Fotografie ze čtených zkoušek představení Tři sestry

Foto: Hana Pokorná

Tři sestry 

Foto: Hana Pokorná

Tři sestry 

Fotografie z derniéry

recenze

Smutek potrvá navždy?

Jana Bohutínská, Divadelní noviny
… Časový posun je logický, nenásilný a smysluplný. Srozumitelně odkrývá atmosféru beznaděje a bezvýchodnosti, ukazuje směšnost postav, které se neuměle potácejí ve vyšinuté době a utěšují se vlastní kuchyňskou filozofií. Daří se tak na jevišti vytvořit malý uzavřený svět, "rodinný pelíšek" práce (nebo ještě oblíbenějšího teoretizování o práci) a rituálů. Bylo by to celé malicherné a úsměvné, kdyby sem nějak nepatřičně nepřicházela smrt, když Solený zastřelí Tuzenbacha (Viktor Dvořák), a skutečné trápení Máši (Tereza Vilišová) …

Čechovovy Tři sestry znovu a zase jinak

Jiří P. Kříž, Právo
… Jak na Čechova, na jeho Tři sestry, na to se prosím račte obtěžovat do Divadla Petra Bezruče. Litovat nebudete…

Čechovy Tři sestry tentokrát ironické a groteskní

Pavla Bergmannová, Reflex
… Jan Mikulášek diváky opět příjemně provokuje. Je si moc dobře vědom toho, že v současném cynickém světě není místo pro sentiment, a proto volí hořký, ironický tón. Na straně druhé ale i on velmi dobře vystihl duch Čechovovy poetiky. Zejména díky tomu, jak přesně pojmenoval marnost, ve které se postavy utápějí podobně jako v alkoholu. A tak je i jeho Čechov naplněn magickým smutkem, který si rozhodně běžte k Bezručům prožít…

Tři sestry aneb Zběsilá sezóna u Bezručů začala už před prázdninami

Jan Havlena, blog jana há
… Mikuláškova interpretace Tří sester ovšem nefunguje jen pro svá východiska. Naopak je to doslova parádní podívaná plná nádherných a často fantaskních obrazů, kolotoč vjemů a nápadů. Je to zároveň panoptikum, zrychlený filmový záznam lidských životů, malých a velkých zároveň. A v tom je Mikulášek Čechovovi možná blíž než kdejaký jiný režisér dbající na ono seriózní dekorum…

Menu Dory Viceníkové

Dora Viceníková, Reflex
… Místo tklivých tónů a melancholické nálady však z jeviště pulsují scénické nápady v podobě gestického a zkratkovitého herectví. Všichni jsou zde vyšinutí, každý svůj neradostný úděl demonstruje karikováním a intenzívním předstíráním vnitřních bolů. Místo vciťování a prožitků nastupuje bizarní hra, prosycená odkazy a přesahy…

Jana Bohutínská (Divadelní noviny, 27. 6. 2006)

Smutek potrvá navždy?

Ostravské Divadlo Petra Bezruče uvedlo Čechovovy Tři sestry v retrostylu. Scénou a kostýmy zasadili inscenátoři děj hry do tuhých československých komunistických let. Ostravské sestry
se pohybují v prostoru určeném regály plnými nevkusných porcelánových sošek, hodinami se závažím v podobě šišek, přemnoženými reprodukcemi Slunečnic Vincenta van Gogha a igelitovým průhledným závěsem-oponou.

Režisér Jan Mikulášek nečte Tři sestry jako srdceryvné psychologizující drama, ale jako vtipnou komedii. Soustředil se jen na to, co je v textu opravdu důležité. Dějově nepodstatné postavy podporučíků Fedotika a Rodeho vypustil úplně, charakteristickou hluchotu vrátného u krajské správy Feraponta připsal staré chůvě Anfise (Kateřina Krejčí). Komická je u mnohých už jejich vizáž. Sestry se oblékají do růžových šatů, nejmladší Irina (Dita Zábranská) s obří růžovou mašlí na hlavě, nejstarší Olga (Markéta Haroková) s růžovou květinkou ve vlasech a růžovými kočičími brýlemi. Jsou jako tři malé porcelánové panenky (které na konci položí do poliček k ostatním porcelánovým zvířátkům, aby vzápětí všichni zúčastnění ztuhli v závěrečném živém obrazu). Kulygin (Marek Pospíchal) chodí v pruhovaném pyžamu, Anfisa je oblečena `a la ruský kroj, Natálie (Petra Bučková) vypadá v jednu chvíli v maxi hnědém huňatém umělém kožichu jako plyšový medvěd, bledý Andrej (Jan Vlas) má nabílenou tvář a Čebutykin (Tomáš Jirman), který tolik řeší růst vlasů, zase nepokrytě umělou pleš.

Režisér a herci důsledně pracují s gesty. Charakteristické gesto může mít konkrétní postava nebo i slovo z textu (Moskvu třeba doprovází vyjeknutí a rozpažení rukou). Často plyne komika
i z doslovnosti: při slovech "jdu spát" sebou Olga švihne na zem a začne hlasitě chrápat. Směšný je i rozpor mezi tím, jak se postavy vzájemně vnímají v rámci hry a jak je ve skutečnosti vidí publikum. Lamač ženských srdcí Veršinin (Tomáš Dastlík) je spíš nudící se seladonek, který na návštěvách s oblibou roztahuje fotky manželky a dcer jako nějaké leporelo z atraktivního poznávacího zájezdu a z nudy si pohrává s ženskými city. Solený (Pavel Gajdoš) a Natálie jsou spíše vlastní karikaturou (v druhém případě až zbytečně hysterickou). Na hru se navíc nabalují vtipné asociace – objevují se umělé a malované slunečnice, scénu požáru sborově doprovází známé Červená se line záře.

Časový posun je logický, nenásilný a smysluplný. Srozumitelně odkrývá atmosféru beznaděje a bezvýchodnosti, ukazuje směšnost postav, které se neuměle potácejí ve vyšinuté době a utěšují se vlastní kuchyňskou filozofií. Daří se tak na jevišti vytvořit malý uzavřený svět, "rodinný pelíšek" práce (nebo ještě oblíbenějšího teoretizování o práci) a rituálů. Bylo by to celé malicherné a úsměvné, kdyby sem nějak nepatřičně nepřicházela smrt, když Solený zastřelí Tuzenbacha (Viktor Dvořák), a skutečné trápení Máši (Tereza Vilišová). V Ostravě se ze Tří sester stala velice současná hra, která – podle premiérových reakcí – dokáže diváky oslovit.

Jiří Kříž (Právo, 1. 6. 2006)

Čechovovy Tři sestry znovu a zase jinak

V Divadle Petra Bezruče si na klasické dílo světového dramatu posvítil Jan Mikulášek Chválabohu v muzeích ocitly se interpretace Antona Pavloviče podle Stanislavského, s nímž míval sváry už sám autor, který trval na tom, že píše komedie, zatímco mistr superrealistických scénických teorií mu z nich vařil neslaný, nemastný guláš nudy. Jak na Čechova, na jeho
Tři sestry, na to se prosím račte obtěžovat do Divadla Petra Bezruče. Litovat nebudete. Nebohých sourozenců trápících se v provinčním městečku širé Rusi a toužících uskutečnit jalovějící
sen - odjet do Moskvy - se totiž ujal Jan Mikulášek. Ten už má v Ostravě (Caligula, Královna Margot, Sladký život a jiné kousky v NDM i u Bezruče) zvučné jméno. Zůstal přitom na dnes
už klasickém převodu Tří sester z dílny Leoše Suchařípy.

Fraška i komiks Mikulášek znovu stvrdil na sobě nezávislé, ale duchovně blízké příbuzenství s druhým pólem rozkřídlující se, stále ještě nejmladší režisérské generace - s Viliamem Dočolomanským (Cena A. Radoka za nejlepší inscenaci roku 2005 -Sclavi/Emigrantova píseň
jeho souboru Farma v jeskyni). V příbuzenstvíchoreografičnosti jejich prací, Mikulášek navíc
se schopností doprovodit své inscenace komponováním znamenité muziky. Vynikající hudební předěly, něco mezi orchestrionem a tématem zběsilého bláznovství. A známý Mikuláškův
(a Dočolomanského) protipohyb či spíše jenom záškub - to například při každé zmínce aktérů o Moskvě. Absurdnost pinožení a pachtění od ničeho k ničemu, tlachavost nazývaná „zafilozofováním si“. Vše na scéně v kvapíkovém tempu, fraška někdy přesahuje až do komiksového stylu - předsoubojový nicotný spor Tuzenbacha a Soleného. Mezitím posmutnělá zastavení: Zmarněnost kariéry vojenského doktora Čebutykina, Tuzenbachovo vzpomínání na seznámení s Irinou. Jen Fedotov, Morávek a Lébl umí (uměli) stejně naléhavě vykreslit atmosféru zhoubné ruské nehybnosti. Mikulášek s romantickými, pro změnu klavírními motivy nebo se zcizujícím popěvkem Veď mě dál, cesto má...

Také herci na jedničku A jak umí režisér na scéně budovat vztahy! Od prvního vstupu avizuje spojení Máša -Veršinin, Irina - Tuzenbach, Natálie - Prozorov, snad i Olga - Kulygin. Nevyhýbá se jenom na první pohled karikující symbolice - staroruská čelenka chůvy Anfisy... Ničím nebyl by Mikuláškův záměr bez série exponovaných hereckých výkonů, na jejichž charakterizaci není v krátké glose místo. V očarování originální režijní interpretací aspoň výčet nejzapamatovatelnějších: Markéta Haroková (Olga), Tereza Vilišová (Irina), Tomáš Dastlík (Veršinin), Pavel Gajdoš (Solený), Tomáš Jirman (Čebutykin), Kateřina Krejčí (Anfisa) Jan Vlas (Prozorov), Dita Zábranská (Irina)... Jednička s hvězdičkou, Bezruči!

Foto: Hana Pokorná

Tři sestry 

Pavla Bergmanová (Reflex, 15. 6. 2006)

Čechovy Tři sestry tentokrát ironické a groteskní

Vztah velké části českých divadelníků k Čechovově tvorbě zůstává svým způsobem pietní. Režiséři k jeho dílu vzhlížejí s úctou a leckdy se nechají pohltit stereotypními výklady. V duchu této tradice interpretují postavy Čechovových dramat jako zoufalce s nenaplněnými touhami, zachycují lyrické pomíjivé okamžiky a děj naplňují tragičností... Čas od času se naštěstí objeví výjimka: kritiku v 90. letech rozezlil a současně dojal Petr Lébl inscenacemi Racka, Ivanova či Strýčka Váni, se svým projektem Čechov Čechům přispěl jistou měrou k demýtizaci ruského dramatika také Vladimír Morávek (cyklus inscenací v Klicperově divadle v Hradci Králové).

Na stejné vlně se nese i nejnovější uvedení Tří sester, které v ostravském Divadle Petra Bezruče nastudoval jeho umělecký šéf Jan Mikulášek. Společně s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou text zkrátili a při jeho interpretaci vyšli z faktu, že sám Čechov Tři sestry označil jako komedii, respektive drama s komediálními prvky. Ve svém výkladu se tedy Bezruči rozhodně neutápějí v slzavém sentimentu, zdánlivé lyričnosti a realisticky věrném ztvárnění pocitů hrdinů. Odmítají veškeré stereotypy a rozehrávají grotesku plnou zběsilých nápadů a překvapení. Tomu výrazně napomáhá scénografické řešení Marka Cpina. Jeviště tvoří neatraktivně, ba až ošuntěle zařízený pokoj v domě Prozorovových – tří sester Olgy, Máši a Iriny a jejich bratra Andreje, kteří společně zahnívají v provinčním městečku a zoufale touží po Moskvě. Část děje se pak odehrává v plánu pod pódiem, kam se některé z postav čas od času utíkají schovat, aby mohly vyjadřovat nebo potlačovat své touhy. Prostor je stylizován do jakéhosi bezčasí, tvůrci odkazují k tomu nejděsivějšího z nutného a nudného vybavení socialistických domácností (výklopné panelákové okno, otáčivá křesílka, kýčovité sošky jelenů, umělohmotné květiny, linoleum se vzorem imitace dřeva, na stěně řada identických reprodukcí van Goghových Slunečnic...). A vše v barevném ladění jedovatých oranžových a hnědých tónů. Nic by ovšem Čechovovu představu chátrajícího domu nevystihovalo tak zdařile jako právě tato nepoužitelná veteš. Groteskní ladění charakterizují také kostýmy většiny postav: nejmladší sestra Irina (Dita Zábranská) nosí coby benjamínek rodiny ve vlasech obrovskou mašli, uťáplý Andrej (Jan Vlas) rozesměje flanelovou košilí a tepláky vytaženými vysoko k hrudníku. Nevkusná Natálie (Petra Bučková) – jeho budoucí žena, která se postupně pokouší ovládnout všechny v domě – zase připomíná lacinou holku a služebná Anfisa (Kateřina Krejčí) opanovává prostor se svou variantou tradičního ruského kroje s naddimenzovanou čelenkou. Grotesknost vévodí i hereckému pojetí: Tereza Vilišová jako Máša využívá výrazná až klaunská gesta a ve své touze po skutečném muži vystupňované do lačnosti je až nezadržitelná. Nejstarší ze sester Olga (Markéta Haroková) pak expresivní výraz tlumí nejcitelněji, přesto ani ona nezůstává věrná obvyklé interpretaci hrdinky, jež nalezla jediný smysl svého života v práci. A mužské postavy? Ty jednotliví představitelé charakterizují v zdařilých groteskních polohách jako hlupáky, chvástaly a bezradné jedince marně toužící prosadit svůj mužský element.

Jan Mikulášek diváky opět příjemně provokuje. Je si moc dobře vědom toho, že v současném cynickém světě není místo pro sentiment, a proto volí hořký, ironický tón. Na straně druhé ale i on velmi dobře vystihl duch Čechovovy poetiky. Zejména díky tomu, jak přesně pojmenoval marnost, ve které se postavy utápějí podobně jako v alkoholu. A tak je i jeho Čechov naplněn magickým smutkem, který si rozhodně běžte k Bezručům prožít.

Jan Havlena (blog jana há, 10. 10. 2006)

Tři sestry aneb Zběsilá sezóna u Bezručů začala už před prázdninami

Letošní sezóně dali v Divadle Petra Bezruče přízvisko „zběsilá". Pro mnohé bylo možná toto označení překvapením, pro jiné naopak jen definováním v minulých divadelních inscenacích již vyslovených témat. Na mysli mám zejména poslední předprázdninovou premiéru – Tři sestry Antona Pavloviče Čechova v režii Jana Mikuláška. Ten – spolu s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou či scénografem Markem Cpinem – vsadil na grotesknost, rychlý spád a onu již zmiňovanou pocitovou „zběsilost v srdcích" všech aktérů. Porušil tak často tradovaný vzorec: Čechov = vážné psychologické drama, slzy a drásání duše. Toto pojetí má sice své dobové opodstatnění, ale ne vždy a za každých okolností je vhodné a vždy přijatelné. Naopak posun k ironii, sarkasmu a tragikomice jakoby lépe reflektoval prožívanou dobu plnou nejistoty, relativity, hledání nových hodnotových celků či ukotvení globálního řádu. Možná také proto Mikulášek rezignoval na zažitý model vyprávění a dal přednost hře (nejen v  tradičním slova smyslu, ale i hře se znaky) a novému čtení dnes už klasického divadelního textu.

Mikuláškova interpretace Tří sester ovšem nefunguje jen pro svá východiska. Naopak
je to doslova parádní podívaná plná nádherných a často fantaskních obrazů, kolotoč vjemů a nápadů. Je to zároveň panoptikum, zrychlený filmový záznam lidských životů, malých a velkých zároveň.
A v tom je Mikulášek Čechovovi možná blíž než kdejaký jiný režisér dbající na ono seriózní dekorum. A jak naznačují divadelníci v programu k inscenaci, Čechov to vlastně s tou vážností při pitvě lidských duší asi ani tolik přehánět nechtěl. Spíše se bavit a ironicky dloubat do všeho co se tvářilo důležitě, významně či velkodušně.  Ale zpět k inscenaci. Sestry i s chůvou žijí v neútulném bytě (snad panelák), jsou oděny do oranžových šatů. Irina (Dita Zábranská) nosí obří nepraktickou mašli a skáče přes švihadlo, Olga (Markéta Haroková) je afektovaná učitelka s výraznými brýlemi a Máša (Tereza Vilišová) každou chvíli skučí, hází s sebou nebo si přes hlavu přetahuje obří rolákový límec. Chůva je v černém, s tradiční majestátnou ruskou čelenkou na hlavě. Muži jsou spíše směšní, rádi si „zafilozofují", třeba s pantoflem na nohou. Divák je zahlcen rychle běžícími obrazy, které jsou nadité podivnostmi. Ovšem do té doby, než úsměvné scény přehluší jakási nahusto poskládaná změť nenaplněných přání hrdinů, pocitů, že je vše zakonzervováno a že se točí v kruhu. Nesnesitelná vlna směšnosti a plácání se bez sebemenší naděje na vysvobození.
A na závěr mohutná hradba polic naplněných porcelánovými soškami – symbolu ustrnulého času, neschopnosti získat nadhled, vysvobodit se ze všech těch životních schémat a rodinných káviček
či čajíčků, u kterých se probírají a znovuprožívají zmarněné šance – co by bylo, kdyby bylo.

Pokud u Bezručů bude nedávno zahájená Zběsilá sezóna podobně inspirativní a pocitově tak aktuální, máme se opravdu na co těšit. 

Foto: Hana Pokorná

Tři sestry 

Dora Viceníková (Reflex, 28. 12. 2006)

Menu Dory Viceníkové

V dějinách dramatické literatury najdeme řadu textů zatěžkaných interpretačními nánosy

a scénickými klišé. O to překvapivější a pozoruhodnější je pak vidět boření těchto zažitých vrstev. V ostravském Divadle Petra Bezruče uvedl umělecký šéf Jan Mikulášek Čechovovy Tři sestry, které tak beznadějně touží po lepším životě někde v Moskvě. Místo tklivých tónů a melancholické nálady však z jeviště pulsují scénické nápady v podobě gestického a zkratkovitého herectví. Všichni jsou zde vyšinutí, každý svůj neradostný úděl demonstruje karikováním a intenzívním předstíráním vnitřních bolů. Místo vciťování a prožitků nastupuje bizarní hra, prosycená odkazy a přesahy. Jan Mikulášek dokázal nemilosrdným krácením originálu ve prospěch nepolevujícího jevištního dění převést čechovovsky jemné předivo spletitých vztahů v groteskní podobenství,
aniž by vážná výpověď o bezvýchodnosti osudů vzala za své.

o inscenaci

Krátký životopis Antona Pavloviče

Anton Pavlovič Čechov se narodil v provinčním jihoruském Taganrogu. Otec byl neúspěšný obchodník, možná víc umělec než kupec, a tudíž záhy zbankrotoval. Proto se celá rodina později přestěhovala do Moskvy a unikla tím životu ve městě, kde prý i psi šíleli nudou. Starý Čechov, snad ze žalu nad ztrátou zaměstnání i steskem po rodném městě, začal pít a o ženu a děti se příliš nestaral. A tak mladý Anton Pavlovič krátce poté, co vstoupil na lékařskou fakultu, začal hledat způsob, jak uživit sebe i své blízké. Psal povídky i novinové články, a ani po absolutoriu se literární činnosti nevzdal.

Lékařské profesi se vlastně věnoval jen krátký čas, léčil pacienty ve Voskresensku a Zvenigorodu. Od roku 1886 se naplno věnoval pouze literatuře a o dva roky později vstoupil definitivně na dráhu profesionálního literáta, dokonce se stal laureátem prestižní Puškinovy ceny. V roce 1890 se Čechov vydává na Sibiř, na ostrov Sachalin. Tady navštěvuje trestaneckou kolonii a tamější pobyt i otřesný život místních trestanců později popíše v knize „Sachalin“.

Cesta urychlila Čechovovo tuberkulózní onemocnění. Roku 1892 se stěhuje do městečka Melichovo, kde vzdělává místní mužiky. V době epidemie cholery se na čas vrací ke své původní profesi a léčí místní venkovské obyvatelstvo. O šest let později odchází ze zdravotních důvodů na Krym a v roce 1901 se žení s přední herečkou divadla MCHAT Olgou Knipperovou.

15. července 1904 předčasně umírá, se skleničkou šampaňského v ruce, na tuberkulózu v sanatoriu v německém Badenweileru.

- - -

Čechov v datech

1860 – 17. (29.) ledna se narodil Pavlu Jegorovičovi a Jeleně Jakovlevně Čechovovým syn Anton. Třetí syn po starším Alexandrovi a Nikolajovi. Později přicházejí na svět ještě čtyři mladší sourozenci, Ivan, Marie, Michal a Jevgenije.

1869–1876 – studuje taganrožské klasické gymnázium.

1877 – poprvé navštívil Moskvu.

1877–1878 – píše hru „Bez otců“ (Platonov), která byla ovšem objevena až v jeho pozůstalosti.

1879 – stěhuje se do Moskvy, začíná studovat lékařskou fakultu.

1880 – začíná publikovat v časopise „Vážka“, v následujícím roce píše i pro další humoristické časopisy.

1884 – ukončil univerzitu, vydal první sbírku, „Melpomeniny pohádky“, začal pracovat jako lékař ve Voskresensku. Objevily se u něj první příznaky tuberkulózy.

1887 – cestuje v létě po Rusku, dokončil jednoaktovku „Labutí píseň“, vycházejí mu sbírky povídek „Za soumraku“ a „Nevinné řeči“. 19. listopadu se hraje v moskevském Koršovově divadle poprvé Čechovův „Ivanov“. O rok později tamtéž hrají poprvé jednoaktovku „Medvěd“ a v témže roce je jeho sbírka povídek odměněna Puškinovou cenou Akademie věd.

1889 – „Ivanov“ má premiéru v Alexandrinském divadle v Petrohradě. Čechov je zvolen členem výboru Společnosti ruských spisovatelů. 17. června mu umírá na tuberkulózu jeho bratr Nikolaj. Čechovovi vycházejí další sbírky povídek, v moskevském Divadle Abramovové má premiéru „Lesní duch“.

1895 – poprvé navštívil v Jasné Poljaně Tolstého. Napsal první verzi „Racka“.

1896 – „Racek“ propadl při své premiéře v moskevském Alexandrinském divadle. Text hry vyšel tiskem.

1897 – se účastnil práce na sčítání lidu, stal se kurátorem školy a zemským dozorcem lidových knihoven. Do sborníku her zařadil „Strýčka Váňu“. Prudké zhoršení nemoci a odjezd na francouzskou Riviéru.

1898 – V. I. Němirovič-Dančenko informuje Čechova o vytvoření Moskevského uměleckého divadla (MCHAT) a prosí o svolení uvést „Racka“. Čechov se účastní zkoušek a seznámí se s Olgou Knipperovou. Umírá mu otec, usazuje se v Autce nedaleko Jalty. Začíná si psát s Gorkým.

1899 – sbírá materiály pro sebrané spisy. Stýká se s Gorkým, Buninem a Knipperovou v Moskvě i na Jaltě. Premiéra „Strýčka Váni“ v MCHATu. Vyzývá ke sbírce na sanatorium pro chudé nemocné tuberkulózou. Vychází první díl sebraných spisů.

1900 – 8. ledna je zvolen čestným akademikem v kategorii krásného písemnictví Akademie věd. MCHAT hostuje v Sevastopolu a na Jaltě (uvádí „Racka“ a „Strýčka Váňu“). Čechov cestuje s Gorkým na Kavkaz. Píše „Tři sestry“. V červenci ho navštěvuje Knipperová. Odjíždí za ní do Moskvy, dokončuje „Tři sestry“, pobývá v Nice.

1901 – žije v Nice, odkud posílá přepracované 3. a 4. jednání „Tří sester“. Cestuje po Itálii.
31. ledna je v MCHATu první představení „Sester“. 15. února se vrací na Jaltu. 25. května se žení s Olgou Knipperovou. Odjíždí se léčit kumysem do Ufimské gubernie. 3. srpna píše závěť, 17. září odjíždí do Moskvy. Koncem léta se vrací na Jaltu, opět se setkává s Tolstým.

1902 – pracuje na „Višňovém sadu“. Vzdává se hodnosti čestného akademika na protest proti vyloučení Gorkého z Akademie.

1903 – žije u Moskvy, v létě se vrací na Jaltu. V říjnu odesílá MCHATu „Višňový sad“, v prosinci
se účastní zkoušek.

1904 – 17. ledna se uskutečňuje premiéra „Višňového sadu“ (v den autorových narozenin) a slavnost v divadle ke 25. výročí jeho literární činnosti. Na jaře se vážně zhoršuje jeho zdravotní stav. 3. června odjíždí s Olgou do německých lázní Badenweiler, zde v noci na 2. (15.) července umírá.

- - -

Výběr z díla

Anna na krku (povídka, 1895); Černý mnich (novela, 1894); Člověk ve futrálu (povídka, 1898); Dáma s psíčkem (povídka, 1899); Darebák Platonov (drama, posmrtně vydáno 1923); Dům s mansardou (povídka, 1896); Ivanov (drama, 1887–1889); Jubileum (aktovka, 1892); Medvěd (aktovka, 1888); Melpomeniny pohádky (povídky, 1884); Nudná historie (novela, 1889); Ostrov Sachalin (cestopis, 1893); Pavilón č. 6 (povídka, 1892); Racek (drama, 1896); Smrt úředníka (povídka, 1885); Souboj (povídka, 1891); Step (novela, 1888); Strýček Váňa (drama, 1897);
Tři sestry (drama, 1900); Višňový sad (drama, 1903–04).

Foto: Hana Pokorná

Tři sestry 

Čechovovy hry

Jeho, na první pohled složité, psychologicko-realistické, hry znamenaly opravdu zásadní změnu v herecké i režijní tvorbě, a to především zásluhou MCHATu (Moskevského uměleckého akademického divadla), kde byly uváděny. Jedním z důvodů, proč dal Anton Pavlovič přednost právě tomuto souboru, byl fakt, že přední herečka MCHATu Olga Knipperová byla Čechovovou přítelkyní, posléze manželkou a představitelkou řady jeho hrdinek.

Čechov začal psát divadelní hry v 80. letech 19. století, kdy byl po atentátu na cara Alexandra II. totálně umrtven ruský veřejný život (neustálá cenzura, sledování, výslechy, zákazy vycházení…). Umělci tak museli velmi složitě hledat cestu k vyjádření, narůstala hluboká společenská a politická krize, která rok po Čechovově smrti vyústila v první ruskou revoluci.

Anton Pavlovič navázal ve svých hrách na oblíbené téma tzv. zbytečného člověka, líčeného už od romantiky, na realismus her Ostrovského, Gogola či Turgeněva. Zároveň ovšem tuto hranici překonával, snažil se hledat nové formy dramatu, nové postupy. Zapisoval si zajímavé historky a nápady ze života, hledal neobvyklé i zábavné příběhy v novinách, časopisech, vyprávěních svých přátel a kolegů, pozoroval lidi na ulici či v divadle. Přesto toužil po stylizaci, nechtěl vytvářet pouhý popisný realismus, rozčilovaly ho inscenace s reálnými zvuky a efekty. (To lze dobře doložit jeho polemikou se Stanislavským o živě prováděných zvukových efektech za scénou, jako byly zvuk kopyt, štěkot psů, skřehotání žab, nebo dokonce cvrkání cvrčků. Dramatikovi vadilo, že by těmito pazvuky mohl být rušen, či úplně přerušen důležitý dialog. Na námitku Stanislavského, že jsou ty zvuky báječně „reálné“, prý odpověděl, že kdybychom vyřízli v namalovaném portrétu otvor a prostrčili jím svůj nos, byl by také „reálný“, ale obraz by byl definitivně zničen.)

V Čechovových celovečerních hrách (Platonov, Ivanov, Lesní duch, Racek, Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad) se ve stále větší úspornosti prostředků a v oscilaci mezi tragikou i komikou odrazila autorova zkušenost s krátkou fraškou, vaudevillem i povídkami, kde na malé ploše také dokázal dokonale předvést a vystihnout roztodivné povahy i vztahy. A inklinace k vaudevillu taktéž nebyla náhodná, Čechov byl přesvědčen, že píše spíše komedie, a proto ho tolik udivilo, když inscenátoři spatřovali v jeho dílech skutečné tragické drama. V jeho hrách se už neobjevuje jasný konflikt, který rozdělí postavy na dvě skupiny, ale naopak – řada souběžných vnitřních konfliktů. Tyto konflikty mají vždy společného jmenovatele, obyčejnou lidskou touhu po štěstí, po lepším životě, snahu vymanit se z jednotvárné každodenní existence. A tím vzniká i jakýsi spodní proud, pod zdánlivým vnitřním klidem postav bublají přidušené emoce, lidé se přetvařují, bloudí v začarovaném kruhu, vzájemně se nechápou, neposlouchají, trpí samotou i pocitem marnosti.

Jelena: To je idylka. Vaše mamá nenávidí všechno kromě svých brožur a profesora, profesor je podrážděný, žárlí a z vás má strach, Soňa se zlobí na otce a se mnou nemluví, vy nenávidíte profesora a svou matkou zjevně pohrdáte. Já jsem taky podrážděná. Zkrátka všichni proti všem. Má to nějaký smysl?

A. P. Čechov, Lesní duch

Děj Čechovových her postrádá jasný obrys, zdá se být zasut pod nánosy všedních a banálních informací. Hrdinové se nedostávají do ostrých střetů, neříkají si kruté pravdy do očí a nevraždí se (alespoň většinou). Vždyť v denním životě mívají naše konflikty také spíše podobu rozptýlených, nevyhrocených dějů. Změny, jejichž je dramatický konflikt motorem, probíhají jen nezřetelně a my si jich ani nevšimneme.

To, že se ve svém pojetí Čechov radikálně odchýlil od vžitých tradic dramatu a divadla, bylo způsobeno i charakterem Ruska té doby. Rusko tak trochu vypadalo, jako by se v něm nadobro zastavil čas, nic se neměnilo, lidé žili jen malichernými ději, které jako by se v kruhu neustále vracely a dusily každého svou neúprosnou jednotvárností. A odtud je ten charakteristický čechovovský prvek čekání na změnu, byť sebenepatrnější, a zklamání z toho, že žádná změna nepřichází. V takovém prostoru se samozřejmě proměňuje i charakter samotné postavy – i ta je jakoby rozostřena, skládá se dohromady z útržků a nálad, nemá vyhraněný charakter, sama v sobě se jen těžko orientuje, a o to hůře se orientuje v tom, co se odehrává kolem ní.

I proto bývají Čechovovy hry označovány jako lyrické nebo impresionistické. Jenže Čechov zcela zjevně překročil hranice jednoho uměleckého směru. A proto jsou „Racek“, „Strýček Váňa“ nebo např. „Tři sestry“ dodnes inspirativní součástí repertoáru divadel na celém světě a čechovovské pojetí dramatičnosti má nejen řadu pokračovatelů, ale stále znovu ovlivňuje i inscenační postupy moderního divadla.

- - -

Jeho životní láska

Olga Leonardovna Knipperová-Čechovová se narodila 9. (21.) září 1868 ve Vjatské gubernii. Její otec byl strojní inženýr. Od raného mládí hrála ochotnické divadlo a v roce 1895 byla přijata na hudebně-dramatické oddělení Moskevské konzervatoře, do třídy svého pozdějšího uměleckého šéfa Němiroviče-Dančenka. Po absolutoriu vstoupila do souboru Uměleckého divadla, kde sehrála svoji první roli v prvním představení divadla v roce 1898 – carevnu Irinu v Tolstého „Caru Fjodorovi“. A druhou rolí byla již Arkadina v Čechovově Rackovi. Postupem času ztvárnila i další ženské postavy v dramatech svého muže, Jelenu ve Strýčkovi Váňovi (1899), Mášu ve Třech sestrách (1901), Raněvskou ve Višňovém sadu (1904), po Čechovově smrti i Sáru v Ivanovovi (1904). Hrála hlavní role i v dalších ruských titulech, v klasice od Gribojedova přes Gogola až po Turgeněva, v adaptacích Dostojevského či problematičtějších hrách Gorkého. Na prknech moskevského divadla se objevila i v Shakespearovi, Ibsenovi nebo Moliérovi. Její současníci ji charakterizovali jako mimořádně emočně disponovanou herečku, inteligentní, lehce odtažitou a nepatetickou. Přesto je zřejmé, že postupem času začalo její výsadní postavení v MCHATu některým kolegům, a zvláště kolegyním, vadit, časem prý na ni byla alergická i vůdčí dvojka Stanislavskij a Němirovič-Dančenko. I komunistický režim si jí považoval, v roce 1937 se dokonce stala národní umělkyní RSFSR.

… potom práce znovu kypěla. Vázla jenom role Máši, kterou hrála Knipperová, ale věnoval se jí Vladimír Ivanovič a při dalších zkouškách se jí také cosi odhalilo v duši a role jí šla skvěle.

K. S. Stanislavskij, Můj život v umění

Za Čechova se provdala v roce 1901. Ještě před tím však Čechovovy myšlenky a city zaujaly na dlouhé roky dvě jiné ženy: mladičká učitelka ruštiny Lidija Mizinovová (krasavice Lika nebo také Melounek, jak ji Anton v dopisech něžně oslovoval, byla současně milenkou ruského malíře Adolfa Leviatana i spisovatele Ignatije Potapenka, později se provdala za režiséra MCHATu Alexandra Sanina) a spisovatelka Lidija Avrilovová (vdaná žena se třemi dětmi, snad proto se s ní nakonec spisovatel rozešel). Čechov prý měl u žen opravdu obrovský úspěch a žádná mu neodolala. Gorkij na jeho adresu cynicky poznamenal, že není divu, neboť „nic tak nerozněžní ženský klín jako kašlající autor.“ I když se Anton Pavlovič nechtěl vázat, před kouzlem vitální a talentované Olgy prostě neunikl.

Přesto, že jejich manželství trvalo jen krátce, pro oba dva to byl zcela jistě mimořádný svazek. Anton a Olga museli být kvůli Čechovově pokračující tuberkulóze často odloučeni, a tak jim nezbývalo nic jiného, než realizovat svůj vztah prostřednictvím vášnivých, zamilovaných, ale i sarkastických dopisů. Jejich korespondence, která posmrtně vyšla snad ve všech možných jazycích, inspirovala mnohé tvůrce, dramatiky a filmaře, i u nás vzniklo na motivy těchto dopisů jevištní, a dokonce televizní pásmo.

… přeji ti hodně štěstí a klidu a hodně, hodně lásky, která by trvala co nejdéle – aspoň takových patnáct let. Co myslíš, existuje taková láska? Z mé strany ano, z tvé nikoli. Ať je tomu jakkoli, objímám tě.

A. P. Čechov, dopis Olze Knipperové

- - -

Tři sestry

Tři sestry napsal Čechov v rozmezí let 1899 až 1900, o rok později měly premiéru na jevišti MCHATu. Odehrávají se ve východoruském provinciálním městě v domě Prozorovových, kde žijí bratr a dvě ze tří sester, začínají oslavou svátku té nejmladší, Iriny. Do vily přichází nový velitel baterie, podplukovník Veršinin, který nalezne s Olgou, Mášou i Irinou společné téma, šťastnou minulost v Moskvě. Andrej přivádí Natašu, svoji snoubenku a pozdější manželku. V domě velmi nepraktických a ve snech a iluzích žijících sourozenců dokáže tato žena získat takové postavení, že obě své švagrové, starou chůvu i svého muže terorizuje. O Irinu se neodbytně uchází baron Tuzenbach a neúspěšně též poručík Solený. Mášu, která je vdaná za profesora Kulygina, začíná hovorný Veršinin víc a víc zajímat. A starý doktor Čebutykin, jakýsi inventář Prozorovovy vily, celou tuhle podivnou rodinku pozoruje – pokud si zrovna někde tajně nenalévá stakan vodky… Samotný příběh „Tří sester“ není pro Čechova jako autora prvořadý. Těžiště výpovědi proto přesunul z vnějšího dramatického děje na vnitřní dění. Rozmluvy postav sice zároveň odhalují i jejich reálné vztahy – někdy až s nelítostnou krutostí - ale za pokusem o jakýkoliv kontakt se vyjevují úplný, faktický rozpad vztahů i lidská samota. Řeč mužů i žen „Tří sester“ je izolovaná, jejich dialogy jsou spíše přerušované monology, nikdo nikoho neposlouchá, vzájemná konverzace je rozbita do samomluv a stává se tak i výrazem rezignace postav. Pasivita Andreje či neustálé kokrhání Soleného jsou až ilustrací nemožnosti komunikace.

Hra byla v době svého vzniku označena za „skutečné drama současného života“. Čechov byl ovšem bytostně přesvědčen, že napsal komedii či drama s komediálními prvky. Jako velmi bystrý pozorovatel se totiž nemohl zbavit myšlenky, že i sebesmutnější skutečnost a tíživá realita v sobě obsahují něco bizarně směšného. Ve Třech sestrách tak popsal tragikomickou snahu lidí osvobodit se z pout všedního, obyčejného života. Zachytil především vnitřní život jedinců, kteří nedokáží na svoji situaci nahlédnout nikterak pozitivně. Jeho hrdinové, především ovšem hrdinky, jsou nešťastné, pouze vzpomínají na to, co bylo, anebo se upínají k budoucnosti, s nadějí, že nastane radikální změna, která vyléčí bolesti jejich duší. Ano, v budoucnost doufají, po minulosti se jim stýská, a znamení přítomnosti jim zůstávají skryta, přítomnost je pouze přechodným mezidobím, časem vyhnanství.

Mučivé rozvzpomínání se na staré časy, pocit, že život se dá naplno prožít pouze někde jinde, nesčetněkrát opakovaná věta „já jsem tak unavená“ (či „unavený)“ a neustálý nenaplněný sen o odjezdu do Moskvy a nemožnost jej uskutečnit. Příběhy sester jsou tísnivé i tím, že o podobě jejich životů se rozhoduje, bohužel, tak záhy, a navždy.

• - -

Olga, Máša, Irina v dopisech

Hru nepíšu žádnou. Mám námět – „Tři sestry“, ale dokud nedopíši povídky, které mě už dávno tlačí na svědomí, k divadelní hře si nesednu. Příští sezóna se obejde bez mé účasti, to už je rozhodnuto.

24. 11. 1899, Čechov Němiroviči-Dančenkovi

Píšu hru, ale návštěvy mě ruší pekelně. Včera od devíti ráno do večera, a dnes od oběda. Všechno se mi plete v hlavě, nálada se mi rozplývá, vztekám se, a každý den musím začínat znova. Teď přišla ředitelka gymnázia, a s ní dvě slečny-příbuzné. Přišly, poseděly v pracovně, a nyní si šly vypít čaj.

17. 8. 1900, Čechov Olze Knipperové

Zdá se, že hra začala dobře, ale ochladl jsem k tomuto začátku, už mě nezajímá, a teď nevím, co dělat…

20. 8. 1900, Čechov Olze Knipperové

Moje miloučká, můj anděli… Hru píšu, ale pomaloučku, a je docela možné, že přijedu do Moskvy bez hry; je v ní hodně jednajících osob, je přelidněná, obávám se, že bude nakonec trochu chaotická a nevýrazná, a že by tudíž bylo lépe odložit ji na příští sezónu.

5. 9. 1900, Čechov Olze Knipperové

Při vší úctě k Alexejevovu nadání a při všem pochopení pro něho mu nemohu svěřit čtyři závažné ženské úlohy, čtyři inteligentní mladé ženy. Alespoň jedním okem musím dohlédnout na zkoušky.

15. 9. 1900, Čechov Olze Knipperové

Moje milá Oljo… Ach, těš se na úlohu ve Třech sestrách! To je úložička. Dáš-li mi deset rublů, dostaneš ji, jinak ji dám některé jiné herečce. V této sezóně ji provozovat nehodlám, ať se trochu uleží, oddechne si, neboli, jak říkají kupcové o pirohu, když ho nesou na stůl - ať si odpočine.

28. 9. 1900, Čechov Olze Knipperové

Kde se vzala ta noticka v „Denních zprávách“, že název Tři sestry je nevhodný? Co je to za nesmysl? Možná, že je nevhodný, jenomže já jej nehodlal vůbec měnit.

8. 10. 1900, Čechov Olze Knipperové

Představte si, napsal jsem hru. Nebudou ji však hrát nyní, ale až v příští sezóně, proto jsem ji ani nepřepisoval na čisto. Ať zůstane tak. Byla to perná práce, napsat Tři sestry. Vždyť hrdinky jsou tři, každá z nich musí mít svůj vlastní charakter a všechny tři jsou generálské dcerky.

16. 10. 1900, Čechov Maximu Gorkému

Teskníš teď, miláčku, nebo jsi veselá?... Vylič mi aspoň jednu zkoušku na Tři sestry. Nepotřebujete něco přidat nebo ubrat? Hraješ pěkně, můj miláčku? Oh, dej si pozor! Netvař se ani v jediném jednání smutně. Buď vzteklá, to ano, ale nikoliv smutná. Lidé, kteří nesou uvnitř hoře a zvykli si na ně, si pohvizdují a bývají často zamyšlení. Tak i ty se často na scéně zamýšlej. Chápeš?

2. 1. 1901, Olze Knipperové

Solený si opravdu myslí, že se podobá Lermontovovi, ale samozřejmě, že se mu nepodobá vůbec, na to je směšné jen pomyslet… Musí se maskovat za Lermontova. Podobnost s Lermontovem je obrovská, ale jen podle názoru Soleného.

14. 1. 1901, Čechov herci I. Tichomirovovi

Nu, a co Tři sestry? Soudě podle dopisů, provádíte všichni nesnesitelné hlouposti. Ve III. jednání je hluk… Proč hluk? Hluk je pouze v dálce, za jevištěm, tlumený hluk, nezřetelný, ale tady na jevišti jsou všichni unavení, téměř spí… Zkazíte-li III. jednání, hra propadne a já budu na stará kolena vypískán. Tebe Alexejev ve svých dopisech tuze chválí a Višněvskij rovněž. A já, ačkoliv tě nevidím, tě chválím též… Takový obličej jako ve Strýčkovi Váňovi dělat nemusíš, spíš se snaž tvářit živě a mladistvě. Pamatuj, že se durdíš a tropíš si úsměšky. Nu, spoléhám na tebe, má milenko, jsi dobrá herečka.

20. 1. 1901, Čechov Olze Knipperové

Dnes jsem najednou dostal Ruského invalidu, odborný vojenský časopis, a najednou vidím recenzi Tří sester. Je to 56. číslo z 23. března. Obstojné, hru chválí, nenašli v ní po stránce vojenské žádné závady.

16. 3. 1901, Čechov Olze Knipperové

Vy tedy říkáte, že na mých hrách jste plakal. Nejste sám… Ale vždyť já jsem je proto nepsal, to Alexejev je učinil plačtivými. Já jsem chtěl něco jiného. Chtěl jsem lidem často říct: Podívejte se na sebe, podívejte, jak všichni mrzce a smutně žijete! Nejdůležitější je, aby to lidé pochopili, a když to pochopí, okamžitě si vytvoří jiný, lepší život… Já už ho neuvidím, ale vím, že bude úplně jiný a nebude se podobat tomu, který žijeme… A dokud není, nebudu lidem pořád a pořád říkat: Pochopte přece, jak špatně a jednotvárně žijete! Nad čím je tu potřeba plakat? A ti, kteří to už pochopili? Inu, ti si najdou cestu beze mne.

1902, Čechov v rozhovoru s A. Serebrovem

Nepíšu nic, jenom stále čekám, až mi dovolíš balit na cestu do Moskvy. Do Moskvy, do Moskvy, do Moskvy! Teď už to neříkají Tři sestry, ale Jeden muž!

1903, Čechov Olze Knipperové

Foto: Hana Pokorná

Tři sestry 

Pár chytrých myšlenek Čechova (a jedna o Čechovovi navíc)

Univerzita rozvíjí všechny vlohy včetně hlouposti. A. P. Čechov

Z každé napsané povídky by se měl konec a začátek vyškrtnout.
Tam totiž my spisovatelé nejvíce lžeme. A. P. Čechov

Láska je neobyčejně závažný důvod, který ospravedlní všechno. A. P. Čechov

Člověk si tvoří vlastní budoucnost a dědí vlastní minulost. A. P. Čechov

Když vidím některou z Čechovových her, mám chuť všechny své látky hodit do kamen.
George Bernard Shaw

• - -

A něco humorného na konec

Anton Pavlovič Čechov

Drama

jednající postavy:
Tatíček (který má jedenáct dcer na vdávání)
Mladý muž
Šos

Mladý muž: (mávne rukou, pronese: „Kašlem na to! Kopřivu mráz nespálí!“ a vstupuje do tatíčkovy pracovny) Ivane Ivanyči! Dovolte mi, abych vás požádal o ruku vaší dcery Varvary!

Tatíček: (sklopí oči a dělá drahoty) To mě velice těší, ale… je ještě tak mladá… a tak nezkušená… A co víc, pane, vždyť vy mě chcete připravit… o mé jediné potěšení, (zaslzí) o mou oporu ve stáří…

Mladý muž:(kvapně) V takovém případě… se ovšem neodvažuji dále naléhat… (klaní se a chce odejít)

Tatíček:(bleskurychle ho chytá za šos) Počkejte ještě! Ani nevíte, jakou mám radost! Jak jsem šťasten! Dobrodinče můj!

Šos:(žalostně) Prrrrask!

překlad Libor Dvořák

plakát k představení Tři sestry: