ve svém díle zachytil Evropu na přelomu dvou věků plnou odcizení a samoty. Patří k nejpřekládanějším a nejznámějším německým prozaikům. „Čtenáři Rothových próz se téměř chce věřit, že i autor sám byl nadán prorockým viděním, uvědomí-li si, jak přesně dokázal nejen vypozorovat atmosféru doby a dějiště svých příběhů, ale jak viděl do budoucnosti své vlastní a svých vrstevníků i do katastrofy, k níž Evropa směřovala. Roth ovšem nebyl prorok; vstřebal do sebe jednak tisícileté zkušenosti Židů v diaspoře, jednak zkušenosti odchovance středoevropské byrokracie.“
Kdo je Mendel Singer?Pokoušený muž. Jako řada z nás, leč zjevně nadstandardně. Učitel, tři děti, 12 kopějek týdně. Takhle to je na začátku, a to ještě všechno klape. Pak už jen rozčarování, chcete-li „jobovky“. Postižený syn, manželství bez lásky, odchod dětí, to vše v Rusku. Odchod do Ameriky chvíli vypadá dobře. Pak přijde téměř o vše. Vydrží tohle všechno jeho víra v Boha? Má život vůbec cenu? Zajímá někoho Mendel Singer? Měl by. Protože jeho životní otázky potkají každého z nás.
Jak ho uděláme?
Do rozpáleného oleje (režijní koncepce) přidáme maso (dramatizace knihy) a zalejeme vývarem (zbytky herectví N. L.). Dusíme a škvíříme 8 týdnů (období zkoušek). Na připravený talíř (scénografie) podáváme s asi tuctem dalších ingrediencí (role kolegů, dušené stejně dlouhou dobu) a okořeníme (hudba, kostýmy, světlo). Podáváme v 18, zhusta také v 19.00.
Několik poznámek o JoboviRoth se údajně rozhodl napsat Joba během těžkého alkoholového období, kdy se výrazně zhoršil stav jeho ženy Friederike. Jako by v návratu k židovské tématice a židovskému myšlení nacházel úlevu a východisko. Obratem k judaismu a jeho víře napříč zeměmi a kontinenty Roth možná hledal řešení poválečného rozkladu rakousko-uherské monarchie. Jako by náboženství mohlo spojit alespoň duše, když už nedokáže sjednotit těla. A tak Roth stvořil Mendela Singera, postavu z bezčasí, prostého člověka, jehož život určuje tradice předchozích generací. Mendel je učitel stejně jako jeho otec a děd; málo vydělává, málo potřebuje, a málo se mu daří. Mendelův duch – a duch mnoha podobných východních Židů – je totiž ohrožen moderní dobou, vykořeněním plynoucím z pádu monarchie a sílícím poválečným nacionalismem. Mendel chce žít v souladu s tradicí a zcela se jí přizpůsobuje, okolnosti mu však přinesou příliš mnoho zkoušek. Všechny jeho děti zláká moderní svět. Mirjam neodolá a spustí se s vojáky, společenskými outsidery, které Mendel označuje jako „kozáky“. Jeho dva starší synové jsou vystaveni témuž pokušení: Jonáš podlehne místním dívkám a alkoholu a nakonec vstoupí do carské armády, opouštěje zcela židovskou tradici. Šemarja desertuje do Ameriky, kde se změní v Sama, sice obchodníka, ale milujícího, i když už bez vztahu k náboženství. Nejmladší Menuchim má údajně epilepsii, příznaky ale nasvědčují spíše na schizofrenii nebo autismus. Amerika je pak pro Mendela něco jako alkoholická noční můra pro Rotha: člověk doufá, že se věci zlepší, a ony se přitom pořád zhoršují: Debora – jako biblická Sára – umírá, když se dozví o tragické smrti svého syna, Mirjam se zblázní (Rothova pocta Friederike). Zatímco na konci se vztah Mendela Singera a jeho nejmladšího syna Menuchima vyřeší, Rothův otec zůstává pro svého syna navždy neobjasněnou hádankou.
„Vzpomeň si, Mendele,“ spustil Rottenberg, „vzpomeň si na Joba. Vedlo se mu podobně jako tobě. Seděl na holé zemi, hlavu posypanou popelem, a rány ho bolely tak, že se válel po zemi jako zvíře. I on se rouhal Bohu. A přece to byla jen zkouška. Což víme, Mendele, co se tam nahoře vlastně chystá? Možná že Zlý předstoupil před Boha a řekl jako kdysi: Je třeba svést spravedlivého. A Pán řekl: Zkus to s mým sluhou Mendelem.“
„Z toho také vidíš,“ vpadl Groschel, „že tvoje výčitka je nespravedlivá, neboť Job, když ho Bůh začal zkoušet, nebyl slabý, ale mocný. A ani ty jsi nebyl slabý, Mendele! Tvůj syn měl obchod, obchodní dům, rok od roku bohatl. Tvůj syn Menuchim se skoro uzdravil a málem i on přijel do Ameriky. Ty jsi byl zdráv, tvoje žena byla zdravá, tvoje dcera krásná a brzy bys jí byl našel muže.“
„Proč mi rveš srdce, Groschele?“ opáčil Mendel. „Proč mi vypočítáváš, co všechno bylo, teď, když už z toho není nic? Mé rány se ještě nezajizvily, a ty je znovu rozdíráš.“
„Má pravdu,“ řekli ostatní tři jakoby jedněmi ústy. JOB: TICHÝ VÝKŘIK NAD HOŘKOSTÍ OSUDU
Režisér komponoval inscenaci v souladu s výše uvedenými postupy. Dramatický text pro něj představoval východisko k vyzdvižení divadelních aspektů, nejvýrazněji se projevující v oblasti metafory (scéna porodu - temná, tajemná jáma je znakem ženského lůna). Bezmoci, prostupující celým příběhem, jakožto prvku ryze abstraktnímu, Františák dodal hmotnou podstatu. Skleněný kvádr (výsek přední části jeviště) se stává rakví, do níž je vržen Menuchin (Lukáš Melník). Hra s prsty zastupující touhu dotknout se matky (Zdena Przebindová). Sklo však představuje překážku, která tomuto setkání brání. Symbol beznaděje lze spatřit v rozvrstvení scény. Matka se synem se nachází na stejné úrovni – pod svrchní částí jeviště. Manžel a otec Mendel Singer (Norbert Lichý) klečí nad skleněnou rakví osob jemu nejbližších. Rakví, na níž dopadají snítky myrty a uvařená vejce. Symbol zrození, nového života je tragikomicky potlačen. Obrazivost inscenace je vedle metaforičnosti patrná také ze syntézy jednotlivých uměleckých druhů (především divadla a filmu). Tyto postupy předznamenaly vznik intermediálního díla. Rytmizace řeči, spjatá s opakováním slov („máma“), utvářela zvukomalbu. Nadto daným způsobem režisér dosáhl zdůraznění časové roviny. S podobnými prvky Františák zacházel rovněž ve scéně, v níž matka své syny nutí pít kávu, aby jim přivodila srdeční slabost, a tím je osvobodila od vojenské služby. Krutý střet lásky s povinností, v němž se i pití kávy stává rituálem, zrychlujícím se, expandujícím za hranicí šílenství. Pohyby bratrů, kteří křečovitě v rukou třímají dva hrnky, jsou ovládány extaticky podmanivou hudbou (Nikos Engonidis), s každou vteřinou intenzivnější. Ve vztahu k formě Františák inscenaci podkreslil pomocí hudby reprodukované (úvodní část) i živé (prostředí Ameriky). Hudební linie (klavírní doprovod – Rostislav Mikeška v alternaci s Tomášem Rossim) zasadila příběh do doby němé grotesky počátku století. Charlie Chaplin (Lenka Szilasi) ovšem není explicitně vykreslen jako postava komická. Skloubení uměleckých tvarů (divadla a filmu) v kompaktním celku odkrývá dvě Chaplinovy tváře. Zatímco film jej zobrazuje jako herce-komika, v životě reálném je zachycen jako postava tragická. Jeho funkce na scéně ovšem nespočívá pouze v podtržení oné dvojpolárnosti, která pramení z hledisek psychologických. V rámci divadelní konvence představuje jevištního sluhu, ve chvílích Mendelovy bezradnosti zdůrazňuje zoufalství polohou „smutného klauna“. Hloubka Joba spočívá v implicitní, niterné sondě do lidské duše. S těmito intencemi koresponduje složka scénografie, pod níž je podepsán Marek Cpin. Minimalismus bílé (stěny) iluzivně rozevřel scénu, navodil zdání nekonečnosti. V metaforickém výkladu se nabízí pojetí všeobsáhlosti, obecnosti, univerzálnosti lidské bolesti i samoty. Naproti tomu prosklené plochy zrcadel směřují do temných zákoutí lidské duše, navozují klaustrofobický dojem, z něhož vyvěrá stísněnost, beznaděj, zoufalství. Mendel Singer od počátku příběhu podléhá pocitu viny nad vlastní zbabělostí i osamělosti, která pramení z izolace v neznámém prostředí. Je mužem. Mužem pokoušeným osudem. Mužem, který hledá spásu a útěchu v Bohu. Za chladnou tváří jeho představitele Norberta Lichého a despoticky nesmlouvavým výrazem otce-učitele se skrývá silná osobnost, jíž tato maska pomáhá přežít v neutěšeném světě smutku. Minimalismus gest i mimiky, čiré pohroužení se do vlastního nitra, emoce uzavřené hluboko v srdci z něj explicitně neprýští ani v okamžiku setkání s Menuchinem. Dva lidé, které k sobě váže silné pouto, otec a syn, představují torzo rodiny. Hořké a bolestné. Stejně jako setkání po mnoha letech, jež byla naplněna vírou. Setkání zprvu nesmělé, rozpačité, v pohledech beze slov se odráží celá minulost i budoucnost, vše, co nikdy nebylo a nebude vyřčeno. Dva sobě nejbližší muži, které od sebe dělí tři čtyři kroky. Jakoby celá věčnost, v okamžiku mizící, aby v katarzi získala tvar pevného, vřelého objetí. Františákův osobitý pohled na Joba smývá pavučiny z lidského nitra, dává člověku stanout na samém prahu vlastní bolesti, vykořeněnosti, bezradnosti, aby se v němém výkřiku dostavil extatický pocit katarze. Před divákem se otevírají brány Nebeské sezony, která své jméno, alespoň na základě první inscenace, získala právem. Autor: ANDREA SEDLÁČKOVÁ / www.Rozrazilonline.cz http://www.rozrazilonline.cz:80/clanky/90-Job-tichy-vykrik-nad-horkosti-osudu Jobovy zvěsti u Bezručů
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Stvořil také rodinu učitele Mendela Singera, pokoušenou ranami, které mohou postihnout každého z nás. Nemají peníze, nejmladší syn se narodí postižený a štěstí jim nepřinese ani strastiplná cesta za americkým snem. Úvodní scéna představuje postavy Singerových dětí a navozuje iluzi idyly: Šemarja (Tomáš Dastlík) si hraje s papírovou lodičkou, Jonáš (Tomáš Krejčí) se prohání na dřevěném houpacím koni a Mirjam (Sylvie Krupanská) hopsá přes švihadlo. Zdánlivou harmonii naruší narození syna Menuchima (Lukáš Melník), který trpí nemocí diagnostikovanou jako epilepsie, ale projevující se spíše jako autismus. Lukáš Melník v téměř němé roli postiženého chlapce využívá především gest a mimiky. Lísá se jako mládě, spíše zvířecí než lidské. Pomalu a nemotorně se plazí po podlaze a nízkých dřevěných lavicích, ponechán ve svém vlastním, ostatními nepochopeném světě. Usilovnému, ale neohrabanému snažení Menuchima ovládnout své tělo kontrastuje hyperaktivní trojice starších dětí, jež se neustále směje, pošťuchuje a podporuje v drobných nekalostech. Před lékařem, přijíždějícím je očkovat, se ukrývá pod stolem a rejdí s ním po místnosti. Trojlístek herců zvládá bravurně nejen chování bezstarostných dětí, ale také jejich přerod v uvědomělé mladé lidi, kteří musí rozhodovat o svých životech. První polovinu inscenace, odehrávající se v Rusku, provází reprodukovaná hudba, druhou půli, dění ve Spojených státech amerických, doprovází klavírista. Využití živé hudby (jejím autorem je Nikos Engonidis) evokuje hudební doprovod němých grotesek, jejichž nejslavnější postava nenápadně prochází celým druhým dějstvím – nejen prostřednictvím filmových projekcí, ale také jako němý pomocník a posluchač. Charlie Chaplin symbolizuje moderní dobu, světla velkoměsta, pod nimiž se Singerova neúplná rodina ocitla. V ústřední roli Mendela Singera, tohoto moderního Joba, se představil Norbert Lichý, jeho manželku Deboru ztvárnila Zdena Przebindová. Přestože text místy svádí k patosu, oba se mu vyhnuli. Vytvořili uvěřitelné postavy obyčejných lidí, kteří se všemi svými silami potýkají s tíhou osudu. Scénografické delikatesy Jeviště rámují dvě sbíhající se stěny ústící ve čtvercový průhled, jenž je využíván nejen jako okno, ale také jako „zrcadlo času“, v němž k ostatním promlouvají postavy z dopisů či vyprávění. Zem zaslíbenou, „Boží zemi“, Ameriku znázorňují gramofonové desky, reklamy a poloprůhledné stěny připomínající prosklené výlohy osvětlené blikajícími modrobílými neony. Za stěnami se v jedné z působivých scén potácí Mirjam stižená šílenstvím, ztrácí se za nimi stejně, jako ztrácí zdravý rozum. Mizí a rozostřený obraz, který mohou diváci pozorovat, znázorňuje její vyšinutost, neprostupná bariéra stěn jako by podtrhovala skutečnost, že Mirjam už není pomoci. Zemi hojnosti charakterizují také šaty a doplňky výrazných barev. V Americe se dbá na jedinečnost a originalitu, zatímco v Rusku všechno splývá v nevýrazných odstínech šedé a modré. V dalekém Rusku zůstává syn Menuchim, avšak v Americe je přítomen ve vzpomínkách rodičů a sourozenců, což režisér Martin Františák s výtvarníkem Markem Cpinem ztvárnili city drásajícím uspořádáním mizanscény – místo, kde v bývalém domě Singerových dlel nejmladší syn nejčastěji, je ze všech stran ohraničeno průhledným kvádrem. Za americké anabáze zbylých členů rodiny v popředí scény stále sledujeme Menuchima uzavřeného v tomto kvádru. Jako zvíře v kleci smutně vyhlíží ven, tiskne se ke stěnám, jako by to byli lidé a on u nich mohl najít porozumění. Tento druhý plán představuje relativizaci chvilkových záchvěvů štěstí odehrávajících se na jevišti v prvním plánu. Vizuální memento upozorňuje na minulá rozhodnutí, s nimiž se Mendel Singer musí vyrovnat. Ostravská inscenace Job stojí za vidění nejen kvůli dojemnému a nadčasovému příběhu, ale především kvůli hereckým výkonům a promyšlenému scénografickému řešení. Autor: Naďa Satková / www.nekultura.cz / Ne, 26. října 2008
Divadlo Petra Bezruče: Job
Autor: Kateřina Menclerová / www.nekultura.cz Cink, cink... „Menuchine“...
Forma natolik sleduje ideu, že jsou téměř nerozeznatelné. Hudba zhmotňuje čas a podporuje emocionalitu, dynamizuje dění a umocňuje i pouhé myšlenky. Není místo, kam složit hlavu, a Jobova manželka se nakonec utrápí. „Poslední plod jejího těla“- postiženého Menuchina čeká nové zrození. Nelze popsat veškerou symboliku obsaženou v této srdceryvné inscenaci i proto, že se významy mohou formovat u každého diváka odlišně a specificky podle vlastních zkušeností a založení. Je obsaženo mnohé z vlastního Rothova tragického života. Přesto ještě zmiňme alespoň některé významné momenty hry. Bohatá Amerika (a její povrchní zábavy) šlape po lidskosti i vzpomínkách a snaží se Mendelovi zakrývat oči. Postupně ztrácí celou svou rodinu. „Ještě mám dceru“. Dcera Mirjam neunesla vnitřní tlak a propadá šílenství. Na plexiskle, o které opírá hlavu se otevírá temné oko horečného blouznění a schizofrenie. Syn zahynul ve válce a druhý se nikdy nevrátil. Když se rozhodl být kozákem, uslyšeli jsme havrany a v jejich křiku viděli strnité pláně jako bojiště bez života. Nezbylo už nic. Téměř… Epičnost inscenace je utvořena velmi zdařile. Cítíme jak čas plyne, i když se na scéně téměř nic neděje. Stylizace prostředí na postavy funguje bezchybně a zároveň dodává atmosféru dobových proměn. Emocionalita katarze dvou hlavních postav je závratná. Autor: Richard Chromeček / 28.2.2009 16:02:26 / www.rozrazilonline.cz http://www.rozrazilonline.cz/clanky/137-Cink-cink-Menuchine Nekompromisně zasažen katarzí u Bezručů
Při následném potlesku jsem se k tleskání vůbec neodvažoval, dohrávalo ve mně cosi, co se bez nadsázky může nazvat katarzí, očištěním skrze emoce. Chtěl jsem ještě několik chvil zůstat tiše sedět v publiku, sednout si s herci, být v jejich přítomnosti a mlčet. Bylo ale hloupé sedět a netleskat. Nenapadlo mě tak nic lepšího, než že jsem vstal a začal tleskat vestoje, abych vzdal hold jejich umění. Především citlivá práce s pauzou, niternost sdělení a prožívaná emoce mě zasáhly natolik, že můj nedostatkem spánku zasažený organismus pod náporem emocionálního zážitku začal pomalu kolabovat. Byl to stav blížící se infarktu. Trochu mě to vyděsilo, protože bych nerad potlesk přerušil zhroucením a případnými oživovacími pokusy. Neznatelné příjemné brnění po celém těle postupně ovládlo všechny moje údy, musel jsem si opět sednout, nadýchnout se, chvíli netleskat. Byl to stav blížící se infarktu. Trochu mě to vyděsilo, protože bych nerad potlesk přerušil zhroucením a případnými oživovacími pokusy. Uklidnil jsem se tím, že po takovém uměleckém zážitku by bylo krásné zemřít a dovršit tak v sobě jeho nesmrtelnost. Autor: Václav Bartoš / www.nekultura.cz Bude Job nejlepší produkcí festivalu Ost-ra-var?
Davy kritiků, pedagogů a studentů lačnících po hodnotném divadelním zážitku se tísnily také v hledišti Divadla Petra Bezruče a bez dechu sledovaly představení Job. Tato produkce nepatřila ke snadno vstřebatelným kusům, přesto dvě a půl hodiny jejího sledování uběhly jako voda. Dramatizace románu Josepha Rotha v první půli akcentovala feminní prvek ženy-matky, druhá část představení byla zaostřena na ústřední mužskou archetypální postavu trpícího spravedlivého. Příběh židovské rodiny hledající štěstí ve Spojených státech rozdělili tvůrci na poloviny kontrastně se lišící rytmem, barvami kostýmů i scénografií. Jevištnímu zpracování téměř nedialogického románu vévodily herecké výkony Norberta Lichého, Zdeny Przebindové a Lukáše Melníka. Festival Ost-ra-var nás dennodenně přesvědčuje o pravdivosti hesla „sto hlav, sto názorů“. Po představení Job panovala v hledišti nevídaná shoda, kterou může vysvětlit jediné – právě jsme se stali svědky „malého divadelního zázraku“. Autor: Naďa Satková / So, 28. února 2009 / www.nekultura.cz Joseph Roth: Job (Divadlo Petra Bezruče)
Postava Joba ze Starého zákona v názvu propůjčuje inscenaci silnou konotaci ještě dříve, než vůbec začne. A tato konotace není neopodstatněná. Ústřední postava toho totiž má se starozákonním Jobem mnoho společného – stejně jako on je Mendel Singer zkoušen ve své silné víře v Boha tragickými událostmi, které poznamenávají jeho život až k hranici snesitelnosti. Děj se odehrává ve dvou podstatně odlišných polovinách, jejichž odlišnost je zdůrazněna přestávkou, během níž se na znamení radikální změny časoprostoru zcela promění i scéna. První polovina představení seznamuje diváka s životem Singerovy rodiny v Rusku, s neštěstími, která ji postihla v podobě nevydařených osudů Mendelových dětí, a zoufalou bídou, v níž se zdá zcela nemožné přežít s chladnou hlavou. A především, nepřestat při tom všem věřit v Boha. Tato zásadní zkouška se ještě umocňuje v druhé polovině inscenace, která se odehrává v Americe, „zemi zaslíbené“. Ta se ale pro hlavního hrdinu stává místem ještě mučivějším, ačkoliv jej zbavuje sžíravé chudoby, s níž se musel vypořádávat doma v Rusku. Muka pro Mendela Singera sice ztratila svou hmatatelnou podobu, zato však prostřednictvím monologů dává nahlédnout na utrpení, které prožívá uvnitř. Monology dávají divákovi přístup do prožívání člověka osamělého, vytrženého z kořenů svého domova a jistot, které pro něj představovala celistvá (i když chudobná) rodina a víra ve spravedlnost boží. Především výstupy, v nichž Singer promlouvá s Bohem anebo trpí v záchvatech pochybností o své víře, disponují mimořádnou působivostí. Ta je ve všech bodech představení podpořena vynikající hudbou Nikose Engonidise. Také výprava Marka Cpina v kvalitách nezaostává za ostatními složkami inscenace – přenáší metaforické významy, které podkreslují explozi významů celého představení (mezi jinými jmenujme například obrovské vědro, které představuje mateřské lůno, či snad symbolické vězení z plexiskla ve spodní části scény). Představitel hlavní role Norbert Lichý se stal natolik uznávaným hercem, že jeho věhlas zdaleka překročil hranice Ostravy. Za mimořádný výkon právě v inscenaci Job byl letos nominován na cenu Thálie. Ale přestože celému představení dominuje, není rozhodně jediným, kdo v Jobovi předvedl pozoruhodný herecký výkon. Ve vychladlém manželském páru jej zdatně doplňuje Zdena Przebindová v roli Debory, která přesvědčivě skromně představuje charakter výjimečně silné ženy, jež se obětuje pro blaho svých dětí. Pro rozvedení jejího bezpochyby zajímavého mateřského dilematu však v inscenaci bohužel nezbývá mnoho prostoru. Dalším excelentním výkonem je – mezi jinými – role Menuchima v podání Lukáše Melníka. Při sledování jeho epileptického záchvatu se hrůza dostává divákovi až na dřeň. Sečteno a podtrženo – vynikající text poskytl týmu Františák – Ljubková – Cpin tolik nosných významových rovin, že jich všech nebylo možno v rámci omezeného prostoru jednoho představení dostatečně využít. A tak se stal Job inscenací, která ve zkratce odhaluje… příběh jednoho prostého člověka. A ještě mnohem víc. Autor: Kateřina Menclerová / So, 28. února 2009 / www.nekultura.cz Job aneb 2. setkání s Františákem
Autor: vera / Hadrián, č. 7 - DER
|