Tato inscenace je součástí společného projektu ostravských divadel, jejímiž duchovními otci jsou Marek Pivovar a Radovan Lipus a která by měla sledovat osudy hrdinných Argonautů na cestě za zlatým rounem, jíž se zúčastnil i Orfeus.

Příběh bájného pěvce Orfea patří k jednomu z nejznámějších řeckých mýtů. Zaznamenal ho Homér a později Ovidius v Proměnách. V dochovaných a dostupných dílech antických dramatiků se však toto téma kupodivu nevyskytuje. I moderní dramatika se k němu vrací spíš v aktualizujících parafrázích, které jsou Orfeovu příběhu vzdálené na míle daleko. Proto je mýtus o Orfeovi lákavou výzvou k autorskému zpracování.

Orfeus byl syn thráckého krále a Múzy Kalioppy. Bůh Apolón mu věnoval lyru a Múzy ho naučily hrát a zpívat tak divukrásně, že při jeho písních krotly šelmy, tichla voda a stromy a skály tančily. Orfeus opěvoval bohy a učil lidi naslouchat harmonickým zvukům.

Už v mládí ho postihla bolestná ztráta, když jeho milovanou choť Eurydiku uštkla zmije. Orfeus za ní sestoupil do říše mrtvých a svým zpěvem uprosil strážce podsvětí, aby mu ji vrátili. Nesplnil však podmínku, že se na společné cestě do říše živých nesmí ani jednou ohlédnout, a tak ztratil Eurydiku navždy. Nikdy po ní nepřestal tesknit a nikdy už neokusil lásky jiné ženy. Na cestě za zlatým rounem pomohl Argonautům v mnoha těžkých chvílích právě svým zpěvem. Skončil bídnou smrtí, když ho za jeho odmítavost zahubily vášnivé thrácké ženy. Jeho lyru však odnesly mořské vlny k ostrovu Lesbos, ze kterého se od té doby linou lyrické zpěvy do celého světa?

Tak vyprávějí dávné řecké báje, v nichž je tak jako v každém mýtu skryta věčná pravda o základních věcech člověka a také o samotě a nelehkém údělu výjimečných jedinců, jimž mimořádné nadání a schopnost být vždy sebou samým bývají životem velmi přísně zúčtovány. Právě tato dějinná zkušenost je inspirativním zdrojem k novému zpracování Orfeova tématu.