divadlo Petra Bezruče
měsíční zpravodaj v pdf
Joseph Roth / Job

tragikomický příběh o touze milovat své rodiče / staré, dobré a silné Rusko opět u Bezručů v dramatizaci Marty Ljubkové / inscenace hostovala na Mezinárodním festivalu evropských regionů v Hradci Králové / Norbert Lichý získal za roli Mendela Singera Cenu Thálie 2008 v kategorii činohra

Režie Martin Františák / Dramaturgie Marta Ljubková / Výprava Marek Cpin / Hudba Nikos Engonidis / Pohybová spolupráce Zoja Mikotová
Mendel Singer Norbert Lichý / Debora Zdena Przebindová / Mirjam Sylvie Krupanská / Menuchim Lukáš Melník / Šemarja Tomáš Dastlík / Jonáš Tomáš Krejčí / Rabín Kateřina Krejčí / Kapturak a SkoVronek Jan Vlas / MaC a doktor Soltysiuk Jan Vápeník / Fega Markéta Haroková / Kozák Přemysl Bureš / SkoVronková Marcela Čapková / Charlie Chaplin Lenka Szilasi / Sameškin a Menkes Jiří Müller / Klavírista Rostislav Mikeška nebo Tomáš Rossi
délka představení 2hod. 40min. / premiéra 10. října 2008 / derniéra 21. dubna 2010

Job
Foto: Petr Hrubeš
Job 

fotografie z inscenace Job

Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 
Job
Job
Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 
Job
Job
Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 
Job
Job
Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 
Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 



fotografie ze zkoušky pár dní před premiérou

Job
Job
Job
Job
Job
Job

Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 
Job
Job
Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 
Job
Job
Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 
Job
Job



fotografie ze zkoušky

Job - čtená zkouška
Job - čtená zkouška 
Job - čtená zkouška
Job - čtená zkouška
Marta Ljubková, Markéta Harokováčtená zkouškačtená zkouška



fotografie z premiéry

Job - premiéraděkovačkaděkovačka
Job - premiéra
Job - premiéra

Job - premiéra
Job - premiéra 
Job - premiéra
Job - premiéra
Job - premiéra
Job - premiéra 



Norbert Lichý - držitel Thálie

Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie 
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel ThálieNorbert Lichý - držitel ThálieNorbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie 
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie 
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel Thálie
Norbert Lichý - držitel ThálieNorbert Lichý - držitel ThálieNorbert Lichý - držitel Thálie


Od Idiota k Jobovi.
Mohutný příběh opět zaduní Divadlem Petra Bezruče.
Rodina opouští ruský domov a odjíždí hledat štěstí a jistotu do Ameriky.
Doma ovšem zůstává nemocný syn…
Příběh pro odvážná srdce, která pocítila nekonečné jistoty laskavého domova.
Příběh pro odvážné duše, které hledají bájný svět Ráje na zemi.
Příběh pro ty, kteří cestují do Ameriky.
Doma a Jinde.
Příběh, jenž nenechá nikoho chladným.
Přijďte se rozehřát!
„… neboť jít nejdál znamená se vracet…“

Debora: Proč se nehýbáš? / Mendel: Nikdo se nehýbe. / Debora: Proč se nezeptáš lidí? / Mendel: Nikdo se neptá. / Debora: Na co čekáš? / Mendel: Nevím, na co čekám! / Debora: Myslíš, že si můžu sednout na kufr? / Mendel: Sedni si na kufr. / Debora: Nejsme doma. / Mendel: Jsme jinde. / Debora: Ale kde? / Mendel: V Americe!
(Joseph Roth)



o inscenaci


Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 

Joseph Roth

Narodil se 2. září 1894 ve východní Haliči ve městě Brody (18 000 obyvatel) ortodoxním rodičům. Byl svým původem i duchem typický občan rakousko-uherské monarchie. Vyrostl v rodině německých Židů, ale o svých kořenech později šířil množství rozličných historek (jeho otec se pravděpodobně zbláznil během své obchodní cesty do Hamburku ještě před synovým narozením). Jidiš rozuměl, ale doma se mluvilo německy.

Nejprve studoval ve Lvově, později ve Vídni: jak prohlásil, „být východním Židem (Ostjude) je složité, ale být východním Židem ve Vídni je úplně nesložitější“. V roce 1916 narukoval jako dobrovolník (a definitivně přestal používat své první jméno Mojžíš), s pádem monarchie se nikdy nevyrovnal a sám sebe označoval za bezdomovce.

Roku 1922 se zamiloval do Friederike Reichlerové zvané Friedl, plaché a uzavřené Židovky. Později se vzali a podle Rothových životopisců bylo počáteční období po Friederičině boku nejklidnějším a nejrozumnějším v jeho životě.

Ve dvacátých letech manželé přesídlili do Berlína a Roth se stal uznávaným (a dobře placeným) novinářem, psal například i pro Frankfurter Zeitung. V té době už byl Roth závislý na alkoholu; Stefanu Zweigovi o tom napsal: „Vím, že mi alkohol zkracuje život, zároveň mě však chrání před okamžitou smrtí.“ U jeho ženy propuká schizofrenie a Roth pije čím dál víc. V roce 1928 se už Roth o Friederike nemůže dále starat a dává ji do blázince. Obrací se na nejrůznější rabíny, aby pomohli jemu i jeho ženě. Bezúspěšně. (Když nacisté roku 1938 anektují Rakousko, Friederike je ve vídeňském sanatoriu, o dva roky později je – spolu s dalšími pacienty psychiatrie – při pokusech zavražděna).

Od poloviny dvacátých let se Roth opakovaně vracel do Paříže, kde se nakonec usadil, když s Hitlerovým nástupem k moci definitivně opustil Berlín, a kde byl po své smrti (po několikahodinové alkoholové agónii zemřel 27. května 1939) pochován.

Literárně debutoval roku 1923, kdy začal v novinách na pokračování publikovat román Pavučina, ten zůstal nedokončen (vyšel též česky). Do češtiny byl přeložen např. Hotel Savoy (1924), Pochod Radeckého (1932), a také Legenda o svatém pijanovi, kterou kosmopolita, konvertita a těžký alkoholik napsal na sklonku života. Rothovo dílo bylo do češtiny překládáno už za autorova života.

Román Job vydal Roth v roce 1930, do češtiny ho přeložil nejprve Vincenc Svoboda (český překlad vyšel roku 1934), později Miroslav Petříček. Sedmý román představoval zlom v jeho díle. V německy hovořících zemích vzbudil velký ohlas, hned o rok později byl přeložen do angličtiny.

Joseph Roth byl velkým vypravěčem tolerantního a k zániku odsouzeného středoevropského kulturního prostředí, které vzkvétalo na sklonku Rakousko-Uherska. Roth nesnášel vlastenectví. Vždycky dával přednost ideálům a institucím nadnárodním: židovství, katolicismu, Svaté říši římské, pravému opaku omezeného, etnického nacionalismu. Ve svém díle zachytil Evropu na přelomu dvou věků plnou odcizení a samoty.

Patří k nejpřekládanějším a nejznámějším německým prozaikům.

„Čtenáři Rothových próz se téměř chce věřit, že i autor sám byl nadán prorockým viděním, uvědomí-li si, jak přesně dokázal nejen vypozorovat atmosféru doby a dějiště svých příběhů, ale jak viděl do budoucnosti své vlastní a svých vrstevníků i do katastrofy, k níž Evropa směřovala. Roth ovšem nebyl prorok; vstřebal do sebe jednak tisícileté zkušenosti Židů v diaspoře, jednak zkušenosti odchovance středoevropské byrokracie.“
(Lucy Topolská, z doslovu ke knize Legenda o svatém pijanovi)


Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 

Kdo je Mendel Singer?

Pokoušený muž. Jako řada z nás, leč zjevně nadstandardně. Učitel, tři děti, 12 kopějek týdně. Takhle to je na začátku, a to ještě všechno klape. Pak už jen rozčarování, chcete-li „jobovky“. Postižený syn, manželství bez lásky, odchod dětí, to vše v Rusku. Odchod do Ameriky chvíli vypadá dobře. Pak přijde téměř o vše. Vydrží tohle všechno jeho víra v Boha? Má život vůbec cenu? Zajímá někoho Mendel Singer? Měl by. Protože jeho životní otázky potkají každého z nás. Jak ho uděláme? Do rozpáleného oleje (režijní koncepce) přidáme maso (dramatizace knihy) a zalejeme vývarem (zbytky herectví N. L.). Dusíme a škvíříme 8 týdnů (období zkoušek). Na připravený talíř (scénografie) podáváme s asi tuctem dalších ingrediencí (role kolegů, dušené stejně dlouhou dobu) a okořeníme (hudba, kostýmy, světlo). Podáváme v 18, zhusta také v 19.00.
očima Norberta Lichého


Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 

Několik poznámek o Jobovi

Roth se údajně rozhodl napsat Joba během těžkého alkoholového období, kdy se výrazně zhoršil stav jeho ženy Friederike. Jako by v návratu k židovské tématice a židovskému myšlení nacházel úlevu a východisko. Obratem k judaismu a jeho víře napříč zeměmi a kontinenty Roth možná hledal řešení poválečného rozkladu rakousko-uherské monarchie. Jako by náboženství mohlo spojit alespoň duše, když už nedokáže sjednotit těla.

A tak Roth stvořil Mendela Singera, postavu z bezčasí, prostého člověka, jehož život určuje tradice předchozích generací. Mendel je učitel stejně jako jeho otec a děd; málo vydělává, málo potřebuje, a málo se mu daří. Mendelův duch – a duch mnoha podobných východních Židů – je totiž ohrožen moderní dobou, vykořeněním plynoucím z pádu monarchie a sílícím poválečným nacionalismem. Mendel chce žít v souladu s tradicí a zcela se jí přizpůsobuje, okolnosti mu však přinesou příliš mnoho zkoušek. Všechny jeho děti zláká moderní svět. Mirjam neodolá a spustí se s vojáky, společenskými outsidery, které Mendel označuje jako „kozáky“. Jeho dva starší synové jsou vystaveni témuž pokušení: Jonáš podlehne místním dívkám a alkoholu a nakonec vstoupí do carské armády, opouštěje zcela židovskou tradici. Šemarja desertuje do Ameriky, kde se změní v Sama, sice obchodníka, ale milujícího, i když už bez vztahu k náboženství. Nejmladší Menuchim má údajně epilepsii, příznaky ale nasvědčují spíše na schizofrenii nebo autismus. Amerika je pak pro Mendela něco jako alkoholická noční můra pro Rotha: člověk doufá, že se věci zlepší, a ony se přitom pořád zhoršují: Debora – jako biblická Sára – umírá, když se dozví o tragické smrti svého syna, Mirjam se zblázní (Rothova pocta Friederike).

Zatímco na konci se vztah Mendela Singera a jeho nejmladšího syna Menuchima vyřeší, Rothův otec zůstává pro svého syna navždy neobjasněnou hádankou.
(Za použití studie Richarda N. Atkinse Some Thoughts About Joseph Roth and Job)


Job
Foto: Tomáš Ruta
Job 

„Vzpomeň si, Mendele,“ spustil Rottenberg, „vzpomeň si na Joba. Vedlo se mu podobně jako tobě. Seděl na holé zemi, hlavu posypanou popelem, a rány ho bolely tak, že se válel po zemi jako zvíře. I on se rouhal Bohu. A přece to byla jen zkouška. Což víme, Mendele, co se tam nahoře vlastně chystá? Možná že Zlý předstoupil před Boha a řekl jako kdysi: Je třeba svést spravedlivého. A Pán řekl: Zkus to s mým sluhou Mendelem.“ „Z toho také vidíš,“ vpadl Groschel, „že tvoje výčitka je nespravedlivá, neboť Job, když ho Bůh začal zkoušet, nebyl slabý, ale mocný. A ani ty jsi nebyl slabý, Mendele! Tvůj syn měl obchod, obchodní dům, rok od roku bohatl. Tvůj syn Menuchim se skoro uzdravil a málem i on přijel do Ameriky. Ty jsi byl zdráv, tvoje žena byla zdravá, tvoje dcera krásná a brzy bys jí byl našel muže.“ „Proč mi rveš srdce, Groschele?“ opáčil Mendel. „Proč mi vypočítáváš, co všechno bylo, teď, když už z toho není nic? Mé rány se ještě nezajizvily, a ty je znovu rozdíráš.“ „Má pravdu,“ řekli ostatní tři jakoby jedněmi ústy.
(Joseph Roth, Job)


plakát k představení Job


Job / plakát


JOB: TICHÝ VÝKŘIK NAD HOŘKOSTÍ OSUDU


Job. Starozákonní postava, která do literatury vstoupila jako synonymum trpícího spravedlivého. Biblický námět, jehož půdorys se stal předlohou pro stejnojmenný román Josepha Rotha. V dramatizaci prozaického textu se snoubí osobitost prvků utvářejících svébytnost poetiky Rothovy tvorby (elegantní, úsporný styl psaní, reflektivně zachycující dobu) se specifickými prvky, které předchází vzniku inscenace (metaforické postupy). Job představuje dílo nesmírně obrazivé. Ve spojení s jazykovou stránkou Roth upozadil dialogické pasáže, které nahradil hloubkou vnitřních monologů odkrývajících nejniternější pocity postav. Výsledným tvarem se stává filozofická freska, do jejíhož středu jsou zasazena témata, jež pramení z tíživých zážitků – osamělosti, beznaděje, ale také víry. Jevištní podobu Rothovu dílu poprvé v rámci našeho území vtiskl Martin Františák, a to v ostravském Divadle Petra Bezruče.

Režisér komponoval inscenaci v souladu s výše uvedenými postupy. Dramatický text pro něj představoval východisko k vyzdvižení divadelních aspektů, nejvýrazněji se projevující v oblasti metafory (scéna porodu - temná, tajemná jáma je znakem ženského lůna). Bezmoci, prostupující celým příběhem, jakožto prvku ryze abstraktnímu, Františák dodal hmotnou podstatu. Skleněný kvádr (výsek přední části jeviště) se stává rakví, do níž je vržen Menuchin (Lukáš Melník). Hra s prsty zastupující touhu dotknout se matky (Zdena Przebindová). Sklo však představuje překážku, která tomuto setkání brání. Symbol beznaděje lze spatřit v rozvrstvení scény. Matka se synem se nachází na stejné úrovni – pod svrchní částí jeviště. Manžel a otec Mendel Singer (Norbert Lichý) klečí nad skleněnou rakví osob jemu nejbližších. Rakví, na níž dopadají snítky myrty a uvařená vejce. Symbol zrození, nového života je tragikomicky potlačen. Obrazivost inscenace je vedle metaforičnosti patrná také ze syntézy jednotlivých uměleckých druhů (především divadla a filmu). Tyto postupy předznamenaly vznik intermediálního díla. Rytmizace řeči, spjatá s opakováním slov („máma“), utvářela zvukomalbu. Nadto daným způsobem režisér dosáhl zdůraznění časové roviny. S podobnými prvky Františák zacházel rovněž ve scéně, v níž matka své syny nutí pít kávu, aby jim přivodila srdeční slabost, a tím je osvobodila od vojenské služby. Krutý střet lásky s povinností, v němž se i pití kávy stává rituálem, zrychlujícím se, expandujícím za hranicí šílenství. Pohyby bratrů, kteří křečovitě v rukou třímají dva hrnky, jsou ovládány extaticky podmanivou hudbou (Nikos Engonidis), s každou vteřinou intenzivnější. Ve vztahu k formě Františák inscenaci podkreslil pomocí hudby reprodukované (úvodní část) i živé (prostředí Ameriky). Hudební linie (klavírní doprovod – Rostislav Mikeška v alternaci s Tomášem Rossim) zasadila příběh do doby němé grotesky počátku století. Charlie Chaplin (Lenka Szilasi) ovšem není explicitně vykreslen jako postava komická. Skloubení uměleckých tvarů (divadla a filmu) v kompaktním celku odkrývá dvě Chaplinovy tváře. Zatímco film jej zobrazuje jako herce-komika, v životě reálném je zachycen jako postava tragická. Jeho funkce na scéně ovšem nespočívá pouze v podtržení oné dvojpolárnosti, která pramení z hledisek psychologických. V rámci divadelní konvence představuje jevištního sluhu, ve chvílích Mendelovy bezradnosti zdůrazňuje zoufalství polohou „smutného klauna“.

Hloubka Joba spočívá v implicitní, niterné sondě do lidské duše. S těmito intencemi koresponduje složka scénografie, pod níž je podepsán Marek Cpin. Minimalismus bílé (stěny) iluzivně rozevřel scénu, navodil zdání nekonečnosti. V metaforickém výkladu se nabízí pojetí všeobsáhlosti, obecnosti, univerzálnosti lidské bolesti i samoty. Naproti tomu prosklené plochy zrcadel směřují do temných zákoutí lidské duše, navozují klaustrofobický dojem, z něhož vyvěrá stísněnost, beznaděj, zoufalství. Mendel Singer od počátku příběhu podléhá pocitu viny nad vlastní zbabělostí i osamělosti, která pramení z izolace v neznámém prostředí. Je mužem. Mužem pokoušeným osudem. Mužem, který hledá spásu a útěchu v Bohu. Za chladnou tváří jeho představitele Norberta Lichého a despoticky nesmlouvavým výrazem otce-učitele se skrývá silná osobnost, jíž tato maska pomáhá přežít v neutěšeném světě smutku. Minimalismus gest i mimiky, čiré pohroužení se do vlastního nitra, emoce uzavřené hluboko v srdci z něj explicitně neprýští ani v okamžiku setkání s Menuchinem. Dva lidé, které k sobě váže silné pouto, otec a syn, představují torzo rodiny. Hořké a bolestné. Stejně jako setkání po mnoha letech, jež byla naplněna vírou. Setkání zprvu nesmělé, rozpačité, v pohledech beze slov se odráží celá minulost i budoucnost, vše, co nikdy nebylo a nebude vyřčeno. Dva sobě nejbližší muži, které od sebe dělí tři čtyři kroky. Jakoby celá věčnost, v okamžiku mizící, aby v katarzi získala tvar pevného, vřelého objetí. Františákův osobitý pohled na Joba smývá pavučiny z lidského nitra, dává člověku stanout na samém prahu vlastní bolesti, vykořeněnosti, bezradnosti, aby se v němém výkřiku dostavil extatický pocit katarze. Před divákem se otevírají brány Nebeské sezony, která své jméno, alespoň na základě první inscenace, získala právem.

Autor: ANDREA SEDLÁČKOVÁ / www.Rozrazilonline.cz

http://www.rozrazilonline.cz:80/clanky/90-Job-tichy-vykrik-nad-horkosti-osudu


Jobovy zvěsti u Bezručů


„Nebeskou sezonu“ v ostravském Divadle Petra Bezruče zahájila premiéra divadelní adaptace románu Job rakouského spisovatele Josepha Rotha. O dramaturgii a dramatizaci se postarala Marta Ljubková a na divadelní prkna převedla příběh židovské rodiny emigrující do Spojených států s nadčasovým poselstvím o Bohem zkoušeném člověku.

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Stvořil také rodinu učitele Mendela Singera, pokoušenou ranami, které mohou postihnout každého z nás. Nemají peníze, nejmladší syn se narodí postižený a štěstí jim nepřinese ani strastiplná cesta za americkým snem. Úvodní scéna představuje postavy Singerových dětí a navozuje iluzi idyly: Šemarja (Tomáš Dastlík) si hraje s papírovou lodičkou, Jonáš (Tomáš Krejčí) se prohání na dřevěném houpacím koni a Mirjam (Sylvie Krupanská) hopsá přes švihadlo. Zdánlivou harmonii naruší narození syna Menuchima (Lukáš Melník), který trpí nemocí diagnostikovanou jako epilepsie, ale projevující se spíše jako autismus.

Lukáš Melník v téměř němé roli postiženého chlapce využívá především gest a mimiky. Lísá se jako mládě, spíše zvířecí než lidské. Pomalu a nemotorně se plazí po podlaze a nízkých dřevěných lavicích, ponechán ve svém vlastním, ostatními nepochopeném světě. Usilovnému, ale neohrabanému snažení Menuchima ovládnout své tělo kontrastuje hyperaktivní trojice starších dětí, jež se neustále směje, pošťuchuje a podporuje v drobných nekalostech. Před lékařem, přijíždějícím je očkovat, se ukrývá pod stolem a rejdí s ním po místnosti. Trojlístek herců zvládá bravurně nejen chování bezstarostných dětí, ale také jejich přerod v uvědomělé mladé lidi, kteří musí rozhodovat o svých životech.

První polovinu inscenace, odehrávající se v Rusku, provází reprodukovaná hudba, druhou půli, dění ve Spojených státech amerických, doprovází klavírista. Využití živé hudby (jejím autorem je Nikos Engonidis) evokuje hudební doprovod němých grotesek, jejichž nejslavnější postava nenápadně prochází celým druhým dějstvím – nejen prostřednictvím filmových projekcí, ale také jako němý pomocník a posluchač. Charlie Chaplin symbolizuje moderní dobu, světla velkoměsta, pod nimiž se Singerova neúplná rodina ocitla.

V ústřední roli Mendela Singera, tohoto moderního Joba, se představil Norbert Lichý, jeho manželku Deboru ztvárnila Zdena Przebindová. Přestože text místy svádí k patosu, oba se mu vyhnuli. Vytvořili uvěřitelné postavy obyčejných lidí, kteří se všemi svými silami potýkají s tíhou osudu.

Scénografické delikatesy Jeviště rámují dvě sbíhající se stěny ústící ve čtvercový průhled, jenž je využíván nejen jako okno, ale také jako „zrcadlo času“, v němž k ostatním promlouvají postavy z dopisů či vyprávění. Zem zaslíbenou, „Boží zemi“, Ameriku znázorňují gramofonové desky, reklamy a poloprůhledné stěny připomínající prosklené výlohy osvětlené blikajícími modrobílými neony.

Za stěnami se v jedné z působivých scén potácí Mirjam stižená šílenstvím, ztrácí se za nimi stejně, jako ztrácí zdravý rozum. Mizí a rozostřený obraz, který mohou diváci pozorovat, znázorňuje její vyšinutost, neprostupná bariéra stěn jako by podtrhovala skutečnost, že Mirjam už není pomoci.

Zemi hojnosti charakterizují také šaty a doplňky výrazných barev. V Americe se dbá na jedinečnost a originalitu, zatímco v Rusku všechno splývá v nevýrazných odstínech šedé a modré. V dalekém Rusku zůstává syn Menuchim, avšak v Americe je přítomen ve vzpomínkách rodičů a sourozenců, což režisér Martin Františák s výtvarníkem Markem Cpinem ztvárnili city drásajícím uspořádáním mizanscény – místo, kde v bývalém domě Singerových dlel nejmladší syn nejčastěji, je ze všech stran ohraničeno průhledným kvádrem.

Za americké anabáze zbylých členů rodiny v popředí scény stále sledujeme Menuchima uzavřeného v tomto kvádru. Jako zvíře v kleci smutně vyhlíží ven, tiskne se ke stěnám, jako by to byli lidé a on u nich mohl najít porozumění. Tento druhý plán představuje relativizaci chvilkových záchvěvů štěstí odehrávajících se na jevišti v prvním plánu. Vizuální memento upozorňuje na minulá rozhodnutí, s nimiž se Mendel Singer musí vyrovnat.

Ostravská inscenace Job stojí za vidění nejen kvůli dojemnému a nadčasovému příběhu, ale především kvůli hereckým výkonům a promyšlenému scénografickému řešení.

Autor: Naďa Satková / www.nekultura.cz / Ne, 26. října 2008
http://www.nekultura.cz/divadlo-recenze/jobovy-zvesti-u-bezrucu.html


Divadlo Petra Bezruče: Job


Příběh prostého člověka. Tak zní podtitul inscenace Job, která vychází ze stejnojmenného románu Josepha Rotha dramatizovaného Martou Ljubkovou. Přistoupíme-li na označení hlavní postavy Mendela Singera v podání excelentního Norberta Lichého jako „prostého člověka“, inscenaci pak rozhodně prostou nazvat nemůžeme. Naopak. Jedná se o představení, které svou silou emočně zasáhlo nemálo ze zúčastněných. Postava Joba ze Starého zákona v názvu propůjčuje inscenaci silnou konotaci ještě dříve, než vůbec začne. A tato konotace není neopodstatněná. Ústřední postava toho totiž má se starozákonním Jobem mnoho společného – stejně jako on je Mendel Singer zkoušen ve své silné víře v Boha tragickými událostmi, které poznamenávají jeho život až k hranici snesitelnosti. Děj se odehrává ve dvou podstatně odlišných polovinách, jejichž odlišnost je zdůrazněna přestávkou, během níž se na znamení radikální změny časoprostoru zcela promění i scéna. První polovina představení seznamuje diváka s životem Singerovy rodiny v Rusku, s neštěstími, která ji postihla v podobě nevydařených osudů Mendelových dětí, a zoufalou bídou, v níž se zdá zcela nemožné přežít s chladnou hlavou. A především, nepřestat při tom všem věřit v Boha. Tato zásadní zkouška se ještě umocňuje v druhé polovině inscenace, která se odehrává v Americe, „zemi zaslíbené“. Ta se ale pro hlavního hrdinu stává místem ještě mučivějším, ačkoliv jej zbavuje sžíravé chudoby, s níž se musel vypořádávat doma v Rusku. Muka pro Mendela Singera sice ztratila svou hmatatelnou podobu, zato však prostřednictvím monologů dává nahlédnout na utrpení, které prožívá uvnitř. Monology dávají divákovi přístup do prožívání člověka osamělého, vytrženého z kořenů svého domova a jistot, které pro něj představovala celistvá (i když chudobná) rodina a víra ve spravedlnost boží. Především výstupy, v nichž Singer promlouvá s Bohem anebo trpí v záchvatech pochybností o své víře, disponují mimořádnou působivostí. Ta je ve všech bodech představení podpořena vynikající hudbou Nikose Engonidise. Také výprava Marka Cpina v kvalitách nezaostává za ostatními složkami inscenace – přenáší metaforické významy, které podkreslují explozi významů celého představení (mezi jinými jmenujme například obrovské vědro, které představuje mateřské lůno, či snad symbolické vězení z plexiskla ve spodní části scény).

Autor: Kateřina Menclerová / www.nekultura.cz


Cink, cink... „Menuchine“...


Zdá se, že nezáleží na tom, čím se začne. Kruh se zde uzavírá. První jednání inscenace románu Josepha Rotha se začíná v bílé a skromné místnosti. Přesto prostor vyjadřuje mnohé z nastávajícího dramatu. Dvě místnosti zlatým středem předělené černou dírou - lůnem zrození nebo všudypřítomným symbolem smrti. Toto postavení není náhodné. Evokuje záhadný a nekončící poměr vztahů, jenž se příhodně stal nejvlastnějším principem zkoumání vizuální kultury. Obývací místnost se jako trojúhelník otvírá k publiku, ale hlavně toku času a nekompromisní osudovosti vnějšího světa. Sbíhá se k oknu s masivním rámem, který brání ve výhledu. Jednání druhé utváří stejný tvar, materiálně a barevně je však v opozici. Nejmladší syn Menuchim (Lukáš Melník) otce židovské rodiny Mendela Singera (Norbert Lichý) má epilepsii, nevnímá a plazí se po zemi. Stále se pohybuje tak blízko smrti, že ho míjí všechny lidské těžkosti života. Matka (Zdena Przebindová) věří v jeho uzdravení, jenž rabín prorokuje. Postavu rabína zaujímá žena (Kateřina Krejčí). To nutí k dalšímu dělení a to archetypům víry. Mendel to o něco později komentuje a dostává se nám zdánlivého vysvětlení. Mezi židem a Bohem neexistuje prostředník, vztah muže k božské podstatě má být přímý, ten je ale v průběhu příběhu zpřetrhán a zapovězen. Krutost osudu dohání Joba k nejvnitřnější vraždě vlastní víry. Je prezentována podpálením Koránu. Takový kontrast a nevědomý paradox nelze přehlédnout! Jak lze někoho zabít pokud nevěřím, že vůbec existuje? Smrt boha leží hned vedle. Postava Chaplina (Lenka Szilasi) jako nositele americké kultury je mnohem příhodnější. Tupý - nebo lépe - zcela prázdný pohled postrádá jakékoliv emoce a právě zde se zračí tato „morální genealogie“. Nezdá se potom náhodná ani tato replika: Proč jste tak smutní? Židi. Teorie nietzscheovského resentimentu je přítomná i zde.

Forma natolik sleduje ideu, že jsou téměř nerozeznatelné. Hudba zhmotňuje čas a podporuje emocionalitu, dynamizuje dění a umocňuje i pouhé myšlenky. Není místo, kam složit hlavu, a Jobova manželka se nakonec utrápí. „Poslední plod jejího těla“- postiženého Menuchina čeká nové zrození. Nelze popsat veškerou symboliku obsaženou v této srdceryvné inscenaci i proto, že se významy mohou formovat u každého diváka odlišně a specificky podle vlastních zkušeností a založení. Je obsaženo mnohé z vlastního Rothova tragického života. Přesto ještě zmiňme alespoň některé významné momenty hry. Bohatá Amerika (a její povrchní zábavy) šlape po lidskosti i vzpomínkách a snaží se Mendelovi zakrývat oči. Postupně ztrácí celou svou rodinu. „Ještě mám dceru“. Dcera Mirjam neunesla vnitřní tlak a propadá šílenství. Na plexiskle, o které opírá hlavu se otevírá temné oko horečného blouznění a schizofrenie. Syn zahynul ve válce a druhý se nikdy nevrátil. Když se rozhodl být kozákem, uslyšeli jsme havrany a v jejich křiku viděli strnité pláně jako bojiště bez života. Nezbylo už nic. Téměř… Epičnost inscenace je utvořena velmi zdařile. Cítíme jak čas plyne, i když se na scéně téměř nic neděje. Stylizace prostředí na postavy funguje bezchybně a zároveň dodává atmosféru dobových proměn. Emocionalita katarze dvou hlavních postav je závratná.

Autor: Richard Chromeček / 28.2.2009 16:02:26 / www.rozrazilonline.cz http://www.rozrazilonline.cz/clanky/137-Cink-cink-Menuchine


Nekompromisně zasažen katarzí u Bezručů


O inscenaci JOB v podání Divadla Petra Bezruče bylo a bude napsáno mnohé pochvalné hodnocení. Jistě kritika objeví i některé nedostatky. Nechtěl jsem však teď napsat recenzi či reflexi představení. JOB se mě totiž dotkl tak hluboce niterně, že přes očekávaný konec mi vyhrkly slzy do očí, brečel jsem v několika málo závěrečných minutách jako malé dítě, pofrkával a ze srdce si přál, aby k happy-endu přece jen došlo.

Při následném potlesku jsem se k tleskání vůbec neodvažoval, dohrávalo ve mně cosi, co se bez nadsázky může nazvat katarzí, očištěním skrze emoce. Chtěl jsem ještě několik chvil zůstat tiše sedět v publiku, sednout si s herci, být v jejich přítomnosti a mlčet. Bylo ale hloupé sedět a netleskat. Nenapadlo mě tak nic lepšího, než že jsem vstal a začal tleskat vestoje, abych vzdal hold jejich umění. Především citlivá práce s pauzou, niternost sdělení a prožívaná emoce mě zasáhly natolik, že můj nedostatkem spánku zasažený organismus pod náporem emocionálního zážitku začal pomalu kolabovat.

Byl to stav blížící se infarktu. Trochu mě to vyděsilo, protože bych nerad potlesk přerušil zhroucením a případnými oživovacími pokusy.

Neznatelné příjemné brnění po celém těle postupně ovládlo všechny moje údy, musel jsem si opět sednout, nadýchnout se, chvíli netleskat. Byl to stav blížící se infarktu. Trochu mě to vyděsilo, protože bych nerad potlesk přerušil zhroucením a případnými oživovacími pokusy. Uklidnil jsem se tím, že po takovém uměleckém zážitku by bylo krásné zemřít a dovršit tak v sobě jeho nesmrtelnost.

Autor: Václav Bartoš / www.nekultura.cz


Bude Job nejlepší produkcí festivalu Ost-ra-var?


Publikum, znavené po několika dnech a nocích strávených ve víru ostravské divadelní smršti, čelí při každém následujícím představení nelehkému úkolu. Musí se vypořádat s nastřádanou únavou a pokusit koncentrovat na další položku z pestrého divadelního menu. Diváci jsou pozorní, ale vybíraví, a zároveň schopní nevybíravě častovat inscenaci, která je nezaujala.

Davy kritiků, pedagogů a studentů lačnících po hodnotném divadelním zážitku se tísnily také v hledišti Divadla Petra Bezruče a bez dechu sledovaly představení Job. Tato produkce nepatřila ke snadno vstřebatelným kusům, přesto dvě a půl hodiny jejího sledování uběhly jako voda. Dramatizace románu Josepha Rotha v první půli akcentovala feminní prvek ženy-matky, druhá část představení byla zaostřena na ústřední mužskou archetypální postavu trpícího spravedlivého. Příběh židovské rodiny hledající štěstí ve Spojených státech rozdělili tvůrci na poloviny kontrastně se lišící rytmem, barvami kostýmů i scénografií. Jevištnímu zpracování téměř nedialogického románu vévodily herecké výkony Norberta Lichého, Zdeny Przebindové a Lukáše Melníka.

Festival Ost-ra-var nás dennodenně přesvědčuje o pravdivosti hesla „sto hlav, sto názorů“. Po představení Job panovala v hledišti nevídaná shoda, kterou může vysvětlit jediné – právě jsme se stali svědky „malého divadelního zázraku“.

Autor: Naďa Satková / So, 28. února 2009 / www.nekultura.cz


Joseph Roth: Job (Divadlo Petra Bezruče)


Příběh prostého člověka. Tak zní podtitul inscenace Job, která vychází ze stejnojmenného románu Josepha Rotha dramatizovaného Martou Ljubkovou. Přistoupíme-li na označení hlavní postavy Mendela Singera v podání excelentního Norberta Lichého jako „prostého člověka“, inscenaci pak rozhodně prostou nazvat nemůžeme. Naopak. Jedná se o představení, které svou silou emočně zasáhlo nemálo ze zúčastněných.

Postava Joba ze Starého zákona v názvu propůjčuje inscenaci silnou konotaci ještě dříve, než vůbec začne. A tato konotace není neopodstatněná. Ústřední postava toho totiž má se starozákonním Jobem mnoho společného – stejně jako on je Mendel Singer zkoušen ve své silné víře v Boha tragickými událostmi, které poznamenávají jeho život až k hranici snesitelnosti. Děj se odehrává ve dvou podstatně odlišných polovinách, jejichž odlišnost je zdůrazněna přestávkou, během níž se na znamení radikální změny časoprostoru zcela promění i scéna. První polovina představení seznamuje diváka s životem Singerovy rodiny v Rusku, s neštěstími, která ji postihla v podobě nevydařených osudů Mendelových dětí, a zoufalou bídou, v níž se zdá zcela nemožné přežít s chladnou hlavou. A především, nepřestat při tom všem věřit v Boha. Tato zásadní zkouška se ještě umocňuje v druhé polovině inscenace, která se odehrává v Americe, „zemi zaslíbené“. Ta se ale pro hlavního hrdinu stává místem ještě mučivějším, ačkoliv jej zbavuje sžíravé chudoby, s níž se musel vypořádávat doma v Rusku.

Muka pro Mendela Singera sice ztratila svou hmatatelnou podobu, zato však prostřednictvím monologů dává nahlédnout na utrpení, které prožívá uvnitř. Monology dávají divákovi přístup do prožívání člověka osamělého, vytrženého z kořenů svého domova a jistot, které pro něj představovala celistvá (i když chudobná) rodina a víra ve spravedlnost boží. Především výstupy, v nichž Singer promlouvá s Bohem anebo trpí v záchvatech pochybností o své víře, disponují mimořádnou působivostí. Ta je ve všech bodech představení podpořena vynikající hudbou Nikose Engonidise. Také výprava Marka Cpina v kvalitách nezaostává za ostatními složkami inscenace – přenáší metaforické významy, které podkreslují explozi významů celého představení (mezi jinými jmenujme například obrovské vědro, které představuje mateřské lůno, či snad symbolické vězení z plexiskla ve spodní části scény).

Představitel hlavní role Norbert Lichý se stal natolik uznávaným hercem, že jeho věhlas zdaleka překročil hranice Ostravy. Za mimořádný výkon právě v inscenaci Job byl letos nominován na cenu Thálie. Ale přestože celému představení dominuje, není rozhodně jediným, kdo v Jobovi předvedl pozoruhodný herecký výkon. Ve vychladlém manželském páru jej zdatně doplňuje Zdena Przebindová v roli Debory, která přesvědčivě skromně představuje charakter výjimečně silné ženy, jež se obětuje pro blaho svých dětí. Pro rozvedení jejího bezpochyby zajímavého mateřského dilematu však v inscenaci bohužel nezbývá mnoho prostoru. Dalším excelentním výkonem je – mezi jinými – role Menuchima v podání Lukáše Melníka. Při sledování jeho epileptického záchvatu se hrůza dostává divákovi až na dřeň.

Sečteno a podtrženo – vynikající text poskytl týmu Františák – Ljubková – Cpin tolik nosných významových rovin, že jich všech nebylo možno v rámci omezeného prostoru jednoho představení dostatečně využít. A tak se stal Job inscenací, která ve zkratce odhaluje… příběh jednoho prostého člověka. A ještě mnohem víc.

Autor: Kateřina Menclerová / So, 28. února 2009 / www.nekultura.cz


Job aneb 2. setkání s Františákem


Jak jsem si to vyložila. Stejně jako při Paní Urbanové jsem se stala hltavým konzumentem silného příběhu. Byla jsem protažena prožíváním víry a nevíry, úspěchů a neuspěchů, vznikem radikálních životních postojů mladší generace. Job je příběhem muže, kterého Bůh těžce zkoušel. Neměla jsem dojem, že by Mendlovi Singrovi něco zvlášť chybělo. Měl postiženého syna a ostatní děti začínaly žít svůj vlastní život, ale on to pociťoval jako odvrácení tváře boží od své osoby. Byl velmi nešťastný z toho, že jeho děti mají jiné hodnoty než on, a jeho žena, že žije jen vedle něj a ne s ním. Čím z toho byl nešťastnější, tím více se ocital sám před tímto problémem. Když se dostal do Ameriky pod křídla svého úspěšného syna, byl přesto nespokojen. Choval se podle slov manželky jako stárnoucí nerudný ruský žid. Ale takhle jsem si myslela, to probíhá v životě většiny z nás. Myslím si to pořád a tento objev ve mně zůstane, že to přece není nic tragického v životě a přesto to člověk asi mnohdy tragicky vnímá. Job dnešní doby? Člověk si plete víru s nadějí. Mendel Singer neměl v životě nic jiného než rodinu a víru a když pocítil, že ztrácí rodinu, ztratil i víru. Vyčítal si, že opustil postiženého syna, ale vydat se za ním zpět do Ruska nedokázal. Neměl na to dost peněz. Ale finanční důvody byly trakotvány tak, že jim člověk příliš nevěřil. Jeho nepříjemně spořivá žena dokázala za pouhých 23 rublů vykoupit jednoho syna z povinnosti narukovat. Opravdu chtěla a dokázala to. Mendel Singer složil ruce do klína a čekal na vůli boží. A když pak měl dojem, že přišla, stal se nešťastným. Měla ve mně inscenace vyvolat tyto myšlenky anebo jiné? Každopádně je vyvolala, nicméně až ex post. Dokud jsem seděla v sále, hercům na dosah, sledovala jsem jen to, jak hráli své prožívání. Jejich herectví bylo tak přesné, že mi neumožnilo odchýlit se v myšlenkách někam jinam. Viděla jsem slzícího člověka hledět k nebi a věděla jsem, že hraje zoufalství své postavy. Popisoval, ukazoval dané prožívaní tělem, ale za jeho akcí už mi nezbýval prostor pro vlastní objevy a prožitky. I dialogy jsem pozorovala z vnějšku a nemohla v nich střídavě chápat vždy jednu postavu, protože oba přístupy mi byly relativně cizí. Výsledek těch malých konfliktů, tedy výpověď příběhu, se mi v úvahách složila až druhý den. I tak jsem z toho nadšená, protože už se mi něco podobného dlouho nestalo.

Autor: vera / Hadrián, č. 7 - DER


Pro Norberta Lichého
Blahopřeji k ceně Thálie. Konečně je v těch správných rukách :-)
29.03.2009 18:11 | Radka H.
Job...!
Mám nepokrytou a zběsilou radost z ceny pro Norberta Lichého a tím i JOBa. I když ta hlavní "cena" na Vás čeká v každém dalším představení a plném hledišti-jak doufám. Mně nezbývá, než Vám všem znovu poděkovat za naprosto nebývalý, silný, jitřivý a zlomový zážitek (prožitek!), který dalece přesáhl jakékoli divadelní kategorie... a který se mi vrací už měsíc. A patrně tomu tak bude už napořád.
Takže děkuji, milí Bezruči a Vám, Norberte - gratulace!
28.03.2009 21:49 | Týna (Čepice)
Strhující
Do Divadla Petra Bezruče jsem zavítala poprvé a jsem nadšená. Nejsem kulturní barbar a za svého života jsem zhlédla několik desítek divadelních představení. Jen málokteré z nich ve mně však zanechalo tak silný dojem a donutilo mě k zamyšlení. DĚKUJI ZA KRÁSNÝ ZÁŽITEK.
05.02.2009 14:34 | A.Z.
Úchvatné...
Něco tak krásného už jsme dlouho neviděli, opravdu krásně spracovaná inscenace. Musím říci, že silně předčila naše očekávání. Děkujeme za krásně strávený večer.
25.12.2008 17:04 | O,Z,J
trochu jinak
Nutno přiznat, že nám se Job nelíbil. V první půli jsme se nudili, druhá to alespoň pro mě, mírně pozvedla, v tolik vyzdvihovaném konci jsem konečně objevila nějakou sílu a atmosféru. Nemyslím si, že bychom byly kulturně nevyspělé, ani se nebojím, že jsme něco nepochopily, jen doufám, že každý má tu svou špatnou hru a dál, že už bude jenom dobře.
19.11.2008 17:53 | m+s
Nejen citlivost...
Právě jsem se vrátil z divadla a... Vracejí-li se hry do módy s periodicitou podobnou té, jíž známe z oděvního průmyslu, stali jste se pro mě touto hrou Diorem a Chanel dohromady... Obdivuji, mimo mnoha jiných věcí, citlivost, se kterou byla předloha vybrána, s jejíž pomocí bylo dílo zdramatizováno, též tvořivou režii... Podařilo se vám, myslím, přiložit prst na tep doby. Hlásím se na uměleckou školu, kde jedním z úkolů jest napsat kritický rozbor nějaké inscenace. Rozhodl jsem se, jsa nadšen tím, co jsem právě viděl, zaměřit se právě na "vašeho" Joba. Bude to práce jistě příjemná. Vám děkuji za její umožnění a přeji i nadále toliko invence a sdostatek podobně nadšených diváků...
P.s. Kdyby v Americe smrděly jen ty kanály...
25.10.2008 22:41 | Martin S.
Chtěla jsem vstát a tleskat a tleskat
ale radějí sem zůstala na místě a seděla, otevřenoiu pusu jsem měla dokořán a byla ohromena, po chvilce jsem začala nadšeně tleskat! Bylo to nádherné! Děkuju Vám všem!!!
22.10.2008 15:59 | Alena
Změna programu...a ještě???..
...natáčení pořadu DIVADLO ŽIJE(=moc se těším, až to v sobotu budou dávat:o)...krom toho tam ještě přijela "nějaká škola", takže jsem byla "psychicky na dně", že nebudu sedět v první řadě...:oD...(=ale nakonec sem se tam "prorvala":oD)
Ale teď již k mimořádné pochvale k této inscenaci!!!...No jak to napsat...???
PROSTĚ ÚŽASNÉ!Na konci tohoto příběhu jsem se brávila slzám...jak sem byla dojatá!!!Jak tam přišel Menuchim...či jak se Mendel Singer rouhal Bohu...prostě to bylo tak SKVĚLÉ!!!Vážně jste úžasné divadlo, jako žadné jiné!!!Moc se Vám klaním..a díky změně programu a díky předplatného jdu zítra podruhé na tuto inscenaci a MOC už se těším!!!
POZN:Děkuji za rozumné vysvětlení, proč nebyla k této hře veřejná generálka:o)
POZN2:Díky Vašemu divadlu člověk zapomene na všechny svoje trable a dlouho ještě přemýšlí nad Vašimi úžasnými výkony a krásnou inscenací!:o)
Děkuji Vám...:o)...fanynka:o)
16.10.2008 21:18 | Agelka:o)
Re: Re: předprepmiéra?
Je nám líto rozhořčení, které rozpoutalo zařazení předpremiéry inscenace JOB. Jak k tomu vlastně došlo… Na úvod snad vysvětlení dvou pojmů, které jsou ve Vašich reakcích ne zcela správně chápány. Jde o předpremiéry a veřejné generální zkoušky.
O konání veřejných generálek rozhoduje režisér dané inscenace. Bylo tomu tak např. v případě inscenace Prolomit vlny či Noc bláznů, nejinak tomu bude v případě chystaného Lakomce (čtvrtek 27. listopadu od 18 hod.) Vstupné zůstává 20 Kč.
V případě JOBa jsme namísto veřejné generálky zařadili předpremiéru. Proč? Vše vyplynulo z provozních důvodů, kdy jsme původně plánovanou premiéru museli přesunout ze 3. na 10. října. Středeční představení JOBa pro skupinu K (8.10.), které bylo již naplánováno a prodávaly se na něj vstupenky, mělo být tedy původně první reprízou.
Po přeložení premiéry (z důvodu nemoci v hereckém souboru), však vzhledem k již hotovému hracímu plánu všech abonentních skupin do konce roku, nebylo možné pro skupinu K inscenaci JOBa odehrát v žádném vhodném náhradním termínu. Stáli jsme před rozhodnutím, zda pro skupinu K uvést první inscenaci jako předpremiéru nebo najít první možný náhradní termín, který však vycházel až na 7. ledna 2009. Rozhodli jsme se pro první variantu, protože si myslíme, že začínat sezónní předplatné (avizované na září-červen) v lednu 2009 by nebylo vhodné.
Získali jsme ohlasy diváků, kteří ocenili, že mohli být přítomni něčemu výjimečnému, ale také ohlasy níže uvedené. Věříme, že v budoucnu před podobnou otázkou nebudeme stát, a že se, ať odpovíme na vaše konkrétní dotazy, situace nebude opakovat. Každopádně děkujeme za pochvalu představení a hereckých výkonů. Moc si jich vážíme!
16.10.2008 17:07 | Bezruči
Re: předprepmiéra?
V celku souhlasím...taky mě mrzí to, že už to není za dvacku...jako to bývalo...:o(...já sice nejsem ta skupina, která na této předpremiéře byla...ale i tak..;)
Bude to zase tak někdy???!!!
14.10.2008 18:42 | Agelka:o)
předprepmiéra?
Dobrý den, tam "u nás" se na předpremiéru chodilo vždycky v sobotu dopoledne za 20 korun, chodili tam ti, které zajímalo, jaké to je téměř hotové a všichni věděli, že se na generálce netleská. Takže mě velmi udivilo, že jste dali generálku této hry do programu a dokonce jako skupinu předplatného, bohužel je to zrovna ta skupina, kterou mám koupenou. Už to prosím nedělejte, nekoupili jsme se představení bez potlesku. Myslím, že potlesk za výborný výkon ve skvělé hře si zasloužili jak herci, tak diváci. Děkuji
14.10.2008 15:05 | Radka
www.bezruci.cz