|
tomáš dianiška / Transky, body, vteřiny groteska na 800 metrů / zákulisí sportovního skandálu první republiky / skutečný příběh o tom, že s tretry nejsou žerty / náckové útočí / kdo se bojí oldřicha nového? / totální transmagedon! / upozorňujeme diváky, že se v představení používá stroboskop
Režie Tomáš Dianiška / Dramaturgie Kateřina Menclerová, David Košťák / Výprava Lenka Odvárková / Hudba Matej Štesko a výběr
Zdena Koubková Jakub Burýšek / Eliška, matka, závodnice, spolužačka a další Julie Goetzová / Lída, porodní bába, šamanka, závodnice, spolužačka a další Markéta Matulová / Béďa, sportovec, židovský obchodník, skaut, principál v obludáriu a další Ondřej Brett / trenér, rozhlasový komentátor, dirigent, doktor, spolužák a další Václav Švarc / otec, Kuba, rozhlasový komentátor, sportovec a další Vojtěch Johaník / spolužačky, závodnice Marie Křehlíková nebo Lenka Kučerová nebo Andrea Zatloukalová j.h. / organizátoři Světových ženských her Miroslav Kudela nebo Michal Weber
délka představení 1 hodina a 40 minut (bez přestávky) / premiéra 25. ledna 2019
inscenace získala ceny divadelní kritiky 2019 v kategoriích Inscenace roku a Poprvé uvedená česká hra roku a jakub burýšek byl oceněn jako talent roku / inscenace získala nominaci na cenu marka ravenhilla za nejlepší inscenaci současné hry / Jakub Burýšek získal Cenu Jantar 2019 v kategorii Činoherní herec roku o inscenaciZa časů dávných bohů, hrdinných náčelníků a psychopatických diktátorů, neklidem zmítaná země zrodila hrdinku. Byla jí Zdena. Mocná princezna zocelená žárem olympiád. Tretry, vášeň, nebezpečí. Její odvaha změní svět. Co na tom, že jí pod nosem raší tmavý knírek - hlavně když na běžecké dráze trhá rekordy. Brzy se stane miláčkem Československa a celého atletického světa. Ale ti, které nechává za sebou, se začnou pídit po příčinách jejího úspěchu. Nová hra Tomáše Dianišky inspirovaná skandálním osudem československé atletky, jejíž sportovní úspěchy byly vymazány z naší novodobé historie. trailerfotografiefotografie v tiskové kvalitě najdete v sekci média pro média
fotografie z představení
 Foto: Lukáš Horký Transky, body, vteřiny  Transky, body, vteřiny  Foto: Lukáš Horký Transky, body, vteřiny
 Foto: Lukáš Horký Transky, body, vteřiny  Foto: Lukáš Horký Transky, body, vteřiny  Foto: Lukáš Horký Transky, body, vteřiny
 Foto: Lukáš Horký Transky, body, vteřiny  Foto: Lukáš Horký Transky, body, vteřiny  Foto: Lukáš Horký Transky, body, vteřiny  Foto: Lukáš Horký Transky, body, vteřiny generálky
zkoušení
focení plakátu
první čtená zkouška
recenzeOstravský nájezd na Prahu (No. 1)Divadlo Petra Bezruče uvedlo v rámci festivalu Ostrava v Praze inscenaci nové hry Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny, která otevírá téma stereotypů a nenávisti vůči menšinám. V Divadle v Celetné bylo vyprodáno a soubor se dočkal i standing-ovation. Námětem Dianiškovy hry je životní příběh Zdeny Koubkové, dnes víceméně zapomenuté atletky z meziválečného období. Proč byla zapomenuta? Narodila se v roce 1913 s vývojovou vadou reprodukční soustavy. Na to, že je ve skutečnosti mužem, se ovšem přišlo až v její dospělosti. Mezitím se jí podařilo vyniknout ve sportu, vytvořila mj. světový rekord v běhu na 800 m. Později podstoupila operaci změny pohlaví, dobrovolně vrátila všechny trofeje a svůj život dožila jako muž. Celá inscenace je rámována vyprávěním Zdeny za přítomnosti redaktorky Lídy Merlinové (Markéta Matulová), která je autorkou životopisné publikace Zdenin světový rekord. Roli Zdeny Koubkové ztvárnil Jakub Burýšek. Během představení využívá herec celou škálu svého hlasového rejstříku. Zejména ve scéně, kdy dospívající Zdena bojuje s mutací (a tedy přeskakujícím hlasem) a má zpívat soprán ve sboru. Nejen hlasovým, ale i tělesným projevem se vědomě pohybuje na hraně mezi mužstvím i ženstvím. V kontrastu se svou ryze mužskou fyziognomií velmi dobře stylizuje každý pohyb a dokáže v divákovi navodit iluzi, že je ženou. Když si Zdenu jedna ze slečen (Pavla Gajdošíková) v tančírně během dámské volenky splete s mužem, nevyvrací jí to – jde tedy v jistém slova smyslu o její první coming-out. Pro vývoj postavy je stěžejní scéna, kdy dojde k odhalení omylu, kterého se slečna dopustila: Zdenu vyruší při holení (které odpovídá reáliím života Zdeny Koubkové) společně s několika chlapci ze sportovního týmu. Ti přišli do její šatny s jeidným cílem: zjistit, co je zač. Cituji: Jestli má čůráka, nebo kundu?… Tyto ostré výrazy se v inscenaci objeví několikrát, spolu s označením Zdeny jako zrůdy. Na otázku, zda je je žena, nebo muž, Zdena po pravdě odpoví, že neví. A chlapci se to rozhodnou zjistit, odtáhnou ji dozadu mezi trofeje a zbijí ji. Divák z této brutální scény vidí pouze krev na plexiskle a obrysy útočníků, z nichž jeden vzápětí Zdenu znásilní. Ta se tak stává symbolicky jen jednou z trofejí… Po odchodu útočníků Zdena prožívá vztek. Odhodí židli, shodí železné skříňky, a dá se do pláče. Pak dojde ke zlomu, kdy si setře z obličeje krev a všechno vrátí do původního stavu, obleče si sportovní oblečení a jde běhat. V této scéně je asi nejvýraznější Burýškova oscilace mužské a ženské energie. Agresivitu střídá křehkost a tu zase ctižádost. Veškeré sportovní úspěchy jsou totiž v inscenaci reflektovány až po této scéně. Po veřejném odhalení Zdeniny vrozené vady je doslova odchycena jedním ze svých někdejších útočníků, opatřena náhubkem a donucena k omluvě. Její trofeje jsou postavami rozebrány a Zdena odjíždí do Ameriky (pozn. Koubková do USA skutečně odjela a podstoupila tam operaci). V Dianiškově verzi příběhu ovšem do Ameriky odjíždí proto, že jí to ostatní doporučí: Tam je podobných zrůd spousta. Scéna-obludárium je divadelním vyjádřením Zdenina pocitu bezmoci. Je navlečena do ženských šatů, ale zároveň má plnovous a principál v korzetu nabízí divákům, že za pouhých 20 dolarů mohou vidět její vagínu. Stává se objektem pro senzacechtivé diváky. Poprvé proti nespravedlnosti a krutosti nijak neprotestuje, zcela odevzdaně se nechává ukazovat, aby získala peníze na operaci. Závěrečná scéna je pěvecké číslo Burýška během operace. Využívá svůj velký hlasový rozsah i jazzové feelingy pro iluzi proměny z ženy na muže. Inscenace končí stejnou scénou, jakou jsme viděli na začátku, tedy porodem; s jediným rozdílem – dítě je kluk a je pojmenováno Zdeněk. Klára Hauserová / Divadelní noviny / 2. listopadu 2019 Transky, body, vteřiny zabodovaly páteční premiérou u BezručůPsal se rok 1934, svět se vzpamatovával z hospodářské krize, nacismus přituhoval, a do toho všeho se objevil jeden zázrak – dvaadvacetiletá atletka Zdena Koubková, která toho roku překonala světový rekord v běhu na 800 metrů. Uplynulo ale několik měsíců a ze Zdeny se stal Zdeněk. Proměnu těla a duše společnost okamžitě odsoudila a její výsledky v atletice nekompromisně smazala. Inscenace inspirovaná skutečnou událostí – Transky, body, vteřiny – měla v pátek premiéru v Divadle Petra Bezruče. Její osud určili po domácím porodu rodiče – Zdena Koubková vypadala na pohled jako dívka, ve skutečnosti ale měla neúplně vyvinuté obě pohlaví a převahu testosteronu. Nadějnou běžkyni tak během dospívání provázela šikana a předsudky k jejímu vzhledu. Svět začal podezřívat její úspěchy, porážela totiž nejen ženy, ale v ragbyových utkáních zdolávala i pány. Její tělo se začalo stále více podobat tomu mužskému. Finální diagnózu určil až lékař – je to muž. Zdrcená mistryně světa odjela do Ameriky, kde podstoupila jednu z prvních změn pohlaví na světě a stala se Zdeňkem Koubkem. Její atletické úspěchy už ale zůstaly v zapomnění. Dechberoucí příběh rodačky z Paskova se rozhodl oprášit původem slovenský režisér Tomáš Dianiška přímo pro Divadlo Petra Bezruče. „Její/jeho životopis jsem objevil náhodou v knihkupectví. Stačila mi čtyřřádková anotace na přebalu knihy, která o Zdeně vyšla, a věděl jsem, že to musím udělat!“ Vznikla tak tragigroteskní hra, pro kterou sám napsal i text. Do hlavní role atletky Zdeny Koubkové alias Zdeňka obsadil Jakuba Burýška, který brilantně zvládl předvést plynulý přechod z něžného pohlaví do mužské role. Na prknech během pouhé hodiny a půl zachycuje pády i vzestupy jedinečné atletky, zvládá smísit eleganci s potem a dřinou a nabízí divákům bohatou dávku emocí. „Byla to neuvěřitelně silná a talentovaná žena, která přes všechna trápení, přes veškerou bolest nevzdala svou touhu a cestu za štěstím,“ okomentoval svou postavu, kterou zobrazuje skutečně přesvědčivě. Retrospektivní děj je založený na výpovědi novinářce, kterou si zahrála Markéta Matulová, a odkazuje tak diváka na jednotlivé milníky života Zdeny i na její truchlivé myšlenky nad ztrátou vlastní identity. Sálem rezonují slova jako „zrůda“, která bodají u srdce i samotné diváky. Na pozadí replik je dokonale vyobrazená dobová scéna s prvky tehdejšího vzestupu nacistické ideologie. Na výlohy se píší protižidovské nápisy, sportovní komentátoři vyzdvihují árijské sportovce a při vyhlašování vítězů věší vlajku nacistického Německa, kde se s nadsázkou objevuje namísto hákového kříže kosočtverec. Navzdory dojemnému provedení tak celou hru provází humorné pasáže, které situaci odlehčují a vytváří lidskost celého příběhu. Je třeba zmínit i herečku Pavlu Gajdošíkovou, která předvedla skvělý výkon hned ve třech rolích – zoufalé matky, konkurenční atletky i Zdeňkovy první lásky, která představuje prolínání zamilovanosti a dobových postojů vůči menšinám. Neopakovatelný je i výkon herce Vojtěcha Johaníka, jenž perfektně zahrál mentálně postiženého kamaráda Zdeny. Jejich vzájemné utrpení, které je sbližuje, je jednou z nejdojemnějších scén celé hry. Do dalších rolí se oblékl neméně přesvědčivý Vojtěch Říha, který představuje Zdenina největšího soka, a Milan Cimerák, který se vžil jak do role mladého Emila Zátopka, tak Zdenčina nekompromisního trenéra. Repliky jsou podtržené dobovou hudbou Matěje Šteska. Dramaturgie je pod taktovkou Kateřiny Menclerové a Davida Košťáka. O výpravu se postarala Lenka Odvárková. Unikátnost inscenace spočívá i v perfektním zachycení hned několika dobových předsudků, které osobnost Zdeny Koubkové pomohla zbořit. Zasloužila se o emancipaci ženského sportu – ještě ve dvacátých letech byly sportovní aktivity na špičkové úrovni pro ženy téměř nemyslitelné. Její osud pomohl otevřít do té doby tabuizovaný hermafroditismus i existenciální otázky vlastního pohlaví a bytí samotného. Transky, body, vteřiny se dočkaly zaslouženého potlesku vestoje. Hold jim vzdali i jiní divadelní kolegové, kteří byli na premiéře taky přítomni. Co ještě dodat? Přijďte se taky podívat! Eva Urbančíková / Sokolska33.cz / 28. ledna 2019 Transky, body, vteřiny: Příběh atletky, která se stala mužem, je přesně trefeným gólemZazářila jako žena a zanikla jako muž. Filmový svět má svého Sloního muže, ten divadelní od páteční premiéry atletku Zdenu Koubkovou. A to v přelomové inscenaci Divadla Petra Bezruče Transky, body, vteřiny. Zmíněný film Davida Lynche produkoval známý komediograf židovského původu Mel Brooks, Transky napsal a v Ostravě i režíruje komediograf současnosti Tomáš Dianiška. Tentokrát si režisér vybral tragigroteskní téma jdoucí v závěsu za jiným jeho příběhem Mlčení bobříků. Oba kusy poukazují na historicky zaznamenané události a pojednávají je optikou dneška. Transky, body, vteřiny se věnují naší homofobii a vycházejí jako vítěz. Kdo chce prožít neobvyklý večer naplněný divadelní katarzí, neměl by si je nechat ujít. I to největší monstrum je koneckonců také člověk. Potvrzují to dějiny naší evropské kultury už od doby ustanovení moderního hororu na břehu ženevského jezera ve společnosti básníků Lorda Byrona nebo Shelleyho a jejích partnerek/partnerů. Dianiška, poslední divadelní romantik dneška, v krátké době ovládl Ostravu pohostinně už podruhé. Po Komiksu, který režíroval v Komorní scéně Aréna, se tak mohou diváci opět setkat s jeho poetikou. Na rozdíl od děsuplného příběhu návrhářky československé koruny Mlčení bobříků se drží více při zemi a ukazují více monstrozitu našeho nitra. Z doby komunistické totality jsme se totiž přesunuli ještě dál, do obecně ustálených norem filmů pro pamětníky. Dělat autorské divadlo patří k Bezručům už od památného hitu Britney Goes To Heaven. Transky jsou v této sezóně navíc v téměř těsném závěsu za Kouřem, který se do radikální divadelní podoby převtělil také díky iniciativě Bezručů. Zdenka, rodačka z nedalekého Paskova, sem sedne přílosvečně jako prdel na hrnec, navíc ona obdivovaná 30. léta, trhání světových rekordů, doba prvorepublikové prosperity, to už není žádná přímočará Koule z normalizační éry. Na druhou stranu ale právě tradice práv homosexuálů má v české kultuře dlouhodobou tradici, ještě z doby Rakouska-Uherska díky Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, a to více pak právě z doby 1. republiky. Koubková je držitelkou světového rekordu v běhu na 800 metrů z roku 1934, nejlepší běžkyně světa, která se zanedlouho nechala přeoperovat na muže Zdeňka Koubka. Jenže už v éře Rychlých šípů nebo Kačera Donalda ovládala společnost zášť a nenávist a sportovní lobby se zasadila o Zdenčino/Zdeňkovo zničení. Hra s ponekud naddimenzovaným efektním názvem se ale daleko více soutředí na osobní problémy dvojznačné postavy, z čehož mnohdy vyplývají i komické aspekty sexuálního života, které ale nikdy nesklouzávají do banalit. Představení je kolektivní hereckou spoluprací, kde herec znamená něco jako holka pro všechny a zastane řadu protikladných úloh. Až na jednoho, a tím je Jakub Burýšek, excelující na pomyslném vrcholu této týmové pyramidy jako osudná atletka. Příborský rodák Sigmund Freud by měl radost, protože její/jeho matku i dívku podmanivě hraje Pavla Gajdošíková. Příběh je koncipován jako retrovýpověď, kdy se dovídáme v rozhovoru s reportérkou (Markéta Matulová) o Zdenčině minulosti, dětství a podobně. Z křesla obýváku se záhy ocitáme na bojišti – v porodnici, na cvičišti, na hřišti, ve škole, v zákulisí, v šatně, v nočních uličkách, na prvním rande, mezi rivaly či pod knutou teritoriálních vazeb. Dojemná je rovina sblížení se sexuálního monstra s mentálně retardovaným spolužákem (přesvědčivý Vojtěch Johaník). Na Zdeňku se močí, vrhá se na ni všelijaká jiná pohroma, aby nakonec z celé mozaiky epizod vznikl silný příběh, kterému v závěru jednomyslně tleská stojící publikum. Transgender je posazen do roviny židovských pogromů, na výloze se objevuje hanlivý nápis a pěticípá hvězda, podobně jako na rudé vlajce kosočtverec. Malý Emil Zátopek (skvělý Milan Cimerák) tady dovádí s dalšími dětmi, které na něj žalují, že jej nemohou doběhnout. Milan Cimerák si tady rovněž náležitě vyhrál s dvojroli Zdenčina spolužáka a nelítostného trenéra, z něhož jde až strach, jak dokáže svou svěřenkyni drtit. K totálnímu transmagedonu, jak zní jeden z lákavých sloganů pod čarou, má sice incenace daleko, přesto strhne pozornost a především cílí na intelekt. Nejde o laciné proplouvání kolem atraktivního tématu proměny ženy v muže, naopak. Rocky horror picture show se tentokrát promítá na jiném kanále. Dianiška není jen parodování seriálů, citace hororů, flirtování s vyprávěcími klišé, ale taky přináší neochvějný silný příběh. Ten by přirozeně mohl mít i řadu dovětků, možná lepších než tohle divadlo, protože z životopisu Zdeňka Koubka se dovídáme, že se sice po operaci stáhl do ústraní, aby se posléze realizoval coby ragbyový hráč. Dramaturgie (Kateřina Menclerová a David Košťák) dbá na věrné zasazení do dobových reálií. Výprava Lenky Odvárkové je funkční, natěsnaná na milimetry scény, takže vedle sebe se kříží závodní dráha, taneční parket i ulice s výkladní skříní plná sportovních trofejí. Kostýmy naplňují představu dobově vybledlých barev a ulízaných účesů. Dobová hudba Mateje Šteska vytváří stylovou atmosféru počátků éry rozhlasu, do které jako dravý živel zapadají místní rozhlasoví reportéři. Transky, body, vteřiny jsou nepochybně dobře trefený gól na celé české divadelní scéně a Bezruči si po Maryši a Zapomenutém světle připisují další body letošní velmi silné sezóny. Martin Jiroušek / Ostravan.cz / 26. ledna 2019 plakát Foto: Petr Hrubeš Transky, body, vteřiny
|
