Foto: Hana Pokorná

Skleněný zvěřinec 

---

Skleněný zvěřinec - proč teď

Hlavním důvodem je pravda uložená v této hře. Pravda o problematickém růstu dvacetiletých. O problémech neúspěšného člověka v nelehké době.

O čem to bylo?

Děj originálu je situován do doby hospodářské krize 30. let. Je to horké období swingu, jisté oblevy mravů po fiasku prohibice, či po nepříliš zdařilém tažení puritánů v čele s tzv. Haysovým výborem. I když Williams přímo hmatatelně zachytil smyslnou atmosféru té doby a naprosto přesně určil i místo děje - New Orleans, ba co víc, popsal v ní sebe, svou matku a sestru, inscenace, v které tyto limity zmizí, si ponechává silnou a jednoduchou základní situaci - zoufalý pokus najít vhodnou partii pro senzitivní, invalidní dívku.

Co my s tím?

Na tento šedesátiletý kus jsme narazili před pár léty při hledání hry, která by postihovala problémy mladých v drtivé upřímnosti - jednalo se o studijní text pro žáky ostravské konzervatoře. Pokusili jsme se ten příběh vykostit z reálií 30. let a nasytit (či otrávit) jej dechem dneška. A během roku a půl zkoušek jsme nabývali dojmu, že je to hra napsaná o době, kterou žijeme teď.

Přání.

Doufám, že tato nová verze Skleněného zvěřince v pozměněném obsazení a s novým řešením mnoha situací obstojí také. Že obstojí jako zrcadlo nastavené době, jež je dynamická a která svými víry a turbulencemi občas vynese na povrch perlu. Zrozenou uvnitř živého organismu.

Janusz Klimsza

---

Foto: Hana Pokorná

Skleněný zvěřinec 

---

ohlasy

Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse zdaleka nevypovídá jen o třicátých letech, ale v mnoha motivech je aktuální i dnes, což dokazuje inscenace Divadelní společnosti Petra Bezruče.

Režisér Janusz Klimsza dokázal s využitím moderní dynamické hudby přiblížit hru současnému divákovi. Pojem skleněný zvěřinec symbolizuje prostor, do kterého se jednotlivé postavy uzavřely. Je jedno, zda je to zdánlivě nekomplikovaný svět fyzicky postižené dívky Laury, nebo neuspokojivý obraz mladého muže, který nedokáže naplnit svoje iluze. I Richard Krajčo v Tomovi opět nastínil typ mladého rozhněvaného muže, který není spokojen se svou pozicí, ale přes pózu rebela a jedince, jež se zaměřuje výhradně na sebe, dochází k porozumění ostatním členům rodiny, k pochopení jejich problémů. Možná také k schopnosti obětovat se pro jiné.

Představení dominuje Anna Cónová v roli Amandy, neodbytné, sentimentální a lehce afektované matky. Snadno by mohla sklouznout do pouhé karikatury, komické figury, která využívá všech možných triků, snažící se za každou cenu zalíbit divákům, ale naštěstí se tak nestalo. Střízlivému pojetí nahrává komorní prostor Bezručova divadla, v němž se herci obejdou bez přehnaných gest (snad až s výjimkou Richarda Krajča, u něhož to ovšem nepůsobilo nadbytečně). A proto tato hra nevyznívá jako většina dramat ze současnosti, které mají snahu šokovat, za každou cenu zasáhnout diváka. Díky této odlišnosti tato hra netrpí užvaněností, přehnanou vulgaritou, zkrátka nevěrohodností.

Šuda, studentský festivalový časopis OSTRAVAR

---

Křehký balanc ve skle

Děj Williamsova Skleněného zvěřince byl situován do doby hospodářské krize 30. Let. Do těchto reálií přenesl dramatik komorní příběh americké rodiny, jehož vypravěčem je Tom a dvě aktérky - invalidní sestra Laura a matka Amanda. Williamsovy postavy mají jedno společné: touhu, ať už po pochopení, lásce, svobodném rozletu, tak především po přímé komunikaci mezi sebou. Režisér Klimsza převedl děj do současnosti. Osamělost, neschopnost komunikace, vzájemnou nedůvěru, zvolil jako paralelu mezi minulým stoletím a dneškem. S kostymérkou Martou Rozskopfovou spolupracoval i na návrhu scény, která zobrazuje pokoj, ze strany obklopený krabicemi různých velikostí. Uprostřed místnosti vidíme stůl, na jedné straně stolek s toaletními proprietami, na té druhé otoman. Vše je neseno v duchu minimalistických prostředků a popisnosti. Žádná rekvizita neexistuje navíc, každá má ve hře svou roli. Režisérovi šlo o účelové realistické řešení bez příkras a zbytečných dekorací. Kostýmní pojetí přináší typizovaně určené směrování - Tom s jointem u pusy, oblečený v otrhaných džínách, v triku s anglickými nápisy a v teniskách. Jeho sestra Laura se divákovi odhalí v pánském pyžamu, značícím Lauřinu neschopnost přeorientovat se v denních cyklech, při své zahloubanosti ve vnitřním světě, zároveň pyžamo naznačuje potlačování její ženské stránky, kterou vlivem studu nechce rozvíjet. Anna Cónová v roli matky díky širšímu hereckému rádiusu vystřídá kostýmů hned několik - od ošuntělého proužkovaného županu, přes vytahané tepláky, až po azurově modrý večerní komplet ve stylu hippies. Klimszova inscenace vychází vstříc všem hereckým partům, přestože režisér centruje pozornost na postavu Toma a Lauru nechává v pozadí. Williamsův příběh o ní přechází do příběhu o něm.

Richard Krajčo klade důraz na vizuálně efektní herectví. Jeho Tom, při svém mládí dřinou, starostmi a plochým životem vyžil a nešťastný se nechává až příliš unášet divákem, u kterého vnímá zaujetí s jeho hereckým pojetím. Lucie Žáčková klouže po povrchu své postavy. Roli pojímá zvládnutou technikou (např. Lacině doslovné variace s hlasem v kontextu změn dramatických situací, smutný pohled, nahrbení zad). V konečném vyznění chápeme Lauru více jako duševně postiženou než "jen" kulhající a zakřiknutou. Nejširší akční rejstřík se nabízel Anně Cónové. Svým sytým zastřeným hlasem promlouvá na scéně jako neurózou zmítaná, životem odmrštěná žena. V emočně vypjatých neshodách se synem do jejího hlasu proplouvají podtóny hysterie, nejistoty, cynismu, které se u konce hry při flirtování s dohozeným Lauřiným nápadníkem mění v koketérní lehkovážnost samozřejmé mladice. Navzdory předvídatelnosti jednotlivých výstupů, občasné samoúčelnosti ve výtvarné stylizaci a chvilkově chtěným hereckým gestům, převedl Klimsza Williamse do jistého divadelního kusu, který zaručeně zláká pozorné mladé publikum.

NiCho, studentský festivalový časopis OSTRAVAR

---

Nejzajímavější byly malé scény

... nejzajímavější a také nejkontroverznější inscenace přinesly letos na festivalu Ostravar menší scény. Největší ohlas sklidila Divadelní společnost Petra Bezruče, jež donedávna stála trochu stranou, ale příchodem režiséra Janusze Klimszy se z ní stává umělecky výrazná scéna spoléhající na nastupující mladou hereckou generaci, jež je vhodně doplňována zralými hereckými osobnostmi. V Skleněném zvěřinci Tennessee Williamse, který Klimsza dobově přenesl z padesátých let do současnosti, vynikla hostující Anna Cónová v roli Amandy a Richard Krajčo v postavě Toma. Ač hráli s výraznou groteskní nadsázkou, sršely jejich dialogy ostrostí a napětím plným tísnivé autenticity. Z Richarda Krajča roste silná herecká osobnost, což dokázal i epizodní rolí v druhé, formou nejsyrovější inscenaci přehlídky, Mladé gardě v letech jungle. Zde ho ovšem doplnil celý soubor Divadla Petra Bezruče v čele s perfektním Norbertem Lichým v roli německého nacisty Brucknera. Agresivní inscenace vzbudila mnoho diskusí nad interpretacemi tohoto Fadějevova ideologického románu sovětské poválečné éry. Odhlédneme-li však od problematických historických konotací, byli jsme svědky bravurně zvládnutého, ryze současného divadelního jazyka ostrých dějových střihů, kaleidoskopicky podávaného příběhu s prvky fyzického divadla plného násilí, brutality a také nejednoznačnosti v interpretaci děje i figur ...

Vladimír Hulec, Lidové noviny

---

Divadlo reflektující společenské dění, autorské divadlo, které vrací na jeviště syrová zákoutí života, takový je Skleněný zvěřinec, hra amerického dramatika Tennesseeho Williamse, v novém nastudování režiséra Janusze Klimszy. ... Charakteristický minimalismus v scénografickém řešení (výprava Marta Roszkopfová a Janusz Klimsza), nenápadnost a příznačnost omšelého prostředí, průměrnost, šedost a banálnost prostředí bytu nebo skladu, sociální specifika (regály, pyramidy krabic, omšelý a zastaralý nábytek). Téměř neorealistické zachycení tragédie podporuje shazování případné teatrálnosti a vstupující komentář Toma. Rozhodující část dramatického konfliktu se odehrává v přísném realistickém napodobení intimního prostředí v pokoji bez elektřiny... rozhovor optimisticky založeného Jima se zakřiknutou Laurou patří k vrcholům inscenace. Z tresti textu vyniká Williamsův hluboký smysl pro neštěstí osamělého člověka a krutou rozporuplnost životní reality. Tady někde se Klimszův Skleněný zvěřinec vymyká jen pouhé inscenaci přibližující svět zavirovaný stále aktuálními problémy o smyslu existence mladých lidí.

Martin Jiroušek, MF Dnes

---

Neda se rict jednou vetou, jak toto predstaveni bylo skvele. Rozhodla jsem se s kamaradkami zajit na Skleneny zverinec jeste jednou. Melo to spad, rychle reakce hercu a skvele jejich obsazeni, k tomu skvelou kulisu dodavala i hudba a zvlastni atmosferu i vypnuta elektrika. Uz dnes se tesime na dalsi vase dila...

fortunately@...

---

Skvělá hra se silným námětem.....perfektní zpracování, bravurní herecké výkony, hudba podle mého gusta, scéna překvapila (jako vždy! :o) ),.......ale "Proč Laura políbila Jima? Nedostal se tím konec hry do trochu jiné roviny?"

Vendulka_J@...

---

Já jsem Skleněný zvěřinec zhlédla (zatím!) pouze jednou. V brzké době bych si ho chtěla zarezervovat, poněvadž když ho ohodnotím jako super, tak je to slabé slovo. V loňské sezóně jsem spatřila spoustu Vašich představení, všechny se mi moc líbily, ale Skleněný zvěřinec obzvlášť. Ta hudba, herecký um, slovy se nedá vyjádřit, jak velký kulturní zážitek to pro mě byl. Proto bych tímto chtěla poděkovat všem tvůrcům této hry a vzkázat: jen tak dále!

Petra Kocurková

---

Představení bylo super super super ..... atd. Možná, že to není originální, ale je to výstižné a jiné slovo, které by skvělý výkon herců vystihlo snad neexistuje. Děkuji Richarde, Aničko, Lucko a Michale za krásně prožitý jeden nevšední pátek. Pane režisére, vaše přání bylo splněno (alespoň u jedné divačky). K. P.S. Snad i díky tomuto představení si objednávám předplatné na příští rok. (P.S.2 Michale, moc ses mi líbil (i Tvůj výkon) - zaujal jsi mě už před vstupem do šatny (myslím, že to byly oranžové kraťasy, nemýlím-li se).)

Káťa

---

Je to naprosto dokonalý,viděla sem vás v Plzni na festivalu. Byli jste jedni z těch, co se mi fakt líbili hodně. Mimo jiné mě nadchl činoherák a maďaři. No a pak samozřejmě Jižní předměstí jak jinak.Doufám, že se to bude hrát ještě dlouho.

Mášenka

---

Mně osobně se Skleněný zvěřinec líbil. Je mi 12 let, mamka si myslela, že neporozumím ději. Nejvíce se mi líbilo jak Richard pořád flusal a kouřil.

Iva Leštinová

---

Skleněný zvěřinec je hrou pro mladé

Symbolicky zahájil éru ve funkci uměleckého šéfa Janusz Klimsza? Mluvíme-li o symbolice, pak proto, že DSPB má za cíl oslovení mladého diváka. Williamsův Skleněný zvěřinec je hrou, ve které se výrazněji než v kterékoli jiné objevují myšlenky, jichž má právě mladý člověk plnou hlavu. Ať už je to problém vztahu s rodiči, nebo hledání partnera pro život, či svého místa mezi ostatními lidmi a prosazení ve společnosti.

Anna Cónová v roli matky Amandy opět přesvědčila, že patří mezi nejvýraznější herečky ostravské i vůbec celostátní divadelní scény. Strhující výkon z první půle hry, kde hraje frustrovanou, mužem opuštěnou a starostmi o děti sužovanou matku vrcholí v proměně ve druhé půli: na jevišti se objevuje okouzlující sexy žena, kterou nepoznává ani její syn Tom.

Tom v podobě, kterou mu vtiskl Richard Krajčo, jen rozmnožuje řadu vysoce kvalitních výkonů, které tento herec na scéně DPB odvádí. Dojemný ve svém vnitřním boji a znamenitý v hledání poloh vyjádření lásky k matce i vlastní sestře, dokonale dnešní typ. Laura Lucie Žáčkové, to je podivuhodně ukázněný a konzistentní herecký výkon. Uzavřená do světa zdravotně handicapované dívky, ukrývající se před světem, a přitom krásná a svůdná - jak známý protiklad! Právě na tomto výkonu je nejvýrazněji vidět režisérova práce s hercem.

Jim Michala Moučky je sice místy poněkud příliš americký typ mladého muže, přesto je M. Moučka milý v okamžicích rozpaků nad gejzírem ženskosti, kterým jej zaplaví Amanda, i přesvědčivý a snad až příliš morálně příkladný v okamžicích pozvedání sebevědomí a posléze odmítnutí Laury.

Skleněný zvěřinec "bezručáků", to je výborný nástup do nového období tohoto souboru.

Ladislav Vrchovský, Moravskoslezský den

---

Ostravar 2002: plavby i troskotání

Ostravský Skleněný zvěřinec přesunuje děj z třicátých let do "současnosti", jejímž nejvýraznějším zástupcem se stává syn Tom, jenž jako by do divadla přišel z nejbližšího klubu - anebo třeba z filmových Samotářů, jako (až nebezpečně závazný) prototyp reprezentanta současné mladé generace. Williamsova témata však zůstávají a ukazuje se, že mohou být velmi živá i v takto proměněném prostředí. Větší důraz na postavu Toma navíc posunuje do prostředí dvojí konflikt: jeho neurovnaný vztah s matkou, která synovi rozumí stejně málo jako celému světu, ve kterém musí žít, a Tomův vnitřní boj o to, zda má rodinu ve jménu vlastní svobody opustit stejně nezodpovědně, a nejspíš také stejně pochopitelně, jako kdysi jeho otec.

Hlavní síla inscenace však nespočívá v rafinovanosti či překvapivosti režijní interpretace, ale ve vynikajících hereckých výkonech představitelů obou zmíněných rolí. Richard Krajčo i Anna Cónová obdařují postavy Toma a jeho matky natolik samozřejmou důvěryhodností, že publikum doslova donutí procítit si tragikomickou ubohost a místy nesnesitelnou trpanost situací, do nichž se tato dvojice navzájem zahání. Stejně tak je ale neustále a téměř hmatatelně přítomná zoufalá bezvýchodnost lidí, kteří se jen částečně svou vinou ocitli v pasti, ze které není úniku. Tak takhle nějak by měla inscenace obecně známé klasiky vypadat, chtělo by se napsat - lehce a samozřejmě, srozumitelně, ale přitom nepodbízivě. Že to zas tak úplně samozřejmé není, dokazovala až anekdoticky shodná reakce řady diváků, kteří cestou k šatně vzpomínali, kdy kde jakého nudného Williamse viděli a kolikrát se jim při takové příležitosti zazdálo, že jeho hry už po více než padesáti letech ani dost dobře fungovat nemohou.

Letošní Ostravar byl kromě jiného i svědectvím o vydařené sezóně Divadelní společnosti Petra Bezruče. Vedle již zmíněného Skleněného zvěřince nabídla tato scéna ještě přinejmenším dva povedené a přitom naprosto rozdílně pojaté tituly: Mladou gardu v letech jungle a Rozmarné léto.

Vladimír Mikulka, Divadelní noviny

---

Skleněný zvěřinec v Plzni

Sem tam to v dialogu zaskřípalo archaickým obratem a občas na některé z postav dokonce povolil i nějaký ten šev věrohodnosti. Časový skok s hrdiny Williamsova Skleněného zvěřince z třicátých let do současnosti, který s Divadlem Petra Bezruče provedl Janusz Klimsza, totiž není tak docela hladkou záležitostí. Utrpěla jím zejména Amanda - Anna Cónová ji hraje sice v posthipiesovské stylizaci, ale poněkud nepřípadně tak vyznívají její vzpomínky na dvoření nápadníků, lidové tanečky a náruče narcisů namísto vzpomínek na sladká šedesátá, volnou lásku a prvního jointa. Kdyby podobně dopadly i další postavy, pak by výsledkem byl nejspíše jeden z těch náhodných hokus-pokusů, kde se režisér snaží přechytračit autora. Naštěstí však onen občasný nelad mezi Williamsem a Klimszou není pro řád inscenace určující a najednou už není důležité, že v textu zachované dolarové počty nahlížené inflací působí směšně. Tenhle Skleněný zvěřinec totiž promlouvá současným jazykem docela srozumitelně a zdaleka nejde jen o muziku (Morcheeba či Underworld) nebo kolena hlavního hrdiny klubající se dle módy z rozdrbaných džín. Tom v podání Richarda Krajča je erbovním rebelem generace, která by starého dobrého Tennesseho zahraného v dobových kulisách nejspíš odzívala. Krajčův Tom je ztělesněním přímočaré existence, ani stopa falše se nenajde v jeho gestech, mimice nebo hlase - s ním se může stejně tak ztotožnit hornický učeň, jako zadumaný gymnasiální intelektuál.

Zdeněk A. Tichý, Divadelní noviny

---

Jubilejní divadlo - theatre

Čas moderní tragédie T. Williamse posunul Klimsza do současnosti, aniž by se dnes již klasický text zásadně vzepřel. Kvartet postav se svými představiteli v čele s hostující Annou Cónovou v roli matky se pohybuje v realistické rovině, stylově hře zcela odpovídající: oč méně extravagancí, o to hlubší ponor do psychologie figur. Strhující výkon podává Richard Krajčo jako syn Tom, na jehož bedra je kladena odpovědnost za celou rodinu.

Petr Pavlovský, Literární noviny

---

Ostravské divadelní kvarteto 3+1

Jednoduše řečeno, všechny Klimszovy inscenace spojuje zájem o periferie našeho dnešního života. Na periferii žijí postavy Williamsovy, Schwabovy i hrdinové Mladé gardy? Jestliže se herci Deákovy inscenace snažili vyjádřit lidskou bolest přímo, herci u Klimszy musí používat "okružní cestu" k vyjádření toho, co cítí a prožívají jejich postavy.

Nejlépe se jim to daří ve Skleněném zvěřinci, kde režisér herce nainstaloval v těsné blízkosti diváků a oni se přitom dokážou chovat přirozeně a autenticky. Stále provádějí něco zástupného a nepřímo tak vyjadřují strach z promarněného života, který na ně někde číhá jako na své oběti. Umí jej vyjádřit intonací, která je neurčitá, nebo gesty zavěšenými ostře v prostoru (Richard Krajčo), bláznivým poletováním (Anna Cónová), nebo zpomalovanými pohyby až k ztišené nehybnosti (Lucie Žáčková). V Národním si herci udržují jasnou a výraznější distanci, takže se dá říci, že např. Mikulková představuje Nevěstu nebo Polák hraje Skapina. Tady tato distance mizí, protože Klimsza herce-postavy umísťuje do časoprostoru dramatu, který jsme nuceni sdílet spolu s nimi.

Jan Hyvnar, Svět a divadlo

---

Monumentalita

Mezinárodní festival Divadlo 2002
...do třetice nejsilnějších zážitků: Skleněný zvěřinec. Hrají - zde musím uvést herce, oni a především oni nám zde prostředkovali ten výjimečný zážitek: Anna Cónová, Richard Krajčo, Lucie Žáčková, Michal Moučka. Je to třetí Klimszova práce, kterou jsem viděla. Vynikly v čase ne zrovna chudém na divadelní zážitky ... Kontrast lesku dávného životního stylu amerického Jihu a jeho chátrající přítomnosti vytváří pozadí většiny Williamsových dramat ... ostravská inscenace se v Plzni odehrála v intimním prostoru s herci na dosah ruky. Byli jsme všichni, fakticky i pocitově, "na jedné lodi". Přemýšlela jsem, co by velký prostor udělal s touto inscenací a zdálo se mi najednou, že nic podstatného: herecké výkony byly tak podmaňující, že by musely diváky zasáhnout z jakékoli vzdálenosti. Znova se mi vrátilo téma velkého tvaru: ten tu byl obsažen v hereckém projevu. Jako kdyby slavní operní tenoři přišli zazpívat k vám do pokoje. Bylo to hrozné i úžasné. Richard Krajčo jako Tom si přivlastnil Tomův osud a učinil z diváků svědky své zázračné proměny v současného tuctového mladíka, s osudem, který vrhnul s arogancí a samozřejmostí mládí do hlediště. Poraďte si se mnou jak umíte. Anna Cónová jako matka přesáhla rovněž uvadající jižanskou krásku, nám trochu vzdálenou: nebezpečí z ní tryskající bylo aktuální a smrtelné. A přitom se ta produkce mohla odehrát kdykoliv, nadčasová je intenzita. Příběh rodiny z třicátých let 20. století jako by se mohl odehrát v polovině obou minulých věků. A nastavila-li hra dnešním divákům zrcadlo, vnímali ho. Hlediště viditelně zasáhl dopad dramatu.

Skleněný zvěřinec je herecký koncert (i když pod taktovkou perfektní neviditelné režie). Pocit mi diktuje zařadit Skleněný zvěřinec mezi monumentální produkce: pro intenzitu projevu, pro jeho hustotu, pro specifickou váhu dopadu na diváka. Pro přesah, který se zde oblékl do způsobu drsné konfrontace.

Věra Ptáčková, Svět a divadlo

---