fotografie z generální zkoušky

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

fotografie ze zkoušky

fotografie z premiéry

fotografie z derniéry

Tatka střílí góly - fotbalek jak ma byt / černá komedie nejen o kopačáku, ale i o taťkovský lásce až za hrob / malý pivní stánek na Bazalech / umakart, borovička, Baníček i Sparta za jedný divoký noci / hra o rodičích a dětech co nemaj velký prachy, ale velkej balon starostí na modrý kouli s názvem Svět. (Martin Františák)

Jiří Pokorný (nar. 4. dubna 1967)

„Za dramatika jako literárního pracanta se nepovažuji a zatím ani nemohu. Až toho napíšu víc, bude se to hrát a nebude to zbytečné, dám si to na vizitku, pokud budu nějakou mít… Ale chtěl bych. Chtěl bych psát hry se spoustou keců, nebo úplně bez řečí.“ (1999)

Dramatik a divadelní režisér. Po studiu režie na DAMU v Praze odešel do Činoherního studia v Ústí nad Labem, jehož byl v letech 1993 až 1997 uměleckým šéfem. Jeho inscenace i dramatické texty jsou označovány za první vlnu coolness v České republice. V letech 1998 až 2002 působil jako umělecký šéf v HaDivadle v Brně a v letech 2002 až 2006 byl členem uměleckého vedení Divadla Na zábradlí. Absolvoval zahraniční stáž v Antverpách (1993) a v Royal Court Summer School v Londýně (1995). Cenu Alfréda Radoka za nejlepší českou původní hru získaly Pokorného hry Taťka střílí góly (1997) a Odpočívej v pokoji (1998). Obě byly přeloženy do angličtiny, první jmenovaná i do maďarštiny. Pokorný jako režisér inscenoval texty klasické i moderní, činohru, operu a muzikál. Kromě svých domovských scén působil například v Národním divadle a v Divadle Komedie v Praze nebo v opeře Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Divadelní hry Jiřího Pokorného: Valašská čtverylka, 1993 (pod pseudonymem Fást J. L.), prem. v Činoherním studiu v Ústí n. Labem v r. 1994 / Odpočívej v pokoji, 1996, prem. v Činoherním studiu v Ústí n. Labem v r. 1999 / Taťka střílí góly, 1997, prem. v Činoherním studiu v Ústí n. Labem v r. 1999 / Plechovka, 1999 (pod pseudonymem Jarol Ostraval), prem. v Činoherním studiu v Ústí n. Labem v r. 1999 / Denis (Epilog k Monologům vagíny), 2003, prem. V Dejvickém divadle v Praze v 2003 (jako scénické čtení) / Milada, 2007, prem. v Divadle Na zábradlí v r. 2007.

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Fotbal

Fotbal (z anglického football, foot = noha, ball = míč), též kopaná, je kolektivní míčová hra, která je nejpopulárnějším kolektivním sportem na světě. Ve fotbale hrají dvě družstva po jedenácti hráčích na obdélníkovém hřišti, nejčastěji travnatém. Jejich cílem je dosáhnout více branek (gólů) než soupeř. Branky je dosaženo tehdy, když míč přejde brankovou čáru mezi tyčemi branky. Hraje se hlavně nohama, ale hráči mohou k hraní míčem používat libovolné části těla kromě rukou a paží. Pouze brankář (jeden z hráčů, odlišený barvou dresu) může v blízkosti vlastní branky hrát i rukama. Existence hry podobné fotbalu je doložena už v období starověku: nejstarší takovou hrou bylo čínské kudžu, hrané již ve 2. století př. n. l. V Řecku a Římě bylo známo mnoho míčových her, při některých se hrálo nohama. Jedním ze vzdálených předchůdců fotbalu je tak např. římská hra harpastum. Ve středověku se různé hry podobné fotbalu hrály po celé Evropě, jejich pravidla se však výrazně lišila místo od místa i v průběhu doby. Vznik dnešního fotbalu má kořeny v Anglii 16. století. Tamní střední školy v té době začaly žáky nutit ke sportu. Každá ze škol však používala vlastní pravidla podle místních podmínek (velikost hřiště apod.), pravidla se navíc měnila. Postupně vykrystalizovaly dvě hlavní formy fotbalu: v jedné verzi (používané např. v Rugby, Marlborough či Cheltenhamu) hráči míč po hřišti přenášeli rukama, v druhé verzi (např. na Etonu, v Harrow, Westminsteru či Charterhouse) se upřednostňovalo kopání do míče. Ve 40. letech 19. století Anglii zasáhl boom železniční dopravy. Tento technologický rozvoj umožnil pořádání soutěžních zápasů mezi jednotlivými školami. Avšak zatímco rozdíly v místních pravidlech atletiky byly nevýznamné, meziškolní zápasy ve fotbale byly kvůli odlišnostem v pojetí hry prakticky nemožné. Proto se v roce 1848 sešlo 14 zástupců škol na jednání, jehož výsledkem byla první ucelená sada pravidel, tzv. Cambridgeská pravidla. Ta upřednostňovala kopání, bylo však dovoleno také čisté zachycení míče rukama. Sjednocující tendence vyústily v založení The Football Association, prvního oficiálního fotbalového sdružení na světě, 26. října 1863. Po několika setkáních vytvořila asociace sadu pravidel, z nichž nakonec vypustila povolení běhu s míčem v ruce a držení a podrážení protivníka s míčem. Kvůli tomu zástupce Blackheathu asociaci opustil, a spolu s několika dalšími kluby v roce 1871 založil Rugby Football Union, čímž vzniklo ragby jako sport odlišný od kopané. I v pravidlech FA však byla některá ustanovení, která dnes zůstávají jen ve sportech jako ragby či americký fotbal. První pravidla také například ani nestanovovala počet hráčů či tvar míče; na tom se měli soupeři dohodnout před každým zápasem. V Anglii se postupně vyvinulo několik soutěží, které přispívaly k šíření jednotných pravidel. První mezinárodní zápas proběhl mezi Anglií a Skotskem 30. listopadu 1872 a skončil bezbrankovou remízou. První mimoevropské mezinárodní fotbalové utkání se uskutečnilo 28. listopadu 1885 v Newarku mezi Spojenými státy a Kanadou, která zvítězila 1:0. Fotbal se postupně rozšířil i na kontinent, kde je nejstarším fotbalovým mužstvem patrně švýcarský Lausanne Football and Cricket Club. Díky anglickým dělníkům pracujícím na stavbě železnice se fotbal dostal až do Jižní Ameriky, přičemž ale tato teorie rozšíření fotbalu na jihoamerický kontinent nebyla nikdy přesvědčivě doložena. Dnes fotbal hrají profesionálové po celém světě, mnoho dalších lidí se mu pak věnuje na amatérské či rekreační úrovni. Podle průzkumu, uspořádaného v roce 2001 mezinárodní fotbalovou federací FIFA, hraje pravidelně fotbal nejméně 240 miliónů lidí ve více než 200 zemích světa.

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Svatojánská noc

Svatojánská noc je noc z 23. na 24. června, která je podle lidové tradice plná kouzel a nadpřirozené magie. O této noci se scházejí čarodějnice, otevírají se zlaté poklady, čarovné byliny získávají léčivou moc a rozkvétá zlaté kapradí. Tradice magické noci sahají daleko do starověku. Je to původně náboženská slavnost spojená s oslavou letního slunovratu, která vychází z keltské nebo keltsko-germánské tradice, kterou přejali i Slované. Křesťanská církev se snažila potlačit tyto pohanské slavnosti, a proto zasvětila 24. červen Janu Křtiteli (odtud dnešní pojmenování). Přesto se některé rituály zachovaly až dodnes, např. skákání přes oheň nebo házení věnců do vody, a staly se součástí lidového folklóru. V minulosti se ihned po rozednění prodávala na trzích bájná mandragora, která údajně dovedla přičarovat lásku milované osoby. Ve skutečnosti to byl durman nebo rulík zlomocný. Chtěla-li mladá dívka vědět, který mládenec je její vyvolený, musela navečer svatojánské noci, aniž by promluvila nebo se ohlédla, natrhat devatero kvítí (kopretina, růže, smolnička, chrpa, rozchodníček, čičmudíček, mateřídouška, fialka a zvonek) a dát si je pod hlavu pod polštář. Vyvolený mládenec se jí pak zjevil ve snu.

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Taťka střílí góly poprvé

Hra Taťka střílí góly byla uvedena zatím jednou, v autorově režii, v rámci české sezóny, během níž Činoherní studio v Ústí nad Labem inscenovalo zásadně nové domácí hry. Jiří Pokorný už tehdy nebyl uměleckým šéfem divadla (tuto funkci po něm převzal režisér David Czesany), v tomto roce se tu ale stal nejhranějším autorem: kromě Taťky v Ústí uvedli i jeho text Odpočívej v pokoji a Plechovku. „Sportovní tragédie“ měla premiéru 22. ledna 1999, scénu vytvořil Petr B. Novák, kostýmy Zuzana Krejzková a hudbu kapela Happy, již tvořili tehdejší členové souboru. Roli Jendy hrál Zbyněk Roubal, ústecký technikář, kterému se podařilo vytvořit taťku přirozeného, autentického, ve své prostotě a přímočarosti strhujícího. V roli Blaženy se do Činoherního studia po letech vrátila Marie Spurná. V zápětí po premiéře se objevilo množství recenzí: hra byla označena za první český neonaturalistický divadelní text, první českou coolness, antihrdinské či antiromantické krimi. Přijetí bylo rozporuplné, ale většina recenzí ocenila zejména text ? přesto se drama nedočkalo další inscenace v jiném divadle. Až do teď. Jiří Pokorný o hře tehdy prohlásil: „Je to asi český příspěvek moravského autora k evropské vlně celosvětové naštvanosti a lásky.“ Na otázku, zda se obává divácké reakce, odpověděl: „Pilot přistávajícího letounu také nepřemýšlí, jestli budou pasažéři nadávat, když se to nepodaří.“

K doutnajícímu oharku hry Taťka střílí góly se snesl valašský orel Francin alias Martin Františák a já si zaboha nemohu vzpomenout, proč jsem ji vlastně psal. Útržky a hmota papíru přede mnou, zakecaný ubrus, exoti vůkol a můj dojemný pocit naprosté nepatřičnosti. Tehdy, stejně jako teď, jsem byl pronásledován obsesivní myšlenkou, přál jsem si, aby přilítli ufoni a jejich lídr by řekl: Čau, Poki, konec srandiček, mazej domů na Andromedu, je po tobě sháňka. Dal bych si klobásu a pivo, všem bych se omluvil, nasedl do vesmírného korábu a fičel páchat alotria zase jinam. Aby se mi nestýskalo, nechal bych se tajně rozdvojit, abych mohl být doma i tady, protože na Zemi je to přeci jenom fajn. Když jsem se dozvěděl, že hrdinní ostravští si Taťku chtějí lajsnout, zatetelil jsem se, protože mám ve spanilé, drblé, horké, omamné, svištící Ostravě kořeny. Je to podobné. V Ostravě jsem doma. Zde jsem taky začal psát. Nejdřív román Bažina, pak básně. To mi bylo patnáct a dokonce jsem se úspěšně zúčastnil klání v soutěži Marušky Kudeříkové. Nyní bych si za ty zaumné kraviny nejraději nafackoval, ale nudil jsem se a zároveň se pokoušel ohromit ženy. Mládí z nás činí pitomce na věky věků. Snem každého autora je asi něco způsobit. Paradoxní je, že když TO leze ven, pracují emoce úplně jinak než ve výsledku. Emoce je ošidná v tom, že se moc nebaví s pamětí. Jaká by to byla krása, moci si umět vyvolat pocit štěstí nebo alespoň dobré nálady. Vzpomenout si na radostný okamžik a znovu a znovu si ho sjíždět. Chtěl bych se vrátit do atmosféry při psaní Taťky, abych ze sebe něco kloudného vypotil, ale je to pryč. Nyní píšu gangsterku Zkurvený fáro, velesmutnou ságu, a derou se mi do ní postavy z Taťky, tak je tam nechám alespoň nakouknout, může to být občerstvující i pro ty postavy. Mám je rád a chci poděkovat „Bezručům“, že se jich ujali. Jsou to takoví sirotci, ty postavy. Snad se ten skomírající uhlík podaří rozfouknout a zažehnout plamínek, byť i maličký. Jiří Pokorný, 15. 11. 2009

Foto: Tomáš Ruta

Taťka střílí góly 

Cool / coolness dramatika

Pod tento termín se všeobecně zahrnují texty vznikající od poslední třetiny devadesátých let dvacátého století, které na jeviště přinesly doposud tabiuzovaná témata: sex, zejména homosexuální, drogy, témata charakteristická pro dnešní dobu: násilí, odcizenost, izolaci, beznaděj, zoufalství; a reálie spjaté s nejsoučasnějším životem, např. internet, virtuální komunikaci, vysoce konzumní společnost zavalenou zbožím, hnanou k maximální spotřebě. Autoři této školy se zhusta inspirují filmem, což s sebou nese krátké scény, rychlé střihy, prolínání dějových linií. Oživuje se žánr grotesky a používá se velmi černý humor. Vlajkovou lodí světové „cool vlny“ se stala hra britského dramatika Marka Ravenhilla Nakupování a šoustání (Shopping and Fucking, poprvé uvedeno 1996). V Česku se za nejvýraznějšího autora tohoto proudu považuje Jiří Pokorný, později Marek Horoščák. Nejprogresivnější v uvádění tohoto typu dramatiky bylo u nás Činoherní studio v Ústí nad Labem, kde byly na konci devadesátých let minulého století poprvé inscenovány hry jak Jiřího Pokorného, tak Marka Ravenhilla či Sarah Kaneové; později se objevily i v HaDivadle (M. Ravenhill, Marius von Mayenburg), Horoščákovy Vařený hlavy měly premiéru v brněnské Huse na provázku. Hry jedenadvacátého století přijaly atributy coolness tematiky, ale zjemnily je, zcivilnily, nejsou tak provokativní a pobuřující. Toto hnutí devadesátých let nicméně pro drama objevilo oblast, která je dnes běžným inspiračním zdrojem. Pro cool hry je charakteristický menší počet postav; ty nemají obvykle žádnou jasnou minulost, neznáme jejich předcházející vývoj a jejich budoucnost lze odhadovat pouze na škále špatný ? dobrý. Vzhledem k nulové minulosti fungují jako typy. Nemají představovat složitější charakter, ale pouhý jeho výsek. Tímto samozřejmě snadněji docházíme k jistému zobecnění situace. Cool dramatika je prostá psychologie a psychologizování. Postavy žijící pouze přítomností se stávají metaforou současného ? bezperspektivního ? života, nepsychologické jednání je zároveň natolik vykloubené, že figura může provést prakticky cokoliv, a taky to obvykle provádí. Tento typ dramatiky resignuje na kladného hrdinu a vůbec zásadně zpochybňuje jakoukoliv kladnost a pozitivní hodnoty ? lásku, přátelství, partnerství, rodinu. V zobrazeností nefunkčnosti těchto kategorií, které naše společnost navenek tak adoruje, spočívá hlavní tematický klad. Hrdinové si s sebou nesou traumata už ze svého dětství, někteří již dokonce od okamžiku zrození. Zatímco světová coolness nejčastěji staví do středu mladého hrdinu v rámci společnosti, vykořeněného a znuděného, české hry se zpravidla zaměřují na rodinu, kterou obvykle představují jako zdroj nejšílenějších traumat. Rodina je vězení, smrtící past ? a v generačním konfliktu obvykle vítězí silní (protože totálně zdecimovaní a citově okoralí) rodiče. Aby nebyl narušen klid a pokoj rodinného řádu, otec a matka jsou dokonce schopni vraždit. Tak tomu bylo už v Pitínského Matce (1987) a Pokojíčku (1992), v době, kdy se o coolness ještě „nevědělo“. Matka jako ústřední literární archetyp pak dostala svůj protějšek v „taťkovi“ Jiřího Pokorného. Nenápadný, mírně asociální a navenek neškodný antihrdina se stává běsnícím živlem, chce-li mu někdo sáhnout na jeho rodinu. Jak prohlásil Mark Ravenhill: „Velké příběhy už nejsou, musíme vyprávět ty malé.“ A ty se obvykle odehrávají někde velmi blízko.

Taťka střílí góly pod trenérským dohledem Martina Františáka

Taťka, který v Ostravě střílí góly, fandí Baníčku, pije Ostravar a celý život kope jednu minelu za druhou. Jeho syn má nakročeno k milionovému angažmá v jednom z pražských S. Jejich vzájemná utkání většinou nekončí remízou. Klíčovým zápasům o kralování v tabulce promarněných šancí můžete od konce listopadu fandit v Divadle Petra Bezruče.

Černá komedie Jiřího Pokorného Taťka střílí góly získala v roce 1997 Cenu Alfréda Radoka za nejlepší českou původní hru a byla označena za jeden z prvních dramatických textů české cool dramatiky. Tento fenomén nezvykle otevřených her plných násilí, sexu, vulgarizmů, úzkosti a beznaděje se zrodil ve Velké Británii v devadesátých letech 20. století. Hlavní postavou her tohoto proudu bývá muž, který živoří na okraji společnosti a není schopen přizpůsobit se požadavkům okolního světa. Varianty úniku před nespokojeností a všedností hledá v rozmanitých návykových prostředcích. Zmíněné znaky nacházíme i v Pokorného hře: Taťka Jenda přežívá na ostravské periferii a své každodenní smutky rozpouští v alkoholu. Při životě ho drží jen milovaný fotbalový klub, pár pochybných kamarádů a naděje, že se jeho syn – fotbalista Mirek – dočká přestupu do prestižního a bohatého týmu. Mezi taťkou Jendou a synem Mirkem se však v minulosti stalo něco, co si nemohou vzájemně zapomenout. Pokus o usmíření, který zachycuje Pokorného hra, ani tentokrát nevychází podle jejich představ.

Hřiště, dresy, výkony hráčů

Scénograf Jan Štěpánek konkretizoval autorovu zmínku o blíže nespecifikovaném místním fotbalovém klubu a ukotvil hru v ostravských reáliích. Dějiště hry – prostranství před stánkem s občerstvením – se proto v inscenaci nachází blízko stadionu na Bazalech, z něhož sem doléhá zpěv i řev fanoušků Baníku. Prodavačka Blažena (Zdena Przebindová) střeží stánek jako malé vápno a brání ho před jakoukoli akcí započatou na dřevěných stolech a lavičkách před ním.

Fotbal v inscenaci symbolizuje nejen touhu po vítězství, ale také typickou českou hravost, projevující se i mimo sportovní prostředí kličkami, nahrávkami, fauly a malými domů. Díky uspořádání scény jako ulice, doplněné částí tribuny za brankou na kratší straně jeviště, mohou mít diváci pocit, jako by sledovali opravdový zápas ze zaplněných ochozů. V utkání však nejde o ligové body, ale o snahu proměnit šanci a vyřešit rodinné neshody. Adresné zacílení na město Ostravu učinilo inscenaci naléhavější, bezúčelného zjevení policistů na plyšových koních se však mohli inscenátoři vyvarovat.

Postavy hry nemají psychologii a fungují jako typy. Herecké ztvárnění charakteristických rysů každé z nich podtrhla kostýmní výtvarnice Jana Preková. Fotbalista Mirek, jenž se domnívá, že reprezentuje lesk doby plné uctívaných sportovních hrdinů, se objevuje s vyčesanými vlasy posetými třpytkami. V podání Lukáše Melníka je Mirek sebevědomým floutkem, kterého zkazily peníze. Namyšleně vystavuje na odiv své tělo i finance a štítí se přízemních způsobů vlastního otce a jeho kamarádů. Zapomíná však, že toto prostředí přijímal za vlastní a přes nablýskanou vizáž je na něm provincionalizmus, kterým tak pohrdá, stále vidět. Mirkova přítelkyně Renata představuje typickou sexy blondýnu v upnutém oblečení, která se přiživuje na slávě druhých. Markéta Haroková ji hraje jako naivní slečnu, která se nechala vlákat do pasti z šustících bankovek a jež si myslí, že k bezstarostnému životu stačí zářivý úsměv, afektovaný smích a vyzývavý postoj. Taťka Jenda (Norbert Lichý) působí v kalhotách s kšandami a s modrobílou fandovskou šálou kolem krku bezbranně a předvídatelně. Přijímá svou roli životního outsidera, k níž se svou neschopností sám dopracoval. Své neuskutečněné sny ale projektuje do syna, a když je potřeba, bojuje za něj i nedovolenými zákroky.

Další postavy Preková dokresluje prostřednictvím komických úprav kostýmů – sexuchtivý Broněk ohromuje zdůrazněnými maskulinními biologickými znaky vytvořenými pomocí vycpávek, rybář Veleborský připomíná asexuální zelené stvoření na hranici mezi vodníkem a žabákem.

Inscenace Pokorného hry Taťka střílí góly je druhým počinem LOVEcké sezóny Divadla Petra Bezruče. Režisér Martin Františák se na střetnutí otce se synem dívá s groteskní nadsázkou. Pomyslný první poločas této jednoaktovky hýří nápady a pohlednými akcemi, v závěru se však dostavují známky vyčerpání a přetrénovanosti. Situace už nejsou jednoznačně gólové, ale pouze standardní. Zápas negraduje závěrečným mumrajem, střely s blížícím se koncem stále častěji míjejí svůj cíl a celé utkání postrádá větší tah na branku.

Autor: Naďa Satková / www.nekultura.cz / 8. prosince 2009

Taťka střílí góly

Hru Jiřího Pokorného Taťka střílí góly, která získala cenu Alfréda Radoka za nejlepší text roku 1997, si dramaturgyně Marta Ljubková a režisér Martin Františák v ostravském Divadle Petra Bezruče tak trochu "poostravštili" citací hymny fanoušků fotbalového Baníku Ostrava s chorálem z kotle ostravských Bazalů. Učinili tak v zájmu vstřícnosti vůči místnímu publiku, ale neobohatili touto místní aktualizací ani text, ani výpověď inscenace. Tématika fotbalových stadionů je totiž v textu motivem okrajovým. Hlavním tématem je tady absolutní vyprázdněnost lidské existence, život, který je v uvozovkách "o ničem". Autor začíná téměř lyrickým obrazem oslavy otcových jmenin, stylizovaných do parafráze Snu noci svatojánské, na které přijíždí jeho syn, úspěšný fotbalista i se svojí partnerkou. Slavnostní večer se ovšem zvrhne v krvavou řež. Hra je navíc napsána skvělým způsobem s využitím jazykových klišé devadesátých let i volného verše, s přesnými charakteristikami jednotlivých postav.

Režisér Martin Františák se bohužel rozhodl pro artistní, rádoby ozvláštňující nadhled ve snaze umocnit tragikomičnost až grotesknost textu. Tím ovšem celkovému účinku nepomohl, ba spíše ublížil. Tomu, aby vyniklo varovné memento hry, autorův obraz mikrosvěta určité části populace ztracené na cestě k nalezení smyslu svého života, stačilo spolehnout se na sílu textu samotného. Kostýmy Jany Prekové zdůrazňují druhotné sexuální znaky, což sice akcentuje bezduchou tělesnost, inscenaci samotné to však přináší jen vnější groteskní efekt. Snaha vyhovět naturalistické rovině předlohy je zde sice zřejmá, ale naturalismus Pokorného textu přece jen není tak povrchní.

Jak už to bývá, představení před zatracením zachraňují herecké výkony. Norbert Lichý hraje otce Jendu civilně, téměř psychologicky a realisticky, a jeho Jenda je oním mužem neschopným splnit nároky vyplývající z otcovství, je věrohodný v každém pohybu, slově i gestu. Stejně přesná je Markéta Haroková v postavě tupé sexbomby Renaty, byť je zde patrná jistá stylizace, která ovšem vychází přísně z charakteru postavy. Horší je to v případě Jendova syna, fotbalisty Mirka v provedení Lukáše Melnika. Jeho Mirek není ani špičkovým sportovcem, ani člověkem který má v hlavě místo mozku fotbalový míč, není totiž jasné, zdali chce parodovat až karikovat ikony dnešního zbožnělého vrcholového fotbalu nebo hrát syna frustrovaného nedostatkem skutečného otcova rodičovství. To naopak Zdena Przebindová v roli bufetářky Bláži, pojetím postavy blížící se k pojetí Lichého otce Jendy, naplňuje vyčerpávajícím způsobem potenciál své role.

Zajímavou postavu rybáře Veleborského, stylizovaného do role jakéhosi mimozemšťana, vytváří Tomáš Dastlík. Pojetí této postavy má hru posunout k onomu bájnému rozměru Snu noci svatojánské, a i když nelze Tomáši Datlíkovi upřít značnou sugestivitu jeho výkonu, celek je spíše žánrovým obrázkem nezapadajícím do celku. Pokud autoři chtěli vyjádřit svůj vztah ke všemu, co souvisí s fotbalem a působí jako jiný vesmír v naší realitě, lze to částečně pochopit jako osobní postoj, ale nic více.

Hlavním problémem inscenace je její nerozhodnost. Inscenátoři jakoby nevěděli, zdali chtějí publikum hlavně pobavit, nebo hlavně varovat. Naplnění obou cílů je sice také možné, bohužel ani to se v případě inscenace hry Taťka střílí góly souboru Divadla Petra Bezruče nepovedlo.

Autor: Ladislav Vrchovský / Český rozhlas Ostrava / 22. 12. 2009

plakát k představení Taťka střílí góly