william shakespeare / zkrocení zlé ženy sci-fi (nejen) pro muže / jak zkrotíte ženu v jedenadvacátém století? / prostě si ji vymyslíte! / nevíme, kdo jsme, ale víme, koho chceme ovládnout / a hlavně jak na to... / klasika, pod kterou by se shakespeare musel podepsat / kdyby ji sám nenapsal / premiéra v květnu 2012
Režie Zdeněk Dušek / Dramaturgie Marta Ljubková / Výprava Jan Štěpánek / Hudba Daniel Fikejz / Překlad Jiří Josek / Choreografie Filip Staněk
battista minola Norbert Lichý / vincenzio Jiří Müller / lucenzio Lukáš Melník / petruccio Dušan Urban / gremio Michal Weber / hortensio Přemysl Bureš, přezkoušel Milan Cimerák / tranio Jan Vápeník, přezkoušel Vojtěch Říha / grumio Ondřej Brett / starý pán z mantovy Roman Widenka, Miroslav Kudela j.h. / posel, pietro Petr Lacina, přezkoušel Jakub Chromčák j.h. / marcello, strážník, krejčí Pavel Kresta / walter Jiří Müller / kurt, vdova Filip Kapusta / kateřina Tomáš Dastlík / bianka Michal Sedláček
délka představení 2 hod. 10 min. / premiéra 11. května 2012 / derniéra 22. června 2016
Jak se léčí ženy laskavostíKdyž William Shakespeare psal svou první komedii Zkrocení zlé ženy, nemohl tušit, že bude patřit k jeho dílům nejoblíbenějším. Dramaticky vděčné téma vztahů mezi muži a ženami, jejich rozdílných představ a soupeření pojal autor jako divadelní frašku plnou bláznivých zvratů. Inscenace režírovaná Zdeňkem Duškem v Divadle Petra Bezruče je navíc dráždivě okořeněna tím, že vůbec poprvé u nás ženské role hrají muži. Její premiéru provedenou 11. května 2012 bychom proto měli zaznamenat jako mimořádnou událost. Pár slovy připomeňme děj. Točí se kolem domu padovského měšťana Minoly, jehož starší dcera Kateřina svou vzdorovitostí odrazuje možné nápadníky, zatímco o mladší Bianku je velký zájem. Usiluje o ni postarší Gremio i mužný Hortensio a též student Lucenzio, který přicestoval z Pisy. Minola odmítá provdat Bianku dřív než Kateřinu, a tak, aby pronikli do jeho domu, se Hortensio převleče za učitele hudby a Lucenzio za učitele jazyků. Ke štěstí nápadníků do města přichází veronský šlechtic Petruccio, který je ochoten si Kateřinu vzít kvůli věnu. Překoná dívčin tuhý odpor, udělá ostudu na svatbě a odvleče ji na své panství. Zdánlivou laskavostí jí vše odepře a tak se mu nakonec podaří ji zkrotit. Po návratu do Padovy se setkají s Lucenziem, který se oženil s Biankou, a s Hortensiem, který si vzal bohatou vdovu. Muži se vsadí o to, kdo má nejposlušnější ženu, a kupodivu vyhraje Petruccio. V závěrečném monologu Kateřina zdůvodňuje, proč má být žena poddajná… Shakespearův génius dovedl přetavit drsnou lidovou baladu o krocení zlé ženy s motivy italské romantické komedie omylů a intrik do divácky efektní dramatické frašky, která má romantické i ironické ladění. Inscenační pojetí hry o zkrocení vzpurné (jak by zněl přesný překlad) ženy se ovšem v průběhu času proměňovalo. V dnešní době rovnoprávných vztahů mužů a žen by se hra, vyúsťující v bezvýhradné poddání se ženy muži, mohla zdát nepatřičná a neaktuální. Zdeněk Dušek, jehož oblíbeným žánrem je komedie (nedávno o tom v DPB přesvědčil režií Molièrova Lakomce), sáhl proto k neobvyklému obsazení a provedení. (Není to ale tak nesmyslné, jak se zdá, protože v alžbětinské době ženské role hráli mladí muži). Při vstupu do hlediště rozděleného na dvě protilehlé části diváka upoutá navýšená scéna uprostřed, připomínající boxerský ring. Po bocích jeviště jsou červené zatahovací závěsy, jimiž postavy procházejí (někdy také z hlediště), z jedné strany je ohrazení bradlem. Když na scénu vtrhnou rozjásaní a zpívající herci, naladí diváka na rozvernou podívanou. Barvité kostýmy jsou posbírané z různých epoch a prostředí, kabaretu i pohádky. Hereckému projevu to prospívá, přehnaná mimika, gesta, přestrojení i akce spolehlivě nacházejí odezvu u publika. Na scéně dochází k slovním i násilným potyčkám, u hrazení se cvičí balet i přetahuje, žehlička pálí a její šňůra slouží ke svázání té druhé, Kateřinu odnáší pověstný čert. Kdo má rád bezručovské herce, ten si živě představí Tomáše Dastlíka coby Kateřinu, jak se vzpíná v ženských šatech a tvrdě sráží Dušana Urbana v roli nápadníka Petruccia, oděného jednou jako myslivce a pak jako čerta se vším všudy. Naopak Bianka Michala Sedláčka dovede kroucením a fňukáním snadno zkrotit Lukáše Melníka coby zamilovaného Lucenzia. Jan Vápeník a Ondřej Brett jsou sluhové kontrastních figur i charakterů: kulaťoučký optimista Tranio a vytáhlý bolestín Grumio. Odlišeni jsou i oba nápadníci, chlapácký Přemysl Bureš s kovbojským kloboukem jako Hortensio a neherec Michal Weber s beranicí a rezavým vousem jako postarší pedant Gremio. Když vyjde na scénu charismatický Norbert Lichý jako Minola, upne na sebe zvýšenou pozornost i nepatrným gestem a nuancí hlasu, s nimiž ovládá každou situaci. A protože divadlo disponuje jen osmi herci, muselo vypomoci i pět technických zaměstnanců. Je třeba ocenit, že jejich výkony s profesionály dobře ladí. Inscenace Zkrocení zlé ženy je radostnou exhibicí hereckých individualit a přesné souhry rozšířeného souboru. Bujná taškařice si získá a pobaví každého diváka bez výjimky. (A to zkrocení vzpurnice může navíc potěšit skrývané mužské představy a touhy, jak to v komentáři naznačil sám režisér.) Autor: Milan Líčka / Ostrava Blog / 14. května 2012 Zkrocení zlé ženyZkrocení zlé ženy spadá do raného období Shakespearovy tvorby. Odhaduje se, že hra vznikla někdy před rokem 1594, a podle některých komentátorů jde vůbec o první komedii (ne-li dokonce o první hru), kterou Shakespeare napsal. Traduje se o ní, že jako literární výtvor nepatří k nejzdařilejším, ale na divadle představuje skoro vždy zaručený úspěch. Úspěšnost této komedie je z velké části dána tím, že si zde autor zvolil téma věčné a vděčné – vztah mezi mužem a ženou, boj mezi pohlavími, a vtělil ho do atraktivní podoby divadelní frašky. Dobové představy o postavení muže a ženy ve společnosti lze demonstrovat na dvou textech, z nichž Shakespeare dokonce ve své hře volně cituje: prvním je tehdy populární anonymní balada o hádavé ženě, kterou její manžel zbičovanou a nahou zašije do nasolené koňské kůže a nechává ji tam, dokud žena nezkrotne, druhým je Kniha obecných modliteb, breviář anglikánské církve, hlásající zásadu, že žena je muži vždy povinována láskou, úctou a poslušností. Přestože jde o dokumenty zcela odlišné, jedno mají společné – přisuzují ženě ve společnosti podřadné postavení. Shakespeare ve své komedii vskutku ukazuje, jak se ze vzteklé Káči pod vlivem „krotitelského umění“ Petrucciova stává milující a poslušná Kačenka, ochotná se nakonec před svým mužem hluboce pokořit. Zároveň však tento zdánlivě jednoznačný výklad zpochybňuje a obrací na hlavu. V Shakespearově humanistickém pojetí a díky autorově schopnosti postihovat lidské typy s nebývalou plasticitou přerůstá zdánlivě misogynská fraška ve hru mnohem obsažnější, složitější, a přitom o nic méně veselou a bujarou. Vysmíváno tu ovšem není nakonec to či ono pohlaví, ale obecně lidská hloupost, jalovost a neupřímnost, a naopak je tu oslavován člověk obdařený zdravým rozumem a schopný opravdového citu. (J. Josek, z předmluvy ke knižnímu vydání Zkrocení zlé ženy) ŽENA JE JAKO CITLIVÉ VÁHY: JEN MALOUNKO SE JÍ DOTKNEŠ, A JIŽ JE JAZÝČEK V POHYBU
![]() Foto: Tomáš Ruta Zkrocení zlé ženy Od premiéry ke dneškuNejstarší doložené uvedení Zkrocení zlé ženy proběhlo 13. června 1594 v londýnském divadle Newington Butts pod názvem The Tamynge of A Shrowe a není zcela jisté, jaká to byla verze. Protože se dá předpokládat, že představení byl přítomen sám autor, zřejmě kanonická. Skutečně doložené uvedení Shakespearova textu pochází z 26. listopadu 1633, kdy bylo Zkrocení provedeno na dvoře pro Karla I., který ho ohodnotil slovem „líbí se“. Úspěch Shakespearovy komedie potvrzují různé varianty (například The Woman?s Prize, or The Tamer Tamed / Ženina cena neboli Zkrocený krotitel od Johna Fletchera, napsáno kolem roku 1611), původní hra byla podle všeho uváděna v divadlech Globe a Blackfrairs dokonce šestnáct let po své premiéře, což bylo na svou dobu neobvyklé. Shakespearovy hry se později na jeviště nedostávaly tak často, inscenace londýnské scény Drury Lane z let 1663–4 byla zřejmě jediným uvedením původního textu po polovině sedmnáctého století. Následovalo množství adaptací, které ovládly scény na celé osmnácté století. Po dvou stech letech úprav se původní Zkrocení vrátilo na jeviště až roku 1844. V této inscenaci zůstala Shakespearova předehra, v níž opilec Sly usíná a celá hra je mu předváděna na pomezí jakéhosi snu. V průběhu následujících let býval Sly z jeviště odnášen v různých fázích představení, někdy hned po prvním dějství, někdy až na konci (Shakespeare sám jeho příběh neuzavírá). Nejvýznamnější inscenace poloviny devatenáctého století sice se Slyem počítaly, režisér ale obvykle zasahoval do původního textu a výrazně krátil Kateřinin závěrečný monolog. Totéž se týkalo i pozdějších amerických inscenací (do USA se Zkrocení vrátilo roku 1887). Od oxfordské inscenace v roce 1919 se předehra začíná obvykle vynechávat. Nicméně slavný německý režisér Max Reinhardt, který Zkrocení dělal v roce 1923 jako frašku, inspirován commedií dell´arte, předehru zachoval, stejně jako Barry Jackson ve slavné inscenaci z roku 1928 v Royal Court Theatre. V některých variantách byl rámec hry uzavřen – po dokončení příběhu Kateřiny a Petruccia je Sly vrácen do hospody, kde na začátku pil, a po probuzení oznamuje, že měl sen, v němž pochopil, jak zkrotit svou ženu. Veleúspěšná broadwayská produkce z roku 1935 se hrála bezmála sto třicetkrát; vystupovali v ní trpaslíci, akrobati, klauni a cirkusová zvířata, a manželé Alfred Lunt (režisér a představitel Petruccia) a Lynn Fontanne (Kateřina) s ní procestovali celé Spojené státy. O jejich dramatickém vztahu, jehož bylo Zkrocení údajně dokonalým otiskem, pojednává nejprve divadelní, později zfilmovaný muzikál Kiss Me Kate (1948, resp. 1953). Druhá polovina dvacátého století je sérií úspěšných inscenací, v nichž se v ústředních rolích objevili například Peter O'Toole, Vanessa Redgrave, Meryl Streep, Morgan Freeman ad. Některá uvedení byla situována na divoký západ, jiná využila moderní jazykovou úpravu, jindy se hrálo s principem divadla na divadle atd. Režisérka Delia Taylor uvedla v roce 1999 inscenaci s kompletně ženským obsazením (Clark Street Playhouse), totéž se opakovalo v divadle Globe roku 2003 (režie Phyllida Lloyd). Samé muže obsadil Edward Hall v roce 2006, který Zkrocení hrál se svou skupinou Propeller Company v londýnském Courtyard Theatre jako součást projektu Royal Shakespeare Company, během něhož bylo uvedeno celé Shakespearovo dílo. ŽENY JSOU ANDĚLÉ, KDYŽ SE O NĚ UCHÁZÍME
fotografie v tiskové kvalitě jsou ke stažení ZDE fotografie z generální zkoušky
fotografie z premiéry
fotografie z první čtené zkoušky
|