o inscenaci

Není zapálenějšího zaměstnance krematoria, než je pan Kopfrkingl. Není příkladnějšího otce a manžela, než je pan Kopfrkingl. Je to abstinent a nekuřák, zkrátka slušný občan. Tak si snad zaslouží špetku toho uznání, ne? Fuksův temně groteskní příběh z doby nastupujícího nacismu sleduje zhoubnou proměnu malého člověka, kterého konečně začal někdo brát vážně. Proslavil jej skvělý film Juraje Herze s geniálním Rudolfem Hrušínským, ovšem varovně vyznívá i padesát let poté. Protože stále platí, že velikášství může snadno zlomit vaz, není-li páteř dost pevná.

Adaptace známé novely Ladislava Fukse nabízí děsivý a přitom groteskní portrét zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla, který o smrti mluví s nevýslovným obdivem a svou práci bere jako poslání. Příběh se odehrává za nastupující nacistické okupace a sleduje psychologickou proměnu hlavního hrdiny. „Spalovač mrtvol zkoumá, jaké osobnostní dispozice mohou vést člověka k tomu, aby začal sloužit zlu. Téměř padesát let po vydání Fuksova románu a natočení Herzova filmu se snažíme prostřednictvím divadelní inscenace zamýšlet nad tímtéž - samozřejmě už s vědomím dalšího společenského vývoje i naší současnosti,“ popisuje dramaturgyně inscenace Kateřina Menclerová.

Spalovač mrtvol je ve všeobecném povědomí zapsán jako hrůzný příběh z doby nástupu nacismu. Mnohé však po přečtení Fuksovy novely překvapí, kolik je v ní černého humoru. „Humor sa vždy a striktne odohráva v súčasnosti. Tu a teraz. Ak sa smejeme, tak iba na tom, čo bytostne chápeme a čo je našou súčasťou dnes. Preto to, čo vo Fuksovej novele dnes vidíme, alebo čítame ako humorné, ako smiešne, či hrozivo cynické – to všetko sú veci, ktoré Spalovača prenášajú do našej doby,“ říká režisér inscenace Jakub Nvota a dodává: „Môžeme hroziť prstom a hovoriť: To bola ale nepekná vec, ten nacizmus. Ale keď ste odrazu v príbehu a všetko vnímate a v jednej chvíli sa smejete a v druhej si uvedomíte, na čom sa vlastne smejete – vtedy to má tie správne grády.“

děkujeme partnerům inscenace:

trailer

fotografie

fotografie v tiskové kvalitě najdete v sekci média pro média

fotografie z představení

Foto: Lukáš Horký

Spalovač mrtvol 

Foto: Lukáš Horký

Spalovač mrtvol 

Foto: Lukáš Horký

Spalovač mrtvol 

Foto: Lukáš Horký

Spalovač mrtvol 

Foto: Lukáš Horký

Spalovač mrtvol 

Foto: Lukáš Horký

Spalovač mrtvol 

Foto: Lukáš Horký

Spalovač mrtvol 

Foto: Lukáš Horký

Spalovač mrtvol 

Foto: Lukáš Horký

Spalovač mrtvol 

natáčení traileru

první čtená zkouška

explikační porada

recenze

Spalovač mrtvol pokoušený mocí a posedlý smrtí

Dvaasedmdesátou sezónu Divadlo Petra Bezruče s pádným sloganem „Nakopni to s Bezručema“ zahájila hra SPALOVAČ MRTVOL, titul, který si každý spojí s prózou Ladislava Fukse či filmem Juraje Herze. Dramatizace vykresluje temný a groteskní obraz podivné osobnosti Karla Kopfrkingla, otce rodiny, slušného občana - a ctižádostivého, smrtí uhranutého zřízence krematoria. Až za protektorátu se projeví potlačené rysy jeho povahy. Podobenství o přizpůsobivosti, pokušení a zrůdnosti moci naléhavě oslovuje i dnešek. Premiéra inscenace Jakuba Nvoty byla 23. září 2016.

Dílo Ladislava Fukse vychází z jeho zvláštní povahy ovlivněné dětstvím citlivého chlapce, který sledoval krutý osud židovských spolužáků a vyrovnával se s odlišnou sexuální orientací. Odtud i pocit úzkosti a vyčleněnosti ze společnosti, jímž trpí jeho postavy. Nespával sice v rakvi, jak se proslýchalo, ale žil osaměle s matkou v bytě přeplněném knihami a věcmi. Okamžitě zaujal virtuózním talentem jak snovat pavoučí sítí slov vnitřní svět postav. Jeho osobitý styl vrcholí ve Spalovači mrtvol, podobenství o ďábelské svůdnosti moci i smrti, kde se vážné situace pojí s absurdním humorem. Pokušení moci naznačuje motto prózy, citát Giovanni Papiniho: “Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není“. Bizarní titul je odvozen od původního názvu Společnosti přátel žehu - Společnost pro spalování mrtvol.

Podle Fuksova prvního románu Pan Theodor Mundstock o židovi systematicky se připravujícím na život v koncentráku zamýšleli natočit film Chaplin a Polanski, zfilmován byl až Spalovač mrtvol. Adaptace působí ještě morbidněji než předloha, křehkou konstrukci slov a představ nahradilo prudké tempo, agresivní detaily snímané pohledem rybího oka a ostrý střih. A ovšem neodmyslitelný Jan Hrušínský v jednom z vrcholů zlaté éry našeho filmu.

I když portrét ústřední postavy není v románu přesněji vykreslen, zafixoval ji film do podoby blízké typu Norberta Lichého, což bylo patrně též impulsem k uvedení dramatizace v DPB. Hraje se na scéně Toma Cillera využívající prostor dole před jevištěm nejprve jako rodinnou jídelnu s podélným stolem a hořící svící, později třeba jako boxerský ring. Na jeviště je situována kremační přípravna, v druhém dějství se v jejím pozadí krčí jídelna a koupelna. Na bočních stěnách visí zákon o kremaci a „jízdní řád smrti“. Ozvláštňující proprietou jsou tři kontrabasy, na které se hraje nebo simulují vystavené rakve s mrtvolami, ohrazení ringu či vánoční stromek. Dramatizace Kateřiny Menclerové věrně sleduje text i smysl předlohy, režisér jej oživuje vedením herců k vytváření reálných situací prostoupených znepokojivě odtaživou atmosférou a přitom odlehčených jemnou linkou černého humoru.

Jakub Nvota úspěšně hostuje na českých a slovenských scénách, v Divadle Petra Bezruče působí poprvé. V inscenaci pracovně nazvanou V hlavě pana Kopfrkingla, ukazuje obyčejnou situaci, která se zvrhne v něco hrozivě cynického, absurdně směšného. „Doba je nejistá a jen smrt je jistá“ v obměnách pronáší Norbert Lichý, jenž suverénně ztělesňuje spalovače mrtvol. Krasořečník banalit o citech vůči rodině (říká si Roman a ženu oslovuje Lakmé, Čarokrásná či Něžná), o obřadu smrti pomáhajícím převtělování duší podle knihy o Tibetu a nakonec o své nacionální krvi, což ústí v tragédii. Žije ve světě svých fantasmagorií a nejasných tužeb, lze se mu proto snadno vemluvit. Marcela Čapková jako jeho žena Marie, stejně jako obě dospívající děti -Sarah Haváčová jako Zina a Vojtěch Říha jako Mili- mají na něj nepatrný vliv. V ďábla pokušitele Williho Reinkeho, který jej stahuje do říše zla, se proměnil Dušan Urban. Ten zastal i další menší, ale důležité role, stejně jako Markéta Haroková, Pavla Gajdošíková a Jakub Burýšek. Všichni odvedli přesvědčivé výkony, na jaké jsme u Bezručů zvyklí.

Umělecké dílo ožívá tehdy, když navozuje asociace aktuální. V době vydání prózy na téma kolaborace s nacismem tu vládl systém rudé totality stejně lámající charaktery. Film vznikl po sovětském vpádu, obdobě německé okupace, kdy normalizátoři opět potřebovali ochotné kolaboranty, a proto jej zakázali. Teď se zase Evropa kymácí, doba je nejistá a dnešní Kopfrkinglové jen žvaní a hledí, jak se zařídit. Právě k uvažování nad svůdností moci, přizpůsobivostí a morálkou by měla nynější inscenace Spalovače mrtvol v Divadle Petra Bezruče vést.

Milan Líčka / Ostravablog.cz / 4.10.2016

Spalovač mrtvol od Bezručů není pouhou kopií filmu

První premiérou nové sezóny v Divadle Petra Bezruče byl horor Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. V režii Jakuba Nvoty měl premiéru v pátek 23. září.

Příběh Spalovače se proslavil především díky legendárnímu filmu s Rudolfem Hrušínským. U Bezručů se hlavní role ujal Norbert Lichý. Nebyla to ale jejich vizuální podobnost, která ponoukla divadlo k volbě tohoto titulu: „Téma je velmi aktuální, o člověku, který se pomalu a nevědomky dostává do pekla. Ne každý herec se navíc na roli Karla Kopfrkingla hodí, a to nemám na mysli fyzický vzhled. Tento soubor má to štěstí, že mezi sebou má svého Spalovače,“ říká slovenský režisér Jakub Nvota, který v Divadle Petra Bezruče působí poprvé. Dramaturgyně Kateřina Menclerová k tématu dodává: „Fuks sleduje velké dějiny na malém příběhu. Film se však stal bohužel známějším než jeho knižní předloha. V dosavadních inscenacích jsem ale některé dramatické akcenty z knihy postrádala.

Ve všeobecném povědomí je dílo zapsáno jako příběh z doby nástupu nacismu. V titulní roli Karla Kopfrkingla se představuje zmíněný Norbert Lichý, který se z maloměšťáka zaměstnaného v krematoriu postupně přemění v groteskní figurku snažící se svou rodinu „zachránit od strašlivého údělu“. Jeho rodinu, pro kterou dle svých slov dělá strašně málo, ztvárňuje Marcela Čapková, Sarah Haváčová a Vojtěch Říha. Kromě nich se na scéně v pomocných rolích objevují Markéta Haroková, Pavla Gajdošíková, Jakub Burýšek a především skvělý Dušan Urban jako rodinný přítel Willi Reinke, našeptávač proradných myšlenek.

Spalovač od Bezručů rozhodně není pouhou kopií filmu. Dojde na slavnou větu „Co abych tě drahá, oběsil?“ s efektní vraždou, divadelní zpracování ale skýtá i spoustu dalších výborných obrazů, které jen tak nevymažete z hlavy. Ať už je to do tmy hořící polévka, kontrabasy používané jako nástroje i jako rakve nebo závěrečná slow motion scéna. Radost dcery Ziny nad blonďatou parukou, která ještě posiluje ideál nacistické krásy, je mrazivá. Stejně tak jako pojídání cukrovinek, narážka na vášeň Adolfa Hitlera, z nichž několik rakviček doputuje až do publika. Přesto bezručovské zpracování hororově nepůsobí. Je to spíše esence černého humoru, ze které občas přejede mráz po zádech. Sirky s nápisem Spalovač mrtvol, ležící na stolku ve foyeru, jsou tak pouze zábavným suvenýrem.

Andrea Černá / Sokolska33.cz / 26.9.2016

Spalovač mrtvol temně notuje na tři kontrabasy, Norbert Lichý exceluje v jedné z životních rolí

Nejnovější divadelní adaptace slavné knihy Ladislava Fukse Spalovač mrtvol měla v pátek večer premiéru v Divadle Petra Bezruče. V dramatizaci Kateřiny Menclerové inscenaci nastudoval hostující režisér Jakub Nvota. V titulní roli zřízence a průkopníka moderní technologie exceluje dlouholetá opora zdejšího souboru Norbert Lichý. Ztvárněním Karla Kopfrkingla tento herec zdárně rozšiřuje svůj panoptikální repertoár z doby filmových rasů a sériových vrahů.

Novela Spalovač mrtvol spisovatele a scénáristy Ladislava Fukse se od svého vydání v roce 1967 těší velké pozornosti. Zobrazuje nenápadné mechanismy zla, kdy na modelovém příkladu konformního maloměšťáka ukazuje pozvolnou, ale devastující proměnu. Zdánlivý obětavec vycení v závěru zuby demagogické bestie. Není divu, že se úspěšná kniha záhy stala vyhledávaným objektem adaptací, filmové i těch divadelních, z nichž ta poslední měla premiéru v pátek v Ostravě.

Samotná kniha i její autor měli zvláštní osudy. Existují dokonce tři verze téhož tématu, tři Spalovači mrtvol. Zničená první verze psaná v ich-formě, kánonická kniha v er-formě a filmový scénář psaný společně s Jurajem Herzem. Na všech se podílel Ladislav Fuks, muž stejně nepochopitelný a záhadný jako Kopfrginglova proměna, za kterou stojí jedna jediná kapka německé krve. Tak málo potřebujeme k obhájení slepého fanatismu. Inscenace u Bezručů není tajemná ani záhadná, natož hororová, spíše tíživá a v lecčem i tísnivá, tichá a místy hravá, melodická i kakofonní, občas metaforická. Osciluje mezi komfortním malým světem, dětskou říkankou a nehostinným krematoriem, zlověstnou kakofonií velkého světa, kde se nacházejí začouzené šprušle do nebe.

Pan Kopfrkingl, jak víme, je takový malý spořádaný občan, nekouří a nepije, mluví spisovně. Škoda že není vegetarián. Zato má milující manželku a dvě dospívající děti. Jeho největší starostí je rozšířit rodinný příjem, tedy zaopatřit nejbližší. Kromě toho má velkou slabost pro své povolání, ve spojitosti s životním zaopatřením poněkud bizarním, je totiž zřízencem krematoria, tedy spalovačem mrtvol. Tato vášeň přerůstá obvyklé meze a stává se mu i jeho blízkým osudnou. Přitom by nemusela, ale pan Kopfrkingl je ten typ bezpáteřníka, který rád uposlechne výzvy nejbližšího našeptávače. Tady je příběh nadčasový a aktuální, našeptávačů máme pořád dost a chtě nechtě si člověk musí vždy vybrat, kudy se bude ubírat.

Dramatizace Kateřiny Menclerové zachovala základní dějovou osnovu, cituje klíčové scény, které se objevují v knize z roku 1967 i ve filmu z roku 1969. Doplňuje a rozvíjí jisté rasové detaily, třeba touhu vlastnit blonďatou paruku, a zdůrazňuje rodinné zázemí, za které spořádaný německý občan Kopfrkingl vděčí přece své židovské manželce. Jistá méněcennost, zakomplexovanost, přemíra lásky, se mu tady v Ostravě stává dvojnásob osudnou. Chybí však zásadní závěrečná tečka. Pan Kopfrkingl, poté, co se z něj stane „überspalovač“ a zešílí, se vrací! Do filmu se tato scéna s návratem Kopfrkingla v čele ruských tanků nedostala díky komunistické cenzuře, ale v knize má zásadní slovo. Bezpáteřník přežije cokoliv. U Bezručů je Koprkingl odvelen někam do pomatených výšin, což je škoda, když už sem do Ostravy vážil po tolika desetiletích cestu. Přece se hraje proto, že je aktuální, a ne aby byl nakonec odstraněn. Opona se zavírá a příběh končí. Diváci odcházejí a bylo by nejlépe, kdyby se opět ponořili do knihy, potěšili filmem. Jedině tak vynikne čtvrtý bezručácký pohled na tutéž postavu ještě pozoruhodněji.

Režijní forma Juraje Nvoty pracuje s realistickou rovinou, co se týká vystižení rodinného zázemí ústřední postavy, i s hravou metaforou, znaky a symboly znamenajícími svět krematoria i vyšší společenské smetánky. Krematorium, potažmo mrtvolný a absurdní svět nadrasy, prosakuje i do rodinné večeře. Polévka po odhození sirky kamarádem Willim vzplane jako nádoba s věčným ohněm. Navrch mají tři objemné hudební nástroje – basy, které herci neustále pronášejí příběhem, notují na ně a využívají jejich podobnosti s rakvemi nebo mrtvolami. Vidět slečnu Strumnou v majestátním nástroji coby nebožtíka ležícího na katafalku je maximální ozvláštnění.

Stejně výrazně a výbojně vyznívá začátek druhého dějství, kdy se ocitáme v ringu, jeho mantinely tvoří položené basy a při samotném zápase herečky bijí do strun údery smyčců, vyluzujícími působivou kakofonii. Zápasník je jen jeden herec a jeho postava splývá s rolí rozhodčího. Pověstná návštěva Kopfrkinglovy rodinky v panoptiku hrůzy vyhlíží jemně, baletně a pantomimicky. Uvaděčka je bělostnou labutí, v předloze se naopak seznamujeme se „starší snědou ženou v lesklých červeno-zeleno-modrých šatech s velkými náušnicemi a korály, vypadala jako stará Indiánka nebo Řekyně.“

Scéna je funkční, jednoduchá a úsporná, podobně jako minimalistická hudba. Dobové kostýmy, stejně jako nábytek spadají do 30. let, tedy do děje Fuksova příběhu. Vše je podřízeno závěrečnému efektu všepohlcujícího krematoria s nebetyčnou rudou oponou a kouřem stoupajícím k vysoko posazeným dveřím. Režisér pracuje s proměnou optiky, rozměrný stůl se ve druhém dějství smrskne na malinký stoleček uprostřed chrámu smrti, jak své modlitebně, tedy pracovišti, říká zřízenec Kopfrkingl.

Scény vraždění nejsou příliš podstatné, oběšení manželky se koná mimo „záběr“, téměř jako ve filmu. Zajímavější je její položení na katafalk v pozici nemluvněte, to ještě před popravou. Syn Mili až příliš nenápadně zmizí za zatahující se oponou, dcera Zina někam odběhne za svou blonďatou parukou. Vše se děje jakoby přirozeně. Jedinou výraznou deformací v expresivním příběhu pokřiveného antihrdiny je nakonec všudypřítomné echo v prostorách krematoria a krátké závěrečné vybuchnutí Koprkingla coby fanatického řečníka. Norbert Lichý, specialista na tichou hrůzu, pokračuje ve své studii zneuznaných jedinců v duchu předchozího filmového opusu Normal, kde minuciózně ztvárnil postavu rasa, duchovního vůdce sériového vraha. Úředníka krematoria hraje stylem přívětivého usměvavého manžela, o jehož podivínství svědčí jen nepatrná zajíkání se. Takové velké dítě nadšené sbírkou brouků, které si neuvědomuje své počínání a je ke své nelibosti přistiženo matkou s mrtvolkou v ruce.

Na druhou stranu se jeví příliš horlivým čtenářem anekdot z novin, tedy černé kroniky. Z toho, jak pečlivě směřuje svou rodinu k neodvratnému zajištění, může i na divadle běhat mráz po zádech. Je zoufalý, když se nedokáže zbavit svého prokletí, stínu bohaté slatiňanské tety a všech, kdo mu kdy přispěli. Jedna ze zásadních scén se odehrává v okamžiku štědrovečerní večeře, kdy Dušan Urban coby kamarád Willi špičkuje konformistu tím, že ještě nemá auto. Když si jej poté pořídí, a odmítne prozradit za co, není to BMW, ale obyčejná škodovka.

Jádro hereckého rozvrstvení stojí u Nvotova dramatu na představitelích rodiny. Spolu s titulním protagonistou ji tvoří manželka Marie (Marcela Čapková), Zina (Sarah Haváčová) a Mili (Vojtěch Říha). Ti mají pouze po jedné roli, kdežto druhý okruh hereckých představitelů obstarává rozmanitý vnější svět: Dušan Urban je vemlouvačně úlisný kamarád Willi Reinke, lidsky všední židovský doktor Bettelheim i ponížený služebník rozdávající letáky k žehu. Jakub Burýšek zastává úlohu snad jediného obyčejného zřízence krematoria, pana Dvořáka, zároveň nápadníka Ziny mladíka Janáčka, ale také nacistického oficíra. Další postavy včetně povýšené Němky i veršující uvaděčky v panoptiku hraje Markéta Haroková, uklízečku Liškovou a jiné dívky Pavla Gajdošíková. Trojice posledních jmenovaných herců pak ovládá již zmíněné nápaditě využité basové trio. Semknutá rodina jakoby vystřižená z dobového žurnálu versus herecký „veletoč“, včetně hrajících rekvizit.

Spalovač je ošemetná věc a nelze jej stavět pouze na momentálním rozpoložení „doby“, Norbert Lichý i samotné genius loci Bezručů jsou pro. Mechanismus zla ale na divadle není naplněn. To se zatím podařilo zřejmě jen Fedotovovi při inscenování Panočky, jiného velkého tématu velké literatury. Přesto patří Bezručům jakožto divadlu zahajujícímu sezónu právě tímto titulem velký obdiv.

V Ostravě se hraje Spalovač mrtvol na jevišti vůbec poprvé. Což je samo o sobě zvláštní, protože hornické město v době jeho vzniku disponovalo nejosobitějším krematoriem v Česku, kubistickou stavbou Vlastislava Hofmana. Dnes už na tomto místě dýchají Ostravané čerstvý vzduch a ve městě byl do většiny domácností zaveden plyn. Najednou je všechno jednodušší, rychlejší a čistší. Dokonce Kopfrkingl by mohl úžasem zvolat, že květiny v dnešní době jsou tak krásné i v zimě, jsou přeci umělé.

Martin Jiroušek / Ostravan.cz / 24.9.2016

plakát

Foto: Petr Hrubeš

Spalovač mrtvol