Jan Werich - Karel Texel / Královna Koloběžka Jak rybářovic Zdenička na zámek přijela a nepřijela a byla při tom ustrojená i neustrojená...
Dramatizace Karel Texel / Režie Michal Przebinda / Hudba Norbert Lichý / Scéna Jiří Bína / Kostýmy Marta Roszkopfová / Pohybová spolupráce Josef Kotěšovský / Dramaturgie Jana Pithartová / Úprava Jana Pithartová
Zdenička Ivana Stejskalová / Rybář, její tatínek Tomáš Dastlík / Rybářka, maminka Marcela Čapková / Mlynář Pavel Johančík / Kobylkář Jan Plouhar / Valašník Pavel Johančík / Švícko Michal Fidler / Král Jan Lukáš Burian / Jeho mamá Zdena Przebindová / Dvorní dáma Žizel Johana Dubová / Sloužící a strážní Jaroslav Vrzal, Michal Weber
premiéra 6. září 2002 / derniéra 23. června 2005
Jan Werichje veliká a významná osobnost české kultury minulého století. Hrál ve filmech i v divadelních hrách, řadu z nich sám napsal. Psal také knížky, hlavně pro dospělé, ale i několik pohádek pro děti, texty k písničkám, psal i do novin, překládal. Byl to moudrý a laskavý člověk. Ti, kdo si na něho pamatují, říkají, že měl nejmenší oči na světě. Přesto se v jeho veliké usměvavé tváři nedaly přehlédnout, protože to byly oči upřímné, moudré a po většinu času veselé.Narodil se roku 1905 v Praze a v Praze také o tři čtvrtě století později zemřel. Mezitím se však stal známým po celém světě. Jana Wericha potkalo v životě jedno veliké štěstí. Když studoval na gymnáziu v Křemencové ulici, spřátelil se se svým spolužákem Jiřím Voskovcem a stali se z nich nejlepší kamarádi na celý život. Takové štěstí může potkat každého, tak dávejte pozor, abyste ho nepřehlédli, někdy kolem vás projde velmi nenápadně. Jan Werich a Jiří Voskovec spolu začali vystupovat v Osvobozeném divadle, které mělo scénu nejdřív v Umělecké besedě na Malostranském náměstí a později v Adrii na náměstí Václavském. Hráli dva klauny v hrách, které společně psali - Vest Pocket Revue, Těžká Barbora, Kat a blázen, Osel a stín ... Bylo jich mnoho, některé se hrají dodnes, ale ty dva moudré klauny nikdo nedovede zahrát tak, jako dvojice V+W. Jan Werich s Jiřím Voskovcem vytvořili nový divadelní žánr, kterému říkali "kapesní revue". Velkou úlohu v něm měly písničky (ty jim skládal jejich třetí velký kamarád, hudebník Jaroslav Ježek) a tak zvané předscény, ve kterých Werich s Voskovcem nehráli naučený text, ale vlastně si spolu volně povídali a vtipně komentovali všechno, co bylo zrovna aktuální. Uměli si dělat legraci z toho, co se jim v současném světě nelíbilo - brali si na mušku hlupáky, hamižníky, špatné politiky ... Takové legraci se říká satira. Většina jejich písniček a slavných předscén je zaznamenána na starých gramofonových deskách. Natočili i několik satirických filmů, které ještě můžete vidět v televizi. Nejznámější jsou filmy Hej rup! a Svět patří nám. Když se schylovalo k druhé světové válce, otevřeně protestovali proti fašismu. Jejich odvážná satira pomáhala lidem v těžkých chvílích uvěřit, že dobro má vždycky větší sílu než zlo.V roce 1938 začala válka a Osvobozené divadlo bylo zavřeno z moci úřední - tedy z moci těch, ze kterých si klauni V+W doposud dělali statečně legraci. V Protektorátu Čechy a Morava, jak se za fašistické okupace náš stát jmenoval, jim za to hrozil trest smrti. A tak se vydali do Ameriky, kde mohli dělat divadlo pro české krajany a mluvit do válečného rozhlasového vysílání, které jejich hlasy a názory doneslo až do Čech. Po válce se rozdělili. Jiří Voskovec se rozhodl žít v Americe, Jan Werich se vrátil do vlasti. Ale kamarády zůstali až do smrti. Jan Werich hrál dál svého moudrého klauna, kterého si vymysleli spolu s Voskovcem. V Hudebním divadle v Karlíně, a později v Divadle satiry, které bylo přejmenováno na Divadlo ABC uváděl hry, které s Voskovcem napsali. Hereckým partnerem na jevišti - tím druhým klaunem, kterým byl před válkou Voskovec - se mu stal Miroslav Horníček. Jan Werich si zase dělal legraci ze všeho, co bylo doma i ve světě špatné a hloupé, říkal lidem pravdu a v sedmdesátých letech mu to znovu zatrhli z moci úřední. Potom psal knížky, vzpomínkové, povídkové a jednu pohádkovou. Jmenuje se Fimfárum a z ní je naše Královna Koloběžka I., pohádka O rybářovi a jeho ženě, kterou jsme u Bezručů také hráli, Lakomá Barka, Tři veteráni a další pohádky. Jestli je neznáte, tak si je přečtěte. Šťastná vzpomínka Jana Wericha"...Šel jsem jednou na letenskou pláň, a tam jakýsi Talián podnikal monstrrachejtle, neboli, jak se říká česky, veleohňostroj. Znáte to: prská to, bouchá, děsná sláva, kouří to, psi štěkají, a pak je najednou ticho. Tenkrát ovšem to nebylo kvůli něčí oslavě, tenkrát to bylo za vstupné. Bylo nás tam přemnoho. Také tam byly dvě dívky, jedna byla menší, jedna byla vysoká. Ta vysoká měla moc hezkou postavu a modré šaty. Já se na ně ještě pamatuji, byly v celku, trošku jako minisukně, ono se to tenkrát nosilo, na prsou byla vyšitá kytka, dost jako popart to vypadalo. No, a já jsem se s touhle dívkou seznámil. Šel jsem pak s ní, tu druhou jsme poslali domů, a řekl jsem jí, že jsem řezníkův syn. Že tatínek je řezník a že si doma něžně říkáme ty kotletko moje milá a ty seš můj drahý bůček a jak se má šunčička a ona se velice smála a snad tomu věřila, snad tomu nevěřila. Pak jsme se sešli podruhé a teď jsme spolu čtyřicet let sezdáni ..." A žili spolu až do smrti ...
ohlasChytrá a hezká Královna KoloběžkaInscenaci dominují dva kvalitní herecké výkony obou hlavních představitelů - Lucie Žáčkové a Josefa Kaluži. Lucie Žáčková je půvabnou a chytrou Zdeničkou, diváka oslovuje dívčí bezprostředností a její chytrost je prostě přirozenou vlastností obyčejné dívky, se kterou se lehce ztotožní dívčí část publika a do které se lehce zamilují všichni v hledišti přítomní kluci. Josef Kaluža je pak totéž v klukovském vydání, a tak není divu, že děti v hledišti, tedy publikum, kterému je inscenace hlavně určena, spontánně reagují a brzy tleskají do rytmu zpívaných písní. Nebyla by to však Werichova pohádka, aby si na své nepřišli i dospělí, kteří snadno přečtou části oslovující skrze životní zkušenost. Ladislav Vrchovský, Svoboda
|