Pěna dní

Klasický román kultovního francouzského autora Borise Viana trochu klame tělem - pro režisérku Annu Petrželkovou jde však o ideální materiál. Poetická hříčka, která se z nezávazného žertování, jímž líčí bezstarostný život francouzské intelektuální mládeže (včetně úcty k filozofovi "Jean-Sol Partrovi"), promění v drásavý příběh o tragické lásce, těžké nemoci a chudobě, vychází v ostravském Divadle Petra Bezruče na výbornou...

Petrželková se do divadla vrátila po dynamické inscenaci Shakesparova Romea a Julie tentokrát s křehčím materiálem. K poeticky "francouzské" látce ji to táhne déle: podobně laděná inscenace Jules a Jim v brněnské Redutě však ještě trpěla nedostatky, které se režisérce u Pěny dní už podařilo vyladit. Scéně vévodí obří vana a prostor uprostřed se podle potřeby mění v taneční parket nebo kluziště. Jako vždy excelentní dvojici předních hereček - Terezu Vilišovou a Sylvii Krupanskou - doplňují dvě mužské posily souboru Ondřej Brett a Josef Jelínek. Svižná, laskavá, milá podívaná.

Vojtěch Varyš / Týden

Vian rozehraný mezi mantinely

Nad ostravskou inscenací Vianova románu Pěna dní nevypočitelně odměřují čas stadionové hodiny.

Slavný román Pěna dní Borise Viana z konce čtyřicátých let je zase "na scéně". Po několika pokusech v devadesátých letech se do něj čeští divadelníci opět zamilovali - shodou náhod francouzskou předlohu adaptovala během tří týdnů po sobě dvě divadla. Po Jiřím Havelkovi, který podle Pěny dní připravil inscenaci v pražské La Fabrice, si jej vybrala dramaturie ostravského Divadla Petra Bezruče. Dramatizaci připravil Petr Maška, režírovala Anna Petrželková, jejíž hravě výtvarný režijní rukopis si se surreálnou poetikou románu rozumí zcela nenuceně.

Napůl snový příběh dvou mileneckých dvojic, jednoho sluhy a jedné myšky zasadila spolu se scénografkou Lucií Labajovou na zvláštní zimní stadion: na jevišti je "ledová" plocha, za bílomodrými mantinely se zvedá prudká dvoustupňová dřevěná tribuna zvolna přecházející v byt s vanou a hnědou tapetou se zlatým dekorem. Na stěně bytu visí obvyklé stadionové propriety - tlampače a obří hodiny, které (poněkud nevypočitatelně) odměřují čas.

Láska, smrt, Ellington

Čas je přesně tím, čeho se hrdinům Pěny dní nedostává. Zhýčkaný bonviván Colin (Ondřej Brett) se rychle seznámí, rychle zasnoubí a rychle ožení s krásnou Chloé (Tereza Vilišová) - ona však záhy onemocní a rychle chřadne. Colin za nákladnou léčbu utratí celé své jmění, až nakonec nezbývá ani na důstojný pohřeb. Jejich přátelé Alise (Sylvie Krupanská) a Chick (Josef Jelínek) by se chtěli vzít, jenomže on místo toho propadá své posedlosti dílem filozofa Jean-Sol Partra, uzavírá se před Alise a všechny peníze padnou na všemožná vydání Partrových knih. A Nicolas (Lukáš Melník) - syntéza anglického osobního sluhy a francouzského kuchaře s rozježeným knírkem - při pohledu na to všeobecné neštěstí ze dne na den zestárně snad o padesát let.

Pěnu dní lze číst jako příběh o konci dětské bezstarostnosti, jak ji interpretuje Havelka v pražské inscenaci. Ta ostravská funguje trochu jinak (už proto, že její interpreti jsou přinejmenším o deset let starší než pražští konzervatoristé) - spíše je trefným odrazem doby. Do zprvu pozitivního "snu" prosyceného luxusem, láskou a hudbou Duka Ellingtona se v podobě noční můry prodírá současnost.

Když se zchudlý Colin uchází o zaměstnání v marné snaze získat dost peněz na další léčbu Chloé, setkává se s urputným manažerem (Dušan Urban v jedné ze svých několika rolí), který hledá "motivované, oddané mladé pracovníky", již budou práci věnovat veškerý čas a nebude jim vadit, že nejspíš nedostanou zaplaceno. A když se Chick vyhýbá placení daní, přichází o své milované knihy v exekuci. Čtveřice nepraktických intelektuálů se ocitla ve světě, v němž ztratila své místo.

Hluboko v pěně

V Divadle Petra Bezruče už dávno nepřekvapuje výtečné herectví a schopnost udržet zvolenou stylizaci - v tomto ohledu soubor skvěle doplnil i nově příchozí Josef Jelínek, pro nějž je Chick vůbec první velkou rolí na této scéně. Režisérka Anna Petrželková zahrnuje obecenstvo spoustou nápaditých metafor a obrazů, jimiž coby symbol nemoci hrdinky Chloé prostupují nejrůznější podoby květu.

Ostravská Pěna dní v ellingtonovském rytmu je o poznání hlubší, než se na první pohled jeví. Pocit tísnivosti jí prostupuje podobně, jako když Colina a Chloé na okraj jeviště tlačí přibližující se mantinel a závěrem zní nehladivý acid jazz.

Michal Zahálka / Hospodářské noviny / č. 006, 9. ledna 2013

Pěna dní sype sny i květy a nechává exekutory vraždit

Z hlediska příběhu i formy je nejznámější román Borise Viana natolik inspirativní, že i řadový a nenápaditý režisér by mohl na základě Pěny dní vytvořit působivou inscenaci. To však není případ Anny Petrželkové, kterou je možné označit za nejnadanější současnou režisérku mladé generace.

V ostravském Divadle Petra Bezruče si její talent a zručnost vyzkoušeli už před více než rokem, kdy měla premiéru inscenace Romeo a Julie. S Pěnou dní Petrželková postoupila ještě o krok dále. Je však třeba uvést, že své schopnosti ukazuje i ve výběru spolupracovníků - v případě Pěny dní to byl autor dramatizace Petr Maška a scénografka Lucie Labajová, kteří odvedli nadprůměrnou práci.

Práce, nuda, nemoc

Petr Maška využil hlavní dějové linie Vianova románu a scénář postavil na zobrazení životních osudů dvou mladých přátel - Colina, bohatýrského snílka, pro kterého je práce synonymem pro smrt všech duševních procesů, jež jsou podstatou lidství, a Chicka, inženýra ubíjeného nudnou a finančně nedostatečně oceněnou prací, jenž svou nespokojenost se životem léčí prostřednictvím stále většího vzdalování se od reality a ponořování se do světa stvořeného z knih a zbožňování filosofa Jean-Sol Partra.

Jevištní příběh je postaven na vývoji jejich vztahů s krásnými a oduševnělými dívkami Chloé a Alise a krutém konci jejich společného snu o šťastném životě. Colin se musí vyrovnat se smrtelným onemocněním své ženy a její smrtí, zatímco vztah Chicka a Alise ztroskotá na jeho vzrůstajícím fanatickém obdivu ke svému hrdinovi. Alise neustálý boj o minimální pozornost dožene k zoufalému činu. Srdcerváčem zabije zmíněného filosofa a podpálí všechna knihkupectví ve městě, aby si její přítel už nikde nemohl koupit žádnou z Partrových knih. Na jednom ze spálenišť naleznou její mrtvolu. Chick má podobný osud - zemře rukou násilnických exekutorů.

Vianův román však není primárně založen na tomto hrubě a realisticky popsaném ději, ale na zobrazení fantazijního a předem neodhadnutelného světa, stvořeného z autorových životních radostí i bolestí, z poeticky laděných vizí, a na zdánlivě nesmyslném propojování různorodých obrazů.

Ne náhodou byl Boris Vian členem Parafyzického kolegia a velkým obdivovatelem groteskní a sladkobolné poetiky Alfréda Jarryho. Pěna dní je příběhem, v němž se lidé a svět řídí podle vlastních pravidel, nerespektujících žádné morální zvyklosti ani přírodní zákony, světem složeným ze směsice „krutého a něžného", jak je Pěna dní popisována na plakátu inscenace.

Chloé umírá kvůli květinám, které miluje ze všeho nejvíc, neboť jí v plicích roste leknín. Colin, toužící svůj život strávit zbožňováním a opečováváním Chloé, musí kvůli velkým peněžním vydáním na nákup květin začít pracovat, a odhodit tak svou víru a hodnoty.

Chloé a Alise ve vaně

Věrnému zobrazení Vianova světa nepomohl jen scénář, ve kterém postavy často jednají podle běžných měřítek nesmyslně či neuvěřitelně, ale také scénografie Lucie Labajové a kostýmy Evy Jiříkovské, dohromady tvořící okouzlující vizuální obraz. Došlo k propojení dvou nároků na scénu, které je na častých jevištích bohužel výjimečné. Lucie Labajová propojila svou vizi jednoduchého a hravého prostoru lahodícího diváckému oku s nároky hereckých akcí.

Do vyvýšeného pozadí umístila nenápadnou modrobílou vanu, zbytek jeviště ohraničila mantinely ve stejných barvách. Herci tak mohou využívat obou hracích prostorů, vzájemně je propojovat i zaměňovat, diváci si naopak mohou dění na jevišti prostřednictvím variability scény vykládat různým způsobem. Například rozhovor během bruslení se podle realisticky založeného diváka může odehrávat na reálném kluzišti, zatímco divák hlouběji vnímající fantazijní odkazy může sledovat a vnímat tuto scénu, ve které se bruslí ve vaně, jako snově vystavěnou.

Jedním z nejsilnějších momentů, ve kterém se ukázala precizní spolupráce režie, scény i herců, je dialog mezi těžce nemocnou Chloé a Alise. Do středu jeviště je přivezena další vana, ve které Chloé leží, zatímco Alise stojí u vany v pozadí. Emocionální síla výstupu, podpořená synchronizovanou akcí zasypávání Alise květinami, vypovídá nejen o herecké souhře, ale i o promyšlené režijní koncepci.

Je obtížné a možná i zbytečné popisovat herecké kvality souboru Divadla Petra Bezruče, složeného z výjimečných a různorodých herců. Spíše bych ocenila schopnost režisérky s tímto souborem pracovat, neboť dokázala posunout některé herce novým směrem. Především Sylvie Krupanská v roli Alise přešla od vesměs ironizujícího pojetí postavy ve většině svých rolí na vážnější tóninu a zobrazila mladou dívku cele se obětující vztahu se sobeckým Chickem v tragickém vyznění, vedoucím až k její smrti.

Pěna dní se také stala velkou hereckou příležitostí pro Ondřeje Bretta v roli Colina a Terezu Vilišovou jako jeho manželku Chloé. Zobrazení příliš idealistického a příliš naivního páru, alespoň z pohledu nároků dnešního světa, se ujali se vší nonšalancí a grácií, dokázali využívat i svých darů vnější krásy, splňujících naše představy o dokonalém páru.

Pěna dní je těžkým úkolem pro recenzenta, neboť jí nelze nic jiného chválit. Je jedním ze dvou nejvýraznějších děl Anny Petrželkové z minulé sezony - tím druhým je Tichý Tarzan v Divadle Husa na provázku, jež má mnoho společného s Pěnou dní nejen co do poetiky, ale i kvality. Doufejme, že se jméno této výrazné režisérky objeví v nominacích na Ceny Alfréda Radoka.

Bylo by to nejen ocenění práce mladé generace, ale i kvalitního divadla. Je škoda, že v posledních letech začíná platit pravidlo „za dobrým divadlem jezděte do regionů". Naštěstí obě zmiňovaná divadla v Praze často hostují, Divadlo Petra Bezruče nejčastěji v Divadle v Celetné, tak doufejme, že se brzy dočkáme i pražské premiéry Pěny dní.

Dana Jará / aktualne.cz / 22. ledna 2013

Fotografie v tiskové kvalitě najdete ke stažení ZDE.

fotografie z generální zkoušky

Foto: Tomáš Ruta

Pěna dní 

Foto: Tomáš Ruta

Pěna dní 

fotografie z první čtené zkoušky

fotografie z premiéry

derniéra pěny dní

Boris Vian

(10. 3. 1920, Ville d?Avray – 23. 6. 1959, Paříž)

Rodina a dětství

Boris se narodil jako druhý ze čtyř dětí. Měl dva bratry, Lélia a Alaina a sestru Ninon. Jeho matka Yvonne byla vášnivou milovnicí hudby; Borise pojmenovala podle hlavní postavy Musorgského opery Boris Godunov. Pro jméno nejstaršího ze sourozenců, Lélia, byla zas inspirací Fantastická symfonie Hectora Berlioze.

Borisův otec Paul byl o 8 let mladší než jeho manželka a byl rentiérem. Rodina Vianova žila šťastně ve vile Les Fauvettes. Roku 1929 přišel „Černý čtvrtek“ – krach na newyorské burze. Paul přišel o veškerý majetek. Vilu pronajal, přestěhoval se s rodinou do zahradního domku a začal pracovat.

Srdce

Ve 12 letech se u Borise projevila vrozená srdeční vada – nedomykavost aortální chlopně. Tehdy neléčitelná. Nemocné srdce ovlivnilo celý jeho život. Nosil v hrudi „časovanou bombu“.

Studia, trubka, jazz

Boris vystudoval lyceum a poté pařížskou l´École centrale, roku 1942 získal inženýrský diplom. V době studií se zamiloval do jazzu a stal se ve Francii jedním z jeho průkopníků. Situace nebyla „hudbě černochů“ nakloněna – nacističtí okupanti ji za 2. světové války zakazovali. Přesto strávil Boris se svou milovanou hudbou celé dospívání. Jeho otec přistavěl k vile ve Ville d´Avray taneční sál. Udělal radost svým dětem a ty byly zároveň pod nenápadnou rodičovskou kontrolou. Boris byl kvůli své nemoci zproštěn vojenské služby, mohl se tedy – vedle studií – věnovat všemu, co miloval: hudba, tanec, dívky... Spolu se svými bratry založili první jazzovou kapelu. Boris se naučil hrát na trubku, Alain na bicí, Lélio na kytaru. Dvakrát týdně se konaly „večírky bratrů Vianových“, tzv. surprises-parties. Politiku, válku, to vše tehdy Boris zcela ignoroval. V jeho světě pro ně nebylo místo.

Foto: Tomáš Ruta

Pěna dní 

Saint-Germain-des-Prés

V roce 1942 se bratři seznámili s Claudem Abadiem a stali se členy jeho jazzového orchestru. Konec války pak přinesl konec zákazů a cenzury; jazz byl hudbou svobody. Ve Francii neměl hlubokou tradici, těsně před válkou se mu věnovalo jen pár nadšenců. Až po 2. světové válce vstoupil do širšího povědomí, a to právě zásluhou Vianovy generace. Abadieho orchestr se proslavil na jazzovém festivalu v Bruselu v roce 1945 a o rok později získal Velkou cenu pařížského festivalu jazzových amatérů. V roce 1947 se stala útočištěm jazzových muzikantů pařížská čtvrť Saint-Germain-des-Prés se svými kavárnami a nočními bary. Boris Vian tu vystupoval s kolegy z Abadieho orchestru, nejprve ve sklípku Tabou, posléze v klubu Saint-Germain-des-Prés. Nebyla to ale jen čtvrť muzikantů, scházela se zde i existencialistická bohéma, mezi ní i fi losof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Ten otiskl Vianovi ve své kritické revui Les Temps modernes řadu textů včetně ukázky románu Pěna dní. Po nějakém čase, kolem roku 1950, davy turistů toužících spatřit na vlastní oči postavy pařížské bohémy a proudících do ulic a podniků Saint- Germain-des-Prés vyhnaly umělce z jejich oblíbených míst. Zanikla tak defi nitivně jedna z posledních pařížských bohémských čtvrtí.

Nemoc a jazz

V době válečné prokázala Borisovi jeho nemoc paradoxně pozitivní službu: nemohl do války, mohl se věnovat hudbě. Později si ovšem za tuto „službu“ nemoc vybrala krutou daň. Lékaři ho varovali: musí se vzdát své lásky – trubky a tím pádem i aktivního provozování jazzu. Pokud ne, bude riskovat svůj život. Boris se rozhodl a s dráhou jazzového trumpetisty se defi nitivně rozloučil v roce 1951. O jazzu dál alespoň psal do časopisů Combat a Jazz Hot a později začal pracovat pro gramofonovou fi rmu Phillips. Stal se šéfredaktorem její jazzové sekce a vytvořil cennou kolekci nahrávek velikánů tohoto žánru. A co víc – některé z nich se mu podařilo pozvat do Paříže. Přijel Dizzy Gillespie, Charlie Parker, Miles Davis i samotný jazzový bůh Duke Ellington.

Boris Vian spisovatel

Autor románů, povídek, divadelních her, písňových textů, novinář, jazzový kritik, překladatel.

Vianova první kniha (Zmatek v Andénách) tiskem za jeho života vůbec nevyšla, druhá (Vercoquin a plankton) vyšla na přímluvu přítele, spisovatele Raymonda Queneaua, ovšem pouze v malém nákladu. A podobně vycházela postupně i další jeho díla (Pěna dní 1947, Podzim v Pekingu 1947, Červená tráva 1948, Srdcerváč 1951...). Všechna byla přijímána čtenáři i kritikou vlažně, s nepochopením. Teprve po Vianově smrti se jeho literárnímu odkazu dostalo uznání, jakého si zaslouží: už v 60. letech 20. století,od nové, mladé generace, nezatížené už válkou, generace svobodné, lačné vstoupit do nadreálného světa plného fantazie, v němž lidé, zvířata, rostliny i věci žijí svými vlastními životy, nespoutanými konvencemi a nesmyslnými pravidly a zákony. Z Borise Viana se stal kultovní autor: „Vian je čten, jako se poslouchají Beatles.“ (Jiří Pelán)

Vernon Sullivan

Okamžitý úspěch ovšem zaznamenaly knihy spisovatele Vernona Sullivana. Vianův přítel, šéfredaktor Editions du Scorpion, potřeboval pro své nakladatelství „zaručený trhák“. Boris napsal v létě 1946, během čtrnácti dní dovolené, román Naplivu na vaše hroby, inspirovaný tvrdou americkou školou s prvky rasismu, brutality, erotismu. Vernona Sullivana – černošského amerického spisovatele – si Vian vymyslel, k románu se přihlásil pouze jako jeho překladatel. Poprask, který kniha vyvolala, přerostl ve veřejný skandál, Vian se po čase přiznal k autorství, byl nazýván pornografem, hrozil mu soud, vězení a vysoká pokuta. A... z knihy se stal bestseller, který dočasně zajistil Vianovi nečekaně vysoké příjmy. Coby Vernon Sullivan pak napsal ještě další tři romány.

Je příznačným vianovským paradoxem, že největší slávu zajistila Borisi Vianovi za jeho života mystifi kace. Kniha, která rozhodně neměla ambice být ceněna pro své literární kvality, přebila na čas všechna hodnotná díla „pravého“ Borise Viana.

Foto: Tomáš Ruta

Pěna dní 

Vianovy ženy

O prázdninách roku 1940 se Boris seznámil s Michelle Léglise, o rok později se vzali. Měli spolu dvě děti. Po deseti letech vztahu se rozešli a Boris potkal svou druhou osudovou ženu, tanečnici Ursulu Kübler, podruhé se oženil roku 1954. Ursula mu stála po boku až do konce jeho dnů.

Patafyzika

V roce 1952 přivedl Borise Viana jeho přítel Raymond Queneau do Patafyzického kolegia, založeného v roce 1948 jako hold Alfrédu Jarrymu a jeho doktoru Faustrollovi, při příležitosti 50. výročí vydání Jarryho knihy. Vian se hned stal velmi aktivním členem. V hierarchii Kolegia zastával hodnost Transcendentálního satrapy. Ze všech vlivů, které na něj v jeho tvorbě – a potažmo i v jeho celém životě – působily (existencionalismus, absurdní divadlo, surrealismus atd.), byla Jarryho patafyzika jistě vianovskému srdci nejbližší.

Boris Vian chansoniér

V roce 1955 se představil publiku ve varieté coby chansoniér. Chansony psával pro různé interprety (mj. Serge Reggiani, Juliette Gréco), teď je začal psát i pro sebe. Jedním z nejslavnějších je pacifistická balada Le déserteur, složená jako protest proti francouzské válce ve Vietnamu. V roce 1955 se Vian vydal se svými písněmi na turné po francouzském venkovu. Vysloužilí vojáci v publiku se neztotožnili s poselstvím Déserteura a Viana vypískali. Vrátil se vyčerpán, trpěl dušností, objevil se plicní edém. Dráhu chansoniéra záhy ukončil, zdravotních potíž se ale nezbavil.

Boris Vian malíř

Boris Vian nebyl pouze nadaným literátem, hudebníkem a navíc inženýrem. Věnoval se i sochařství a malbě, vystavoval v galerii Gallimard vedle takových osobností, jakými byli např. Pablo Picasso, Louis Aragon, Tristan Tzara a další, a to už v roce 1946 (výstava „Si vous savez écrire, vous savez dessiner“ – Umíte-li psát, umíte kreslit.) Obrazy podepisoval anagramem svého jména: Bison Ravi.

La fin

V roce 1959 natočil režisér Michel Gast fi lm podle „Sullivanova“ románu Naplivu na vaše hroby. Vian s fi lmovou adaptací nesouhlasil, ale nedokázal jí zabránit. Přemluven, vypravil se v červnu na promítání fi lmu. Po deseti minutách promítání mu selhalo srdce. Zemřel v 39 letech.

Foto: Tomáš Ruta

Pěna dní 

Pěna dní

Román Pěna dní (L´Écume des jours) napsal Boris Vian během dvou měsíců roku 1946. Spisovatel a básník Raymond Queneau, který brzy rozpoznal velký Vianův literární talent, měl zásluhu na tom, že se už první Vianův rukopis dostal do významného pařížského nakladatelství Gastona Gallimarda – Plejády. Teď žádal pro toto nakladatelství další rukopis a doufal, že z něj bude horký kandidát na cenu Plejády pro rok 1947. Mocní představitelé nakladatelství, kritik Jean Paulhan a spisovatel Marcel Arland, byli však příliš konzervativní. Vianův snový svět, něžný i krutý, plný barev, fantazií stvořených květin, podivných přírodních úkazů, krásy, křehkosti, lásky i smrti, svět, v němž neplatí zákony logiky reálného světa, nezapadal do jejich představy o tom, o čem má pojednávat dobrý román. Cenu Plejády získal katolický básník Jean Grosjean. Vian byl trpce zklamaný: „Cítím hlubokou ránu, ale nikdy to nepřiznám.“

Čtenáři, kromě několika osvícených výjimek (mezi nimiž bylo několik Vianových přátel, kj. Jacques Prévert či Eugène Ionesco), si také těžko hledali k nezvyklé knize cestu. Jak prohlásil sám Vian: „...Zkusil jsem lidem vyprávět příběhy, jaké nikdy nečetli. Byla to hovadina, tuplovaná hovadina: líbí se jim jen to, co už znají. Mě ale vůbec v literatuře nezajímá to, co už znám.“

Boris Vian zemřel velmi předčasně, v pouhých 39 letech. Už několik málo let poté, na počátku 60. let 20. století, jeho román čtenáři znovu objevili. Tentokrát už to byli čtenáři trochu jiní, toužící po nových formách, svobodném a nekonvenčním životě. Pěna dní se stala přímo kultovní knihou 60. let. Vyšla v mnoha překladech po celém světě a dočkala se dokonce i zařazení do oné slavné edice Plejády...

Anna Petrželková:

„Nejkrásnější příběh lásky. Pojímá ji v celé její něze, spanilosti i bolesti. Věčná prohra člověka s pomíjivostí. Nemožnost zadržet slastný okamžik, chvilku štěstí, na věčnost. Nejvíc mne však přivábil k Vianovi jazyk, pohroužený zcela do rytmu jazzu. Ztělesňuje tak přesně jeho atmosféru - se vší jeho hravostí a tesknotou.“

Milostná klasika. Překrásný román Borise Viana přímo vyzývá k jevištnímu zpracování. Už podruhé se v našem divadle režisérka Anna Petrželková podívá na zoubek příběhu o lásce, opojné, něžné a kruté. A tentokrát ještě navíc oděné do lehce absurdního hávu. Colin miluje Chloé, Chloé miluje Colina. Chick miluje Alise, Alise miluje Chicka. Romantika, idyla! A všichni by žili šťastně a spokojeně až do smrti… Nebýt leknínů a filosofa Jean-Sol Partera…

Poděkování partnerům

Děkujeme firmě Portaflex za dodání materiálu na výrobu scény. www.portaflex.cz