fotografie

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

fotografie ze zběsilosti pod šapitó

Sapito / Zbesilost v srdci 

fotografie z derniéry

Zběsilost v srdci / derniéra 

recenze

Sailor a jeho věrná Lula žijí se zběsilostí v srdci

Jiří P. Kříž, Právo
… Je to napínavé a nepochybuji, že mladé publikum, pro které se u Bezruče hraje, bude uneseno právě prvním plánem inscenace. Dramatizace románu (1984) Barry Gifforda z pera Mikuláška a Daniely Jirmanové nepodlehla ovšem opojení nedostižitelným filmem. Na scéně Marka Cpina s dominantou oázy kýčovité labutě unášející aktéry láskyplně do neznámých dálek, s bizarními postelemi a židlemi - v nepoměru k velikosti smrtelníků zápasících o holý život - dráždí nejenom příběh sám…

Něco o zběsilosti aneb Když má návštěvník divadla určitá očekávání

Jan Havlena, blog jana há
… Pavel Gajdoš byl asi nejlepší, tj. přesný. Ve své roli dovede být tvrdý, ironický, dětský, komický, naivní i nebezpečně mazaný... Jeho Sailor je jedním z vrcholů celé inscenace. Partnerka Lula – Petra Bučková – mu spíše jen sekunduje. Hraje s jistotou, ale ne vždy s jiskrou. Aspoň takový pocit (velmi subjektivní) jsem měl při premiéře. Naopak, jakoby si do své kůže na pódiu vlezla Kateřina Krejčí (Marietta). Její potvora, která umí milovat i zabíjet, je zahraná velmi přesvědčivě. Je to esence banality zla. Až mrazí…

Při Zběsilosti v srdci u Bezručů mrzne úsměv na rtech

Ladislav Vrchovský, Moravskoslezský deník, 14. 11. 2006
Inscenace, při jejímž sledování divákům mrzne smích na rtech, obrazy, které pobaví vlastní nereálností a nadsázkou, a zároveň vyděsí možnou skutečností, taková je Zběsilost v srdci v provedení ostravských "bezručů".

Love Me Tender, brouku – a zběsile!

Jana Bohutínská, Divadelní noviny
V Ostravě Zběsilost v srdci kontaminovali béčkovými filmy – i těmi krvavými - a telenovelami. Postavy jsou deformované často až k monstróznosti. Lulina matka Marietta Kateřiny Krejčí je hysterická až na hranici nemoci. Bobby Přemysla Bureše, sadistický veterán z Vietnamu, má vizáž ďábla (Lula o něm ne náhodou mluví jako o černém andělovi), nebezpečného skřeta s tiky, odporným hlasem a špinavými myšlenkami. Mezi všemi hysterkami a zabijáky jsou Sailor a Lula vlastně celkem normální zamilovaný párek, ač poněkud výstřední.

Jiří P. Kříž (Právo)

Sailor a jeho věrná Lula žijí se zběsilostí v srdci

V Divadle Petra Bezruče v Ostravě ožilo proklatě ostré téma generačních mágů Barry Gifforda a Davida Lynche

Troufnout si na téma, které byť jako jen „béčkový“ film natočil guru postmoderního hororu David Lynch, to chce pořádný kus odvahy a drzosti. Přesně takovými vlastnostmi oplývá Jan Mikulášek, umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče. Výsledek jeho snahy posoudili první diváci o víkendu na premiéře Zběsilosti v srdci. Vážně se ten příběh moc vnímat nedá. Sailor (Pavel Gajdoš) si odsedí dva roky za zabití v přehnané sebeobraně. Čeká na něho věrně a pokorně jeho Lula (Petra Bučková). To se nelíbí její matce Mariettě (Kateřina Krejčí), která na Sailora jako potenciálního zetě poštve smečku zabijáků v čele se Santosem (Norbert Lichý) a Reggiem (Přemysl Bureš). Zamilovaní prchají, protloukají se, Sailor se znovu zaplete se zločinem.

Z béčka do áčka

Je to napínavé a nepochybuji, že mladé publikum, pro které se u Bezruče hraje, bude uneseno právě prvním plánem inscenace. Dramatizace románu (1984) Barry Gifforda z pera Mikuláška a Daniely Jirmanové nepodlehla ovšem opojení nedostižitelným filmem. Na scéně Marka Cpina s dominantou oázy kýčovité labutě unášející aktéry láskyplně do neznámých dálek, s bizarními postelemi a židlemi - v nepoměru k velikosti smrtelníků zápasících o holý život - dráždí nejenom příběh sám. „Béčková“ inscenace se způsobem vypravování -podobně jako první inscenace nové sezóny (Britney Goes to Heaven) - dokázala vyhoupnout jakousi záměrně potlačenou parodií parodie do řady stejně dvojlomných Mikuláškových výkladů jiných témat. Dobově ukotvuje režisér Zběsilost v srdci invenčně opracovanou směskou hitů 70. a 80. let.

Ostraváci tvrdost umí

Celek je hyperbolou krutosti, jak se na nás valí odevšad z televize a z pláten ve filmových hypermarketech. Všechno je postaveno na přeexponovaných hereckých výkonech. Nejlépe je možné takové záměrně hyperexpresívní, hypernervní a hyperpitomé, takřka komiksové charakteristiky vystopovat u Pavla Gajdoše, jehož Sailor je vypatlaný týpek upínající se k Lule ani ne tak citově jako spíš napůl majetnicky a napůl bezradně. Lula (Petra Bučková) je poslušně věrnou slepičkou, akční i submisivní. Mít v životě víc štěstí na pořádného chlapa, byl by její osud šťastnější. V sérii postaviček sedí Markétě Harokové tvrdá Blondýna a mexikánská Perdita. Norbert Lichý (Santos) a Kateřina Krejčí (Marietta) vnášejí do hry zlověstně mafiózní klid respektive mstivost odkvétající ženské.

Na ose s Brnem a Ústím

Sluší se dodat, že „béčkové“ Lynchovo téma ověnčila v roce 1990 Zlatá palma v Cannes. V Divadle Petra Bezruče je třeba kvality Giffordova tématu dolovat také tak trochu pod slupkou záměrné povrchnosti. Kdyby už nic jiného, objevuji pro Čechy a Moraváky takřka neznámého autora (*1946), který je u nás normalizací trestuhodně potlačenou spojnicí mezi generací beatniků a dnešních rozhněvaných čtyřicátníků. Díky Nové divadelní ose Divadla Petra Bezruče, HaDivadla Brno, Činoherního studia Ústí nad Labem, spolupráci s pražským Divadlem v Celetné i s dalšími scénami seznámí se s Barrym Giffordem a jeho Zběsilostí v srdci snad brzy půl republiky. I to chválím.

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Jan Havlena (blog jana há)

Něco o zběsilosti aneb Když má návštěvník divadla určitá očekávání

Zběsilost v srdci není dostatečně zběsilá. Možná tak by se dal charakterizovat můj bezprostřední dojem po shlédnutí divadelního představení Zběsilost v srdci v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde měl tento kus – zdramatizovaný podle stejnojmenné knížky Barry Gifforda – koncem října svou světovou premiéru.

Téma Zběsilosti v srdci je všeobecně známé díky filmu Davida Lynche, který bych ovšem já osobně označil spíše za podprůměrný. Možná také proto jsem byl před ostravskou divadelní premiérou v obrovském očekávání a už dopředu jsem si kladl tyto otázky: 1. proč si vlastně Jan Mikulášek tento titul vybral (J.M. je uměleckým šéfem Divadla Petra Bezruče, režisér představení, jeden z autorů dramatizace a autor hudby), 2. jak se s tématem u Bezručů popasují (zejména režisér) a 3. nakolik se bude divadelní adaptace lišit od Lynchova filmu. Očekávání bylo samozřejmě spojeno také se samotným jménem režiséra. Divadelní režie Jana Mikuláška, které jsem měl možnost vidět, se mi vždy líbily a považoval jsem je za excelentní (viz starší příspěvky na těchto stránkách). Logicky jsem tudíž očekával zážitek i v případě „Zběsilosti".

Ten jsem ale neprožil. Proč? Možná pro ona „velká" očekávaní, možná proto, že jsem měl pocit, že režisér spolu s herci zvolili princip nezávazného hraní si, které rezignovalo na hlubší výpověď o dnešním světě, anebo zkrátka Mikulášek neměl své dny a – jak bych očekával – nesršely z něj nápady jako obvykle. Nechci ovšem vyvolat zdání, že je představení nudné, nezáživné a odfláknuté. Není. Je zábavné, veselé, vtipné a připravené s dobrým úmyslem pobavit.

Moc se mi líbila scénografie (Marek Cpin) a použitý videoart (Radomír Otýpka). Také herecké výkony byly velmi dobré (zejména Sailor Pavla Gajdoše). Ale dohromady mi to všechno nějak nefungovalo.

Pokusím se mé lehce rozpolcené dojmy z představení trochu vysvětlit.

a) Sranda. Byl by asi nesmysl, kdyby si režisér divadelního představení zahrál při inscenování Zběsilosti v srdci na samotného Lynche a pustil se spolu s ním do temného labyrintu zrcadlícího agresi, násilí, do světa obrazů, kde by nevládl nadhled, ale syrovost. Tudíž ta zvolená Mikuláškova sranda (a ono výše kritizované nezávazné hraní si) je vlastně fajn. Ale stejně jsem nějak v tom všeobecném veselí postrádal ještě více vtipu, třeba nekorektního a zběsilého, více neočekávaností, více ran pod pás. Rozhodně jsem se ale nesmířil s rodinnou komedií, která si mile (ale málo zběsile) pohrává s fenoménem kýče, vypráví příběh, kde – v programu k představení tisíckrát omletá – fráze „Svět je doopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej" postrádá jakýkoliv smysl a je hrdiny inscenace vyslovena vlastně jen pro efekt. Nabyl jsem pocit, že bezručovská „Zběsilost" by se klidně mohla hrát v neděli odpoledne ke kávě a štrúdlu. Ale možná to tak tvůrci chtěli. Že by postmoderní redefinice pojmu zběsilost a všech významů k němu se vážících?

b) Komiks. To slovo se mi při sledování Mikuláškovy Zběsilosti v srdci vybavovalo asi nejčastěji. Proti této formě rozkouskování příběhu nic nemám. Jen jsem si nemohl z paměti vymazat české filmy z 60. let ve stylu Vorlíčkovy Kdo chce zabít Jessie. Takové to milé české hraní si a parodování. Ale zběsilost? Nevím... Navíc jsem se začal už o přestávce trošku obávat o Mikuláškovu nejbližší budoucnost v Ostravě. V této sezóně ho u Bezručů ještě čekají Čtyři vraždy stačí, drahoušku (v letáku k předplatnému čtu: „bláznivá situační komedie podle kultovního českého filmu") a v Národním divadle moravskoslezském detektivní taškařice Fantom Morrisvillu. Doufejme, že bude mít Mikulášek ještě chuť, sílu a hlavně nové nápady.

c) Hudba. Jako obvykle Mikuláškova, jako obvykle dobrá. Ale na druhou stranu, byla zběsilá? Trochu to připomínalo odvar ze soundtracku z Pulp Fiction či narážky na Badalamentiho. Vlastně nic netradičního, nic neočekávaného. Dovedl bych si představit kupříkladu něco ve stylu breakcore (viz např. www.cockrockdisco.com/free.html). Možná poté by zběsilost dostala svou opravdovou auditivní podobu, která by navíc promlouvala k dnešku. Vraťme se ale k inscenaci. Skvělý byl Pavel Johančík a jeho kytara, kterou interaktivně (a výživně) dokresloval jednotlivá políčka celého představení.

d) Herci. Pavel Gajdoš byl asi nejlepší, tj. přesný. Ve své roli dovede být tvrdý, ironický, dětský, komický, naivní i nebezpečně mazaný... Jeho Sailor je jedním z vrcholů celé inscenace. Partnerka Lula – Petra Bučková – mu spíše jen sekunduje. Hraje s jistotou, ale ne vždy s jiskrou. Aspoň takový pocit (velmi subjektivní) jsem měl při premiéře. Naopak, jakoby si do své kůže na pódiu vlezla Kateřina Krejčí (Marietta). Její potvora, která umí milovat i zabíjet, je zahraná velmi přesvědčivě. Je to esence banality zla. Až mrazí. A co další herci? Moc se mi líbil Pavel Liška a taky Pavel Johančík či Markéta Haroková. Přemysl Bureš taky nebyl špatný, stejně jako Norbert Lichý.

e) Výprava. Marek Cpin rozházel po jevišti železné postele nad hlavy herců umístil lustry – květy vlčích máků. Působivé. Zejména ve spojení s videoartem Radomíra Otýpka. Jeden z nejsilnějších zážitků večera. Škoda, že společně, ještě s režisérem, nepopřemýšleli více nad kostýmy. Ty se mi zdály – zejména u hlavních postav – spíše tuctové. A taky ta kolotočová labuť mě moc nebrala.

f) A co ty otázky z úvodu? 1. Mikulášek má nejspíše rád témata, se kterými může vést rozhovor, může si je přetvářet a nově interpretovat. Za takovou snahu mu tleskám. Jen mi stále nejde na rozum, proč zrovna Zběsilost v srdci. Že by marketingový tah? Možná chtěl být první, kdo po tomto titulu sáhl. Nejspíše ho ale to téma zkrátka lákalo. Ať je to jak chce, myslím, že to nebyl dobrý tah. Na druhou stranu, herci si představení užívají, diváci na titul chodí... 2. Jak se divadelníci s tématem poprali? Pro mě tak na 60%. Je to představení, které je docela zábavné, ale rychle vyšumí z hlavy. Tématem je všeobjímající povrchnost a banalita. Stopování vzniku kýče v nejširším slova smyslu. Jen se ne a ne zbavit pocitu, že se to mohlo celé dít nápaditěji a s většími přesahy k současnosti. 3. A co na to Lynch? Ten nakonec hrál v představení roli docela důležitou. Mikulášek s ním (nejen s jeho verzí Zběsilosti v srdci) vedl dialog, parodoval ho a zároveň souzněl. Výsledkem byla docela dobrá zábava, avšak v programu avizovaná „divoká jízda" to rozhodně nebyla. Aspoň ne tak divoká, jakou bych očekával od tak dobrého režiséra.

Poznámka: V Divadle Petra Bezruče právě prožívají tzv. Zběsilou sezónu. Přemýšlím co bylo dříve – touha dělat Zběsilost v srdci aneb opravdu Zběsilou sezónu?

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Foto: Petr Hrubeš

Zběsilost v srdci 

Ladislav Vrchovský (Moravskoslezský deník, 14. 11. 2006)

Při Zběsilosti v srdci u Bezručů mrzne úsměv na rtech

Do setmělého sálu se z reproduktorů valí agresivní elektronická hudba. Blesky stroboskopu ozáří chuchvalce dýmu, ze kterých pomalu vystupují postavy stylizované do podoby figurín hrůzného panoptika. Neuvěřitelně banální děj, ve kterém má ovšem banalita a kýč hlavní smysl, hlavní poslání a hlavní roli, se před tu více, tu méně šokovanými diváky odvíjí ve strhujícím temporytmu. Samotný výčet postav - stárnoucí matka, dospívající dcera, dceřin milý, právě propuštěný z vězení po odpykání trestu za zabití, dva nájemní vrazi, mafiánský šéf, servírka z venkovského motelu, šerif a majitel autoservisu - určuje obsah typicky amerického obrazu určitého, a opět až neuvěřitelně banálního mikrosvěta. Nelítostná parodie amerického způsobu života a lásky mladých idolů žijících na okraji společnosti zobrazovaných hollywoodskými filmovými slaďáky a šestákovými paperbacky, parodie postav hrdinů těchto druhořadých filmů, jenže ... parodie, nebo skutečnost? Daniela Jirmanová, autorka dramatizace bestselleru Barryho Gifforda, a Jan Mikulášek, režisér jevištní adaptace na scéně Divadla Petra Bezruče, se značným přispěním Marka Cpina coby autora výpravy, dávají divákům možnost zapomenout na stejnojmenný film Davida Lynche (v případě těch, kteří film už viděli). Díky režisérově práci s herci jsou jednotlivé v duchu předlohy stylizované postavy snad ještě více neskutečné, panoptikálně zrůdné, hrůzné i komické než ty, které Lynch zobrazil na filmovém plátně. Lulu v provedení Petry Bučkové je přesným obrazem naivky, v jejímž krásném těle není žádný duch, její partner Sailor Pavla Gajdoše po efektním nástupu sice v průběhu hry ztrácí na své dynamice, ale to je způsobeno jednak textem, jednak nástupem dalších postav. Lulina matka Marietta v provedení Kateřiny Krejčí je přesně tou matkou, před kterou její dcera musí prchat až na konec světa. Výbornou práci odvádí Přemysl Bureš v postavě zloducha Bobbyho Peru, svým způsobem milý a sympatie probouzející je Johnnie Pavla Lišky, i z malé role zrzouna a šerifa vytěžil maximum Pavel Johančík. Dvě velmi výrazné postavy (v podstatě čtyři) vytvořili Norbert Lichý jako mafián Santos a Markéta Haroková v postavách Beany, Blondýny a Perdity. Inscenace, při jejímž sledování divákům mrzne smích na rtech, obrazy, které pobaví vlastní nereálností a nadsázkou, a zároveň vyděsí možnou skutečností, taková je Zběsilost v srdci v provedení ostravských "bezručů".

Jana Bohutínská (Divadelní noviny)

Love Me Tender, brouku – a zběsile!

Ostravské Divadlo Petra Bezruče uvedlo premiéru Zběsilosti v srdci napsané Barry Giffordem a proslavené filmem režiséra Davida Lynche; příhodnější titul si pro svoji "Zběsilou sezó­nu" snad u Bezručů ani nemohli vybrat. Sousto je to ovšem nema­lé, očekávání diváků vzhledem k popularitě filmu jistě velká. A to tím spíše, že v překladu Martina Hádka vyšel i původní Giffordův text (který použili i ostravští dramatizá­toři Daniela Jirmanová a Jan Mikulášek). U dramatizací filmů a jejich předloh je vždy poučné stopo­vat změny a posuny. Gifford napsal poměrně civilní příběh, lo­ve story Námořníka (v inscenaci je zachováno anglické Sailor) a Luly, kteří kvůli Lulině nepřející hysterické matce zvolí život "on the road". Jedou (rychle), přespávají v hotelech (lecjakých), milují se (hodně), vypráví si příběhy (často dost obskurní) a setkávají se s lidmi – místními nebo také na cestě. Námořník, propuštěný na podmínku z vězení (kterou cestou porušil), kde byl za zabití, se nechá zlákat „černým andělem“ Bobbym k loupežnému přepadení. Je zatčen a dostává desetiletý trest ve chvíli, kdy je Lula těhotná. Gifford se neuchyluje k žádnému happyendu, končí střídmě a jaksi naopak, než očekáváme. Místo bouřlivého milostného setkání se Lula a Námořník po návratu z vězení rozcházejí. Závěr je to vlastně nelogický, to mu ale dodává sílu a čtenáře nutí celý příběh "lásky okolí navzdory" - jakoby už mnohokrát čtený - znovu promýšlet. Stejně jako nutí zamyslet se nad onou zběsilostí v křehkém srdci, nad jejím smyslem, sílou a hranicemi. Lynchova filmová verze vytáhla z příběhu pohádkový potenciál, který je u Gifforda přítomný jen latentně. Zlá Lulina matka se stala čarodějnicí alkoholičkou, která se tu a tam dokonce mihne na koštěti a dění sleduje v křišťálové kouli. Nejzásadněji ale Lynch proměnil konec příběhu. V pohádkové logice věci směřující ke šťastnému konci se musí princ s princeznou (Nicolas Cage v hadím saku a Laura Dern) přenést přes všechna protivenství. A tak má zmlácený Námořník vidění (v podobě deus ex machina antického divadla), které mu osvětlí situaci (vzájemnou lásku s Lulou) a vrací se, aby si s Lulou před zraky jejich syna střihl taneček na kapotě auta v dopravní zácpě na sladkobolný song Elvise Presleyho. V Ostravě Zběsilost v srdci kontaminovali béčkovými filmy – i těmi krvavými - a telenovelami. Postavy jsou deformované často až k monstróznosti. Lulina matka Marietta Kateřiny Krejčí je hysterická až na hranici nemoci. Bobby Přemysla Bureše, sadistický veterán z Vietnamu, má vizáž ďábla (Lula o něm ne náhodou mluví jako o černém andělovi), nebezpečného skřeta s tiky, odporným hlasem a špinavými myšlenkami. Mezi všemi hysterkami a zabijáky jsou Sailor a Lula vlastně celkem normální zamilovaný párek, ač poněkud výstřední. Lula Petry Bučkové je chemická blondýna (s parukou), která s oblibou nosí baletní tylovou sukénku (proč by ne, když scéně dominuje pouťová labuť z kolotoče). Sailor Pavla Gajdoše zas zamilovaný rokenrolový hejsek v koženém sáčku, jehož opravdu vtipným kouskem je prohrábnutí vlasů se současným elegantním shozením brýlí z čela na nos. K hereckým prostředkům pak patří úmyslné přehrávání a jemně parodovaný patos v mluvě i gestech. Režisér Jan Mikulášek také používá princip filmových prostřihů do mysli postav – herec v zrychleném tempu zahraje, co si skutečně myslí nebo skutečně cítí a pak teprve následuje veřejná reakce. Scéně dominuje zmíněná labuť (která si zahraje třeba auto), je tu kovová postel, matčino křeslo – trůn, barový pult, stolek s barovými stoličkami, na stěně hodiny a dekorativní kříž, celé laděné do (zběsilé) krvavě rudé. Po zemi postávají vycpaniny a kostřičky zvířátek. Pravá stěna slouží spíše abstraktním projekcím (videoart Radomír Otýpka, Jiří Philipp), v pozadí je místo pro hráče na elektrickou kytaru (improvizuje Pavel Johančík). Celé to vzbuzuje až jakýsi panoptikální dojem. Kdo je zrůda, je tady trojnásobná zrůda, kdo je zamilovaná slečna, je tady až kýčovitou esencí zamilovanosti. Jestliže je někdo u Lynche (ne však u Gifforda) zavražděn, je v Ostravě zavražděn brutálně, rozřezán pilou a uložen do kufru (detektiv Johnnie Pavla Lišky). Na béčkovou hru lze přistoupit, ačkoliv si myslím, že příběh zbytečně shazuje, zplošťuje a jaksi příliš ochotně hází v šanc zábavychtivým divákům, kterým se snaží inscenátoři maximálně vyjít vstříc dávkováním trochy děsu s hodně humorem. Dost rozpačitě pak ale působí závěr, v rámci celého příběhu dokonce nesmyslně. Je jasné, že výše nastíněná interpretace si žádá happyend. Nepochopitelné však je, že strůjkyní šťastného konce je Lulina matka, která se po celou dobu snažila Lulu - evidentně spokojenou - od Sailora oddělit. Pomocí svého gangsterského komanda teď vysvětlí Sailorovi, že její dcera by byla příliš smutná, kdyby odešel. A tak ho pro její dobro nechá přivléci zpět. Ke všem výhradám je nicméně nutné dodat, že snaha interpretovat si Zběsilost po svém, nekopírovat "profláknutý" film na jevišti, je sympatická a chvályhodná. Stejně jako to, že si herci a herečky Zběsilost v srdci zběsile užívají. A diváci s nimi, zdá se.

o inscenaci

David Lynch o Barrym Giffordovi

Scénáře k „Mazací hlavě“, „Modrému sametu“ a „Zběsilosti v srdci“ byly vaše vlastní. Jaké to bylo, psát s někým jiným? S Chrisem de Vorem a Ericem Bergrenem jsem psal „Sloního muže“, s Markem Frostem „Twin Peaks“, s Bobem Engelsem „Ohni, se mnou pojď“ a teď s Barrym tohle a je to dobré, protože se můžete navzájem kontrolovat. Pokud to neomezuje svobodné uvažování, je to velice dobré, protože to jde rychleji a lépe se ve dvou lidech drží směr – když je to ta správná chemie. Kdybych dělal na „Lost Highway“ s Markem Frostem, bylo by to jiné. Barry přináší něco, co je jenom Barry. A ta kombinace něco vytváří. Je v tom prostě povaha nás dvou.

Z toho mála, co o Barrym Giffordovi vím, se zdá, že máte přinejmenším jedno společné: oba neradi příliš mluvíte o „významu“ svého díla a oba se vyhýbáte tomu, abyste nabízeli osobní výklad. Je to tak? Jo. U „Lost Highway“ jsme nikdy nemluvili o významu nebo o něčem takovém. Zdálo se, že se shodujeme v tom, kam směřujeme, takže toho hodně zůstalo nevyřčeno. Hovořili jsme spolu, ale to může být nebezpečné. Když se všechno příliš přesně stanoví, sen se zastaví. Občas se stane něco, co vám otevře dveře a umožní vám vyletět ven a pocítit něco většího.

Co vás na Giffordově díle upoutalo jako první? První knížka, kterou jsem od něho četl, byla „Zběsilost v srdci“, a když jsem ji četl, myslel jsem si, že ji můj přítel Monty Montgomery chce zrežírovat. Chtěl po mně, abych mu dělal výkonného producenta, nebo abych mu vypomohl. A já jsem žertem Montymu řekl: „Co když se mi to líbí a chci to režírovat sám?“ A on řekl: „No, tak to budeš režírovat.“ Já na to: „Tak jo, bezva.“ Tak jsem si to přečetl, a sakra, já se do toho opravdu zamiloval. Zamiloval jsem se do Námořníka a do Luly.

Bylo to tedy typem lidí, o kterých psal, situacemi, nebo stylem psaní? Líbí se mi jakási citlivost, kterou Barry ve vztahu k různým věcem má. Chápe ten svět, jaký já mám rád – a jaký má rád i on. A mám doopravdy rád postavy, o kterých píše. Líbí se mi, co říkají a že v sobě mají takovou pohodu. A taky je tam upřímnost. Barry navíc píše dost střídmě, takže mi nechává spoustu prostoru, kde se můžu odvázat – jeho dílo toho nabízí moc. Hodně z věcí, které jsem měl ve „Zběsilosti v srdci“, neměl Barry určitě na mysli, ale v zájmu toho filmu – a kvůli vlastnímu nadšení a zalíbení v obrazech, které mě napadly – jsem určité věci uskutečnil a Barry to opravdu podpořil. Vůbec mu to nedělalo potíže. /převzato z knihy Lost Highway – scénář/

Jan Mikulášek o Barrym Giffordovi, Davidu Lynchovi, a tak vůbec...

Čím vás zaujala kniha Barryho Gifforda? Gifford zvolil záměrně povrchní, svěží styl vyprávění, nejčastěji formou dialogů. Líbila se mi jistá komiksovost textu, který nezapře inspiraci slavnými road-movie. Ale asi nejvíce mě fascinuje ten propastný rozdíl mezi románem a filmem Davida Lynche, ten je naopak velmi temný a agresivní.

Byl tedy pro vás inspirací i film Davida Lynche? Lynch nám ukázal, že interpretace uměleckého díla může být někdy stejně hodnotná jako samotný výchozí materiál. My jsme si ale dali za úkol nahlížet na příběh jinou optikou, která více zohlední nezatěžkaný Giffordův styl. Ale sám nevěřím tomu, že v nás Lynchův sugestivní jazyk nezanechá nějaké stopy.

Kromě Zběsilosti v srdci vás v letošní sezóně čekají, mimo jiné, ještě dvě původní české filmové dramatizace, které budete režírovat. Proč? Klasické divadelní hry vás v poslední době neoslovují? Výběr titulů pravděpodobně odráží moji podvědomou touhu točit filmy, a toto je cesta, jak se k filmovému světu alespoň trochu přiblížit. Divadelní hry často předem počítají s omezenými možnostmi divadelního vyjádření, klade se důraz na jednotu místa, času. Pracujete-li s filmovým scénářem, většinu scén nejste schopni technicky realizovat, a uměle se tak vystavujete situaci, kdy musíte použít divadelní jazyk.

Proč jste si vybral do ústřední dvojice Petru Bučkovou a Pavla Gajdoše? Byla to ideální volba. Oba jsou zdravě zběsilí, kromě toho mají na jevišti přirozené charisma a jdou bezhlavě do každého experimentu. Bez nich bych si zkoušení Zběsilosti nedokázal vůbec představit.

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej! Opravdu si vážím toho, že o mé knize smýšlíte natolik dobře, že jste se rozhodli ji dramatizovat. Moc bych totiž chtěl vědět, jak zní česky Lulina věta „The world is really wild at heart and weird on top.“ A těším se, že ji uvidím v Česku napsanou na tričkách.
Barry Gifford

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…!! Mám v sobě spoustu nahromaděné zběsilosti, která se, čas od času, musí vybít – což mi (někdy) umožňuje divadlo. Jestli se mi jednou podaří uklidnit, přestanu divadlo dělat. Konečně. Zatím bez šance…
Petra Bučková

„Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…,“ říká Barry. „Svět je krutej a nemilosrdnej...,“ říká můj dobrej kamarád. „Člověk sám neutkal předivo světa, je v něm pouhým vláknem. Ať s tímto předivem naloží jakkoli, naloží tak sám se sebou...,“ říká náčelník amerických indiánů Seattle. Svět je. Takový, jaký si zasloužím… Myslím já.
Pavel Gajdoš

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…! Každá má cesta do divadla a zpět domů je naprosto zběsilá, protože mi vůbec nenavazují tramvaje na autobus. Není to prapodivné? To já prostě nechápu!!!
Kateřina Krejčí

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…! Dovedu si představit, že mi tuhle povrchní pravdu sdělí můj potomek. Třeba v pubertě. Nejen kvůli tomu nemám děti, říkal jsem přece podobné závažnosti, a patří to k věku. Jádro je tekuté a zřejmě žhoucí. V tomto smyslu zběsilé je, a není radno brát jej do dlaně. A na povrchu je toho tolik... Na povrchu jsem i já. Na povrchu jste i vy. A život, hlavně vztahy, začnou být naplněné, až když z povrchu přejdou do jádra. Třeba něčího srdce. Všechno povrchní zvládá i malinká tsunami. Skutečná láska je nezničitelná. Vychází ze zběsilýho žhoucího jádra těla. Či srdce. Tak to vidim já. Doufám, že tím nezdržuju.
Norbert Lichý

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…! Veletoč vášní s ním i s ní – smím-li snít, však nesmím klít ni blít, když splín mi v klín vklíní klid.
Markéta Haroková

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…! „V zajetí předsudků dali i Lásce okovy.“ Copyright 2. 6. 2004 23.23 SELČ Pavel. Sailor: „Není to jednoduchý, když se člověk najednou octne na mrtvým bodě. Špatnejch nápadů je všude víc než dost, stačí jen natáhnout ruku.“ Lula: „Nebylo by úžasný, kdybychom se milovali až do konce života? Dokud máš s kým.“ *Svět není zběsilej, je krásnej. To jen člověk má Zběsilý myšlenky a ty ho taky ničej i s těma krásama světa, kurva! Asi tak.
Pavel Liška

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…, a jen zřídka se tváří jinak, a tu a tam, když je potřeba, přes nasazené brýle a nacvičenou grimasu snažíme se této pravdě nepodléhat. Co ale s milosrdnou lží, když nás takový svět baví? Co s falešnou iluzí, když My všichni jsme vlastně zběsilí a prapodivní.
Přemysl Bureš

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…, ale jakej si ho uděláš, takovej ho máš. A báseň navrch: Přijdou / A oněmí / Uvidí / Území / Kde maso / Od kostí / S kolibří lehkostí / Šelmy trhají.
Pavel Johančík

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…! The life is really wild at heart and weird on top… K tomu není třeba cokoli dodávat. Howgh.
Daniela Jirmanová

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…, ale když Sailor miluje Lulu, a Lula miluje Sailora (děsně moc!), a Santos miluje Mariettu, a Marietta miluje Santose (a někdy Marietta miluje dokonce i Johnnieho), a Johnnie taky miluje Mariettu, a Perdita miluje Bobbyho (i když tak nějak divně po svým), a Bobby možná fakt miluje i Perditu… (a já miluju Tebe a Ty miluješ mě…), tak to s tím světem vážně nemůže bejt zas tak špatný!
Ilona Smejkalová

Svět je dovopravdy v jádru zběsilej a na povrchu fakt divnej…! Noční můra, pokřivená romance, Romeo a Julie odehrávající se v ušpiněných amerických motelech, směs kýče a zběsilé opravdovosti. Těším se na divokou jízdu!
Jan Mikulášek

Lula: Myslels? na mě hodně?

Sailor: Představoval jsem si tvoje dlouhý vlasy rozprostřený na polštáři a veliký šedý voči. Plaval jsem v nich jako ve velkejch chladnejch šedejch jezerech s fialovejma vostrůvkama uprostřed.

Lula: Já mám ráda tvý voči, když se rozdivočíš, miláčku. Rozzářej se celý do modra, roztočej se jako větrníky a padaj z nich malý bílý padáčky. Teda Sailore, jak to, že tak přesně víš, co se ve mně děje? Ty jseš tak vohromně pozornej! A přísahám, že máš toho nejlepšího ptáka. Jako by ke mně promlouval, když je tam uvnitř. Jako kdyby měl takovej svůj vlastní malej hlásek. Vždycky mě to hrozně rozpálí. (zasní se)

Sailor: Na co myslíš?

Lula: Jenom si říkám, že by se lidi měli víc milovat přes den. Na světě by pak šlo všechno mnohem líp.

Sailor. A co jako?

Lula: Nevím. Jenom se mi zdá, že lidi z toho dělaj takovou kovbojku jenom proto, že šoustaj v noci. Řekla bych, že čekaj bůhvíjakou exotiku, a pak jsou z toho akorát divný. Jednodušší je prostě dělat to ve dne. To si myslím já.

Sailor Ripley, značně svobodomyslný, divoký mladý muž, miluje svou výstřední lásku Lulu. Miluje ji tak vášnivě a bezmezně oddaně, jak to jen jeho divoké srdce dokáže. Bohužel, sám nemá daleko ke zločinu. Jeho dobrá předsevzetí berou za své, jakmile se nechá navézt do nezvládnutelné situace a ujedou mu nervy nebo když potká divné kumpány a řeč je o loupeži... Lula Námořníka také bezmezně miluje a obdivuje – především pro jeho nezkrotnost – a je rozhodnuta s ním jít až na konec světa. Jeho slabou vůli a návraty za mříže nazývá smolařstvím a nezakrývá, že by se už ráda po jeho boku někde v klidu usadila. To její matka Marietta má o budoucnosti dcery (jak už tak matky mívají) docela jinou představu. Sailora nenávidí, a kdyby to šlo, nechala by toho divného týpka, který její holčičce nesahá ani po kotníky, definitivně vymazat z téhle planety. Jenže ti dva jí vezmou vítr z plachet. Sailor opouští brány věznice a krátce nato s Lulou prchnou z města. Jejich cestu lemují euforie ze svobody, vášeň i pocit štvaných, překvapení i krev. Život „on the road“ však není úplně jednoduchý. Zvlášť, když jste plni vášně, pro ránu nejdete daleko a zlo na vás číhá v každém hotelovém pokoji. Sailor miluje Lulu. Lula miluje Sailora. A ani jeden z nich neví, zda tahle cesta bude mít vůbec nějaký konec...

Sailor: Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se ti jen vzdáleně podobal, zlato.

Lula: Sailore?

Sailor: Jo?

Lula: Vzpomínáš si, jak jsme jednou v noci seděli za sochou konfederačního vojáka? Opírali jsme se o ni, tys vzal moji ruku, položil sis ji na srdce a řeks?: „Cejtíš, jak mi bije, Lulo? Tak si na to zvykni, protože vodteďka patří jenom tobě.“ Pamatuješ se na to?

Sailor: Jasně.

Lula: Doufala jsem, že si to budeš pamatovat. Mám to všechno před vočima, jako by to bylo dneska. Někdy si říkám, miláčku, že to byla ta nejlepší noc v mým životě. Doopravdy.

Sailor: Nic zvláštního jsme nedělali, pokud se dobře pamatuju. Jenom jsme si povídali.

Lula: To je právě to nejlepší. Dokud máš s kým, Sailore. Nebylo by úžasný, kdybysme se milovali až do konce života?

plakát k představení Zběsilost v srdci