revizor

„Revizor – aneb, kterak Vlasta Burian zabloudil v českém parlamentu. Nesmiřitelná komediální konfrontace divokých koní a zatuhlých nosorožců." Stále aktuální klasika. Mistrná satirická komedie o záměně identity, (s)prosťáctví a politikaření. Tajný revizor Chlestakov totiž není vůbec tajný a už vůbec ne revizor! Ačkoli se komedie odehrává v Rusku, kdysi, ještě za cara, pořád ještě má co říct. A ještě dlouho bude mít…

V dubnu roku 1836 měla na jevišti petrohradského divadla premiéru nejvýznamnější z Gogolových divadelních her. Hra, která je řazena mezi nejstěžejnější díla světové dramatiky: Revizor. Satirická pětiaktová komedie se odehrává v jistém bezvýznamném ruském malém městě (pravděpodobně Kursk). Námět hry si Gogol vypůjčil od svého přítele Puškina, kterému se dokonce také jednou přihodilo, že byl omylem pokládán za Revizora. Několik her na podobné téma již existovalo, žádná však zdaleka nedosahovala takových kvalit jako Gogolův Revizor.

Krátce po petrohradské premiéře byla hra Revizor uvedena i v Malém divadle v Moskvě. Část publika byla rozhořčena, dotčena. „To všechno je nesmysl, pomluva, fraška!“ Inu, potrefená husa...

Jak reagovalo publikum mladé, lidé nespokojení s poměry, které v Rusku vládly, dokládají slova jednoho z diváků: „Někteří z nás viděli tenkrát na scéně také Revizora. Všichni byli nadšeni, jako vůbec všechna tehdejší mládež. Druh druhu potom nazpaměť opakovali – opravujíce a doplňujíce se navzájem – celé scény, dlouhé dialogy z této komedie. Doma nebo na návštěvách nám bylo zhusta horlivě se přít se staršími (a mnohdy, bohužel, ani ne staršími) lidmi, kteří se mrzeli na novou modlu mládeže a kteří se ujišťovali, že u Gogola neexistuje žádná realita, že všechno je jeho vlastní výmysl a karikatury, že takoví lidé na světě vůbec neexistují, a existují-li, že jich je mnohem méně v celém městě než u Gogola v jedné komedii. Půtky byly ohnivé, dlouhé, až pot vystupoval na lících i dlaních, až oči sršely a tlumeně se rozhořívalo záští nebo pohrdání – ale starci nemohli změnit v nás ani čárečky a naše fantastické zbožňování Gogola se rozrůstalo stále šíř a hloub.“

„Nikdy ještě nikdo před Gogolem nepředvedl na materiálu ruského úřednictva takový kurs patologické anatomie. Se smíchem, bez milosti proniká do nejtajnějších záhybů této nečisté a zlé duše. Gogolova komedie Revizor je nejstrašnější zpovědí současné Rusi.“

(Bohumil Mathesius: Básníci a buřiči,Praha 1975, Michal Bašmak: Gogol, Praha 1947)

videoukázka

recenze

Revizor jako protikorupční groteska

Když N. V. Gogol psal svou vrcholnou komedii Revizor, jistě nečekal, jaké kletby potrefených carských byrokratů se na něj sesypou. Ale ani nemohl tušit to, že jeho hra bude stále obdivovaná a aktuální, protože každá doba v ní najde zrcadlo odrážející lež, klam a zlodějnu, tedy obecnou morální zkaženost. Na pozadí palčivého problému, jímž je dnes korupce, vynikne v plném světle inscenace Martina Františáka v Divadle Petra Bezruče. Groteskní komedie v jeho provedení diváky dosyta pobaví, ale taky z ní nakonec zamrazí.

Traduje se, že A.S.Puškin zažil situaci, kdy byl omylem považován za revizora z vyšších míst. Nápad o falešném revizorovi rozvinul a předal příteli a chráněnci Gogolovi, jenž na toto téma napsal komedii mravů, kterou později přepracoval do charakterově budované komedie posunuté do groteskní polohy. Pojednává v ní o tom, jak mladý úředníček obalamutí městské hodnostáře vyplašené důvěrnou informací o chystané revizi z Petrohradu. Obě strany si zpočátku vůbec nerozumějí, protože jsou zaslepeny svým strachem: mladík, který v hotýlku pobývá na dluh, se bojí, že ho přišli zavřít, a křiklavě se proti tomu ohrazuje, zatímco hejtman v něm vidí hrozivého revizora a snaží se spolu s ostatními papaláši získat ho na svou stranu všemi možnými prostředky. Právě na tomto nedorozumění se rozbují sled situací plných humoru, ironie, paradoxů a sžíravé satiry. Je až neuvěřitelné, co všechno se odehraje během děje, který obsáhne sotva čtyřiadvacet hodin života postav…

Inscenace udiví nespoutanou obrazností a výstřední expresí hereckých projevů, postavy proto působí -každá v různé míře- nereálně, figury a figurky jsou tu nositeli symbolů, karikatury. Napomáhá tomu scéna Jana Štěpánka, na níž je vše režijně až překvapivě využito (ikonu, k níž se všichni klaní, lze ukrást, vanička je použita i ke spaní, okna se závěsy mohou sloužit jako úkryt, smeták poslouží ke shromáždění kořisti do kufru), podobně jako kostýmy Marka Cpina hýřící odlišujícími znaky (uniforma s řády, civilní šaty, ale i župan, papuče, papacha a přezdobené krinolíny žen, pod které se lze schovat). V přiléhavě volené hudbě Norberta Lichého zazní pravoslavné a ruské lidové motivy, živý rytmus hry podbarvuje břeskná kapela složená z herců, v níž každý s chutí hraje na nějaký nástroj.

Režijní metoda uvolnila tvořivost aktérů směrem ke svérázné nadsázce. Hereckou exhibici předvedl Lukáš Melník, skvěle vybavený k exponování chameleónského charakteru Chlestakova. Vrčí hlady, vykřikuje strachy, omámený změnou situace bobtná v opileckém chvástání, hektickém chtíči a bezmezné hrabivosti. Je to přesně ten „fantasticky mihotavý fantóm lži“, jak tuto postavu charakterizoval Gogol. Norbert Lichý se v roli sluhy ukázněně drží zpátky, ale lišácky využije každou příležitost. Hejtmanovi sekunduje pět funkcionářů: Josef Jelínek ztělesnil inspektora jako slizouna, Miroslav Kudela soudce jako tupce, Ondřej Brett poštmistra v opilecké klauniádě, Tomáš Dastlík a Dušan Urban nerozlučnou dvojici popletených statkářů. Ženský prvek do hry vnáší Zdena Przebindová v roli pokrytecké, obdivu chtivé hejtmanovy ženy, a Sylvie Krupanská jako její poslušná a natvrdlá dcera. Nakonec si nechme hejtmana Přemysla Bureše, jehož projev je jen mírně nadsazený, aby jeho upjatá strohost vynikla ve sžíravé replice: „Čemu se smějete?! Sami sobě se smějete!“

Martin Františák se v Divadle Petra Bezruče především věnoval temným, existenciálně naléhavým, bilancujícím dramatům jako byly Job, Bezruč?!, Rodinná slavnost, Nevěsta, Správkař. Revizorem prokázal, že stejně přesvědčivě dovede vyložit klasickou groteskní komedii v duchu divadelního myšlení dnešní doby. Tedy jako postmoderní, třeštivou, klaunskou grotesku otevřenou vnímání (a ovšem i potěšení!) všech vrstev diváků.

Milan Líčka / Ostravablog.cz / 10. prosince 2013

fotografie z generální zkoušky

Foto: Tomáš Ruta

Revizor 

Foto: Tomáš Ruta

Revizor 

Foto: Tomáš Ruta

Revizor 

fotografie z derniéry

fotografie z premiéry

fotografie z první čtené zkoušky