---

Gabriela Zapolska

Její vlastní jméno je Maria Korwin-Piotrowska. Narodila se 15. března 1857 v Podhajcích bývalé primabaleríně varšavské opery a maršálovi volyňské šlechty. Dle aristokratických zvyků byla vychovávána penzionátu a v osmnácti letech provdána za poručíka carského vojska Konstantina Śniezko-Błockého. Brzy se s ním nechala rozvést, protože se nesmířila s jeho zhýralým životem. Rodiče ji chtěli umístit v klášteře, aby utlumili společenský skandál, ale mladá odvážná žena raději opustila rodinu a šlechtické zázemí a pod pseudonymem Zapolska přijala angažmá herečky v krakowském divadle. Začátky měla velmi těžké, ale po roce dostala roli Nory v Poznani, kritika ji označila za vynikající tragédku a počátkem osmdesátých let prožívala Zapolska úspěšnou hereckou kariéru. V této době se začala věnovat i psaní. V letech 1883 - 1885 otiskl časopis Przegląd Tygodniowy její první dva romány Malaška a Kaška Kariatida (u nás také pod názvem Otrokyně hříchu). Oba romány vzbudily velký rozruch, získala jimi řadu nadšenců u mladé literární generace a zároveň vyvolala bouřlivé a nenávistné útoky reakční kritiky. Její příznivce A. Dygasinski vyslovil v časopise polských naturalistů domněnku, že se snad v celé světové literatuře nevyskytl případ, "aby byl někdo tak vláčen blátem" jako Zapolská. Skandály kolem jejích románů, neohroženě odhalujících většinu dosavadních společenských tabu a všeobecný úzus pokrytectví, jí podrazil nohy i jako herečce. Byla nucena ke stálým změnám angažmá, octla se na mizině a roku 1888 se pokusila o sebevraždu.

Hned následující rok jí však přinesl další vzestup na žebříčku herecké kariéry, který ji povzbudil ke studijní cestě do Paříže. V metropoli evropské kultury se nejprve protloukala scénami bulvárních divadel, pracovala jako překladatelka, korespondentka a novinářka. Po dvou letech získala angažmá v Antoinově divadle Theatre Libre, které proslulo inscenacemi velmi odvážných titulů a zaváděním naturalistických inscenačních postupů. Zapolská se tu seznámila s Emilem Zolou, jehož vliv je patrný zejména v jejích prózách. V Paříži setrvala šest let, napsala zde řadu románů, povídek a novinových statí, jako herečka tu zažívala střídavě úspěchy i neúspěchy, ze všeho nejvíc ji zřejmě zrazoval polský přízvuk. Když hrála roli jakési milosrdné sestry mluvící ze záhrobí, jízlivý kritik o ní napsal: "Paní Zaposlká nám dává uvěřit, že polský přízvuk trvá i na nebesích."

Roku 1895 se vrátila do vlasti, hrála na mnoha polských scénách a nepřetržitě psala. V roce 1897 měla v Krakově premiéru s velmi příznivým ohlasem jedna z jejích prvních her Žabička a ještě téhož roku v ní Zapolská hrála v Petrohradě.

Pak se od ní Štěstěna opět odklonila. Roku 1900 se Zapolská po řadě nepříznivých kritik vzdala herecké kariéry a z nouze přijala místo kulturní redaktorky v reakčně orientovaném lvovském deníku (jeho prostředí jí poskytlo námět pro hru Cvičené duše). Rok nato se podruhé provdala, za divadelního výtvarníka, malíře Stanislava Janovského, a společně s ním založila soukromou divadelní školu. Navzdory povzbudivým výsledkům jí však byla věrná jen rok. V tomto věku už trpěla stále se zhoršujícím zdravím. Roku 1904 se trvale odstěhovala do Lvova a vyjížděla odsud jen čas od času na léčení do lázní.

Morálku paní Dulské napsala během tří dnů v kritickém stavu. Domnívala se, že jí zbývá do smrti velmi málo času. Hra měla premiéru v Krakově a během čtvrt roku ji zhlédlo 5000 diváků, což znamenalo obrovský úspěch. Následovaly premiéry ve Lvově a ve Varšavě. Finančně i morálně povzbuzená Zapolská se odjela zotavit do Itálie. Její manžel založil na její popud divadlo G. Zapolské a jeho společnost pak hrála Morálku paní Dulské s ohromným úspěchem po celé Haliči. Divadlo sklidilo nemalý, ale přecejen již menší úspěch ještě se dvěma následujícími hrami Zapolské, jimiž byly Čtveřice a Skizza a poté zaniklo. V době působnosti uvádělo kromě her Zapolské také nejlepší díla světové klasiky i současné dramatiky.

Roku 1910 napsala Zapolská pátou, poslední z dodnes živých her, Slečna Maličevská. Další hry ani romány již nedosáhly někdejší úrovně její tvorby. Byla však první polskou autorkou, která se zabrousila i do nového druhu umění, jímž byl film. V roce 1912 napsala filmový scénář Nebezpečný milenec.

Autorka, jež vedla nelehký, odvážný a údajně i velmi bouřlivý život, zemřela 17. prosince 1921 ve Lvově, v chudobě a zapomnění a úplně slepá.

V Čechách měla Morálka paní Dulské premiéru v roce 1910 v pražském Národním divadle v režii Jaroslava Kvapila s Marií Hubnerovou, která v titulní roli ztvárnila jednu z největších figur své herecké galerie a s velkým úspěchem v ní vystupovala i v zahraničí. V témže roce se hrála také v Brně v režii Jaroslava Auerswalda, o rok později ji uvedl režisér Vendelín Budil v Plzni. Ve druhé polovině 20. století u nás Morálku paní Dulské proslavil stejnojmenný Krejčíkův film se Zdeňkou Baldovou v titulní roli.

S odstupem času ocenila kritika mnohem výš dramata než prózu G. Zapolské. V povídkách a románech (Běs, Dcera Tušky, O čem se nemluví, O čem se ani mluvit nechce, Smrt Feliciána Dulského, Findesieclistka ad.) je dodnes patrný velký rozpor mezi odvážností tématu a zastaralostí, konvenčností a patrně vynucenou podbízivostí formy. Zapolská se nebála psát o prostitutkách, tajných potratech, utrácení nechtěných dětí, skandálním životě hereček, pohlavních chorobách, ale tato tabu oblékala do sentimentálních příběhů prodejné literatury.

---

Cakewalk

je společenský tanec severoamerického původu. Vznikl z folklórní hry černochů žijících v jižních státech USA. Počátkem dvacátého století začal pronikat do Evropy. Byl jedním z předchůdců foxtrotu, podobně jako onestep, toostep, charleston či swing. Má charakteristický synkopický rytmus.

Původní CHALK LINE WALK se stal populární kolem roku 1850 v oblasti jižních plantáží. Pochází z Floridy, odkud africko-američtí otroci převzali jeho základní myšlenku (slavnostně pochodující páry) od Semiolských Indiánů. Charakteristické pohyby jako sklánění těla a sklápění rukou v zápěstí byly mimo jiné prvkem odlišujícím jednotlivé kmeny afrických kaferských tanců. Minstrelská parodie (minstrel je potulný muzikant) BREAKDOWN a WALK AROUND, později nazývaná CAKEWALK, byla jedním z hlavních zdrojů CHALK LINE WALK. "Walkers" (chodci), jak byli tanečníci označováni, chodili v řadě a balancovali s vědry vody na hlavách. Časem se tanec vyvinul do nadsazené parodie kreací v tanečních sálech vyšší, bílé společnosti. Jeho podstatou je promenáda párů, které vznešenou chůzí - velkými kroky a vysokým vykopáváním nohou, hlubokými úklonami, máváním hůlkou a smekáním klobouků napodobují vznešenou společnost. Někteří z lepších plantážníků o nedělích upekli dort, sezvali sousedy a uspořádali soutěž otroků. Za vítězství se rozdávaly různé ceny, původně to byl dort. Podle něj dostal tanec i svůj název: "That takes the cake" (Ten bere dort). Později se ustálil název cakewalk.

Do devadesátých let 19. století se stal cakewalk nejžhavější taneční novinkou a v roce 1892 se konala první cakewalková soutěž v New Yorku. Tyto soutěže se postupně rozšířily i do dalších měst a narostly do velkých rozměrů, jako například NATIONAL CAKEWALK JUBILEE v New York City, kde vítězové získávali zlaté pásky a diamantové prsteny. Tance probíhaly obvykle od jedenácté hodiny večerní až do páté hodiny ranní.

Cakewalk bal prvním americkým tancem, který převzala bílá společnost od černé, a také prvním lidovým tancem přeneseným do tanečních sálů. Byl předvojem dalších afro-amerických tanců, které v budoucnu vstoupily do bílé společnosti. V Irsku se cakewalková tradice projevila zvykem podávat dort nejlepšímu tanečníkovi o nedělních sešlostech, a to i v nuznějších rodinách. "Ačkoli se nedělní jídlo zřídkakdy dostalo za obvyklou hranici mléka a brambor ze zbytku týdne, několik málo půlpencí se pokaždé ušetřilo na zaplacení zábavy, kterou nedělní dort poskytoval. Tento dort umístěný v kuchyni je znamením zábavy a stane se odměnou talentu; někdy je získán nejlepším tanečníkem, někdy největším šprýmařem společnosti." (z knihy paní LULLY)

Princip cakewalku je využit v mezihrách naší inscenace a je vlastně i jejím heslem: "Vyhrává ten, kdo nejlépe tančí - ten, kdo v tom umí nejlépe chodit - ten, kdo to nejlíp skoulí."