Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

Foto: Petr Hrubeš

Should i stay or should i go? 

fotografie ze zkoušky 15. listopadu 2007

Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

fotografie ze zkoušky

skutr / zkouška 

opravdu výjimečný projekt / co čeká diváky? / nevšední zážitek / gejzír nápadů i imaginace / co čeká herce? / netradiční vznik i průběh práce / autorský přístup ke zrodu představení / úplné vytvoření postavy / kombinace zvuku, pohybu a slova / tak to tu ještě nebylo!

o inscenaci

SKUTR – dost dobře zavedená divadelní značka

Autorské dvojice nejsou ničím neobvyklým. Ovšem režijní duo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, tvořící pod značkou Skutr, je v našich končinách skutečnou raritou. „Dělat v tandemu je nesmírně pohodlný. Každý z nás dělá jen to, co umí a co ho baví. Ostatní zastane ten druhý. Spousta režisérů nám náš tandem závidí.“ (L. T. 2007)

Lukáš Trpišovský se narodil v roce 1979 v Praze. Po maturitě na gymnáziu Přípotoční studoval od roku 1998 hudební vědy na FF UK v Praze, v roce 1999 začal studovat režii-dramaturgii na pražské DAMU, kde se potkal se stejně starým Martinem Kukučkou. Ten měl v té době za sebou maturitu na gymnáziu Púchov i působení ve „Folklórnom súbore Váh“. „Potkali jsme se před osmi lety na DAMU v Praze. S Martinem jsme oba dva líní, a tak děláme jen věci, které nám jdou. Zjistili jsme, že v tom se doplňujeme, a proto děláme spolu. Dvě půlky líného je jeden pracovitý.“ (L. T. 2004)

Od roku 2001 pravidelně spolupracují jako režijní tandem. „Studovali jsme ve stejném ročníku. Ve druháku jsem dostal nabídku na inscenaci, a protože přišla na poslední chvíli, přizval jsem Martina. Na zkouškách jsme zjistili, že si píšeme téměř totožné režijní poznámky. Divadlo vidíme stejně, nepřeme se, ale doplňujeme.“ (L. T. 2005)

Začali působit pod značkou SKUTR, kterou jim vymysleli jejich spolužáci z DAMU. „Ve Vilniusu nám jeden novinář na tiskové konferenci sdělil, že si to vyhledal na netu a že SKUTR, podle slov našeho bývalého premiéra, znamená SKUrvený TRpaslík. My jsme mu to nevymlouvali:-) Ve skutečnosti nám tu přezdívku vymyslel někdo ze spolužáků na DAMU (dodnes se dotyčný ke svému nápadu nepřihlásil). My jsme to přijali, když už nám tak všichni říkali, a udělali jsme si z toho logo. Tím jsme fascinovali jednoho pedagoga z Columbia University v New Yorku. Naše práce se mu taky líbila, ale to logo bodovalo ze všeho nejvíc!“ (L. T. 2007)

Oba v roce 2004 absolvovali obor režie-dramaturgie pod vedením prof. Josefa Krofty a prof. Miloslava Klímy na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze, kde i nadále pokračují v postgraduálním studiu. „Krofta si do ročníku vybíral lidi, kteří nebyli nijak zasaženi divadlem, chtěl, aby ho teprve postupně objevovali. A to pro nás bylo štěstí, protože jinak bychom se na DAMU asi nedostali. Vždyť Lukáš ani nevěděl, co je to dramaturgie.“ (M. K. 2006)

Věnují se především multižánrovým autorským projektům. „Prošli jsme křivkou jako v milostném vztahu: nejdřív soulad, pak drobná rozčarování a objevování zlozvyků. To je fáze, v níž se s chybami smíříte, nebo odejdete. My jsme se smířili. Oba se bojíme, že bychom se mohli jednou rozejít. Dva režiséři na zkoušce je luxus. Hrozná představa, že je režisér sám a musí působit jako sebejistý pánbůh.“ (L. T. 2005)

Za svou práci získali řadu ocenění – Cenu Evalda Schorma, Cenu Josefa Hlávky, Cenu děkanky DAMU, Grand Prix na mezinárodním festivalu ZLOMVAZ 2004 v Praze a Grand Prix a Cenu diváků na mezinárodním festivalu FIST 2007 v Bělehradě. Třikrát po sobě byli nominováni na Talent roku Ceny Alfréda Radoka. „Letos už jsme zašli za kritiky a říkáme jim: Až nás budete chtít příště nominovat, tak se dobře dohodněte, ať už konečně vyhrajeme, protože potřetí už vám tady křoví dělat nebudeme. Všichni jsme se náramně zasmáli, akorát oni nepochopili, že to myslíme vážně.“ (SKUTR 2006)

Ani prestižní Cenu Sazky a Divadelních novin, na kterou byli dvakrát navrženi, zatím nezískali. „Tahle cena nás mrzí, protože je to skutečně finanční cena!!! A já bych si teď zrovna potřeboval zařídit kuchyň! Ach jo...“ (L. T. 2007)

Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

Dlouhodobě spolupracují v rámci divadelní laboratoře Archa.lab s Divadlem Archa v Praze, kde vytvořili inscenace Nickname (2004), Duší dítě (2005), Understand (2005), 8 – polib prdel kosům (2006) a Plačky (2007). „Spolupráce s Divadlem Archa v rámci Archa.lab – to je sen! Je to jediné české divadlo, které již čtrnáct let funguje v rámci mezinárodního kontextu. Přiváží špičkové tvůrce a vytváří ojedinělé cross-over, side-specific či social-specific projekty.“ (L. T. 2007)

Režírovali i v předních českých divadlech – Národním divadle v Praze (Hrdinové, 2006), v Divadle Na zábradlí (Kdyby tohle bylo divadlo..., 2004, a Plyš, 2005), ve Švandově divadle (Shock EVEnt, 2005) nebo v Českém rozhlase (Slyšet Andersena, Plyš, Hřiště). „Trochu jsem se spolupráce s herci z Národního divadla obával, očekával jsem od nich k těm našim až infantilním improvizacím, kde se herci svíjejí po zemi, určitý odpor, ale ono je to asi bavilo, protože nikdo z nich neprotestoval.“ (L. T. 2006)

Ještě coby studenti DAMU začali spolupracovat s wroclawskou školou PWST. Původně chtěli po svém pojmout příběh barona Prášila, ale když dostali k dispozici herecký soubor složený ze tří kluků a deseti dívek, rozhodli se pro autorský příběh o válce, který se odehrával v zasypaném bunkru a dostal příznačný název Masakra. „Velmi zásadní inscenace – během tohoto projektu se totiž Honza Polívka (náš scénograf) poznal se svou nastávající ženou, se kterou nyní žije ve Warszawě.“ (L. T. 2007)

Spolu s dalšími vysokými divadelními školami v Bratislavě, PWST v Krakówě a DAMU v Praze připravili několik mezinárodních projektů – MacBeth (2003), Ráj srdce labyrint světa (2006). Kromě autorské práce vedou workshopy (Praha, Wroclaw, Bratislava, Bělehrad, Mostar). Jejich práce byla prezentována na mnoha festivalech po celé Evropě. „Podle mne je divadlo skutečná demokracie, kde v jediném okamžiku záleží jen na umu a síle přesvědčivosti. To, zda je herec, režisér nebo divák komunista, černoch, gay, uprchlík, zdravotně postižený nebo prezident, je nepodstatné. Nudné zůstane nudným a geniální geniálním!“ (L. T. 2007)

Zůstat, nebo odejít?

Projektem „Should I stay or should I go“ chceme představit ostravskému publiku mladou a osobitou dvojici neotřelých divadelníků, kteří vystupují pod pseudonymem SKUTR. Proč jsme se rozhodli je oslovit? Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský si za krátkou dobu svého uměleckého působení získali přízeň diváků i odborné kritiky a bezesporu patří k nejvýraznějším režisérům své generace. I to, že byli třikrát za sebou nominováni v kategorii „Talent roku“ na Cenu Alfréda Radoka, i to, že jejich věhlas přesáhl hranice naší republiky, ukazuje, že jde nepochybně o výjimečný tvůrčí tandem. Skutři totiž patří nejen k nejtalentovanějším, ale také k nejoriginálnějším mladým divadelníkům v České republice. Aktuální témata (např. chat či výročí narození Hanse Christiana Andersena) přenášejí na jeviště velmi pozoruhodným a rafinovaným způsobem. Disponují imaginací a vtipem, díky kterým jsou jejich představení vždy zážitkem – pohybové, scénografické, hudební a jiné prostředky obvykle skloubí velice svébytným, neotřelým systémem, takže ve výsledných inscenacích fungují dokonale. Pokud jde o styl práce a metodu, kterou tato dvojice tvoří, bývá pro soubory, s nimiž se pracovně setkají, zajímavou inspirací, zvláště pak v oblasti neinterpretační tvorby, často označované jako tvorba plně autorská.

Foto: Tomáš Ruta

Should i stay or should i go? 

Naše inscenace se zabývá tzv. fenoménem odchodu. (Téma domova, jeho ztráty a případného znovunalezení, se už u SKUTRu objevilo v náznacích dříve. Možná bude zajímavé sledovat, jak se jej zhostí v momentu, kdy ho postaví do hlavní role.) Odchodu z dosavadního domova za studiem, prací, „lepším životem“ do jiného města (ve smyslu i jiného místa). Jaký vlastně máme vztah ke svému domovu, který jsme opustili? Můžeme se tam po několika letech vrátit? A vrátíme se do stejného místa, tak, jak jsme ho opustili? Je to vůbec možné? Kdo se víc změní, naše rodiště, nebo my? Co to vlastně znamená emigrovat? Jak taková změna ovlivní naši kariéru, osobnost, naše kontakty?

Inscenace by měla být především projektem pro mladé, kteří dnes v sociálně slabších aglomeracích (jako je například i naše město) řeší otázku, zda mají odejít ze svého rodiště pryč za prací či za studiem, zda se pak chtějí nebo mají vrátit. Věříme, že přesně toto téma osloví diváky v celé Ostravě, která se potýká s velkými so- ciálními problémy. Zároveň je toto téma všeobecné a nevztahuje se jen na ostravský region. S nutností vyrovnat se s myšlenkou „opustit svůj domov“ se přece potýká mnoho mladých ať už v rámci naší republiky, nebo celé Evropy – zejména východního evropského bloku či bývalé Jugoslávie, tak, jak se o tom přesvědčili Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka například během workshopu, který vedli v bosenském Mostaru.

Připravovaný projekt je pro Divadlo Petra Bezruče výjimečným z hlediska vzniku a průběhu práce. Smyslem bylo, aby se herci souboru setkali s autorským přístupem ke vzniku projektu. Od úplného vytvoření postavy za pomoci kombinací zvuku, pohybu a slova, přes podíl na celkovém tvaru inscenace. Titul „Should I stay or should I go“ je totiž tak trochu experiment. A spolupráce s tandemem SKUTR, jak pevně doufáme, přinese všem zúčastněným velký umělecký zážitek. Tedy i Vám – našim divákům!

Takže – zůstat, nebo odejít?

Sám před sebou nikam neutečeš

Oceňované režisérské duo SKUTR, sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, nedávno zavítalo do ostravského Divadla Petra Bezruče. A výsledkem je v mnohém pozoruhodná inscenace Should I stay or should I go?

Psát, či nepsat o tomto představení? V tomto případě existuje jednoznačná odpověď. Horší už je to s odpovědí na otázku, kterou nastoluje nová inscenace Divadla Petra Bezruče Should I stay or should I go?

V prvotní linii jde samozřejmě o dilema, zdali odejít, či neodejít, ale v dalším plánu jde obecně o rozhodování. Kdo z nás si takovou otázku v životě nekladl? Kolikrát během našich životů se dostaneme do situace, kdy podobný problém vyvstane? Může se třeba jednat o ta jednodušší rozhodování, kde a jakou střední školu studovat. Častěji se ono dilema vyjevuje při volbě vysoké školy. Jít do toho po hlavě, nebo mít jistotu rodičovského zázemí? Jsou však i takoví, kteří k opuštění pohodlného hnízdečka nepotřebují žádné vnější podněty, spíše je pohání vnitřní nutkání po samostatnosti. Ale kolik takových je, když i u nás se pomalu začíná rozšiřovat fenomén, který je ve státech jižní Evropy doslova rozbujelý? Mladí muži i ve svých třiceti letech stále zůstávají u svých rodičů a vůbec jim nepřijde divné, že si ze své matky udělali otroka. To jsou samozřejmě ty jednodušší situace. Co však dělat v případě, kdy je potřeba učinit zásadní rozhodnutí? Je toto opravdu ta osoba, se kterou chci strávit zbytek života? A proč si neudělat tu situaci ještě složitější, počkat si na děti a zacyklení ve splátkách společného majetku, a pak začít řešit otázku vlastní spokojenosti, která může vyústit v odchod? Nedej bože, aby se do toho přidala nespokojenost v práci. A tak by se dalo pokračovat donekonečna. Pokud už se máme k nějakému zásadnímu kroku rozhoupat, ten impuls musí být pro nás dostatečně silný a je jedno, jak jej vnímá okolí. V danou chvíli se stává středobodem vesmíru.

A přesně toto je výchozím momentem nejnovější inscenace v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pět herců a hereček zde rozvíjí toto ústřední téma po svém a mají záchytný bod v osobě šesté, ve které se zhmotňuje zkušenost, nadhled a odstup zralého věku. Možná i trocha rezignace. Kdysi sice měla touhu být zpěvačkou, ale dnes jí stačí, když se vydovádí doma a v koupelně rozjede svou show. V prvotní chvíli by se dalo usuzovat i na generační rozkol. Starší osoba vidí více, než si mladí dokáží připustit, ale oni si potřebují projít vlastní zkušeností. A o to se opravdu pokoušejí. Odcházejí naplnit své sny nebo setřást nesnesitelnost vlastní životní situace. Zůstat, nebo odejít? To je ústředním dilematem inscenace SKUTRU, která obohatila repertoár ostravského Divadla Petra Bezruče.

Muž, který chce být ženou. Proč by se mu to mělo splnit právě v Londýně? Co mu nedovoluje se „uvolnit“ tady u nás? Žena, která má natolik citlivý pupík, že se jej nemůže ani dotknout. A tak jej používá jako satelit a vysílá signály. Hledá druhou osobu, která by do něj zapadla. Leč marně. Ono nevyřčené zoufalství se děsivě vyjevuje u matky tří dětí, která má na krku manžela, barák a kdovíco ještě. Bezmyšlenkovitě se vrhá do jakýchkoliv avantýr, které se jí naskytnou. Pokaždé z nich však vyjde ještě více zdeptaná. Takové citově vyprahlé osoby mají často touhu spasit svět nebo alespoň někoho jiného. Jenže z důvodu jejich vlastního zmatku se všechno bortí. Neštěstí stíhá neštěstí. S podobným zoufalstvím do děje vstupuje i mladík, který je díky svému rodinnému zázemí (otec alkoholik mlátící matku) citově zdevastován. Tím pátým je mladý muž, který se snaží najít klid. Pětice se na své pouti potkává a prožívá spolu chvilkové záchvěvy naděje a následného zklamání. Svou zkušeností si prošli a už jim vůbec nic nebrání se vrátit. Smířlivé stáří to očekává a má pro to pochopení.

Zůstat v Ostravě, nebo odejít? Není vůbec nutné vědět, jak mladá režisérská dvojice SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) přišla na ono téma. Důležité je, že funguje. Dá se usoudit, že společně s herci vycházeli z bodu nula a za pomoci improvizace došli k výsledné podobě. Malinko se nemohu zbavit pocitu, že by ta inscenace byla jiná a delší, pokud by měli na přípravu více času, ale i tak je to hodina velmi výživná. V tom, co rozeznívá, možná až příliš.

Představení běží již ve chvíli, kdy diváci vstupují do sálu. Šestice aktérů předvádí absurdní pohybovou sestavičku, během které v některých z nich narůstá napětí. Aby si diváci plně uvědomili, že toto je živé divadlo, jsou hned zkraje konfrontováni s výzvou k odchodu. Nikdo se k tomu nemá, a tak odcházejí herci ve svých výše uvedených rolích. Za pomoci cihel dvou různých velikostí a svých těl rozehrávají několik situací, které jsou napumpovány nápady. Pohybuje se to na ose od křehkého znázornění nejniternějších záchvěvů až po skvostně vypointované gagy. Umně se zde pracuje s rekvizitou, kdy cihla může být lodičkou na vysokém podpatku, poprsím, kabelkou, zrcátkem, nebo třeba i nenáviděnými rodiči. Imaginaci se meze nekladou. Často není ani potřeba slov, protože pohyb svým svébytným jazykem sdělí daleko více. Společně s hudební složkou, které patří můj největší obdiv, dodává mnohým situacím na opravdovosti. To třeba platí o milostném vzplanutí a sblížení mužského páru. Za normálních okolností má divák tendenci před takovými obrazy utíkat uchichtnutím, ale zde hudba umocňuje čistý prožitek a dodává výjevu na autentičnosti.

Během představení lze vidět, že neotřelý režisérský přístup se pozitivně podepsal také na výkonech všech zúčastněných herců. Kateřina Krejčí znatelně pookřála a na malém prostoru předvádí divy. Obdivuhodný je však především Jan Vlas, který svou roli (sám sebe?) zvládá s velkou bravurou, niterností a vtipem.

V případě Ostravy má ústřední téma ještě další rozměr. Ostrava, jako zářný zástupce Moravskoslezského kraje, totiž nese všechny průvodní znaky odstrčené periferie. I když se tady situace začíná postupně zlepšovat, stále velký počet lidí stojí před oním dilematem, zdali zůstat, nebo odejít. Zlepšuje se sice nabídka práce a postupně i v Ostravě nastává problém, kde nalézt odpovídající a kvalifikované pracovníky, ale pořád přetrvávají obtíže s čistotou životního prostředí. Ve svém důsledku je v oné inscenaci zakódován i hravý šťouchanec směrem k místním hercům. I přes nesmírnou snahu všech ostravských divadel a kvalitu jejich produkce Ostrava stále v očích mnohých zůstává divadelní periferií, a tak se nelze divit, když se někdo rozhodne odejít.

Buďme však optimističtí a věřme, že se situace třeba v brzké době změní. Inscenace Should I stay or should I go může mnohé přesvědčit. V mnohém navazuje na předchozího Mikuláškova Evžena Oněgina a rozprostírá vějíř „bezručovských“ možností značně doširoka. To se podařilo i díky dvěma skutrovským duším, které v Ostravě doslova ťaly do živého.

Pokud bychom parafrázovali stěžejní otázku z názvu představení směrem k potenciálním divákům, i v tomto případě je odpověď jednoznačná. Jít se podívat.

PATRIK HRONEK, Literární noviny 2008-2

SKUTR: SHOULD I STAY OR SHOULD I GO?

Šest herců hadího těla a těkavých myšlenek se v autorské inscenaci osobitě vyjadřuje k otázce odchodu z domova někam, s někým, za někým, pro něco ...
Z neurčitých pocitů se brzy před divákem rozvinou hravé mikropříběhy překvapujících životních setkání, k nimž by určitě nedošlo, kdyby se člověk neosvobodil a nevydal na cestu, do polemiky s příslovím, že všude je chleba o dvou kůrkách. Je těžké něco vybudovat a lehké zbořit. Jak je dobré mít se zase kam vrátit, nám připomene Andersenova pohádka v podání Kateřiny Krejčí. Když začne pupík vysílat signály, na chvíli do hry vstoupí i diváci. Trocha pantomimy a mnoho intuitivní a často zoufalé touhy po lásce způsobí, že nikdo z divadla neodejde nezamyšlen.

DOUBRAVKA KRAUTSCHNEIDEROVÁ, Reflex č. 49/2007

SKUTR: SHOULD I STAY OR SHOULD I GO?

Téma odchodu či cesty pojato jako mnohovrstevnatý kaleidoskop osobitých pohledů i citovaných odkazů. Původní s přejatým, společně jako na skútru.
Herci neztělesňují postavy, ale vytváří je. Mnoho nenamluví. Slova jen matou a k dorozumění nevedou. Nejpodstatnější sdělení vyplyne z citoslovcí a pohybů těla. Pohyby přechází z tance v zápas, z milostných přitakání do bojových sestav. Vrací se zpět, odkud se vydávají znovu hledat. Kurážný experiment zasáhne hlavně mladé diváky, a je to tak dobře. Vnitřně svobodný projev Kateřiny Krejčí zase dokonale odzbrojil mne.

MARTIN REŽNÝ, Reflex č. 51-52/2007

plakát k představení Should i stay or should i go?