Carlo Goldoni / Sluha dvou pánů Klasická renesanční komedie, tentokrát neklasicky…
Překlad Eva Bezděková / Inscenační úprava Petra Kohutová, Michal Przebinda / Režie Jiří Seydler j.h. / Dramaturgie Petra Kohutová / Výprava Marta Roszkopfová / Hudba Norbert Lichý / Hudební nastudování Norbert Lichý / Pohybová spolupráce Josef Kotěšovský
Pantalone Vladimír Čapka j.h. / Doktor Vítězslav Kryške / Clarice Marcela Čapková / Silvio Jan Odl / Brighella Michal Przebinda / Smeraldina Zdena Przebindová / Truffaldino Norbert Lichý / Florino Daniel Zaoral / Beatrice Kateřina Krejčí / Nosič Jiří Tomášek / Sluhové, číšníci Pavel Johančík, Martin Kmec, Jiří Tomášek / Muzikanti Jaroslav Bradáč, Dimitrij Dostál, Tomáš Filip, Iva Mojžíšová, Karel Šín
premiéra 8. ledna 1999 / derniéra 16. března 2001
recenze… Všichni dali maximální prostor hravému herectví všech účinkujících a zejména „herci
od Boha“ Norbertu Lichému. Jeho osobité gesto, hudební erudice, pěvecké dispozice a velké komediální nadání dostávají odpovídající prostor… Diváku, který miluje především vtipný humor a vyhledává příležitost ke smíchu, je tato inscenace určena bez ohledu na věk a v tom je další její přednost: komedie dell´arte v této podobě osloví jak studenty od patnácti let, tak „sátileté“. … Desetiminutový potlesk, namožené břišní svalstvo, případně slzy smíchu – tak vypadal závěr premiéry Goldoniho Sluhy dvou pánů… Chytře seškrtaný Goldoniho původní poněkud dlouhý text a úspornější písně Norberta Lichého a Michala Przebinda, nahrazující chybějící pasáže, totiž nijak neochudily obsah, jen inscenaci daly výraznější rytmus… Vyrovnané herecké a pěvecké akce celého ansámblu, zejména společné výstupy Norberta Lichého a Daniela Zaorala, obdarovávají desítkami minut života navíc. … Jeden z největších kladů tohoto představení je záviděníhodná preciznost výstavby každého výstupu. Žádná laciná estrádní rozbředlost, ale diváky vstřícně akceptovaná komika, vyrůstající z promyšleného řádu a intelektem korigované intuice…
Nad tím vším doslovně kraluje Norbert Lichý v titulní roli. Jeho Truffaldino totiž ještě nese punc výrazného „kouzla osobnosti“ a znovu nás přesvědčuje o nesporných kvalitách svého charismatického herectví. Ale i o všestrannosti, neboť je též autorem nevšedně pojaté
scénické hudby. |