o inscenaci

Adaptace jednoho z nejslavnějších děl světové literatury. Michail Bulgakov ve svém románu Mistr a Markétka zobrazuje svět vymknutý z kloubů. S groteskním nadhledem popisuje společnost, která se zřekla své víry a morálních pravidel a nahradila je honbou za bohatstvím, úspěchem a osobním prospěchem. Styčné body mezi naší současností a dobou, kterou zobrazuje Bulgakov, se bohužel nabízejí samy. Nečekejte však žádnou pochmurnou tragédii, Mistr a Markétka bude inscenace plná humoru a nadsázky. Obzvlášť když se režie chopí režisér Alexandr Minajev. Je sice znám spíše jako herec, za sebou však už má řadu úspěšných inscenací, a to zejména právě ruské klasiky. Jedno je tedy jasné už teď – Mistr a Markétka u Bezručů bude po čertech zběsilá jízda!

trailer

fotografie

fotografie v tiskové kvalitě najdete v sekci média pro média

fotografie z představení

Foto: Lukáš Horký

Mistr a Markétka 

Foto: Lukáš Horký

Mistr a Markétka 

Foto: Lukáš Horký

Mistr a Markétka 

Foto: Lukáš Horký

Mistr a Markétka 

Foto: Lukáš Horký

Mistr a Markétka 

zkoušky

první čtená zkouška

recenze

Čekání na Mistra, Markétku a na Wolanda

S prvním prosincovým dnem skončil vaňkovským opusem Jiřího Dientsbiera Příjem, navazujícím na slavnou aktovku Václava Havla Audience, v režii Pavla Gejguše v Národním divadle moravskoslezském, třiadvacátý ročník přehlídky ostravských činoherních divadel Ost-ra-var. Nejzřetelněji se na něm vylouplo téma Michail Bulgakov. Hodně se diskutovalo o problémech, které trápí – snad s výjimkou Prahy a Brna - i ostatní města, v nichž působí regionální divadla: proměna diváka, kterému se již v divadlech nechce přemýšlet, čemuž mnohé scény (v Ostravě Divadlo Mír) nadbíhají zařazováním poklesle nevkusného bulvárního repertoáru, a nebo – a týká se to i několikanásobného Divadla roku, Komorní scény Aréna – snížením commedia erudita, jakou je Mandragora Nicollò Machiavelliho, v lascivně nejpokleslejší odnož commedia dell´arte. Dosadí se do ní třeba sprcha vulgarismů včetně hesla party erotických spiklenců proti hloupému a pověrčivému panu Mikolovi: Polib mně prdel. Pět diváků se zasměje, a když heslo zazní už potřetí, tak ani to ne… Pamětníci slavných Mandragor Jiřího Menzela nebo ti, kdo měli možnost zhlédnout aspoň záznam jeho nejslavnější, z Činoherního klubu 1965 (s Hrzánem, Čepkem, Somrem, Husákem atd.) jsou zkoprnělí. Inu Machiavelliho vzdělanost je lehce směnitelná za naučenou improvizaci hrubší odnože.

Mistři a Markétky Rusů v Česku

Jedním z nejvýraznějších příspěvků pětidenní přehlídky byli Mistr a Markétka Michaila Bulgakova v režii dalšího ruského kumštýře, který zkouší na českém jevišti jedno z velkých témat světové literatury – ohlédnutí za dobou, ve které umění v Sovětském svazu bezmocně umíralo. Obracejí se na české scény rádi, protože díky Aleně Morávkové vyšel v Rusku zakázaný román u nás dřív než v zemi původu. V Odeonu již v roce 1969, v ruském nakladatelství Chuděžestvennaja litěratura až v roce 1973. České vydání předběhli jen Němci, kteří Bulgakovo největší dílo dali světu ve frankfurtskému Posevu už v roce 1967. Když pominu Mistra a Markétku pražského Divadla na okraj v roce 1978, Zdeněk Potužil tehdy jen tiše úpěl, že v moskevském Ljubimovově Divadle Na Tagance letěla už tehdy nad Moskvou Markétka na Wolandův ples úplně nahá, jak to Bulgakov napsal, a když zapomeneme na všechny polistopadové inscenace od Zdeňka Černína až po Vladimíra Morávka, potom prvním Rusem, který přišel s vlastním výkladem prolnutí stalinských represí a umírání za svobodu tvorby v sovětských blázincích s biblickým příběhem o rozpacích Piláta Pontského nad zločiny a vinou židovského proroka a léčitele Ješui Ha-Nocriho, byl Sergej Fedotov. V Hradci Králové. Téma v jeho rukou zmagičtělo, z brány pekelné až k nebesům vylétlo zoufalství člověka bezmocně vzdorujícího děsivé moci. Ne v pekle nebo na nebi, nýbrž na zemi.

Vzápětí uvedla Mistra a Markétku do Národního divadla v Praze Oxana Meleškinová-Smilková. S jedinou chybou: Na Wolandův ples vystoupili ze záhrobí nikoli Bulgakovovi vrahové a stvůry světové historie, nýbrž zbytečně doslovně ty sovětské: Berija, Stalin a další strůjci hladomorů, velkého teroru 30. let i poválečné rány do vazu sbližování vládnoucích systémů vítězných mocností a další nekončící represe i proti válečným hrdinům končících v gulazích. - Potřetí Rus – Jurij Galin v litvínovském Docela velkém divadle. Osobně v inscenaci Mistra a Markétky účtoval s novým vládcem – Putinem. Z nového překladu Libora Dvořáka (2005) převzal Bezdomovce namísto Morávkové Bezprizorného. Ano, Bulgakovův dělnický básník se jmenuje Bezdomnyj, Morávková ale projevila více citu pro pojmenování dětí bez rodičů a bez domova, ze kterých od NEPu až po Velkou vlasteneckou válku verbovali úderníky, poety z lidu i oddané sadisty NKVD.

Z Čechům blízkých verzí připomenu jednu brilantní neruskou - světoznámou inscenaci Ondreje Spišáka a jeho Teatro Tatro z roku 2013. Nádherně kabaretní, v cirkusovém šapitó, s diskusemi o umění, s vystoupeními šílených kritiků kolem stanu, se šramlem – a s nahou Markétkou letící nad Moskvou a nad všemi městy světa, kde umění dostává, a nebo už zase velice brzy může dostávat na frak. Potužilovo snění se naplnilo. Kdo chce, nechá se Spišákovou Markétkou odnést do říše divů i snů.

Bezruči v kondici

Bulgakov sám začal psát román Mistr a Markétka v roce 1928. To už byli po smrti Sergej Jesenin i Vladimír Majakovskij. Dmitrij Merežkovskij utekl před bolševiky do Paříže, jiní pro jistotu ztráceli paměť i svědomí. Končila naděje Leninovy Nové ekonomické politiky (NEP), Sovětský svaz stanul na prahu Stalinova teroru. Po zákazu Bulgakovových románů a dramat v roce 1929 (Bílá garda, Zojčin byt, Dny Turbinovových, Útěk, Psí srdce) Bulgakov první verzi mrákotného románu spálil, takže druhou a další, psal je až do smrti v roce 1940, musel dolovat z paměti. Román o Pilátovi Pontském spálí i jeho Mistr, jakkoli „rukopisy nehoří“.

Pro Alexandra Minajeva napsala novou dramatizaci s použitím překladu chválabohu zase Aleny Morávkové Kateřina Menclerová. Akcentovala fantaskní postavy Wolandovy nepozemské suity (Korovjev, kocour Kňour, Azazelo, Hela), která pak prakticky nesejde ze scény, vyprávějíc svůj příběh vymykající se světonázoru Stalinovy éry a jeho ideologických poskoků z Masolitu (Masová sovětská literatura). Zároveň je v její adaptaci mnohem víc i sovětské reality; v jiných verzích opomíjení Stěpan Lotrov, Nikanor Bosý, básník Sviňkov a další figurky). Nakonec jí ale dramatizace vyšla vlastně s upozadněním titulních postav. Zjevnou kabaretní vizuální inspiraci nahlédl Minajev u Spišáka, jen se hraje na klasické, širokoúhle uspořádané scéně (pódium je umístěno podél delší strany obdélníkového sálu). Kostýmy jsou dílem fantazie Davida Janoška, scéna Lucie Labajové je panelová a dostavují ji „za pochodu“ v linii za praktikábly o díly s lavičkou u rybníků, bytu v činžáku, cely v blázinci, moskevské ulice, pokojíku lásky Mistra a Markétky, varieté, Spasské věže Kremlu, sídla prefekta Judeje Piláta v Jeruzalému…, s kulisovou nadstavbou hvězd, včetně kremelské, s houpačkou pro let zase oblečené Markétky nad městem a v popředí před podiem s ozdobnými kryty manéže cirku spíše ruského typu, tedy kamenného.

Inscenaci vévodí rozložitý Woland Norberta Lichého. Jako by se mu pozemšťanům ani moc nechtělo dokazovat, že je Bohem vyslán na zem tvořit i trestat zlo. Věky je už trochu unavený. V černém plášti ovšem vybavený pro černou magii i pro výsledný dobrý skutek vyrovnání člověka s lidským nepřejícím, vrozeným druhovým zlem represívních politických systémů. Vyzařuje z něho sebejistota a klid plynutí času nad věkem od umučení křesťanského Spasitele po ponižování identity člověka v 30. letech v totalitním Rusku. Jak už jsem naznačil, méně prostoru, než by si zasloužili, mají titulní postavy. Režisér je svěřil Lukáši Melníkovi a Pavle Gajdošíkové. Mistr v jeho pojetí je možná až příliš trpný a odevzdaný, Markétka nad Bulgakova aktivní a žensky provokativní. Nahota nahrazená spodním prádlem jak odcizeným v šantánu její charakteristiku rozmělňuje. Divák neuvěří vztahu jen naznačenému, bez sebezničující lyrické opravdovosti předepsané Bulgakovem. Ano, jejich vztah je hříšný, ne však lacině erotický.

Wolandovi služebníci jsou věrní, vynalézaví, jen občas je třeba usměrnit jejich konání. Rovnocenné jsou výkony Ondřeje Bretta (Korovjev), Jakuba Burýška (kocour Kňour) i Azazela (Michal Sedláček). Dominanci postavy i hereckou lehce prosazuje jako Hela Magdaléna Tkačíková, vše za jemného a dění na jevišti podtrhujícího hudebního doprovodu Ivana Achera. Ruskou provenienci kreslí akordenon Jany Vébrové, hudební přesah do našich časů a zeměpisných šířek u piana, u sampleru a s kytarou Acher. Oba i zpěvem. Dramatizace Meclerové akceptovaná Minajevem přináší i finální apokryfní obraz zločinu největšího a nejstrašlivějšího: ukřižování Krista. Kupodivu, trochu jsem se toho bál, ta scéna z celku nevyčnívá, je poselstvím aktuálním, ani Bulgakovem nereflektovaným. Obhájci nevyvratitelných a zjevných pravd končívají po relativizování a popírání jejich učení popravami pro výstrahu: nejprve na kříži, pak v aréně s hladovými lvy, ještě později na planoucích hranicích, nakonec, kdy divadla už není třeba, mnohem jednodušeji – kulkou do týlu. Pak už ani to ne. Stačí přece mráz nebo hlad. Tak lze prosadit jakoukoli lež o životě v ráji tady na zemi.

Hodnocení 80 % / Jiří P. Kříž / Divadelní noviny / č. 11

Michail Bulgakov: Mistr a Markétka / Divadlo Petra Bezruče Ostrava

Ozdobou každoroční listopadové divadelní přehlídky Ost-ra-var, prezentující podstatnou část úrody tří činoherních souborů moravskoslezské metropole za končící kalendářní rok, bylo uvedení jevištní úpravy jednoho z nejpodstatnějších románů 20. století, Bulgakovova Mistra a Markétky. Inscenaci v Divadle Petra Bezruče připravil Alexandr Minajev, již nějakou dobu v naší republice naturalizovaný ruský divadelník, který zde nastudoval kupříkladu Gogolova Revizora (Činoherní studio Ústí nad Labem) či dvě verze Dostojevského próz, autorovy juvenilní Bílé noci (studentská inscenace Vyšší odborné školy herecké v Michli) i vrcholné Běsy (Spolek Kašpar). V Ostravě se mohl opřít nejenom o kvalitní soubor, ale také o zdařilou dramatizaci Kateřiny Menclerové.

Divák není ochuzen o již ikonické entrée Bulgakovova díla, které hned na prvních řádcích zpochybňuje materialistický výklad světa, v sovětské éře oficiálně nenapadnutelný. Na lavičce u Patriarchových rybníků (dnes tuto lokalitu prezentují někteří moskevští průvodci milovníkům literatury) se setkávají dva funkcionáři spisovatelského svazu s mágem Wolandem (Norbert Lichý), který po ironickém světonázorovém špičkování předpoví jednomu z nich tragické úmrtí ještě týž den, k události skutečně dojde a v důsledku toho se druhý literát po několika peripetiích ocitne v psychiatrické léčebně. Lichý hned zpočátku nasazuje podmanivý, vědoucně manipulující tón a ovládne jeviště zcela suverénně. Brzy povolává do zbraně svou družinou, s jejíž pomocí se mu daří rozvrátit nejednu jistotu moskevských občanů. V dekadentně zmaškařené partičce vyniká úlisným šarmem kocour Kňour (Jakub Burýšek), zdatného organizátora „záškodnických“ akcí Korovjova vykresluje věrohodně Ondřej Brett.

Myšlenkově bohatý román na půdorysu „sovětského“ balábile, střiženého pohádkami německého romantismu, odkazuje ovšem na dvě zásadní témata evropské kulturní tradice, na novozákonní příběh (zde se opírá především o Matoušovo evangelium) a faustovský mýtus. Naplnit zcela tyto intelektuálně komplikované aluze v jevištním díle (byť tříhodinovém) by byl ovšem úkol nadlidský, přesto bezručovská inscenace vychází z tohoto střetu se ctí, byť některé motivy musí nutně upozadit. Méně prostoru vlastně dostává ústřední pár Mistr-Faust (Lukáš Melník) a Markétka (Pavla Gajdošíková), ale ruku na srdce, i v geniálním románu hrdinové nastupují na scénu později a možná ne zcela přebíjejí mefistofelský motiv Wolandův a Pilátovy pochybnosti o správnosti rozsudku nad Jošuou Ha-Nocrim. Ty jsou ovšem prezentovány jako syžet připravovaného Mistrova románu. Inscenace nabízí řadu sugestivních divadelních situací. Tak představitel Berlioze Dušan Urban, jemuž Woland předpověděl v úvodu tragickou smrt, konkrétně přejetí tramvají a oddělení hlavy od trupu (s jejíž atrapou si potom členové ďábelské svity pohazují), ztvárňuje také moderátora ve varieté. V něm Woland a spol. předvedou několik – i divadelně vděčných – kouzel včetně variace na Berliozovu smrt, a to přímo na moderátorovi, na konci produkce mu ovšem hlavu „čestně vrátí“.

Scénografie Lucie Labajové k sobě postupně přidává otevřené „krabice“. Ty se na jevišti přiřazují k té základní, která zkraje funguje jako stánek s nápoji, především však s telefonickým odposlechem (prodavačka – i v dalších menších rolích přesná Kateřina Krejčí – natahuje telefonní sluchátko do blízkosti lavičky), a občas se promění v prostor pro soudcovské křeslo Pilátovo (pozoruhodná kreace Milana Cimeráka v partu nerozhodného místodržícího). Pak přibude krabice s vypolstrovanými stěnami – pokoj na psychiatrii, posléze i kabinet s erotickou atmosférou, jemuž na stěně vévodí často reprodukovaný obraz, Goyova Nahá Maja.

Inscenace na jedné straně vytváří poměrně dokonalé iluze (zmíněná varietní kouzla), na straně druhé beze studu přiznává použití scénických vehiklů. Když si má Markétka podle pokynů Wolandova-Satanova komplice Azazela natřít nahé tělo mastí, aby pak mohla vzlétnout a odletět na koštěti jako čarodějnice na ďábelský ples, spoře oblečená protagonistka aplikuje na pokožku zlatistý prach, má ovšem na těle připevněné popruhy, za něž je poté zavěšena na kladku a „let“ se může realizovat.

Při disputacích o Dobru a Zlu, během nichž mimo jiné Pilát posílá pod vlivem „křiklounů z ulice“ Jošuu na smrt, míří nejednoznačné podobenství do finále, v němž v podstatě neotřesen jako jediný zůstává Woland v charismatické kreaci Norberta Lichého. Markétka se svým partnerem-Mistrem zmoudřeli, pochopili snad i smysl a důsledky příběhu o Pilátovi a za pomoci Wolandovy ekipy opouštějí Moskvu, v níž mnohá dějiště fantaskního příběhu začínají hořet. Efektním a také eticky provokujícím je pak závěrečný obraz, kdy se při odhalení prostoru po straně hlediště objeví výjev s Ukřižovaným. Jan Vlas v jeho roli zůstává na kříži jako memento, zatímco ostatní herci nastupují na mohutně aplaudovanou děkovačku.

Jan Kerbr / Magazinuni.cz / 1/2020

Mistr a Markétka v DPB: Mystérium lásky a víry vzdorujících moci

Poslední hra sezóny znamenala pro DPB velkou výzvu, MISTR A MARKÉTKA Michaila Bulgakova patří mezi nejvýznamnější, ale také nejsložitější ruské romány minulého století. Dramatizaci předlohy zpracovala Kateřina Menclerová pro režiséra Alexandra Minajeva. Výsledek předčil očekávání a je zároveň vyvrcholením práce umělecké šéfky a dramaturgyně před jejich odchodem z angažmá v DPB. Premiéra inscenace byla 10. května.

V románu se pojí lyrika s psychologismem, satirická komedie s tragédií s katarzí, prolíná se tu reálné, fantazijní a mýtické. Do dění z meziválečné Moskvy zasahují nadpřirozené síly v podobě mága-ďábla a jeho družiny, narušují totalitu byrokracie a strachu, vyvažují síly dobra a zla, trestají a odměňují. Paralelně s osudy Markétky a spisovatele jí nazývaného Mistrem se odvíjí příběh Piláta a Krista, který je tématem Mistrova díla. Adaptace je věrná duchu předlohy a průběhu děje, přebírá i znění dialogů, ze 32 kapitol vytváří 18 obrazů. Jedinou výjimkou je přesun scény ukřižování z poloviny románového textu na závěr, což dává hře významově silné vyznění. Jakési odlehčení tvoří několik doplněných dialogů vztahujících se k místu inscenace.

Scéna Lucie Labajové je orientována neobvykle, podél delší stěny sálu, hraje se na vyvýšeném molu. Proměny místa děje se řeší změnou pozadí pomocí z boku přisunovaných a navzájem spojovaných "budek", jejichž výbava znázorňuje dané prostředí. V závěru hry je využito i původní divadelní jeviště. Kostýmy navržené Davidem Janoškem sledují expresivní ladění inscenace a odlišují charakter postav různých dob a původu. Hudba Ivana Achera podkresluje atmosféru děje vážnými, lehkými i tanečními pasážemi. K "rozhýbané" inscenaci přispěla pohybová spolupráce Ladislavy Košíkové, magii a kouzla herce perfektně naučil Jaroslav Tovaryš.

Ve hře se čtyřmi desítkami postav se uplatnil celý soubor, někteří herci jich museli vytvořit několik. Nejvýraznější postavou je vůdce ďábelské smečky mág Woland Norberta Lichého, náladový, přátelský i hrozivý, s nenucenou lehkostí hlasu i gesta ovládá nejen své podřízené, ale i lidi jako mefistofelský svůdce využívající slabosti charakterů. (Je to on, kdo pronese okřídlenou větu, že rukopisy neshoří...) Jeho pravou rukou je Korovjev, v podání Ondřeje Bretta sebevědomý organizátor veškerého dění, hrozivou a uhrančivě mocnou figurou je Azazelo Michala Sedláčka. Kocour Kňour Jakuba Burýška jen tropí lumpárny a krvelačná upírka Hela Magdaleny Tkačíkové stojí stále po boku Wolanda.

Titulní role, tedy ty lidské bytosti, které obstojí ve zkoušce charakteru, ztělesnili Lukáš Melník a Pavla Gajdošíková. Melníkův Mistr je pod tlakem doby, mužný i slabý zároveň, plný pochyb o svém díle, ale díky němu -a pomoci Markétky- míří k nesmrtelnosti. Markétka Gajdošíkové je jediná, kdo ho obdivuje, nesmiřitelná vůči jeho nepřátelům, plná ženské vroucnosti, oddanosti a ochoty podstoupit vše pro jeho spásu. Mistrova důvěrníka v ponížení, básníka Bezprizorného, ztělesnil Vojtěch Johaník. (Ve hře má další roli, Kaifáše. Také Melník má menší role Kristova učedníka Matouše Léviho a Pilátova tajemníka).

V paralelní dějové linii se odvíjí biblický příběh Ježíše a Piláta Pontského. Ježíše, který tu je pod jménem Ješua Ha-Nocri, ztvárnil Vojtěch Říha jako chlapeckého, ale svou pravdou jistého spasitele, odevzdaně mířícího ke svému obětování. Piláta pojal Milan Cimerák v celé protikladnosti, jako muže obtíženého funkcí, jehož později nekonečně mučí výčitky svědomí.

Další desítky postav ztělesňují lidské hemžení, dobové panoptikum. Z výrazných kreací jmenujme Dušana Urbana jako namyšleného šéfa literární organizace Berlioze a pak užvaněného konferenciéra kabaretu Žorže. Kateřina Krejčí mužně vystihla roli psychiatra Stravinského a ředitele Rimského, Marcela Čapková úlohu administrátora a zdravotnice, básník Bosý Marcely Harokové uhrane žhoucím pohledem a mimikou. Svéráznou komikou pobaví Markéta Matulová jako pošťačka ve věčném poklusu, s Lenkou Kučerovou tvoří směšné dvojice cvičenkyň s kruhy a tělnatých baletek.

Alexandr Minajev je režisér typicky ruského ražení, tedy silné exprese, vášnivých a trýznivých citů, nespoutané imaginace, ale i výrazné nadsázky, je mu blízká gogolovská satira. Především však dovede strhnout herce k intenzivnímu výkonu. V inscenaci vytváří magickou realitu s oslnivou podmanivostí, lehkou rukou diriguje přechody od psychologického pojetí scén do groteskního, od reflexe a vášně po tanec, kabaret a varieté. Vdechl hře rytmus a spád omamující smysly tak, že nepozorovaně uplynou tři hodiny zaplněné dějem zpestřeným efektními výstupy, kouzly, triky i lety vzduchem. V tomto smyslu jde o inscenaci přelomovou, jejíž komplexní pojetí a působivost bude výzvou pro následníky.

Inscenace potvrdila sílu archetypů, motivu Kristovského a Faustovského, jejichž platnost je univerzální. Bez jakýchkoli aktualizací tak MISTR A MARKÉTKA vypovídá o dnešku, nejistotách a slabostech lidí, o boji dobra a zla, morálky a nemorálnosti, víry a lásky překonávající beznaděj a lhostejnost.

Milan Líčka / I-divadlo.cz / 17. 6. 2019

Mistr a Markétka: Dobro a zlo se utkává u Bezručů

Původem ruský režisér a celý herecký soubor posílený o další tváře a dechberoucí kostýmy. Tím vším oplývá nová inscenace Mistr a Markétka v Divadle Petra Bezruče. Hlavní postavy ztvárňuje Pavla Gajdošíková a Lukáš Melník. Největší pozornost na sebe ale strhává Lichého Wollad se svou suitou.

Z fantastického románu Michaila Bulgakova dramaturgyně Kateřina Menclerová a režisér Alexandr Minajev vytvořili inscenaci a dokázali do sálu divadla převést kouzla, magii a nadlidskost postav. Právě Menclerová, která stojí i za dramatizací románu, zasáhla do formy inscenace, když šestnáctý ze dvaatřiceti obrazů přesunula až na závěr. Inscenace tak končí popravou Ješua Ha-Nocriho, tedy Ježíše Nazaretského. Minajev pak inscenaci dává východní nádech. To i díky skvělým extravagantním kostýmům Davida Janoška. Ten tak pokračuje v úspěšné spolupráci s Bezruči poté, co úspěch slavila jeho scéna v Hedě Gablerové. Scénu, která je v první půli důležitým partnerem herců, vytvořila Lucie Labajová. Rovněž i ona s Bezruči spolupracuje dlouhodobě. Stejně jako Ivan Acher, jehož hudba podporuje magickou rovinu inscenace. I kvůli této lince pak s herci spolupracoval i opravdový kouzelník. Na pohybu na jevišti s tvůrci kooperovala Ladislava Košíková.

Na jevišti se střídá na Bezruče nezvyklé množství postav. Kromě členů stálého souboru, kteří se postupně střídají a až na několik výjimek na sebe berou podoby hned několika postav, se tam objevují například i technici. Ústřední postavou je samotný ďábel – Wolland. Norbert Lichý v roli prodává veškerý svůj talent a charisma. Podobně na tom jsou i členové jeho suity. Ondřej Brett jako Korovjev je dominantním moderátorem večera. Azazelo Michala Sedláčka je uhrančivý, jistý a dynamický. Sedláček navíc skvěle pracuje s vtipem, mimikou a tempo rytmem. Magdaléna Tkačíková jako pekelná Hela, ženský element suity, mluví jen když je to nezbytné, zato skvěle vyjadřuje charakter a emoce tělovým projevem. Za očekáváními trošku zůstává Jakub Burýšek jako kocour Kňour. Přestože herecky Burýšek vystihuje hravě-démonickou povahu kocoura, tvůrcům se u něj nepodařilo využít potenciál postavy. Burýšek tak zůstává mírně ukrytý za výraznějším Sedláčkem a Brettem. Hlavní role ztvárňují Pavla Gajdošíková a Lukáš Melník. Melník se mimo mistra objevuje i v roli Matouše Léviho a Pilátova tajemníka. V roli Markétky je Pavla Gajdošíková ženská, herečce však více sedí spíše role divoženky poté, co se spolčí s ďáblem. Melníkovi naopak skvěle vyhovovala partneřina s Vojtěchem Johaníkem, když se setkali jako dva umělci v blázinci.

Z dalších rolí stojí za zmínku především Nikanor Ivanovič Bosý v podání Markéty Harokové. Ta perfektně dotaženými drobnými pohyby doslova hypnotizuje diváka. Zároveň v roli korupčníka perfektně zužitkovává svůj komický talent. Podobně baví i Markéta Matulová jako „telegram.“ Mírně za očekáváními pak zůstává Milan Cimerák představující mírně melancholického Piláta Ponského.

Tříhodinové drama Mistr a Markétka v Ostravě vyplňuje mezeru mysteriózních dramat. Po první repríze herci sklidili potlesk ve stoje, a já osobně si vsadím, že to rozhodně nebylo naposledy.

Jiří Šíma / Sokolska33.cz / 18. 5. 2019

Mistr a Markétka u Bezručů není pouhým převyprávěním románu. Je inscenací s jasným názorem a sdělením

Velkolepě koncipovanou jevištní adaptaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka uvedlo v páteční premiéře Divadlo Petra Bezruče v Ostravě. Proslulý román o věčném boji dobra a zla nabízí tolik postav, že se v poslední premiéře sezony mohl představit herecký soubor ve svém plném obsazení.

Dramaturgyně Kateřina Menclerová vytvořila z celkového počtu dvaatřiceti obrazů, ve kterých Michail Bulgakov příběh Mistra a Markétky vypráví, mozaiku z klíčových scén slavného románu v překladu Aleny Morávkové. Nejde jí však jen o pouhé převyprávění díla. Šestnáctý obraz Bulgakovem nazvaný Poprava (jedná se o ukřižování Ježíše Krista) Menclerová přesouvá do samotného závěru. Odpověď na otázku, proč tak činí, je zároveň odpovědí na otázku, co chce inscenace říci.

Zde je na místě ohlédnout se za jinou úspěšnou úpravou Kateřiny Menclerové, za její dramaturgií bezručácké Maryši bratří Mrštíků. V ní šlo o důraz na život člověka v rámci křesťanských hodnot, respektive o dopad jejich porušování. U Mistra a Markétky jsme o něco dál. Jde o to, kdo a co hodnoty (pravidla pro lidský život) určuje a co si lidé pro svůj život z nabídky jak a pro co žít vybírají. A i když v takovém rámci je člověk hříčkou v rukou dobra a zla, podle Bulgakova i podle Menclerové platí jediné: člověk je v jádru dobrý. Stačí se držet lásky a milosrdenství a jeho život naplní svůj smysl. Zdánlivě jednoduchý až banální návod ke smysluplné existenci je znám už tisíce let, a přesto si se svými životy lidé pořád neví rady. O tom všem je inscenace Mistra a Markétky v Divadle Petra Bezruče.

Scénografka Lucie Labajová umístila podél delší stěny hlediště necelý metr vysoké černé molo, na jehož jednom kraji z počátku děje stojí prodejní budka s nápoji a znuděnou prodavačkou v roli obsluhy. Postupně se k této budce přidávají zboku přijíždějící další stejně vysoké budky. Některé prázdné, některé vybavené potřebným nábytkem, plnící úlohu jednotlivých místností, ve kterých se odehrávají dějové obrazy. Vždy v okamžiku, kdy jsou ukotveny a vzájemně k sobě připojeny, je na jejich horní hraně vztyčen ozdobný štít připomínající horní lištu ikony. Tento kompoziční prostředek odkazuje na svět, do kterého člověk hledí skrze ikonu a ve kterém nevládnou pozemské zákonitosti.

David Janošek navrhl kostýmy inspirováné nejrůznějšími vyobrazeními historických a mytických postav. Po scéně se tak pohybuje výrazně nalíčená skupina ďábelských příšer, panoptikální figury z doby, kdy Michail Bulgakov začínal psát román o Mistrovi a Markétce, osoby ztělesňující komsomolce, literáty i biblické postavy. Ivan Acher napsal pro inscenaci originální hudbu plnou monumentálních melodií i rytmických pasáží, podkreslující taneční scény i vytvářející atmosféru přízračných okamžiků či historických událostí. Ladislava Košíková, podepsaná pod pohybovou spoluprací, vytvořila choreografie tanečních scén i pohybových kreací herců, Jaroslav Tovaryš naučil herce předvádět nejrůznější varietní kouzla s kartami, kouzelnickými hůlkami a šátky.

Režisér Alexandr Minajev vede herce k expresivnímu stylizovanému projevu, vytváří davové scény i mizanscény rámující monology či dialogy. Důsledně dbá na tempo a rytmus, hlavně však před očima diváka vytváří svět plný kouzel a magie, až oči i uši přecházejí. V jeho režii se Bulgakovova imaginace v sále Divadla Petra Bezruče stává skutečností. Nebojí se přecházet z žánru psychologického realismu do žánru grotesky, před očima diváka se však odehrávají i scény muzikálového charakteru, varietní a kabaretiérské výstupy. Nic se však vzájemně neruší a vše slouží důmyslné dramaturgicko-scénograficko-režijní koncepci. Minajev promyšleně pracuje i s překvapivými momenty.

Jednotliví herci jsou pověřeni plnit své dílčí úkoly a společně pak vytvářet pestrobarevnou mozaiku děje. Nejsou zde větší a menší role. Každý plní svůj úkol. Požadavek režiséra je však zřejmý: každý musí odevzdat maximum energie, herecké kreativity, pohybových schopností a přesvědčivosti. Dvojici titulních postav svěřil režisér Lukáši Melníkovi a Pavle Gajdošíkové. Melník jako Mistr vnáší do hracího prostoru trýzeň umělecké tvorby i otázky jejího smyslu. Pavla Gajdošíková je ztělesněním ženskosti jako takové, ale hlavně ženské rozmanitosti a proměnlivosti. Je nejen milující ženou a žhavou milenkou, je i nesmiřitelnou nepřítelkyní odpůrců a názorových protivníků svého milovaného Mistra. Oba dva jsou skuteční bojovníci lásky.

Norbert Lichý hraje Wolanda. Působivý zjev, těžký pohled, pomalý pohyb a dikce obohacená množstvím nejrůznějších intonací a hlasových poloh dohromady vytváří dojem skutečného pána pekel. Ve Wolandově ďábelské suitě se v kočičím pohybu démonicky nakrucuje Jakub Burýšek coby Kocour Kňour. Ondřej Brett hraje Korovjeva jako bytost zčásti obdařenou ženským, zčásti mužským projevem. Svým způsobem je mezi démony vůdčí osobností.

Azazelo Michala Sedláčka je pekelným vypravěčem rozdávajícím smrt i navracejícím život. Magdalena Tkačíková hraje Helu jako upírku posedlou po lidské krvi i Wolandově přízni.

V příběhu Piláta Pontského a Ježíše Krista, zde nazvaného Ješua Ha-Nocri, hraje ukřižovaného filozofa Vojtěch Říha. V postavě Spasitele uplatňuje chlapecký vzhled a mladistvý projev plný mírumilovnosti na jedné straně a rozhodnosti na straně druhé. Milan Cimerák ztělesňuje Piláta Pontského věrohodně v celé jeho rozporuplnosti.

Výrazný je Dušan Urban coby spisovatel Berlioz, ale zejména v roli varietního konferenciéra Žorže Bengálského. Vojtěch Johaník plní mnoho úkolů v různých postavách, z nichž nejvíce v paměti diváka utkví jako básník Bezprizojnyj v situacích, kdy je chovancem psychiatrického ústavu.

Pak je zde řada epizodních rolí v podání ženské části souboru, z nichž k nejvýraznějším patří psychiatr profesor Stravinskij v podání Kateřiny Krejčí, administrátor Varenucha ztělesněný Marcelou Čapkovou, a Nikanor Ivanovič Bosý, kterého hraje Markéta Haroková. Nezapomenutelná je Markéta Matulová jako pošťačka.

V průběhu představení sice zazní několikrát, že se děj odehrává v Moskvě, ale stačí pár náznaků, aby obecenstvo pochopilo, že se hraje o nás, lidech žijících v místě, kde se zrovna představení odehrává, a že ďáblova suita je všude kolem nás. Nabízí zábavu, nabízí peníze, nabízí život plný požitků – Wolanda pána pekel však ani tak nezajímá, co se děje v každodenních malichernostech. Zajímá ho, co se děje v hlavách, v myslích lidí. Co se děje v jejich duších.

A závěrečný obraz inscenace, scéna ukřižování a vztyčení kříže, je jasným sdělením. Vše, co má být zavrženo, shoří. Zůstává kříž, ze kterého Spasitel odpouští Pilátovi Ponstkému a zbavuje ho výčitek svědomí potvrzením, že celá poprava byla jenom jeho snem. A kříž zůstává nasvícený na jevišti i s tělem které není sejmuto z kříže ani během děkovačky. Je to jasné sdělení divákům – tento obraz nechť vás provází nejen při všech vašich děkovačkách, ale po celý váš život.

Ladislav Vrchovský / Ostravan.cz / 11. 5. 2019

plakát

Foto: Petr Hrubeš

Mistr a Markétka